Mušketýr

Bylo krásné vlahé francouzské ráno.Všechno protkával jemný východní vánek a květiny i další rostlinstvo krášlily křišťálové kapky rosy.Příroda se pozvolna probouzela do nového slunného dne.I vesnice začala ožívat.
Muži již mířili na svá zlátnoucí pole a ženy vycházely zalévat květiny.
Všechno,jako by bylo krásnější než včera.I ty včelky snad bzučely veseleji.
Christian seděl u ranní kávy a sledoval ten šum.
„Dobré ráno.“,zdravil kolemjdoucí.
„Dobré ráno,pane Ferrato.“,opláceli mu s velkým úsměvem,jim vlastním.
Člověk by řekl,že tady nemůže nikomu nic chybět,že zde se musí cítit stále šťastný,ale nebylo to tak.
Christian stále přemýšlel,co bylo tím vzkazem myšleno.Nemohl ho dostat z hlavy.Snad tušil,co chtěl písař vyjádřit,ale nepřipustil,že je to pravda.
„Dobré ráno.“,kolébala se k němu Carmen.
„Dobré ráno.“,usmál sena tu postarší paní s vlasy jako padlý sníh.
„Sedíš tu jako hromádka neštěstí.“,dloubla do něj.
„Jen se směj.“,odpověděl sklesle.
„Ale,přece není nic,tak horké,jak se to uvaří.“,mrkla na něj.
„Však tohle horké není.“,usmál se,“Tohle je jen…..já nevím….“
„Když budeš chtít,dokážeš vše,co chceš i rozluštit nerozluštitelné.“,jen tak mimochodem řekla a odešla.
Christian se za ní ještě dlouho díval-„Když budeš chtít,dokážeš vše,co chceš i rozluštit nerozluštitelné.“
Zajímavé,další věc,která ho nutí o sobě přemýšlet.Je to,jako by sám záludný Osud chtěl,abych něco udělal,něco změnil.
Všichni ho pobízeli,strkali na cestu dál,ale on se stále bránil.
Bál se,co se stane,když bude pátrat po člověku,kvůli kterému již nepatří mezi mušketýry.Ve skrytu duše by se do tohoto dobrodružství vložil hned a s chutí,ale hlava nesouhlasila.Strach byl silnější.Aspoň si to myslel,ovšem teď začal pochybovat,co když je v jeho vůli vrátit se a dokázat,že nic neudělal?
Nevěděl zda brát ten vzkaz a pak tu větu Carmen jako znamení.Věřil,že všude kolem nás jsou znamení,je jich plno,jen lidé jsou slepí.Co když je taky slepý?
Zašel do domu a dlouze se rozhlédl.Opět jeho pozornost padal na kord,který set třpytil pod dopadajícími slunečními paprsky.
Bylo toho moc na dva dny,moc zvláštních znamení a událostí-ta vzpomínka,co pálila jako rozpálený uhlík,vzkaz,který obsahoval snad výtku,snad oznámení,stará Carmen se svým moudrem….
Všechno,jako by mu šeptalo-udělej něco.
Zamyšleně vyšel ze dveří a zamířil si to ke svému grošákovi.
Jerard neklidně pohazoval hlavou.Christian k němu popošel a poplácal ho,aby se uklidnil,ale kůň do něj začal dloubat čumákem,jako by ho pobízel k vyjížďce.
„Ach jo,už i ty?“,usmál se na tu důvěrnou tvář.
Jeho grošák s ním prožil obrovskou část jeho života.Byli spojeni poutem,Jerard mu pomohl v těch nejtěžších situacích,působilo to snad jako,když ta němá tvář věděla,jak se vevnitř cítí.
Tak teď vyslyšel jeho prosby a vyvedl ho ven,nasednouc na něj.Kůň se tryskem rozběhl vstříc zeleným planinám a prachu cesty.Christian měl pocit,že jeho zvířecí přítel ví,kam míří.
Najednou se před ním rozvinulo světlé průzračné jezero.Měl ho jako na dlani.Před
Břehem Jerard zastavil.Jeho pán seskočil a fascinovaně se rozhlédl.Tady to bylo jeho místo,kde se mohl přede vším schovat.
S doširoka rozevřenýma očima obcházel břeh jezera a nemohl se vynadívat na tu krásu.Byl zde už tolikrát,ale vždycky ho to tu fascinovalo jako poprvé.
Měl tu pocit bezpečí a lehkosti,nic ho netížilo,cítil jen takovou dětskou nevinnou radost. Rád se díval na bílé lekníny spočívající na zrcadlící se hladině.Ty květy symbolem čistoty a prostoty.
Zde si urovnával myšlenky,když měl pocit,že chaos je silnější než on.Prostě nepřemýšlel jen se díval a ony se urovnaly samy.
Byl Jerardovi vděčný za to,že si to namířil sem,jako by tušil,že to jeho pán potřebuje.
V pravé poledne Christian zavolal svého grošáka a už pádili do vesnice.Tam ho nechal čekat a vrazil do domu.
Pohled zastavil na kordu,teď už ho tam nenechal jen viset,ale sundal ho a zasunul do pochvy.Vzal si ještě plášť a další potřebné věci.
Pak vyšel ven,nasedl na svého koně a již uháněli na druhou stranu-směr Paříž.
Christian nevěděl,co ho to popadlo,ale cítil určité ulehčení u srdce.
Neposedný vítr mu cuchal jeho nazlátlé vlasy a on jen vnímal vůni okolí-vůni odvahy.
Krajina kolem nich se měnila,jeli údolími,přes kopce,kolem polí.A oba jako by byli o něco lehčí.
Až když se slunko chystalo zapadnout za obzor,uvědomil si Christian,co udělal.Štěstí bylo,že se před nimi rozložila větší vesnice,a tak měli ,kde složit hlavy.
Jerard byl,ale nějaký neklidný a ta vesnice byla ještě daleko.Jeho kůň vždycky takhle hrabal,když očekával bouřku.Christian zvedl hlavu k oblakům,která měla kalnou barvu.Bylo poněkud potemnělo a už nemohlo být pochyb o tom,že se liják v nejbližší době spustí.
Pobídl svého grošáka k většímu trysku a s obavami sledoval nebe.Pomalu,ale jistě se blížili k vesnici,když se spustil obávaný déšť.Na okolí padla tma,která byla způsobena nejen západem slunce.
Christian dojel až do středu vesnice úplně promočený těmi studenými kapkami.
Byl šťastný,když očima zahlédl přes liják nápis ,který hlásal: Hostinec u Tří grácií.
Sesedl z koně,zavedl ho k této místní hospodě a zabušil na dveře.
Otevřela mu bodrá hospodská.
„Ale panáčku,pojď dovnitř.Taková tma a bouřka a ty trajdáš po venku.“,přivítala ho vesele,“Guissepe!Pojď ustájit hostovy koně.“,zařvala dovnitř a ze dveří se vyvalil pomenší,obtloustlý a zarostlý muž.
Vzal uzdu z Christianových rukou a odvedl Jerarda.
Jeho zatím vstrčila dovnitř ta bodrá žena.
Uvnitř bylo teplo,které sálalo od kameninového krbu.Všude kolem byl šum pro hostinec,tak typický.Ve vzduchu cítil pečené maso a další jiné vůně.Pivo zde teklo proudem a společnost byla rozjařená.
Hostinská Maris,jak se představila,ho zavedla k tomu nejzazšímu stolu v místnosti a usadila ho.
„Prosím vás,nemohl bych tady u vás dostat nocleh?“,zeptal se ještě,protože musel někde přečkat tuto bouřlivou noc.
„Samozřejmě a celkem levný.“,usmála se ta trošku obtloustlá dáma.
„Moc vám děkuji,bude mi stačit na jednu noc.Teď jestli bych mohl,tak vás prosím o jedno pivo a nějaké jídlo.“,objednal si.
„Pokoj vám připravím a hned vám přinesu občerstvení.“,mrkla na něj s velkým úsměvem a odběhla.
Christian zůstal tiše sedět v koutě,v šeru,a sledoval věci kolem.Díval se na karbaníky u protějšího stolu,osamělé pocestné rozseté po celém hostinci a rozjařené vesničany hlučně se bavící.
Až teď a tady si plně uvědomil,co vlastně udělal-zmizel beze slova z vesnice a pustil se do dobrodružství,které nevěděl,jak se vyvine.Ani netušil jestli má dost peněz a co udělá až přijede do Paříže!
Vrhl se po hlavě do něčeho,co si nerozmyslel a nenaplánoval.Tohle nikdy nedělal,vše mělo svůj řád a on vždycky jednal s rozvahou.Dnes se něco stalo a je tu,snad to tak Osud chtěl,jinak by to nejspíše neudělal.
Venku burácely hromy,tma byla občas prostupována až skoro denním světlem blesků a on byl rád,že může sedět zde v teple,ikdyž promočený.
Konečně mu Maris přinesla jídlo a pivo.Už byl na cestě dobrého půl dne a hlad se taky hlásil o slovo.
Hostinská na něj ještě koketně mrkla a odešla.
Christian se musel usmát,takovéhle ženy šenku byly snad všude.Aspoň člověku vylepšovaly náladu.
Když se v klidu najedl,zavedla ho Maris do jeho pokoje.
Moc rád viděl postel.Byl unaven tou cestou,odpočinek potřeboval.
Tedy ulehl do peřin a usnul tvrdým,ikdyž těžkým spánkem.