Dům na kopci - Část pátá

V.

   „Zbývalo už jen několik minut do západu slunce a já už měl sbaleny všechny věci, které jsem potřeboval. Ještě narychlo jsem prošel celý dům a pak nakonec stanul na chodbě hned vedle všech zavazadel, které jsem měl naplánované dalšího rána vyzvednout a poté opustit ono místo jednou provždy. Byl jsem připraven, z domu odejít, ale vtom jsem to zaslechl. Ten podivný tichý zvuk vycházející z kuchyně.

   Má hlava okamžitě volala po tom, abych ten dům urychleně opustil, ale v tu chvíli, doteď nevím proč, se ve mně rozrostla zvědavost. Jakoby omámen jsem prošel chodbou a stanul u zavřených dveří do pokoje pana Thorna. Zvuk se ozval znova, ale nevycházel z místnosti, u které jsem   stál. Přišel ze spižírny.

   Nastala chvíle, kdy jsem přemýšlel, co udělat. Nejraději bych utekl z toho příšerného místa, ale ta touha zjistit, co ony zvuky vydává, silnější než strach z toho, co se během posledních dnů v sídle stalo a toho co zabilo mé služebné, mi to nedovolila a já stanul u dveří do místnosti, kde se nacházely zásoby jídla, a otevřel je. V místnosti panovala tma, jelikož neměla žádná okna, kterými by do ní mohly proudit sluneční paprsky, a tak dovnitř vtrhlo jen slabé světlo z chodby a odhalilo několik regálů a v nich naskládané potraviny.

   Pohlédl jsem napravo i nalevo, pak se vrátil zpět ke svým zavazadlům a vyhrabal lucernu, kterou jsem si chtěl odnést s sebou. Zažehnul jsem knot uvnitř a vrátil se zpět. Vstoupil jsem do spižírny a díval se po zdroji toho podivného zvuku. Prošel jsem středem místnůstky, rozhlížeje se na všechny strany, ale nic jsem nespatřil. Povzdechl jsem si a byl rozhodnut se vrátit zpět na chodbu a dům opustit. Jenže jak jsem udělal krok směrem ke dveřím, podlaha pode mnou zaskřípala, obklopilo mne praskání dřeva a než jsem se nadál, padal jsem dolů do temnoty.

   Dopadl jsem na tvrdou kamennou zem. Vyjekl jsem bolestí, v ruce stále třímal svítící lucernu a převalil se na záda. Nad sebou, ve výšce takových deseti stop jsem viděl otvor, kterým jsem dolů propadl. Hned jak se usadil prach, který se při mém dopadu rozvířil, zvedl jsem se ze země a rozhlédl se, abych zjistil, kde jsem. Nacházel jsem se v malé jeskynní chodbě, která vedla kamsi dolů do tmy. Za sebou jsem objevil dřevěný žebřík, vedoucí směrem vzhůru k tajnému vchodu do spižírny. Vydal jsem se k němu a vylezl po něm nahoru, ale když jsem se pokusil dvířka otevřít, zjistil jsem, že jsou zamčeny. Slezl jsem tedy dolů a žebřík přemístil k otvoru v podlaze, kterým jsem propadl. Už jsem po něm chtěl vyjít zpět do domu, ale pak jsem to uslyšel. Tichou melodii, jejíž tóny připomínaly táhlé kvílení, vycházející ze tmy jeskyně. Ohlédl jsem se. Ač mi můj mozek říkal, ať to místo opustím, má zvědavost mě nakonec dostala a dlouhou chodbou jsem se pomalu vydal do nitra kopce.

   Během sestupu dolů jsem si všiml, že kamennou stěnou doslova prorůstaly dřevěná prkna a spolu s chodbou vedly dál do tmy. A tyto dřeva se hýbala, roztahovala se a zase smršťovala, jako by to byl žijící organismus, který pravidelně dýchal. Rukou jsem se jich dotknul a ony na mé prsty reagovaly tím, že se stáhly ještě víc. S údivem jsem se zastavil, překvapen touto reakcí. Teprve teď mi došlo to, co muselo být zřejmé již od začátku. Ten dům byl naživu a dýchal jako normální žijící bytost.

   Pokračoval jsem dál a melodie sílila a sílila a čím déle jsem se do ní zaposlouchával, tím více mě znepokojovala a běhal mráz po zádech. Nakonec se chodba rozšířila a já daleko před sebou spatřil slabé světlo. Ztlumil jsem svou lucernu a pokračoval dál. Chodba nakonec ústila do obrovské jeskyně. Stál jsem na jejím vrcholku, před sebou měl kamenné schody, které vedly strmě dolů a končily na jejím dně, kde v záři hořících loučí stála v kruhu skupina lidí v dlouhých kostýmech, na hlavách děsivé masky a mumlali jediné slovo stále dokola. Raghmokk.

   Skrčil jsem se za jeden z velkých kamenných výběžků několik desítek stop od vstupu do jeskyně a na tom místě setrval. Pak jsem vyhlédl přes okraj ven a pozoroval scenerii pod sebou. Ti lidé dole se drželi za ruce, v jejich středu na zemi ležela svázaná žena a pobrukovali si onu melodii, která mne sem dolů přivedla, a čas od času přestali, aby mohli říct ono slovo. Raghmokk.

   Sledoval jsem je s malým zděšením a zároveň s neúprosnou zvědavostí. Jeden z nich zvedl ruce nad hlavu a pronesl něco, nějakým mne neznámým jazykem, ale jeho slova se do mne vpila a nevěstila vůbec nic dobrého. Poté další dva sebrali svázanou ženu a dovedli ji přes jeskyni na druhou stranu, k okraji jakési propasti, kam už téměř nedosahovalo světlo loučí a kde se nacházela nepropustná tma. Přivázali ji mezi dva úzké tyčící se sloupy a pak přišel další z těch lidí s velkou hliněnou nádobou v ruce, naplněnou jakousi tmavou tekutinou. Pak ji tím pomazal a na tu dálku se mi zdálo, že ona tekutina byla vlastně krev. Nakonec se od ní všichni vzdálili a vrátili se zpět na místo, kde před chvílí stáli. Poté několikrát po sobě nahlas vyslovili ono slovo. Raghmokk. Raghmokk. Raghmokk.

   A pak, paní Watkinsová, pak… se staly všechny ty příšernosti. Začalo to tím hlasitým zvukem, který se rozlehl jeskyní, a který mne vyděsil až do morku kostí. Připomínal vrčení velkého tvora, až na to, že tento byl hluboký, a přinutil mne se oklepat hrůzou. A pak… jsem ve tmě nad propastí cosi zahlédl. Cosi velkého. Svázaná žena si toho také všimla a začala křičet hrůzou.

   Skoro se nedá slovy popsat ta hrůza, která se poté přihodila. Ze tmy se vynořil obrovský shluk jakoby rozštípnutých ostrých dřev a prken, spojených nějakou černou mazlavou hmotou. Vypluly ze tmy, vznášející se nad propastí a vypadalo to, jako by byly připojeny k velkému tělu, také tvořenému jenom dřevem, který vedl směrem vzhůru k jeskynnímu stropu. A pak se ta změť začala přeskládávat a získala tvar obrovského chřtánu s ostrými dřevy jako zuby. Blížila se k oné ženě, která křičela hrůzou jako o život, ale nebylo jí to nic platné. Obrovská tlama té nepřirozené stvůry ji obklopila, některé třísky pronikly jejím tělem a z ran vytryskla čerstvá krev. Hlouček lidí v záři ohně jen stále opakoval: Raghmokk. Raghmokk. Raghmokk. A poté se nad ženou uzavřela, ostré zuby roztrhly její tělo a její křik utichl. Chřtán stvůry pohltil veškeré zbytky jejího těla, opět se změnil v ten obrovský shluk prken a třísek a stáhl se zpět do tmy, za doprovodu hlasitého spokojeného vrčení.

   Nastalo ticho a já si uvědomil, že křičím hrůzou. Zraky skupinky lidí v kostýmech upřely svůj zrak ke kamennému výběžku, za kterým jsem se ukrýval, a spatřili mě. Několik z nich okamžitě zamířilo ke kamenným schodům a začalo stoupat nahoru. Na nic jsem už nečekal, naplno rozsvítil svou lucernu a vyběhl nahoru a zmizel v chodbě, vedoucí z jeskyně. Během mého útěku z toho zpropadeného, ďábelského místa jsem míjel dřevěná prkna prorůstající kamennými stěnami a ty se po mě sápaly svými ostrými pařáty. Nakonec jsem doběhl k dřevěnému žebříku a rychle po něm vylezl nahoru a za sebou slyšel výkřiky lidí, kteří mě pronásledovali. Když jsem otvorem v podlaze vylezl ven, shodil jsem žebřík dolů a pokračoval v útěku. Vyběhl jsem ze spižírny na chodbu, ale tam jsem zakopl o dřevěný spár, který se znenadání z podlahy vynořil. Spadl jsem na zem a lucerna vyletěla z mé ruky, roztříštila se, zbývající petrolej vytryskl všude kolem a začal hořet.

   Pokusil jsem se vstát, ale jeden z pařátů chytil mou nohu. Snažil jsem se z něj vymanit, ale byl jsem bezmocný. Pak jsem si všiml, že ke mně přes chodbu běží jeden z mých pronásledovatelů. Ale ještě než ke mně stačil doběhnout, kus dřevěné stěny se odloupl a probodl ho svými ostrými třískami. Muž vyplivl krev a pak jím dřevěné ruce smýkly na zem a podlaha ho pohltila. Nestihl ani vykřiknout. V tu chvíli mě pařát pustil a vrhl se na mého pronásledovatele. Oheň se mezitím rychle rozšířil, jako by dřevo domu bylo nasáklé hořlavou tekutinou a už začal olizovat stěny. Proběhl jsem kolem svých zavazadel a zamířil ke vstupu do sídla. Cestu mi však zastoupili dlouhé pařáty, vystupující z podlahy. Otočil jsem se a spatřil, že část domu za mnou už hoří. Oheň se šířil nepředstavitelnou rychlostí, jako by cítil, že ten dům je čisté zlo, které musí být zničeno. Sídlem se ozvalo děsivé bolestivé kvílení stvůry a mezi plameny jsem spatřil, jak se stěna domu mění na křičící tvář. Znova jsem se otočil a pohlédl ke dveřím.

   Dlouhé pařáty tam vyčnívaly ze země, ale vypadalo to, že trochu slábnou. Asi to bylo tím, že dům ztrácel díky ohni svou moc. Bez přemýšlení jsem se rozběhl a svou poslední sílu dal do šance mezi nimi proběhnout a dům opustit. Běžel jsem, kolem mne hořely rudé plameny a podlaha pode mnou sténala a snažila se mne popadnout. Několik kroků před dveřmi jsem zavřel oči, vykřikl a nastavil rameno na jejich vyražení. Povedlo se mi to a úspěšně jsem vypadl ven, kde jsem se skutálel po schodech dolů. Okamžitě jsem se zvedl na nohy a utíkal z kopce pryč, až jsem po chvíli zakopl a svalil se na zem. Slyšel jsem dlouhé kvílení domu, jak bolestí křičí a umírá. Ležel jsem na zádech a křičel zděšením. A také štěstím, že se mi podařilo z domu uniknout. A tak jsem setrval, dokud z Arkhamu nepřišla pomoc.“