Kapitola 5. Pomsta

Zase se vrátil ten sen. Ten sen co jej pronásleduje už tak dlouho. Tentokráte, ale přežil. Co znamenaly ty hlasy? O čem mluvili? Nechápal, co se po boji odehrálo.

Přišel ten čas.

 

Jako každý den se oblékl do svého kožešinového oděvu a se svým nejlepším lukem se vydal na lov.

 

Odpoledne jej už lidé očekávali u brány, ale Jürgen se nevrátil. Přišel soumrak, soumrak nahradila noc a po lovci nebylo ani stopy.

 

Jürgen seděl celý den u hrobů. Odložil kovanou růži na Rutin hrob a podíval se směrem k městu. Srdce plné hněvu nyní převzalo kontrolu nad jeho rozumem. Úplněk tiše pozoroval město a celé jej zalíval studeným namodralým světlem. Kromě hlídek už všichni spali. Téměř všichni, až na temnou postavu co se plížila po střechách jako stín a tiše jako kočka, se přesouvala mezi úkryty. Byl to Jürgen. Plížil se směrem k radnici, kde bydlel starosta.

 

Jeden ze strážných si všiml nepatrného pohybu. Než o tom stihl někoho upozornit, ozvalo se kovové zařinčení. Byl to náraz do strážcova hrudního plátu. Náraz tak silný, že strážce začal couvat. Neslyšel ani svist šípu.

"Hlupák, tohle je přece kalené brnění to neprostřelí," pomyslel si.

 

Chtěl upozornit ostatní strážce, ale nemohl se nadechnout a ani vydechnout. Podíval se na místo zásahu, odkud teď vystřelovala bolest do jeho celého těla. Vytřeštil oči, v místě jeho pravého prsního plátu byla zbroj proražena a odkapávala z ní krev, která mu plnila i plíci. Dřík šípu s péřovou směrovkou trčel z rány a ze zad trčela téměř polovina šípu. Nemohl tomu uvěřit. Díval se do tmy, chtěl vidět střelce. Stále vrávoral. Ze všech sil se snažil promluvit, ale vyšlo z něj pouhé zapískání a podivná směs bublin a tekutiny. Necítil pravou ruku ve, které svíral halapartnu. Narazil na cimbuří a přepadl přes něj. Nemohl odtrhnout oči od dříku šípu. Moc času na přemýšlení, ale neměl. Blížil se k zemi rychlostí demigrifa letícího střemhlav. Dopad jej zabil.

 

Hluk, jako kdyby se rozsypal vůz s plechovými kbely, přilákal pozornost dalšího strážce. Opilý strážný se snažil postavit, notnou chvíli mu dalo, než nalezl rovnováhu. Odpotácel se ke dveřím odpočinkové místnosti. Sotva vyšel ze strážní věže, přilétl další šíp a prorazil mu lebku. Tenký proužek krve odstříkl z místa nárazu. Šíp se ani nezastavil a zmizel někde v lese. Rudá stuha jej následovala ještě několik metrů a pak se rozplynula. Na strážcově tváři se objevil klidný výraz jako by spal. Síla nárazu ho naklonila a tělo přepadlo přes cimbuří.

            Jürgen vyrazil dál.

 

Klidný měsíc se svým druhým společníkem pozorovali šílenství vzniklé láskou. Hněvem a také našeptáváním bohů chaosu. Bílé světlo ozařovalo celé město. Neobvykle silné světlo úplňků, které většinou bývá zastíněno mraky. V tuto roční domu bylo čisté nebe výjimečnou událostí. Podvečerní mlha se již rozplynula. Stříbrný svit obou měsíců se vpíjel do tmavých doškových střech. Tu a tam se prohnala krysa. Široké mříže je propouštěly na světlo ulic. Světla pochodní žlutými plameny osvětlovaly úzký okruh okolo sebe.

 

Radnice se blížila a Jürgenův potlačovaný vztek stoupal. Všechny ty roky, kdy musel potlačovat svůj hněv a žal, teď začaly vybírat svou daň. Vztek mu zatemnil mysl. Začal střílet po všech strážcích, které jen zpozoroval. Moc jich ale nebylo, protože si většinou hlídku zpestřovali alkoholem.

 

Neminul ani jedinou ranou, všechny ty roky kdy trénoval střelbou na zvěř, terče a ptactvo se ukázaly správnou investicí. Zásoba šípů řídla. Dva speciálně vyrobené šípy si, ale nechal pro starostu. Šípy uzpůsobené k tvrdé a co nejničivější ráně. Strážci na hradbách byli zabiti šípem ihned, jak se vypotáceli z jejich úkrytů. Ale stále tu byla čestná stráž u starosty a sem tam pořádková hlídka. Starosta spal s otevřeným oknem. Ten arogantní hajzl. To si myslel, že je v bezpečí na tolik, že leží hned u okna? Jürgen se přemístil na protější střechu. Byl tak blízko. Skoro slyšel starostovy klidné výdechy. Stráž dole by o něm ani nevěděla a starosta by zemřel.

 

            Postavil se. Zapřel si nohu o vikýř. S výdechem natáhl luk a opatrně zacílil. Tlustý, plešatý, to je jeho cíl. Tristan Dietrich. Spí hned za průhlednou záclonou. Jeho lesklá hlava krásně září a volá po šípu. Jürgen, ale nebude střílet na hlavu. Chce, aby ten zatracenej zkorumpovanej bastard chcípl pomalu.

 

            Jedna z došek na střeše se uvolnila, zavrávoral a pustil tětivu, hvizd šípu se rozezvučel, nebyl dlouhý, ale kraťoučký. On teď padal k zemi. S hlukem dopadl na zem a snažil se popadnout dech. Ihned k němu běžel jeden z čestných strážců. Hned jak zahlédl, že vetřelec svírá v rukou natažený luk, chtěl zakřičet, ale bylo pozdě. Druhý zbývající šíp mu prorazil hrudník. Stráž se skácela k zemi. Jürgen se vydal s nožem v ruce dokonat to, co začal, ale z radnice se ozval vyděšený výkřik. Jürgen okamžitě podřízl strážce, který se chystal přiběhnout dovnitř a odvlekl ho za roh zdi pozemku radnice. S nožem vběhl dovnitř. Několik lidí pobíhalo po spodním patře. Jürgen byl jako utržený ze řetězu. Vraždil každého, kdo se mu dostal pod ruku. Někdo k němu přiběhl a chytil jej za nohu. Ohnal se svojí loveckou dýkou a osobu podřízl. Pokračoval dál do patra. Jeden ze strážců přiběhl na pomoc ženě starosty. Stál zády k Jürgenovi, smůla. Jürgenova dýka mu projela několikrát mezerami v pancíři. Pak přerušila krční páteř. Jürgen odhodil strážného bokem a podřízl i ženu klečící nad sípajícím starostou.

 

            Starosta Tristan Dietrich ležel na zemi a šíp měl zabodnutý v boku. Dusil se krví, která mu plnila plíci. S vytřeštěným pohledem zíral na zakrvaveného Jürgena.

            "Proč? Proč jsi mojí ženu nechal zabít ty kurganskej zmrde?" Jürgen křičel se slzami v očích.

            "B-byl-byla do tebe zamilovaná."

            "A kvůli tomu jsi ji zabil?? Co jsi to za zkurvenýho Prasomrda?"

            "Chtěl jsem ji mít, jen-jen-jen jednu n-oc."

Jürgen se k němu sklonil a šípem v ráně zakroutil.

"A co děti ty děvko," plivl na něj "proč jsi nechal povraždit ty?" Začal šíp pomalu tlačit do těla. Starosta začal sténat bolestí, ale pak se začal na Jürgena usmívat.

            "A-a-a by js-si přišel o všechno, Skogene, ty hajzle."

Jürgen zarazil šíp starostovi do těla kam, až šel. Vytáhl ocelovou růži, kterou před lety vykoval a několikrát s ní praštil Dietricha do obličeje. Nárazy růži rozeznívaly jako zvon bijící poledne. Pak se otočil, rozhlédl se po zemi, natáhl ruku a sebral ze země svůj nůž. Starosta znovu vytřeštil oči, jak se Jürgen blížil k jeho tělu s nožem v ruce.

            "Jen si dej ty hajzle!" Řekl Jürgen a nůž mu vrazil do úst přes jeho zatnuté zuby takovou silou, že Dietrichovi vyrazil čepelí několik zubů a prosekl ret.

Starosta se začal dávit krví, kterou i se zuby začal prskat ven z úst. Neměl sílu se ani pohnout. V jeho těle zel šíp, který mu bránil se pořádně nadechnout. Kudla, která se zastavila o jeho zadní stranu hrdla, trčela z jeho úst. Sledoval bělovlasého muže, jak s ledovým klidem pokládá plechovou růži na jeho břicho.

„Ta byla pro Ruth. Nech si ji.“

V zápětí sebral ze stolu lahev pálenky, trochu si upil a zbytek na něj vylil.

 

            Sundal ze zdi svícen a starostu zapálil. Tlusťoch začal vydávat sípavé zvuky jako pes, který nemůže dýchat. Na jeho kůži se začaly tvořit puchýře.