Slzy draka V.

Halou se nesou uspěchané, rozespalé dívčí hlasy. Některé zmateně pobíhají po pokoji a hledají své oblečení, jiné v nočních stolcích loví modlitební knihy a ty nejospalejší teprve vstávají a snaží se přijít na to, co se děje. Ranní zimní slunce prostupující do dívčí ložnice, hlásí něco málo před sedmou hodinou, tedy čas na mši. Vždy o půl sedmé dívky hlasitým zvonem probouzí slečna Hiryová. Žena kolem třiceti let věku, menšího vzrůstu a s vlasy jako bílá káva. Chlapce ve stejnou hodinu probouzí slečna Monessiová, avšak na patře druhém. Vychovatelky řádně dbají na pořádek, proto se také v nočních hodinách střídají ve hlídání.

Dívky se spěšně oblékají, křičí jedna přes druhou, pomáhají si zavazovat šaty, svazují si vlasy do drdolu, stelou postele a řádně se připravují na modlení. Jedna z dívek sedí na lůžku a shon, který se kolem ní děje, jakoby nevnímala. S rozcuchanými, volně spuštěnými vlnitými vlasy shrbeně posedává v tureckém sedu a nehybně hledí do prázdna. Ruce má volně podél těla a peřinu ledabyle přehozenou přes nohy. Kruhy pod jejíma očima značí nevyspání. Dívka vedle si na rozdíl od ní právě dovázala šaty a spíná si vlasy. Zrak upoutá její nečinná kolegyně.

            „Camillo, budíček. Prober se,“ šťouchne do brunetky. „Víš, že madam Gorgeqová nemá ráda, když přicházíme pozdě.“

            „Jo, Luciano, už běžím, moc jsem nespala,“ zatřese hlavou a vysouká ze sebe. Opět se ale od přítelkyně otočí. Dívá se nalevo, na zeď, kterou včera viděla se hýbat. Sama sebe v duchu ujišťovala, že se jí to jen zdálo, ale slyšela volání svého jméno, to přeci nebyl sen. Zřetelně ho slyšela, a stejně zřetelně viděla, jak se ta nehybná kamenná zeď zavřela. Nedokáže z ní spustit zrak. Ze zamyšlení brunetu vytrhne Luciana, která s Camillou zatřepe, a posadí se před ní. Teprve nyní se Camilla pořádně podívá na kamarádku.

            „Camillo, co se děje? Máme deset minut a ty jsi ještě v noční košili. Ty jsi v noci nespala, viď? Hm, jde to vidět, vypadáš hrozně,“ zažertovala.

Bílá, lehká, noční košile až ke kotníkům, s dlouhým rukávem a krajkami po koncích je klasický noční úbor jak dívek, tak chlapců. Jejich noční košile se akorát liší límcem se třemi knoflíky.

Camilla chvíli přemýšlivě zírá do zvídavých Lucianiných očí. Váha, zdali se jí má svěřit se svým včerejším zážitkem. Nebyla si jistá, jestli to nebyl jen sen. Měla by to zapomenout, určitě se jí to jen zdálo a ona nad tím zbytečně dumá.  Je tu další věc a to její svatba. Luciana to nemusí vědět, zatím ne. Snad se to ještě nerozneslo, a kdyby…dala by to najevo...snad to Bernard nikomu neřekl. Namísto toho zakroutí hlavou, pokrčí ústa, a odvětí.

            „Ty umíš potěšit, Luciano,“ položí dívce ruce na rameno. „Nic se neděje, jen máš pravdu, skoro vůbec jsem nespala. Už vstávám,“ ujistí kamarádku a slézá z postele.

Když přijdu pozdě, Gorgeqové to vadit už nebude, stejně se mně brzy zbaví.

Camilla se obléká, když se náhle ozve.

            „Dívky, jdeme,“ křikne slečna Hiryová při pohledu na hodiny, umístěné na stojanu do výšky lidského pasu, a ochotně vyčkává na chodbě, na jejichž koncích jsou malá čtvercová okýnka. Jejich výhled vede do zahrady.

Dívky poslušně cupitají k vratům, jejichž jedna půlka je otevřená. Poslední opozdilkyně si upravují vlasy, šaty, případně hledají knihy a běží ke dveřím. Jediná Camilla není hotová.

            „Camillo,“ osloví ji blondýna zklamaně a nakloní hlavu na stranu. Neochotně ale přeci čeká.

            „Běžte, já vás doběhnu,“ odhání Lucianu a pouští se do stlaní. Přesto nemá ještě zavázané šaty, sčesané vlasy ani obuté boty.

            „Zase z toho budeš mít malér. Víš přeci, jak je na tebe Gorgeqová vysazená a každý tvůj protest nebo neuposlechnutí si užívá, tohle si zaviňuješ sama,“ nekončí s proslovem.

Camilla značně rozladěná výčitkami ochotně poslouchá, kouše si rty, když Lucianin proslov rázně ukončí.

            „Dobře, Luciano, já to vím. Měla bys jít, abys z toho neměla malér ty. Já vás doběhnu,“ naznačí kamarádce zvýšeným hlasem a zvednutou rukou, ukazující na dveře, že jí její slova vadí. Tohle mě opravdu trápí, že nestihnu modlitbu…ach Luciano, ty jsi ještě dítě, ale už přestaň.

Luciana mlčky pokývá a přidává se k dívkám. Camilla zůstává osamocena. Usedne zpět na postel. Brzy zapomíná na hádku s kamarádkou a opět se zadívá na zeď. Nakonec připustí fakt, že vše, nad čím přemýšlí, bylo záhadné, ale byl to prachobyčejný sen.

***

            „Ranní modlitby se vždy odehrávaly v malé kapličce, která byla venku. Muselo se po schodech, z druhého patra, kde měly ty výše postavené vychovatelky pokoje, do prvního, kde jsme spaly my, ty obyčejné, jak nás Jacqueline nazývala, a pak do přízemí. Poté, se šlo dlouhou chodbou, kolem skleníku a zahrady. A zadním vchodem ven. Montria´l byl obehnán vysokou bránou. Kaplička stála v její zadní části. Bylo to daleko od ložnic dětí i našich pokojů, a právě to se Jacqeline líbilo. Vždy hlídala u vchodu, když nějaké dítě přišlo pozdě, uhodila ho bičíkem přes ruce.

To ráno si pamatuju ne proto, že Camilla přišla pozdě, to ona chodívala většinou tak, ale proto, že ten den nepřišla vůbec.“

Brzké slunce velkými okny prozařuje celé panství. Jeho paprsky po zdech vytváří komplikované ornamenty. Mezi září se proplétá dívka spěchající na mši. Knihy pevně oběma rukama svírá na prsou a dívá se před sebe, aby vlivem dlouhých šatů neupadla. Právě mine první patro, míří po schodech dolů, a pak zabočí k dlouhé chodbě vedoucí k zadnímu vchodu. Nevnímá nic, jen usilovně myslí na svůj pozdní příchod, když v tom uslyší….“Camillo“ ozývá se halou.  Camilla zůstane stát. Zděšeně pouští knihy na zem a upřeně hledí na jedno místo. Ruce se jí potí a tělo otřásá. Bojí se otočit.  Kolem uší ji zavane zvláštní zvuk, zvuk poletujícího pláště. Slyší ho, velmi blízko. Tak blízko jakoby někdo přeběhl přímo za ní. Vystrašená se ohlédne za sebe. Nikoho však nevidí. Náhle jí celá slunná hala nahání strach. Popojde do jejího středu. Kontrast temné chladné budovy s ranním zimním sluncem Camille najednou připadá strašidelný. „Přijď…, přijď za mnou“ rozléhá se naléhavě všude kolem. Ten hlas, pohybuje se ve zdech, ve věcech, ve vzduchu.  Je všude tam, kam se dívka podívá. Obklopuje ji. Camilla nejistě, bojácně otáčí hlavou a rozhlíží se. Snaží se přijít na to, odkud se hlas ozývá.  Mohutná složitá, gotická klenba ji náhle děsí. Ten děsivý netvor, který každou chvíli vystrčí drápy a umučí ji. Chladné, necitelné zdi dívku pohltí a utopí ve svých útrobách. Mrazivý dech vycházející z potemnělé atmosféry celého panství jakoby vycházel ze samotného pekla. Camilla si připadá jako nebohé zvířátko, čekajíc, až bude uloveno. Nikdy si neuvědomila, jak je to tu strašidelné a ten hlas…tajemný hlas, který ji volá. Srdce ji buší. Myšlenky jsou zmatené.

            „Je tu někdo?“ křikne do prázdna třesouc.

Hlas ustal. Nic. Namísto něj nadchází ticho. Nejisté ticho, které Camille připadá ještě horší, neboť se bojí ještě více. Co má očekávat? Co se stane? Polapí ji ruce ďábla a odvedou do pekla? Zmocní se jejího těla neviditelný stín a navždy umlčí její opovážlivost?

            „Ozvěte se, kdo jste?“ zvolá intenzivněji.

Zmateně pobíhá po hale. Hledí do prvního patra, kde je tma. Schody vystavěné do tvaru písmena „C“ se jí zdají nekonečně dlouhé, vedoucí do věčného zatracení. Do očí ji vytrysknou slzy. Zvědavost je však silnější. Vyběhne do půli schodů a zastaví se. Neustále se ohlíží. Prsty zarývá do dřevěného zábradlí. Sama sobě si připadá hloupá a naivní. Měla by utéct, zmizet, schovat se a ne pátrat po záhadném hlase ve zdech. Včera to byla otevírající se zeď, nyní zřetelný hlas, který ji volá k sobě. „Přijď,“ opět se ozve. Tentokrát méně naléhavě, ale zato tiše, prosebně, něžně. Camilla se přikrčí. Očima těká po klenbě a vysokých dutých zdech. Neví, kam se podívat. Cítí, že je všude, všude.

            „Ale kam, kam mám jít?“

Prsty si zaboří do vlasů a posadí se na schody. Schoulí se do klubíčka.

            „Co to dělám?“ vzlykne. „Zbláznila jsem se, tohle všechno se mi jen zdá, není to skutečné. Nemůže to být skutečné,“ opakuje si zoufale.

Její ujišťování nepodpoří dutý zvuk nohou, který se pohybuje nad schody v prvním patře. Camilla zřetelně slyší běh kroků, které utíkají po koberci. Dívka zatne pěstí a rozběhne se do prvního patra.  Následuje kroky, které slyší. Udýchaně, zmateně zavadí o mosaznou sochu ženy zahalené pouze do plátna, umístěné na zdobném stojanu, kterých bylo po chodbách mnoho. Socha spadne. Camilla se u ní nezastavuje a dále utíká za tajemnými kroky, které se kol ní pohybují. Doběhne až do dívčí ložnice. Otevře dveře a zarazí se. Zvuk běžících kroků utichl. Dívčin zrak spočine na zdi, kterou včera viděla se otvírat. Pomalu, loudavou, opatrnou chůzí se k ní přibližuje.

            „Halo?“ promluví a očima těká po lůžkách, jakoby vyčkávala, že na ní odkudkoliv, kdykoliv někdo vyskočí.  Ruce má volně podél těla a nervózně si hraje prsty. Zůstane stát těsně u kamenné zdi. Vzhlédne vzhůru. Opatrně se zdi dotýká. Prsty po ní projíždí všemi směry. Je z ní jen dušička strachu, čekajíc na okamžik, kdy se zhroutit. Přesto všechno, přes vlastní strach a zoufalství ji cosi žene kupředu. Pokouší se najít to, co včera spatřila. Tajné dveře za zdí. Po několika marných pokusech, sklesle odchází. Již žádný hlas neslyší, nic se neozývá. Když se však loudavým zamyšleným krokem vrací tou samou chodbou, kterou utíkala do pokoje, všimne si, že socha, kterou shodila, stojí zpět na svém místě. Vyloučí možnost, že ji někdo z vychovatelek zvedl, žádná z nich v hale není. Uchopí sochu do rukou.

            „Jsem si jistá, že jsem ji shodila,“ pronese tiše a zrakem zamíří na stěny, pokryté červenými tapetami se žlutými ornamenty. Zakroutí hlavou.

            „Camillo,“ osloví ji překvapený ženský hlas.

Dívka sebou prudce trhne a otočí se. Za sebou spatří slečnu Hadlyovou. Přísný výraz ve tváři hovoří o jejím značném rozladění způsobeným dívčinou přítomností. Camilla se chytne za břicho. Uvolněně si oddechne a pousměje se. Slečniny zapadlé malé oči hovoří o opaku. Zamračí se. Vysoká, štíhlá postava v krémových šatech nechápavě hledí na dívku.

            „Nemáš být na mši? Vždyť už je po ní, co tu děláš?“ zvýší hlas.

Camilla se začne smát.

            „Já….,“ načne odpověď, ve skutečnosti nad ní nepřemýšlí. Hlavou se jí honí jediná věc: „Zbláznila jsem se.“

             „Jak dlouho jste tady?“

            „Teď jsem přišla,“ odpoví, což v Camille vyvolá jasnou odpověď, že ona tu sošku zvednout nemohla. „Ale co tady děláš ty?“

            „To je jedno,“ odsekne a zmizí ženě z dohledu.

            „Hlas? No…já bych nebyla tak odvážná. Slyšet hlasy, utekla bych a nikdy bych se už nevrátila a Camilla, ještě ho následuje. Copak byla tak hloupá?“ optá se Petty.

            „To si nemyslím, Petty. Víš, myslím si, že Camille bylo vše jedno, poté, co se dozvěděla o svém osudu, o svatbě s panem DeBoairem. Hledala útěk, kamkoliv, i kdyby to měla být smrt ale svatbu s ním…ne, tomu chtěla zabránit. Myslím si, že kdyby ten den neslyšela ten hlas, neměla bych ti o čem vyprávět.“ Odvětí tichým hlasem Josephine Monessiová a přisune si deku k tělu.

            „Věděla jste, kdo to byl, nebo co to bylo? Byl to vůbec člověk? A jestli ano, kudy se pohyboval, aby jej Camilla nespatřila?“ klade zvědavě otázky stařence.

            „Pomalu, pomalu, děvče, všechno postupně. Když jsem ji ten den neviděla na mši a později ani u snídaně, bylo mi to podezřelé.  Ona nerespektovala pravidla, ale že by vynechala i snídani? Ne, to se ji nepodobalo. Setkala jsem se s ní až v knihovně, kde sama četla knihu. Překvapilo mne, jakou.“

            „Camillo, tady jsi,“ vyhrkne slečna Monessiová, po celodenním pátrání po dívce.

Starostlivě k ní dojde a nedočkavě vyčkává odpověď. Brunetka ji nevěnuje ani pohled a otáčí stránku několikaset stránkové knihy obalené v kůži. Sedí na vybledlém koberci, opřená o mahagonovou polici knih a čte si. Knihovna je umístěna pod schody a obsahuje několik set výtisků biblí v různých jazycích, a historie, včetně historie panství Montria´l.

            „Tady jsem, co se děje?“

            „Jak, co se děje? Nebyla jsi na mši, ani na snídani. Bernard s Lucianou se po tobě ptali, a Gogeqová se ptala zas jich, proč….,“ chce se otázat, ale po všimnutí, co si Camilla čte, se zarazí. „Proč si čteš historii Montria´lu?“

Teprve nyní dívka zavře knihu, ze které vyletí obláček prachu a zvídavě pohlédne na ženu.

            „Věříte tomu, že se zde nacházejí tajné chodby, průchody a dveře?“

            „Proč se mě na to ptáš?“ zaraženě ze sebe vysouká.

Camilla odvrátí pohled. Olízne si rty a vstane. Zasune knihu zpět do police, nejistě se usměje a špitne.

            „Jen tak.“

            „Když mi tu otázku položila, myslela jsem, že omdlím. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že se mě ta otázka hodně týká. Netušila jsem, co mám odpovědět. V jejich očích jsem viděla jistotu, že v celém panství opravdu existují tajné vchody a východy ale podporovat ji v tom? Na druhou stranu ve mně hlodala nebezpečná myšlenka, že to všechno, co jsem o tom místě slyšela, je pravda, ale především jsem pomyslela na jednu nejvíce nemožnou věc, jaká mě napadla. Je možné, aby v nich opravdu byl? Musela jsem to zjistit, dříve než ona.“