Kapitola 7. Útěk

            Bělovlasý jezdec se hnal na sever. Svítalo a on věděl, že když ho chytí říští, zabijí ho. Hnal se krajinou, nejprve lesy, pak pole a nakonec se hnal pustou stepí. Jel několik dní. Jeho kůň už by potřeboval odpočinek. V dáli zahlédl okraj lesa. Poplácal svého Grifela. „Vydrž, už tam skoro budeme, tam si odpočineš.“ Utěšoval jej a zároveň i sebe. Přitáhl otěže a Grifela zpomalil. Kůň přešel do cvalu.

            Zlověstně vyhlížející les se přiblížil. Velké tmavé stromy vypadaly jako by varovali před bytostmi, které se zde skrývají. Ptáci si štěbetali ve větvích. Nedaleký potok šuměl, jak se jeho voda valila přes kamení. Jeho bílé vlasy se třepotaly ve větru. Prohrábl je a zjistil že páska, kterou mu darovala Ruth, a kterou je měl neustále svázané někde zmizela. Bílé a červené květy jarních květin, zářily v pastvinách. Všude po obzoru byl klid. Nebyl vidět ani živáček. Nikdo jej nesledoval.

Na zádech svého Grifela vjel Jürgen do lesa. Sesedl a znovu poplácal Grifela na boku krku a pak mu podal trávu, kterou utrhl na zemi. Grifel byl vysílený a u huby měl pěnu, jak ho jeho pán hnal. Jürgen uchopil otěže a odvedl koně k blízkému potoku. Grifel začal pít a Jürgen se vydal hledat dřevo na oheň.

            Sesbíral suchou trávu a nějaké klestí. Připravil ohniště a Grifelovi sejmul sedlo i otěže. Z pouzdra vytáhl synův nůž. Na čepeli měl vyrytý nápis „Zaacroo.“ Podíval se na hrušku u paty jílce. Bylo na ní přiškvařených několik kousků kůže. Jürgenovy kůže. Pohlédl na svoji ruku, na jizvu vprostřed dlaně. Byla to ošklivá popálenina, znak kovárny, který se vypálil do kůže, nyní spíše připomínal podivný pilovitý znak, nebo sekeru se zubatým ostřím.

            Už na vždy bude vrah. Cítil se hrozně. Už nechtěl nikoho zabít. Ale co když přijede hlídka s úkolem jej odstranit nebo zatknout? Bude muset zabíjet zase.

            Ale teď musí jíst. Má jen nůž a luk s několika šípy. Musí si sehnat jídlo, zásoby mu došly už včera. V břiše mu kručelo. Měl žízeň tak velikou, že by nepohrdl ani vodou z kýble, z kterého pije obvykle Grifel.

Došel k potoku, rozedrané nohy jej pálily. Sestupoval do potoka vedle svého koně. Jak voda stoupala ke kolenům, byla příjemně chladivá. Pohlédl na Grifela jak se pije. Pozoroval všechny jeho svaly. Jeho lesknoucí se, jako uhel, černou srst. Nádherně stavěný kůň, určený k dlouhým jízdám. Grifel měl výdrž jakou žádný jiný. Sloužil dobře a byl poslušný. Nikdy se mu nevzepjal. Kůň zaregistroval Jürgenův pohled a nervózně stříhal ušima. Díval se na Jürgena jako by mu četl myšlenky. Jürgen přemýšlel, co má dělat, neboť zabít koně by bylo zvěrstvo. Zase mu zakručelo v břiše. Koně měl tak dlouho, že si nedovedl představit ani existenci bez něj. Po tváři mu začaly kanout slzy. Omyl dýku ve vodě a pomalu kráčel ke koni. Němý tvor se mu díval do očí a přešlapoval. Najednou vyrazil Jürgenovi naproti a sklopil hlavu. Vypadalo to jako by mu kůň naznačoval, že mu odpouští.

Lovec se smutkem odešel ke svým věcem. Sebral svůj luk a jeden šíp.

„Promiň příteli.“

V koruně stromu zahlédl pohyb. Jeho hlas vyděsil sokola. Zamířil, natáhl luk a vystřelil. Sokol padl k zemi a Jürgen jej sebral. Pohlédl na svého koně.

„Máme štěstí, je tu jídlo jak pro tebe tak i pro mě.“ Usmíval se. Slzy zoufalství, ale na jeho obličeji zůstávaly.

 Oškubal ptáka a Zaacrooem jej vykuchal. Znovu omyl svůj nůž v potoku a začal s ním křesat jiskry o kámen. Dobrou hodinu se mu nedařilo oheň rozdělat. Pak ale konečně jedna z jisker zasáhla šustí, které pod dřevo lovec připravil. Oheň se zlehka rozhořel a Jürgen dal péct svoji kořist.