Kapitola 6. Šok

Jürgen sešel po schodech a rozhlížel se po sudech s pálenkou. Překračoval těla služebných a stráží. Dole pod schody našel malé dítě. Sedl si k němu. Jak bylo vůbec možné, aby si nevšiml, že k němu přišlo malé dítě? Kdo jej vlastně zabil? To ono jej chytilo za nohu? Uvědomil si, co udělal. Chtěl se pomstít jen starostovi, ale co rodiny strážných?

Zmáhal jej zármutek, nad jeho činy. Čím se teď lišil od ostatních vrahů? Pak se mu ale vlil nový vztek do žil.

Sakra, nahoře mu hoří Tristan a on hledá pálenku, aby zapálil dům, než si někdo všimne ohně v ložnici. Pokračoval v hledání pálenky. Sudy, ale kde jsou? Tady. Několikráte jeho zrak spočinul na dítěti, ale pak se zase vzpamatoval. Když rozléval v dolním patře pálenku, zaslechl hlas hlídky za dveřmi. Budova celá byla postavena tak, aby starosta přežil i několik dní dobývání. Rychle přirazil skříň před dveře, aby se hlídka nedobyla dovnitř. Odzátkoval první sud a rozlil jej po celém spodním patře. Druhý sud vynesl do patra k již mrtvému starostovi a začal jej rozlévat tam. Pach spáleného masa, kůže a chlupů jej štípal do očí a nosu, zvedal se mu žaludek. Pak došel ke starostovu tělu a svůj nůž uchopil pravou rukou. Kovová hruška na konci mu vyškvařila do ruky znak jeho kovárny. Nůž vytrhl ze starostova těla.

            Rozeběhl se a vyskočil oknem, zrovna když vzplálo i druhé patro. Tiše jako kočka teď prchal po střechách domů.

„Támhle je!“ Zaslechl pod sebou výkřik stráže. Než se ale stráž vyškrábala na střechu, byl už pryč.

Brána, kde je jen ta brána. Jürgen k ní doběhl právě ve chvíli, kdy začala bít půlnoc. Při takovém hluku si ani střízlivá stráž mnohdy nevšimne člověka. Jürgenovi nedalo moc práce proplížit se kolem opilců spících na stráži.

            U hrobů jeho rodiny poslušně čekal jeho plnokrevník, černý jako půlnoc, kterého tam přivedl už den předem. Na sedle měl zavěšený toulec se šípy, pouzdro krátkého luku, deku a nějaké jídlo.