Kapitola 1. Zrod hrdiny

            Když se Jürgen narodil, nikdo nečekal, jak velké činy vykoná. Jeho matka Beatrice pocházející z Talabheimu na jihu říše. Otec Hanz, vyhlášený kovář se silou takovou, že i při rvačce se mu lidé vyhýbali. Hanz a Beatrice se setkali poprvé před mnoha lety na trhu a jejich milostný příběh trval dlouho. Když Hanz získal svolení Beatriciných rodičů, proběhl sňatek a brzy byl počat syn, Jürgen.

            Malý, hubeňoučký chlapec s hnědými vlasy a hnědýma očima. Už tehdy byl Jürgen fascinován prací svého otce. Více času než s kamarády trávil v kovárně. Otec i matka jej přemlouvali, aby si šel hrát s kamarády, ale Jürgen se potajmu skrýval v kovárně a pozoroval, jak jeho otec vyrábí z pevného kovu podkovy na panské koně, meče, hřeby a spousty dalších věcí.

            Jednou jej kamarádi přemluvili, aby si šel s nimi hrát. Dostal od nich štít a meč. Bojoval, jak jen uměl, ale starší kluci měli trénink a sílu takovou, že Jürgen s nimi nebyl s to držet krok. Když ten večer přišel domů, byl velmi naštvaný. Otec si sedl k němu na pařez za domem a pohlédl na něj. Jürgen seděl na pařezu a sledoval měsíce, kteří zrovna pluli oblohou.
            „Copak se děje synku?“ Zazněl hluboký hlas Hanze Skogena.

            „Bojoval jsem s ostatními chlapci a neuměl jsem se bránit mečem a štítem.“ Byl slyšet hlas naštvaného chlapce.

            „Ale něco ti určitě šlo, že?“ Otázal se ho otec, aby Jürgenovi zvedl sebevědomí.

            „Ano, výpady.“  Usmál se synek.

            „Tak tě naučím se bránit zbraní-„

            „Ty umíš bojovat?“ Skočil mu do řeči syn.

            „Ha ha ha, samozřejmě, že ano chlapče, musíme přeci občas vesnici bránit proti seveřanům.“ Smál se Hanz.

            Několik dní na to, Jürgen bojoval jako pravý válečník. Po nocích se od otce učil různé triky na zmatení soupeře, jeho odzbrojení a hlavně obraně a boji se dvěma zbraněmi. Chlapec si oblíbil boj s mečem a sekerou. Universální kombinace, která byla použitelná jak proti kopí tak i bojovníkovi se štítem. Okamžitě se stal v kolektivu oblíbenějším.

            Jezdil s otcem na trhy a poslouchal historky z jeho života, bojů a cest. Vydržel sedět i hodiny a poslouchat otce, který se povětšinou rozvyprávěl, jen chytil do své ruky korbel. Hlavně příběh, kdy jeho otec porazil dva seveřany, se Jürgenovi moc líbil. Otec jej líčil jako heroický boj proti zrůdám. Tu a tam si něco přidal, aby příběh byl více poutavý, a když se k Hanzově vyprávění přichomítl v putyce nějaký z Hanzových známých, tak pomáhal otci pokračovat v příběhu. Jürgen vždy nadšeně sledoval otce, jak vypráví.

            „Až vyrostu, budu kovář jako ty tati. A budu bránit naše město proti seveřanům.“ Řekl synek se zápalem právě zfanatizovaného člověka.

            Otce to potěšilo, v synových očích byl hrdinou. Jürgen si začal vyrábět vlastní dřevěné zbraně a představoval si, že je kovář opracovávající kov. Otec ho častokráte pozoroval při výrobě. Vyrobil si krásnou sekeru s krátkým zahnutým toporem a širokou mohutnou čepelí. Také nový meč si udělal sám. Krásný, na sáh dlouhý meč, byl na sebe hrdý.

            Léta ubíhala a Jürgen se od otce naučil vše, co mohl. Dvacetiletý kovář nabíral na objemnosti, jak se každý den oháněl těžkým kladivem. Z hubeného chlapce se stával mohutnější a mohutnější vysoký muž. Dávno přerostl svého otce. Dlouhé vlasy si svazoval lněnou páskou od své dívky Ruth. Ruth byla krásná štíhlá dívka, vysoká jako Jürgen.

            Poprvé se setkali na slavnostech jara v Tornheimu, kde Jürgen žil s otcem a svojí matkou. Ohně zalévaly taneční prostor vřelým naoranžovělým světlem. Ruth tančila bosa v dlouhých šatech s rozpuštěnými vlasy a právě ty chlapce zaujaly jako první. Každý její pohyb doprovodila vlna na zlatém závoji vlasů. Její úsměv jej uhranul a on propadl chtíči ji poznat. Nespočetněkrát si prohodili pohledy, než se Jürgen odvážil jít za ní. I ona jej chtěla poznat, ale nebylo na místě, aby šla žena za mužem.

            „Ahoj, já jsem Jürgen z kovárny, někde jsem tě už viděl že?“ Řekl Jürgen nervózním hlasem.

            „Ahoj, Ruth, jsem obyčejná selka, odkud by mne takový urostlý muž asi tak mohl znát?“ Pronesla chichotající se dívka, která mezitím začala červenat jako zralé jablko.

            „Nevím, ale pokud bych si tě do dnešního dne nikdy nevšiml, byla by to veliká chyba.“ Usmál se.

            „Jsi milý, už musím jít zítra, vedu ovce pod les k potoku.“ Usmála se na Jürgena a on pochopil, že má přijít za ní. „Taková otřepaná fráze jak to, že zabrala?“ Problesklo Jürgenovi hlavou.  Ale vlastně mu to bylo jedno, splnila svůj účel.

            Přišel domů v noci a celou cestu sledoval měsíc. Teplá noc, jako by bylo léto, byla by škoda jít domů a nekochat se nebem. Z kovárny si vyndal deku, rozložil ji na zem a lehl si na záda, sledujíce hvězdy, myslel na dívku, kterou před pár minutami poznal, na Ruth. Byla krásná, krásnější než kterákoliv jiná, kterou Jürgen kdy poznal.

            Ještě několikrát se setkali a mnohokrát spolu procházeli přes noční město. Povídali si a Jürgen si ji vždy vedl za rámě. Cítili se spolu tak dobře, že Jürgen několikrát zapomněl kolik je vlastně hodin a procházeli se až do svítání.

            Za nějakou dobu si rodiče obou dvou všimli co se děje a začaly hádky, proč už se dávno navzájem nepředstavili rodičům. Ruth tedy navrhla Jürgenovi seznámení se svými rodiči. Ti jakmile zpozorovali dlouhovlasého obrovského mladého muže vcházejícího do jejich domu, kývli na Ruth a ta věděla, že má svolení. Otec ale chtěl, aby s ním šel Jürgen na zabíjačku. Jürgenovi bylo jasné, že je to jen záminkou a že otec si chce jen Jürgena prověřit.

            Pak přišli na řadu Jürgenovi rodiče. Ti si Ruth ihned oblíbili, ale chlapci vyčítali, že je neseznámil už dříve. Nakonec i Jürgen dostal svolení. Dny utíkaly a Jürgenova a Ruthina láska byla větší a větší. Jeden bez druhého už si nedokázali představit den.

            Jürgenova matka zemřela a Jürgen na několik dní odešel a vůbec se neukázal ani u Ruth ani doma. Celou tu dobu seděl na skále několik set metrů od Tornheimu a sledoval nebe. Když se vrátil, zjistil, že i jeho otec náhle onemocněl. Na jeho smrtelné posteli požádal Jürgen s Ruth o svolení k sňatku. Otec kývl. Po smrti otce a po jeho pohřbu šli i za Ruthinými rodiči. Ti také souhlasili. Svatba byla malá za přítomnosti pouze Ruthiných rodičů a několika přátel.

            Po svatební noci byla počata jejich dcera Katrin. Maličké děťátko v rukou kováře vypadalo jako maličká hračka. Byl na ně komický pohled. Ruth se neubránila smíchu, když viděla mohutného téměř dva metry vysokého svalnatého muže, jak v náručí drží maličké děťátko. Z očí mu tekly slzy, když jej Katrin chytla rukou za palec. Slíbil si tehdy, že bude ochraňovat tento zázrak a také tak činil, jak nejlépe uměl. Katrin byla neposedným dítětem, rošťák, jaký se jen tak nevidí. Roky ubíhaly a Jürgen věděl, že potřebuje syna.

            Několik let na to se narodilo jeho druhé dítě, Paul. Kolébka, kterou vyrobil pro Katrin, opět sloužila svému účelu. Paul byl ještě menším děťátkem, než byla Katrin nebo to tak přišlo Jürgenovi, který byl stále větší a mohutnější a tak mu měšťané dali přezdívku obr. Paul, byl chlapec z psích ocásků, nemohli jej nechat ani chvilku bez dozoru, pro to jak byl neposedný.

            Obě děti byla zlobidla, jak se patří, Paul povyrostl a Katrin už také nebyla dítětem. Paul malý, hubený blonďák s očima modrýma jako led, které podědil po své krásné matce. Katrin starší ze sourozenců často pečovala o Paula. Blonďaté, kudrnaté vlasy, vysoká po svém otci a hubená po matce. Krásná tak, že za ní chodili nápadníci i ze vzdálených vesnic. Chováním spíše chlapec než dívka. Ona však měla oči jen pro jednoho chlapce, Ericha. Každou chvíli Paula s Katrin domu někdo vedl, jednou kvůli tomu, že házeli kamením po slepicích. Jindy zas, že odvázali koně rytířům a ti se pak proháněli městem.

            V Paulovi se Jürgen dokonale viděl. Paul trávil se svým otcem tolik času v kovárně jako na výpravách po městě. Jednou si chtěl vyzkoušet kovařinu a tak Jürgen řekl, že si vyrobí dýku. Dýka je velmi užitečná věc, která dovede zachránit život i připravit jídlo. Syn tedy koval a koval. Po několika dnech byla dýka hotová, Jürgen se na synka podíval.

„Jaké jí dáme jméno?“

            „Zaacroo.“ usmál se syn.

            „A co to znamená?“ Otázal se otec s úsměvem. A díval se při tom do ledově modrých očí syna.

            „To je můj výraz pro slib.“ Zadíval se syn do země. Jürgen se usmál.

            „Jakej slib? Paule.“

            „Slib víry, oddanosti.“ Jürgen sledoval svého syna. Překvapilo jej, co jeho jedenáctiletý syn právě řekl.

            „Slib oddanosti? Ty, Paule, víš co je oddanost?“

            „Ano tati.“ Dál už to Jürgen neřešil a vyryl na dýku nápis „Zaacroo.“

            Jürgen byl dosti uznávaným kovářem a vydělával i dost peněz na to, aby se měli všichni dobře. Zrovna koval růži z plechu, když přišel Paul, že přišli do domu vojáci a prohledávají dům. Odložil ji a šel se podívat co se děje. Před domem stál starosta, Tristan Dietrich, který se kdysi zamiloval do Ruth, ale ta jej opustila právě kvůli Jürgenovi. Starosta řval přes plot, že Jürgen musí odevzdat osmdesát zlatých, jinak budou nuceni potrestat Katrin za krádež. Jürgen utíkal do domu a viděl dva vojáky vlečící Katrin ven před dům. Kovář rychle utíkal pro měšec, když jej nalezl, vyběhl před dům a hodil ho starostovi.  Tlouštík s plešatou hlavou nechal měšec dopadnout na zem, zlaťáky se rozkutálely a on pouze zavolal, že mu má peníze sesbírat. Vojáci mezitím Katrin pustili a šli před starostu. Mohutný Jürgen vyšel před Tristana a začal na kolenou sbírat zlaté mince a znovu je ukládat do měšce. Sám Tristan několik mincí odkopl dál a stráže udělali po vzoru starosty to samé. Když sbíral poslední zlaťáky, jeden z vojáků jej nakopl. Jürgen měl sto chutí mu rozmašírovat obličej, ale věděl, že by vše jen zhoršil. Nebylo to poprvé, co starosta takhle přišel. Měl moc a dělal Jürgenovi ze života peklo. Kdysi byli přátelé, je zvláštní jak láska ke stejné ženě dovede dva muže rozdělit. Pak se vydal do kovárny a dokončil růži, kterou měl v plánu za několik týdnů předat Ruth k výročí jejich svatby.

Je soumrak a všude stojí stovky tlustých a plešatých chlapů, ukazují na něj a smějí se. Pak pohlédne přímo před sebe. Všude okolo se rozhořela velká ohniště a plameny šlehaly nad střechy domů. Kouř zastínil hvězdy na nebi.

            Před ním stála Ruth, Paul a Katrin. Celé je prolézali červi. Ruth dokonce měla vyhřezlé střevo podivné hnědo-růžové barvy. Všichni byli nazelenalí. Paulova hlava držela jen na páteři, jež byla ožrána do bíla červy. Katrin zvedla ruku, držela v ní jeho obličej. Jürgen si sáhl na obličej, lepil, byl pokrytý něčím mazlavým, když oddálil ruce, aby na ně pohlédl, byly celé od krve a hemžili se v nich muší larvy.

Probudil se s výkřikem. Ruth spala vedle něj a jeho výkřik ji probudil.

Byl celý zpocený.

„Noční můra.“ Usmál se na Ruth a pak zase usnul. V jejím objetí.

Jednou v létě Jürgen odjel na trh prodat podkovy, meče, zbroje.