Stíny dnů

Pokaždé když prší, mám zvláštní pocit. Jako by se dění světa na chvíli zastavilo a Bůh neměl na práci nic jiného, než sedět někde na obláčku a dívat se na zem. Aspoň to jsem si myslela, když jsem byla malá. Zvláštní, už jsem vyrostla, ale tahle představa z dětství se mě pořád drží. Možná proto, že to bylo asi jediné šťastné období v mém životě. A to ani na Boha nevěřím. I když spíš by se dalo říct, že nevěřím jemu.
Když prší, dějí se pokaždé dvě věci. Hlavou se mi táhne tahle představa a mám taky dost času. Občas si sednu k počítači a hraji na internetu jednu hru. Dělám to spíš z recese. Než sedět v koutě a počítat chvíle kdy ten klid skončí, raději se zabavím hrou. Jednu jsem si zvlášť oblíbila. S malou lodičkou, objíždím oceány a ničím zlé piráty. Absurdní, já vím, ale mám ráda ten pocit, že stačí zmáčknout pár tlačítek a vše zlé je zničeno. Porazit pár nepřátel a být královnou světa, která jen čeká na další úkoly, co jí osud přinese. Pokud, je náhodou nezvládne, stiskne prostě jen klávesu a vše může začít znova. Občas se stane, že se něco „zasekne“, objeví se nějaká loď nebo příšera, která tam nemá co dělat a která nejde zničit. Opět jednoduché řešení. Stačí kliknout na ikonku, aktualizovat a vše je pryč.

Jenže, jak si aktualizovat život? Tohle tlačítko mi Bůh zapomněl dát. Možná neměl čas, protože zrovna sledoval déšť.



Kapitola první

Miluji staré věci. Co si pamatuji, prolézala jsem otcovo starožitnictví a okukovala všechny připomínky dob minulých, které nabízelo. Přála jsem si, abych se mohla vrátit v čase. Bydlet ve velkém domě, který bude plný toho krásného nábytku, které jsem v jeho obchůdku vídávala. Fascinovaly mě staré dopisy, styl písma, kterým se dříve psalo. Strávila jsem dlouhé minuty před obrazy, na kterých jsem pečlivě studovala šaty, které měly dámy na sobě, a představovala si, jak se v nich procházím po promenádě s gardedámou, nebo matkou.
Moje fantazie mě bohatě zásobila celé roky mého dětství. Díky ní mi nic nescházelo. Kamarády jsem objevovala zakleté ve velkých skříních ve skladu. Se zvířátky jsem navařila spoustu dobrot pomocí starého nádobí. A s maminkou jsem odepsala na hromady dopisů, které byly ve velkém sekretáři. A stačilo si přes stůl přehodit deku a měla jsem hned prostor, který patřil jen mně. Své království kde se plnily všechny mé sny. Co na tom, že tam žádní skuteční kamarádi nebyli, ani zvířátka, ani maminka.
V těch dnech se mi zdálo, že se neděje nic jiného, než že svítí slunce, otec se usmívá na zákazníky a mou největší starostí bylo napsat si úkoly a pak si jít hrát na schovávanou. Když mě táta už nemohl poslouchat, jak se jako tornádo proháním jeho skladem, vystrčil mě ze dveří i s naším psem Argem. Vyslal nás do ulic města jako dvojčlennou jednotku městské stráže a moje dobrodružství pokračovala. Byla jsem dítě a pojmy jako nespravedlnost, zrada a bolest mi nic neříkaly. Nevěděla jsem nic o nenávisti, o tom jak mohou být lidé krutí, ale hlavně jsem nic nevěděla o smrti. Bylo to něco, co šlo kolem mě, protože pokaždé, když jsem někoho ztratila, stačilo si zalézt do skladu, nebo pod stůl a vše bylo, tak jak mělo být.
Fantazie má ale tu nevýhodu, že když vyrostete, uvědomíte si, že je to všechno velká lež a hledáte něco skutečného. Skutečnost jsem našla a bohužel mě vůbec netěšila. Naopak jsem si přála, abych se mohla zase vrátit do svého království. Jenže ta kouzelná brána se už zavřela a já ztratila klíč, kterým by šla odemknout.
„Tak jak to vypadá, slečno?“ Z myšlenek mě vytrhl hlas, který mi silně připomínal vánočního skřítka. Uvědomila jsem si, že už hezkých pár minut stojím u sekretáře a zírám na starý dopis. Zvláštní jak vás pohled na nějakou věc okamžitě vrátí o celé roky zpět. Realita ale klepala na dveře v podobě zákazníka se skřítkovským hlasem a byl čas se vrátit.
„Je mi líto, ale ani tady bohužel nic takového nemáme. Osobní korespondence je velice vzácná, natož z takové doby. Ale pokud chcete, můžu se vám podívat na internetu. Zkuste se přijít zeptat v pondělí.“ Ke svému sdělení připojím úsměv, přesně tak jak mě to učil otec. Pokud nemáš nic, co bys mohla nabídnout, věnuj aspoň úsměv. Nic nestojí a zákazník má pocit, že neodchází s prázdnou.
Nejsem si jistá, nakolik je to pravda, ale nikdy na to nezapomínám. A zdá se, že tentokrát to funguje. Pán poděkoval, ujistil mě, že určitě přijde, pozdravil a odešel. Malý zvoneček, který se rozcinkal, když zavřel dveře, mě přinutil podívat se na hodiny. Nejvyšší čas zavírat. Zamkla jsem dveře a měla jsem začít uklízet, místo toho jsem se ale vrátila k počítači a rozklikla si stránku o počasí. Ta byla na mém počítači spuštěná neustále. Jednoduchá grafika slibovala deset stupňů a déšť ve večerních hodinách. Ano, meteorologie nebývá zas až tak přesná, ale rozhodně přesnější než horoskop. A můj život se řídil počasím, ne hvězdami, za to jsem byla vděčná.
Najela jsem na stránky svého oblíbeného bazaru a zadala: “dokumenty a korespondence z dob občanské války“. Než se mi načetla nabídka, zírala jsem z okna na modrou oblohu. Nikde ani mráček, i když se opravdu ochladilo a já doufala, že se předpověď nemýlila. Slibovala dlouhý déšť. Dlouhý, nádherný déšť. Možná i celou noc. Celou noc kdybych se mohla v klidu vyspat. Ve chvíli kdy jsem začala pročítat nabídky, se zase ozval ten pláč. Ignorovala jsem ho a soustředila se na popisy jednotlivé korespondence. Jak jsem předpokládala, moc toho nebylo, ale přesto jsem našla pár dopisů, které by toho pána mohli zajímat. Vytiskla jsem si seznam, naposledy zkontrolovala stránku o počasí a vypnula počítač.
Začala jsem uklízet. Táta nesnášel hlavně prach a já tuhle jeho mánii podědila. Skoro každý den jsem otírala parapety, desky stolků a skříněk, stínítka lampiček, dokonce i žaluzie a zvoneček nad dveřmi. Když jsem šla pro koště a mop, pláč na chvíli ustal. Zrovna jsem přemýšlela, jestli si nepustím nějakou hudbu, abych ho přehlušila. V tichu jsem zametla a vytřela. Dnešek pomalu končil.
Uvařila jsem si šálek čaje, posadila se křesla a pozorovala přes vyleštěné okno lidi na ulicích. Hrneček příjemně hřál a já se usmívala při pohledu na lidi, kteří začali nápadně pospíchat. Moji šamani s barometrem mě nezklamali. Obloha se opravdu začala kabonit, lidem to přidalo na rychlosti a mě na klidu. Ne, ještě nepršelo, ale i tak už jsem byla dobře naladěná a nehodlala jsem si ten pocit ničím zkazit. Ani pláčem, který se opět začal ozývat. Věnovala jsem rychlý pohled velké šatní skříni, která stála u zdi ve skladu.
Teprve až když jsem začala v obchodě sama prodávat, mi došlo, proč táta nikdy nezavíral dveře do skladu. Jak od pultu, tak i od sezení u okna měl dobrý výhled, hlavně na tu část, kde jsem si jako malá nejčastěji hrála. Hlídal mě, aniž jsem o tom věděla. A ani já jsem ty dveře nikdy nezavírala, i když by mi to často ulehčilo den, ale prostě to tak bývalo za mého otce, tak to tak bude i teď. Jsem posedlá starými zvyky. Dává mi to pocit, že je aspoň v něčem řád.
Světla ubývalo a já si připadala jako nějaká noční příšera, která čeká na to, až zapadne slunce, aby mohla vylézt ze své nory. Ulice se vyprázdnily a ztišily. Tím ovšem nabral na hlasitosti pláč. Dopila jsem čaj a začala zatahovat žaluzie. Než jsem stáhla poslední, objevily se na parapetu první kapky. Chtělo se mi začít zpívat a pláč se změnil ve vytí, které se už opravdu nedalo poslouchat. Vím, že mi to už nestálo za to, za chvíli mělo začít pršet úplně, ale přesto mi to nedalo.
V klidu jsem uklidila hrneček na poličku, kam patří a naposledy se rozhlédla po prodejně, jestli je vše na svém místě. Vše uklizené a tak jak má být. Vytí nabíralo na intenzitě. Prošla jsem z obchodu dveřmi do skladu, rovnou k té skříni a prudce otevřela dveře. Jako když utne. V prázdné skříni se za naprostého ticha krčil malý chlapec. Bosý ve špinavých kalhotách a s rozbitým nosem. Pozorovala jsem chvíli jeho ubrečenou tvář, ale do očí jsem se mu podívat neodvážila. Začal znovu natahovat a já ho zdviženou dlaní zarazila.
„Uvědom si, že dnes se už opravdu nic dít nebude. Nevím, jak dlouho tu už trčíš, ale ještě jeden den to určitě vydržíš. Já jdu spát a dnes už tě neuslyším, takže si klidně šetři hlasivky.“ Zabouchla jsem dveře skříně a začalo pršet. Prošla jsem skladištěm ke schodišti a odtud rovnou do druhého patra domu. Vždycky se mi líbilo, že máme obchod hned pod naším bytem, že táta není nikdy daleko. Neměla jsem hlad, tak jsem zamířila rovnou do koupelny.
Později, když jsem vysprchovaná a převlečená konečně ležela ve své posteli a naslouchala pleskání deště na okenice, v hlavě se mi vybavilo, co jsem udělala ve skladu. Uvědomila jsem si, že to bylo opravdu zbytečné, ale každý má své hranice a já nejsem o moc trpělivější nebo tolerantnější než jiní. Řekla bych, že dokonce méně. Jenže, nejen že jsem tomu chudákovi záměrně celý den odmítala pomoc a ignorovala ho, ale ještě jsem mu div nevynadala, proč otravuje, že zítra je taky den a já se dnes chci vyspat. Byla jsem opravdu unavená, ale asi ani tohle mě neomlouvá. Je mi jasné že za tohle nejspíš stejně jednou skončím v pekle. Jsem sice na klišé alergická, přesto se mi někde v duchu ozvalo: Pokud tam tedy už nejsem.

Na dveřích našeho obchodu visí krásná smaltovaná tabulka s otevíracími hodinami. Bohužel, mrtvým otevírací hodiny nestanovíte.