Kapitola 4. Sen

Je soumrak a všude stojí stovky tlustých a plešatých chlapů, ukazují na něj a smějí se. Pak pohlédne přímo před sebe. Všude okolo se rozhořela velká ohniště a plameny šlehaly nad střechy domů. Kouř zastínil hvězdy na nebi.

            Před ním stála Ruth, Paul a Katrin. Celé je prolézali červi. Ruth dokonce měla vyhřezlé střevo podivné hnědo-růžové barvy. Všichni byli nazelenalí. Paulova hlava držela jen na páteři, jež byla ožrána do bíla červy. Katrin zvedla ruku, držela v ní jeho obličej. Jürgen si sáhl na obličej, lepil, byl pokrytý něčím mazlavým, když oddálil ruce, aby na ně pohlédl, byly celé od krve a hemžili se v nich muší larvy.

V rukou měl jen meč a sekeru, celý zástup tlouštíků a jeho rodina se proti němu rozeběhli ze všech stran s otevřenými ústy plnými tesáků. Jürgen se rozhodl, že se tentokráte roztrhat nenechá. Rozeběhl se proti nejbližšímu tlouštíkovi a mocným úderem meče z vrchu sekl. Meč se zarazil až o žebra, při tom si cestu prorazil lebkou, čelistí, krkem. Všude se rozstříkla podivná tekutina, jež vyplňovala mozkovou dutinu. Neměl moc času, blížili se k němu další. Tentokráte měli tvář. Byla to tvář Tristana Dietricha. Starosty, toho hajzla, kterej mu nechal povraždit rodinu. Jürgen dostal záchvat vzteku. Sekal kolem sebe sekerou, mečem. Sekal ruce, nohy hlavy. Dav řídnul. Tváře opět zmizely a běžela k němu pouze těla s otevřenými ústy plnými tesáků. Sekal dál a zabíjel vše, co se přiblížilo.

 Nakonec, už zbyli pouze Ruth, Paul a Katrin. Jürgen začal plakat. Stál v hořícím městě mezi mrtvými těly. Ta začala dostávat tvary a obličeje různých lidí, které znal z kovárny, jeho blízcí, malé děti, které si ráno hrávaly před jeho dílnou. Zíral na své milované, běželi k němu. Celý boj se od nich vzdaloval a oni šli pomalu.

Teď, ale běželi a Jürgen propadal beznaději. Nedokázal by jim nikdy ublížit. S očima plnýma slz se jim rozeběhl naproti s rozpřaženým mečem. První Ruth. Kopl do Paula a Katrin. Meč zarazil hluboko do Rutiny hrudi. Ruthina hruď se promáčkla s hlasitým křupnutím prasklých žeber. Meč se zastavil až svojí záštitou o tělo Ruth. Najednou ztratila tvář. Místo ní měl Jürgen na svém meči podivný patvar s chapadlem namísto ruky a ohromnými tesáky. Zvedl se mu z toho pohledu žaludek. Zrůda stále žila, sebral tedy veškerou svoji sílu a mečem trhl směrem nahoru, kde jej vyrval ze zrůdy.

Paul se už opět řítil k Jürgenovi. Běžel po všech čtyřech jako opice, chystající se k úroku. Zuby vyceněné ruce zakončené dlouhými a ostrými drápy. Jürgen mrštil mečem ze všech sil. Meč zasvištěl vzduchem a zasekl se do Paulovy hlavy. Syn běžel ještě zhruba pět metrů a pak se v přemetech složil na zem. Jürgen stál a s pláčem zíral okolo sebe. Zabil svoji rodinu, vše, jež mu bylo svaté. Byl schopen ublížit něčemu, co vypadalo jako jeho žena a děti.

Zaslechl dva slabé hlasy.

Hlubší „myslíš, že teď už se k tomu odhodlá?“

Druhý na to jen „teď už je jedním z nás. Za nedlouho nás najde sám a vybere si svého patrona.“

Probudil se…