Dům na kopci - Část třetí

III.

   „První podivné věci se začaly dít jen několik dní po mém příjezdu. Už jsem byl v domě plně zabydlen a se svými sluhy dobře seznámen a většinu času jsem strávil ve strýcově knihovně v přízemí, která se honosila snad tisícem knih, a zkoumal jsem, jaké klenoty se v ní nacházely. Zrovna když jsem listoval jednou velkou a těžkou knihou, pojednávající o starých kulturách a jejich historii, mne vyrušilo vrzání dřeva nade mnou a skřípění vzdálených dveří.

   Zprvu mne tyto zvuky vyděsily, protože pan Thorne a paní Bedieová ráno vyjeli do Arkhamu nakoupit zásoby potravin a pár věcí, které bylo v sídle potřeba, a tudíž jsem měl být v sídle sám. Ale prvotní zděšení po chvilce vystřídala směs vzteku a odhodlanosti a já opustil knihovnu a šel zkontrolovat, co ony zvuky vydalo. Po schodech jsem vystoupil do prvního patra a vyrazil k pokoji, který se nad knihovnou nacházel. Dveře do něj byly do poloviny otevřeny. Opatrně jsem k nim přistoupil a nahlédl tam. Nic kromě jeho vybavení se v něm nenacházelo. Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se. Nespatřil jsem nic neobvyklého. Jen pro jistotu jsem zkontroloval skříň, zdali se tam někdo neschovává, ale jak jsem již tušil, byla jen plná starých kabátů.

   A pak jsem uslyšel bouchnutí dveří v přízemí. Okamžitě jsem vyšel z místnosti a seběhl po schodech dolů, kde jsem zamířil tím směrem, odkud jsem předpokládal, že se hluk ozval. K mému překvapení byly dveře do knihovny, u kterých jsem si byl naprosto jist, že jsem je nechal otevřené, zavřeny. Přišel jsem k nim, sevřel chladnou kliku ve své ruce a pomalu, s tichým vrznutím, je otevřel. Ihned po vstupu dovnitř jsem se rozhlédl kolem. Nikoho jsem nespatřil, ale v rohu místnosti jsem koutkem oka zaznamenal pohyb, a tak jsem se instinktivně otočil. V té době jsem ještě nevěděl, co jsem přesně viděl, ale zdálo se mi, že se část prken tvořících stěnu, pohnula. Rychle jsem k onomu místu přišel blíž, ale zeď neměla žádné známky po prasklinách nebo něčem jiném, a tak jsem tuto příhodu přisoudil jen představě, kterou má nebohá a unavená mysl vytvořila.

   Když se pan Thorne a paní Bedieová z Arkhamu vrátili, svěřil jsem se jim s touto událostí a optal jsem se jich, zdali něco podobného také nezažili, ale ujistili mě, že se mi to jen muselo zdát a to, že se některé dveře sami od sebe zavíraly, měl na svědomí jen vítr, který, jak řekli, občas dělal v domě neplechu a přinášel chaos. Přešel jsem tedy tuto příhodu s vědomím, že jsem byl po studování knih poměrně unaven a svou myslí naprosto oklamán a dál se o ni nezajímal. Tedy až do doby, než se stala další věc.

   Událo se to v noci někdy v půlce května. Probudil jsem se ve své posteli a v pokoji panovala téměř naprostá tma, až na zlověstné měsíční světlo, jehož paprsky proudily skleněnými tabulemi oken dovnitř. Opět jsem zaslechl to tiché vrzání, které jsem téměř dennodenně slýchával, ale vždy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti a přisuzoval to jen větru, který se zrovna v tu chvíli sídlem proháněl.

   Tentokrát to však bylo jiné. Připadalo mi, jako by se to táhlé vrzání a ono velice tiché praskání dřeva, opakovalo s nějakou děsivou a nelidskou pravidelností. Bylo to, jako by ten dům dýchal a při každém nadechnutí sténal. Vstal jsem, ze stolku stojícího u zdi jsem sebral malý svícen se svíčkou, již téměř vyhořenou, a po chvilce zápolení ji jiskrou rozsvítil. Místnost zaplnil malý kruh žlutého světla a začal vrhat temné stíny na podlahu i na stěny. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vyšel bos ven na chodbu a tiše jako myška, našlapoval po rudém koberci a pokračoval dlouhou chodbou lemovanou oněmi děsivými strýcovými obrazy až ke schodišti vedoucímu do přízemí. Tam jsem se zastavil, nahnul se přes zábradlí z tmavého dřeva a posvítil si dolů. Celá chodba byla podle mého očekávání prázdná. Chvíli jsem tam jen mlčky stál, pak hlasitě vydechl a byl připraven se vrátit zpět do postele.

   Za mnou se však ozvalo vrzání dřeva a tiché praskání a skřípění. Otočil jsem se, ruku se svícnem nataženou před sebou a zíral na dřevěnou zeď přede mnou, přímo naproti schodišti. To nejzajímavější, co na ní bylo, bylo to, že se na ní, na rozdíl od velkých stěn všude jinde v domě, nenacházela žádná z bizarních maleb, zobrazující ohavné výjevy, které můj strýc, jak vidno, velice miloval. Přede mnou byla jen ta tmavá prkna a zpoza nich, jak jsem si byl naprosto jistý, se ozývaly ony zvuky, které mne probudily. A pak zničehonic přestaly. Lehkými kroky jsem ke stěně přišel a nastavil k ní levé ucho, abych zjistil, jestli se za ní ještě něco tichého neozývá. Mohl jsem tak stát jen pár vteřin než jsem uslyšel to malé vrznutí a pak hlasitý praskot, doprovázený mohutným sténáním dřeva.

   Vyjekl jsem, odskočil od stěny jako zasažený bleskem a upadl na zem. To, co jsem pak spatřil, mi z plic vybralo všechen dech. Část oné stěny se hýbala a svými dřevěnými pařáty se ke mně natahovala, jako by mne chtěla uvrhnout do svého objetí. Ustupoval jsem dozadu, až jsem zády narazil do zábradlí schodiště, neschopen ze sebe vydat jediný hlásek. Zeď se stále přibližovala, další a další kusy dřeva se odlupovaly od stěny a za hlasitého skřípání a prohýbání se přidávaly k těm, které se po mně sápaly ve snaze se mě dotknout. Kolem mne se prohnal vítr a já uslyšel cosi, co připomínalo dlouhý táhlý vzdech. A pak se ode mne ty dřevěné pařáty začaly vzdalovat. Vracely se do svého původního tvaru a polohy, až přede mnou zase byla jen ta prkenná zeď. Všechno vrzání a praskot ustalo a mne obklopilo ticho.

   Trvalo snad několik desítek minut, než jsem ze sebe dokázal něco vypravit a než jsem si to pořádně stačil uvědomit, vydával jsem ze sebe děsivé skřeky, které dole v přízemí uslyšeli mí služební a hned šli zjistit, co se přihodilo. Našli mne schouleného u okraje schodiště s vytřeštěným výrazem a prstem ukazujícím na zeď před sebou. Z mých slov tak trochu vyrozuměli, co se stalo, a pomohli mi vstát. Paní Bedieová mne odvedla dolů do kuchyně, kde mi uvařila čaj, zatímco pan Thorne, zkoumal zeď v patře. Když poté přišel dolů, byl jsem již uklidněný a nedočkavý z jeho zjištění. Ihned mi pověděl, že na té holé stěně není nic zvláštního, natož pak nějaké praskliny, takže mou příhodu označil jen za výplod mé fantazie. Odmítl jsem jeho tvrzení a i přes protest paní Bedieové jsem se na ni šel podívat osobně. Ale přesně jak už říkal můj služebný, stěna nenesla žádné známky poškození.

   Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem čemu věřit. Jestli faktům, které jasně říkaly, že se nic nestalo, nebo své mysli, která tvrdila, že se zeď tohoto domu hýbala a pokusila se mne dotknout. Když jsem nad tím přemýšlel, docházelo mi, že jsem přeci jen musel mít pouhé představy a že si se mnou má nebohá mysl opět nepěkně pohrála.

   Ale onu noc už jsem nespal. Červík nejistoty mě pořád hlodal v mém mozku a nakusoval myšlenku, že se celá událost přeci jen stala, i když se už pak zdála směšná, poměrně bizarní a rozhodně nepřirozená věcem, které se v našem světě odehrávaly. Připadalo mi, že od té doby, co jsem vstoupil do toho domu, začínám přicházet o holý rozum. Možná to je pravda, možná ne, ale jednu věc vím určitě. Od té noci všechno vrzání a praskot ustaly. Vypadalo to, že se konečně všechno bude dít tak, jak má a já budu moct vést ten svůj osamělý život. Nebudete věřit, paní Watkinsová, jak špatný tenhle předpoklad byl. Protože začátkem června se staly věci, jejichž hrůza a děsivost mě dodnes straší v mých snech.“