Dům na kopci - Část první

I.

   Až toho chladného a deštivého říjnového rána roku 1921 byla slečna Beatrice Watkinsová konečně přijata jako psycholožka v ústavu pro duševně choré v Arkhamu. Již několik dní po absolvování Miskatonické univerzity se spolu s doporučením od profesora Arbitera usilovně o místo ucházela, ale teprve po třech měsících, přesně týden po smrti tehdy ještě významného psychologa Ernesta Dawsona, zaměstnance onoho ústavu, jí byl doručen dopis s pozitivní odpovědí na žádost o práci, o kterou tolik usilovala. Už během prvních dní se v blázinci seznámila se vším, co od ní bylo vyžadováno a po necelých dvou týdnech se konečně začala zabývat pacienty, hlavní věcí, kvůli které se o místo vůbec zajímala.

   Jak bylo běžné na těchto místech, Beatrice poznala spoustu zvláštních individuí, kteří ji fascinovali svými příběhy, sny a představami a možností zjistit více o mysli těch, jimž se zdravý rozum již dlouhou dobu naprosto vyhýbal, zato chaos a nepředstavitelná hrůza z věcí, která se jen stěží dala popsat slovy, byli jejich nejlepšími přáteli. A tehdy, nějakou dobu před Vánocemi téhož roku, se slečna Watkinsová dostala do styku s jedním ze svých pacientů.

   Dotyčný se jmenoval Stephan Melanier. Pocházel z Francie, jak se Beatrice z jeho spisů dočetla, ale hned po porodu, který jeho slabá a vysílená matka nepřežila, se jeho otec rozhodl zapomenout na minulost a spolu se svým novorozeným synem odjel do Nové Anglie, kde po jedenácti letech pod vlivem závažné nemoci zemřel a chlapce se ujal jeho strýc. I on nakonec skonal, během nehody v přístavišti v Kingsportu, kde pracoval, a pětadvacetiletý mladík se přesunul na místo nedaleko Arkhamu, kde jeho strýc vlastnil starý dům z Viktoriánských let. Není příliš známo, co se poté dělo, snad jen to, že se okolím potulovaly zvěsti, že služebnictvo nového majitele panství za záhadných okolností zmizelo a ve svém domově nakonec zůstal jen sám Stephan. Od té doby se na několik dní rozprostřelo ticho, až do oné osudné noci osmnáctého června, kdy kolem jedenácté hodiny večer, kvůli obrovskému požáru, který byl vidět až v Arkhamu, stanuli na okraji jeho pozemku strážníci a hasiči a nalezli mladíka, svíjejícího se na zemi jen několik desítek stop od posledních dohořívajících trosek jeho domu a vykřikujícího cosi o nepředstavitelné a děsivé hrůze pod domem.

   Jak ale stálo v novinových zprávách, po tajném vchodu do jeskyní, či snad podzemního sklepa, kde mladý muž spatřil cosi, co svými slovy ani nedokázal pořádně popsat, a co, podle z jeho neustálého a nekončícího mumlání vyplynulo, mělo na svědomí životy celého jeho služebnictva a snad i osob, které se v okolí několika mil pohřešovalo, nebylo ani náznaku a policisté byli nuceni poblázněného a duševně nepřítomného Stephana odvést do Arkhamu, kde jej nakonec poslali do blázince, ve kterém zůstal až do dnes.

   Beatrice Watkinsovou tento případ velice zaujal a byla rozhodnuta, že od lidí, kteří oné hrůzné noci byli očitými svědky, za každou cenu zjistí, co se přesně stalo. Její pátrání začalo zpovědí zástupce šerifa, který měl toho dne službu a který zorganizoval celou akci, která se vydala k hořícímu domu. Dozvěděla se od něj, mimo to, co již dávno věděla z novinových článků, že několik dní před onou osudnou nocí, našli dva strážníci Melaniera nedaleko policejní stanice, k smrti vyděšeného a blábolajícího o něčem, co zabilo jeho služebné, a když od něj zjistili, co se stalo, vydali se s ním do jeho sídla. K jejich překvapení však dům zel prázdnotou a nikde nebyly žádné známky po ohavných a krvavých výjevech, které se údajně v pokoji jednoho ze služebných staly. A tak tam mladíka nechali samotného, vrátili se do Arkhamu a začali po služebných pátrat, ač předpokládali, že nejspíš s novým majitelem nebyli spokojeni a prostě odešli. Stephan si poté podle očitých svědků pronajal v Arkhamu jeden pokoj a denně vyrážel do svého domu, podle jeho slov proto, aby si sbalil všechny své věci a mohl tak ono místo opustit. A tak to fungovalo až do té noci, kdy jeho sídlo vyhořelo.

   Doktorka Watkinsová se dále optala ještě na místo požáru, ale téměř nic nového se nedozvěděla. Jen to, že se nic nenašlo, i když se na popud Stephana, který bezmezně tvrdil, že tam někde musí být vchod do podzemní chodby, ve které se podle jeho řečí všechno stalo, několikrát prohledaly všechny trosky, ale jak již bylo jasné z předchozího prozkoumání, ani známka po nějakém vchodu do jeskyní.

   Beatrice se poté ještě optala všech požárníků, kteří se té noci k domu vydali, ale nezjistila už nic nového. Jen si vyslechla stejnou věc od každého muže, který toho večera stanul na Melanierově pozemku, a s malými obměnami, kdy si každý z přítomných historku mírně poupravil tak, že vypadal jako jediný, kdo v osudovou chvíli zachoval chladnou hlavu, ačkoliv všichni do jednoho byli z šíleného mumlání a té podivné tajuplné atmosféry sílící z dohořívajících trosek domu vyděšeni a téměř neschopni racionálně uvažovat a konat to, co bylo v danou chvíli třeba. Po několikadenním zpracování všech informací, které získala, jí vyplynula jen jediná věc, kterou ještě musela udělat. Vyslechnout toho samotářského muže, který se v ústavu nacházel. Trvalo několik týdnů přemlouvání a neustálého vyptávání se na onu událost, než se Stephan Melanier odhodlal znovu o oné hrůzné noci vyprávět.

   „Mluvil jsem už o tom s policií a ještě několika psychology,“ začal, když seděl na jedné z židlí v Beatricině kanceláři. V bílém úboru, s rozcuchanými vlasy a těkavým pohledem, se rozhlížel sem a tam, jako by se bál, že na něj každou chvíli něco vyskočí, po každých několika slovech dělal krátké odmlky a poté pokračoval, spíše šeptem, ze strachu, že by je mohl někdo nepovolaný poslouchat. „Nikdo mi neuvěřil, ale já mluvím pravdu. Vím, co jsem tam dole viděl. Jaké zvěrstva se v té jeskyni stala. Všechno to bylo tím domem, och ano… bylo to jím. Byl to ten dům… Budu vám vyprávět, co se stalo, doktorko Watkinsová. Tak jak jsem to říkal již ostatním. Začalo to nastěhováním… to zapříčinilo všechny ty děsné události… A poprvé jsem vkročil do toho příšerného, zrůdného domu pětadvacátého dubna roku 1920.“