Dům na kopci - Část šestá

VI.

   „Snažil jsem se všem vysvětlit, co se stalo, ale nikdo mi nevěřil, doktorko Watkinsová, nikdo…“ řekl mladík a třesoucím se hlasem se zajíkl. „Řekli, že žádnou jeskyni nenašli. Že jsem si všechno vymyslel. Ale já vím, co jsem viděl! Jaký ten dům byl. Co to bylo za stvůru. A je také dobře, že nakonec lehl popelem, protože kdo ví, co by se stalo, kdyby ten dům žil dál!“

   Na slečnu Watkinsovou Stephanův příběh velice zapůsobil. Všechno, co řekl, v ní vyvolávalo zvláštní pocit strachu a beznaděje a upřímně byla z jistých pasáží vyprávění skutečně znepokojena. Ale jak mu mohla uvěřit, když všechny důkazy svědčily proti němu? Vyprovodila jej zpět do jeho pokoje a pak se vrátila zpět do své kanceláře, kde nad celým příběhem dlouho rozmýšlela. Přemýšlela, jestli ten mladík má nakonec pravdu nebo ne. Všechno, co řekl, v jeho příběhu sedělo. A tak se rozhodla, že ono místo navštíví sama.

   V sobotu ráno požádala zástupce šerifa, aby ji na místo za Arkhamem dovezl a on jí vyhověl. Když stanula na Melanierově pozemku, projel jejím tělem takový zvláštní pocit, který ani nedokázala popsat. Něco mezi strachem, vzrušením, zvědavostí a odporem. Došla k troskám toho, podle Stephanových slov, ďábelského, zrůdného domu a procházela jimi, hledala známky něčeho, co by mohlo podpořit mladíkovo tvrzení o tom, že ten dům žil. Ale stejně jako v případě strážníků a hasičů nic nenašla.

   „Nalezla jste to, co jste potřebovala?“ zeptal se jí zástupce šerifa, když se vrátila zpět k vozidlu.

   „Ne, bohužel, vypadá to přeci jen, že se ten mladík dočista zbláznil. Je to škoda vidět, že šílenství postihne tak mladého a vzdělaného muže, jako je on.“

   „To ano,“ přikývl strážník. „Vrátíme se už do Arkhamu, doktorko Watkinsová?“

   „Ano, není tu už nic, na co bych se chtěla podívat,“ odpověděla a nastoupila do auta. Zástupce za ní zavřel dveře a oddechl si. Cestou ke svému místu si v duchu pomyslel: Ještě že tak. Byl bych nerad, kdyby se vám muselo něco stát, slečno Watkinsová, a to jen kvůli tomu zpropadenému synovci Melaniera, který zničil to, o co jsme my, členové kultu a jeho strýc, tolik pečovali a přinášeli oběti. Prastaří nám tuhle chybu neodpustí. A až přijde den, kdy opět povstanou, nechtěl bych být tím, kdo za smrt Raghmokka pocítí jejich hněv.

Konec