Dům na kopci - Část čtvrtá

IV.

   „Tu zvláštnost jsem pocítil ještě před tím, než sedmého června zapadlo slunce a nastala tma. Pan Thorne si začal stěžovat na bolesti hlavy a ulehl do postele ve svém pokoji hned vedle kuchyně, zatímco paní Bedieová se o něj starala a k tomu ještě zvládala každodenní práce. Jako každý den, při západu slunce jsem ukončil svá bádání ve strýcově knihovně a odebral se do svých soukromých pokojů, kde jsem si většinou zapisoval své poznámky a myšlenky z děl, která jsem přes odpoledne pročetl, a poté obvykle skončil v jídelně, kde mě má služebná pohostila večeří.

   Toho dne na mě čekala smažená ryba a já se proto ničím nezdržoval a pustil se do jídla. Během něj do jídelny vstoupila paní Bedieová, oznámila mi stav pana Thorna a jen tak mimoděk se zmínila, že zrovna nastávaly ty dva dny, kdy do domu přijížděl můj strýc, aby jej zkontroloval, což mě překvapilo, i když jsem si z dřívějších let ty dvě noci, kdy se strýc vytratil, pamatoval, ale jak vidno, od té doby, co jsem se do sídla nastěhoval, jsem na tuto věc dočista zapomněl.

   Po večeři jsem se vrátil do svého pokoje a ulehl do nadýchané postele, velice unaven celodenním studováním, zíral do stropu a pokoušel se usnout. Brzy se mi to také povedlo a já vstoupil do světa snů, kde mě tu noc pronásledovaly děsivé noční můry, plné nepřirozených a odporných věcí, jež byly tak strašné, že nejsem ochoten vám o nich povědět, doktorko Watkinsová. A sic už jsem myslel, že ta nekončící hrůza z oněch bytostí, které mne v mém snu drželi a holdovali na mém mase, nikdy neskončí, jsem se probudil a to první, co jsem po otevření očí uslyšel, bylo sténání, vycházející z přízemí.

   Vstal jsem, sebral svíci ze stolku vedle postele a zapálil ji. Došel jsem ke dveřím svého pokoje a lehce je otevřel. V tu chvíli sténání přestalo a bylo slyšet jen tiché vrzání a praskání dřeva. Tiše jsem sestoupil do přízemí a zastavil se u dveří do pokoje paní Bedieové. Sténání se ozvalo znova. Prohnalo se tichým domem, dlouhé, táhlé a jak bylo bezesporu jisté, velice bolestné. A vycházelo z druhé části domu, tam kde stála kuchyně a pokoj pana Thorna. Otočil jsem se tím směrem a naslouchal, zdali se neozve znova.

   Znenadání se však s vrznutím otevřely dveře do pokoje paní Bedieové a já leknutím nadskočil. Ze tmy vyšla má služebná a optala se mne, zdali jsem slyšel to, co ona. V bledém světle svíčky jsem přikývl a vyřkl podezření, že se panu Thornovi něco děje. Okamžitě jsme se vydali ke kuchyni, odkud to už bylo jen pár metrů ode dveří do pokoje mého služebného. Jak jsme šli, zaslechli jsme krátký a tlumený výkřik plný strachu a bolesti a pak nastalo hrobové ticho. Dokonce i ten tichý praskot a vrzání dřeva ustalo.

   Světlo svíce dopadlo na tmavé dveře vedle kuchyně a bizarní obraz visící vedle nich. Došel jsem k nim, s paní Bedieovou těsně v patách, chytil jejich kliku a pokusil se je otevřít. K mému překvapení byly zavřeny. Otočil jsem se ke své služebné a optal se jí, jestli od nich nemá klíče. Přikývla a zmizela ve tmě. Než se s nimi vrátila, přiložil jsem levé ucho na dveře a snažil se něco zaslechnout. Odpovědí domu bylo jen naprosté ticho.    Když jsem zaslechl šoupavé kroky, ohlédl jsem se a vzal si svazek klíčů od paní Bedieové, která právě přišla. Našel jsem ten správný, zasunul jej do malé klíčové dírky a otočil jím. Ještě jsem pohlédl na mou služebnou, která mi pohled oplatila ustaraným a vyděšeným výrazem, nervózně se nadechl, stiskl kliku a dveře s táhlým vrznutím otevřel.

   Když jsem spatřil tu hrůzu, která v místnosti byla, přejel mi mráz po zádech, mé srdce začalo bušit jako o závod a za sebou jsem zaslechl přiškrcené nadechnutí paní Bedieové. Slabé světlo svíčky pronikalo dveřmi do pokoje a odhalovalo spoustu krve, kusy těla a střeva roztahaná všude po podlaze. Osvětlilo také rám postele, na kterém trůnila samotná hlava pana Thorna, tváří otočenou ke dveřím, se skelnýma očima vytřeštěnýma hrůzou, zírající na nás a zarývající se hluboko do našich srdcí. Během toho krátkého okamžiku jsem zatajil dech a byl neschopen cokoliv udělat. Až do doby, než jsem si všiml, že za postelí, tam kam už nedosahovala záře svíce, někdo, nebo spíš něco, stojí.

   K pohybu mě probral až dlouhý děsivý výkřik paní Bedieové. V tu chvíli, kdy se její hlas rozlehl domem, se ta věc v pokoji pohnula a já se spolu se svou služebnou obrátil k útěku. Společně jsme proběhli kuchyní a pak na chodbu, kde jsme uháněli směrem ke vchodovým dveřím. Jen pár metrů před východem ze sídla jsem si všiml, jak se podlaha pod kobercem zvlnila, jako by se prkna, ze kterých byla tvořena, nadzvedly a snažili se nás zastavit. Překvapeni touto věcí, jsme oba zakopli a já upustil svíci, která se odkutálela chodbou pryč. Ozvalo se hlasité praskání dřeva, doprovázené bolestivým křikem mé služebné. Urychleně jsem se opět vydrápal na nohy a otočil se. V několika vteřinách, než kutálející se svíčka nadobro zhasla, jsem spatřil, jak cosi táhne paní Bedieovou po podlaze zpět, směrem ke kuchyni, a jak se jí pohybující se kusy dřeva z podlahy zarývají do jejích natažených rukou, které se tak urputně snažily něčeho zachytit. A pak mne obklopila tma a bezmocný a hysterický křik mé služebné, který se během chvilky, která mohla trvat tak pět vteřin, změnilo v hlasité chrčivé bublání. A pak už bylo jen ticho. Vyrazil jsem ke vchodovým dveřím a vystřelil z domu jako blesk. Utíkal jsem pryč od toho strašlivého místa, vydával ze sebe vyděšené skřeky a před očima měl ty skelné oči mého služebného.

   Běžel jsem až do Arkhamu, kde jsem se poté nedaleko policejní stanice zhroutil a kde mne pak o několik málo minut později našli dva strážníci. Odvedli mne na stanici, kde se mne vyptávali, co se stalo. Zprvu jsem nebyl schopen jim cokoliv říct, ale po uplynulých minutách jsem ze sebe vypravil onu strašlivou událost. Nevěřili mi a považovali mne za blázna, ale nenechal jsem se odbít a hned, jak vyšlo slunce, jsem se za jejich doprovodu vydal k domu.

   Byl jsem rozhodnut už do sídla nevstoupit a počkal venku, zatímco strážníci vešli dovnitř a šli se přesvědčit, co se stalo. Za chvíli vyšli ven a řekli mi, že uvnitř nic není. Myslel jsem, že si ze mne jen dělají legraci, ale po chvilce mě přesvědčili a já spolu s nimi prošel chodbou, která nejevila žádné známky toho, že se tu před několika hodinami vláčelo tělo paní Bedieové, a stanuli u dveří do pokoje pana Thorna, který vypadal přesně tak, jak jsem vstoupil do toho sídla poprvé.

   Nebyl jsem schopen slov. Strážníci po krátké debatě odešli a nechali mě v tom domě, úplně samotného. V domě, kde se v noci staly všechny ty příšernosti. Nevěřil jsem tomu, co se dělo. Mí služební byli pryč, byli mrtví… zabilo je cosi v mém domě, ale všechny důkazy a všechna krev byla pryč. Bylo to, jako by si se mnou někdo nepěkně pohrával a že jsem jen nějaký podivínský blázen, který zešílel z toho, že ho jeho služební opustili. Ale na rozdíl od ostatních jsem věděl, co se děje a byl rozhodnut, že to místo opustím.

   Na několik dní jsem se ubytoval v Arkhamu a každou noc byl pronásledován událostmi, které se té noci staly. Do mého sídla jsem se už neodvážil v noci vstoupit. Pouze přes den jsem na nějakou dobu vešel dovnitř a snažil se sbalit si věci, které jsem si chtěl vzít s sebou. Ale pokaždé, když jsem uslyšel vrzání dřeva a praskot, opustil jsem dům, jak nejrychleji jsem mohl a vrátil se až následujícího dne. A takto to trvalo pár dní. Než přišel na řadu osmnáctý červen a s ním ta nepopsatelná hrůza a zvěrstva skrývající se v jeskyni pod domem.“