Lykantropie 1. část

Listí na stromech před doktorovým domem se třepotalo v ranním podzimním větru. Zrovna vycházel ze dveří, když tu náhle se před ním zjevil strážník Lawless.
„Dobrý den, pane strážníku,“ pozdravil doktor příchozího.
„Dobrý den, pane doktore, stala se hrozná věc, ve stáji u Blackwoodů, musíte jít se mnou.“ Tento den se měl věnovat svým pacientům žijících ve vesnici a na přilehlých staveních, mělo se jednat o běžné prohlídky a očkování proti vzteklině. V nedalekém kraji se vyskytly příznaky této nemoci, a tak dostal příkaz, aby naočkoval místní honoraci. Rozhodně nečekal, že se dnes bude věnovat nějakým urgentním záležitostem.
„Je to opravdu tak nutné?“
„Ano, jak říkám, za chvíli má přijet drožka, která nás zaveze přímo na místo.“
Po nedlouhém čekání na onen zmíněný povoz, byl doktor zahrnut informacemi od strážníka Lawlesse.
„Ráno přiběhl pan Blackwood na stanici a celý šílený strachy říkal, že něco mu rozsápalo koně.“ Při těchto slovech se doktor zarazil. Moc dobře věděl, o možnosti vztekliny rozšířené ze sousedních krajů.
„Věděl jsem, že ty jeho herky odpusťte mi ten výraz, ale dřív to byli dobří koně, inu když se pán nestará.“ Náhle ho doktor přerušil: „Ihned musím ty koně vidět, zrovna dnes jsem měl objíždět statky kvůli očkování proti vzteklině.“
Strážník ani nestačil odpovědět a už před domem stála drožka tažená černými koňmi. Oba muži do ní nastoupili a vyrazili na cestu k Blackwoodům. Jízda trvala dlouho. Nikomu se nechtělo mluvit, doktor se sice vyptával na podrobnosti, ale jediné co se dozvěděl, bylo: „Na místě vše uvidíte.“
Poslední část cesty vedla po příjezdové cestě k stavením. Když drožka zastavila u hlavních dveří jejich domu, už na ně čekali dva strážníci. Zdravíce doktora i pana Lawlesse, který byl jejích nadřízený.
„Pojďme rovnou do stájí, pan Blackwood a jeho rodina jsou uvnitř domu.“ Od té doby, co se Blackwood vrátil z vesnice, asi nevyšel, pomyslil si doktor. Alespoň nebude místo plné cizích stop a my budeme schopni identifikovat to zvíře, co zabilo koně.
Šli kousek za dům, po levé straně se táhla blata a vřesoviště, mokrá a plná všelijakých roztodivných tvorů.
„To zvíře, co zabilo koně, určitě přišlo z blat,“ pravil strážník Lawless. Na druhé straně se nacházela stáj. Vedly do ní jenom jedny dveře. Doktor a strážník šli dál směrem k nim, ale zbývající dva se zastavili.
„Pane, my už tam nepůjdeme, pokud to po nás nevyžadujete.“ A pohlédli na svého nadřízeného.
„Dobře chlapi, nemusíte.“ Zbytek skupiny se však blížil k starým dveřím. První vstoupil doktor, odsunul pomalu dveře a s hlasitým zapraskáním mu do nosu vrazil zápach krve smíchaného se zápachem hnoje.
„Není to pro slabé povahy, řekl Lawless,“ podívaje se na člověka, který po studiu na lékařství musel být zvyklý na mnohé strašlivé věci. Výraz muže, co viděl smrt a nemoc už tolikrát, se však naplnil odporem při pohledu na dvě mrtvá těla koní, ležících na podlaze stáje u sebe, jako manžel a manželka ve své posteli.
Hlavy byly nedotčené, ale krky těch zvířat rozevřené a rozdrápané, bylo vidět dlouhé rány táhnoucí se kolem hrdla oněch nebohých zvířat. Břicha měla rozervána na kusy.
„Bože, co to mohlo udělat?“ Doktor se s vylekaným výrazem podíval na strážníka krčícího se u dveří do stáje.
„Jestli to zvíře mělo vzteklinu, tak mohlo ty koně napadnout s neobvyklým rykem.“ Popošel kousek blíž nespouštěje oči z mrtvých tlejících těl na zemi.
„Chlapi a já se domníváme, že to byl vlk.“ S tázavým výrazem pohlédl na doktora, který se už mezitím skláněl nad těly.
„Jelikož ve vesnici není ani jediný zvěrolékař, tak to bude asi na mně.“ Anatomickými znalostmi zvířat doktor nevynikal, ale mnohokrát v životě viděl pokousané ruce a jiné části těla od divokých psů. Ihned poznal kousance na břichu a rozpárané krky, to zvíře muselo mít drápy jak sokol.
„Byl-li to vlk, tak aspoň velký jak kráva.“
Mezitím se zbylí dva strážníci procházeli kolem stáje. Tu náhle na zemi spatřili v blátě otisknutou stopu.
„Doktore, něco jsme našli,“ volali. Pan Lawless zůstal ještě ve stáji, ale doktor nemeškal a vyrazil ze stáje. Doběhl ke strážníkům, stáli u stěny stáje, která byla směrem k blatům: „Co jste našli pánové?“ Oba muži mlčky pohlédli k zemi.
Na ní se nacházela stopa velká asi třicet centimetrů. V blátě bylo poznat, že se jedná o stopu s pěti dlouhými prsty a velkou patou. „Ukažte ji Lawlessovi, půjdu se podívat do domu za Blackwoodovými, tady už nic víc nezjistím.“
Dveře domu nebyly zamčené, snad proto že se neměli čeho bát, když se tu potulovali strážníci. Doktor zaklepal, silně, aby upoutal pozornost majitelů a vešel. Ocitl se v malé předsíni těsně u schodů do vyššího patra. Po obou stranách se místnost rozbíhala do dalších dvou. Z pravé přicházela žena, středního věku a dobře živená. Na jejím obličeji, který byl lemován záplavou hustých hnědých vlasů, se zračilo očekávání.
„Dobrý den, pane doktore.“ Vyhrkla. „Dobrý den, paní Blackwoodová.“ Přešla ke schodům a začala po nich stoupat.
„Musíte se jít se mnou podívat na manžela, od té doby, co se vrátil z města, nevyšel ze svého pokoje.“ Oba šli po starých dřevěných schodech. V druhém patře se dali doprava. Za několik kroků se dostali ke dveřím, asi to byly dveře ložnice, kde oba manželé spali.
„Je tady doktore, jen běžte.“ Vstoupil. Na posteli, která vévodila celé místnosti, ležel pan Blackwood. „Dobrý den,“ pozdravil doktor.
„Byl jsem se podívat ve stáji, chtěl bych slyšet, co si o tom myslíte vy.“ Přistoupil ke straně postele, aby mohl hledět pacientovi přímo do tváře. Ten na něj pohlédl.
„Když jsem si včera večer po večeři šel lehnout, pohlédl jsem z okna.“ A očima se jakoby snažil pohlédnout na okno za jeho zády.
„Uviděl jsem to, bylo to velké, velký černý stín a šouralo se to od stáje.“ Doktor usedl na křeslo, naproti svému pacientovi.
„Zprvu jsem si z toho nedělal těžkou hlavu, hra stínu, řekl jsem si.“
„Ale ráno, když jsem přišel do stáje.“ V tom okamžiku se mu z očí vyhrnuly slzy a zbělel v obličeji, při pomyšlení na onen hrozivý zážitek. Od té chvíle nepromluvil. Doktor čekal, jestli bude pokračovat, samozřejmě, že ho nechtěl nutit. Po několika minutách mlčení, vstal nechaje svého pacienta na lůžku a opustil místnost. Paní Blackwoodové, čekající přede dveřmi, řekl, že se zastaví ještě k večeru, aby se podíval, jak se mu daří.
Před domem na něho čekal strážník Lawless se svými dvěma muži.
„Odvezeme vás do vesnice.“ Nastoupili všichni čtyři do malé bryčky a drkotali se po staré cestě zpátky.
„Inu jaký je závěr, pane doktore?“ Tázal se strážník.
„Je možné, že to byl velký vlk.“
„To máte asi pravdu.“ „Jak si tak vzpomínám, tak před dvěma lety tu byl podobný případ, bylo zabito několik ovcí.“ Pravil Lawless. Doktor mlčky přikývl. Další část cesty už probíhala bez jediného slova. Krajina kolem byla pustá a chmurná. Teprve když se začali blížit k vesnici, zjevila se jim před očima scenérie malebných domů se zahrádkami. Bryčka zastavila hned u třetího domu ve vesnici, kde se nacházela policejní služebna. Strážník Lawless vystoupil a spolu s ním jeho dva muži.
„Na shledanou, pane doktore, případ asi uzavřeme jako napadnutí vlkem.“
„Dobře, slíbil jsem paní Blackwoodové, že se večer ještě u nich zastavím.“ Poté bryčka odjela. Doktor v ní zůstal sám. Kočímu řekl, aby se vydal na druhý konec vesnice, kde se konečně může začít věnovat svým pacientům.