Kapitola 8.Nový přítel

 Dny ubíhaly. Měsíce se střídaly se sluncem. Jürgen mezitím z kůží ulovených zvířat udělal stan, ve kterém se skrýval před nepřízní počasí, a jež ho chránil před zimou. Jezdíval dále na sever do země ledu kvůli masu zvířat, jejichž jména ani neznal. Jejich kožešiny byly tak husté, že jej chránily i před mrazem. Jednou na něj při lovu zaútočila bílá tygřice, chránící své mládě. Ani o ní nevěděl, a kdyby neslyšel prasknutí větve, jistě by jej zabila. Zabil ji. Masem se nasytil a z její kůže si udělal část kožichu. Při pohledu na koťátko s modrýma očima si vzpomněl na Paula, svého syna. Modré oči, jako měl jeho syn, připomínaly květy pomněnek. Nedokázal by jej zabít už jen kvůli jeho pohledu, pohledu jeho syna.

             O malé kotě se dále staral sám. Začal mu říkat Salu. Nyní musel shánět maso i pro něj. Nebylo to těžké, neboť sever byl plný zvěře. Jedné noci Grifel zmizel. Jürgen zůstal sám se Saluem. Tábořil zde ještě několik dní, čekal, jestli se Grifel vrátí. Za pár dní na obzoru zahlédl jezdce. Řítili se směrem k němu. Zahlédl jednoho z nich. Obrovský muž vyšší než Jürgen, jak jede na vysokém černém koni, plnokrevníkovi. Grifel. Jürgen sesbíral své věci a běžel se schovat hlouběji do lesa. Jeden z jezdců se odpoutal od skupiny a zastavil svého koně. Ostatní zpomalili před vjezdem do lesa. Osamělý jezdec sledoval ostatní, kteří prohledávali tábor. Muži, kteří prohledávali tábor, začali postupovat hlouběji do lesa. Jürgen se chtěl odplížit, ale než stihl cokoliv udělat, stál za ním obrovský severský válečník. Vyšší než Jürgen. Jedno oko šedé, mrtvé. Ruce ohromně svalnaté, široké bicepsy jako hlava člověka. Tělo pokryté z bitev vypracovanými svaly. V kožešině oděný obr byl posetý jizvami a rituálními tetováními. Chytil Jürgena za ruku a vlekl ho k ostatním. Ti se na něj dívali a něco pokřikovali. Nerozuměl jim ani slovo. Sundal Jürgenovi toulec, luk i jeho dýku.

Všichni se postavili okolo Jürgena do kruhu. Ostatní muži vypadali podobně. Kožešinové kalhoty, kožené popruhy na těle a přilbu s rohy. Na spoustě helem byly namalované tváře smrti. Do hlíny před něj přistál těžký obouruční meč. Jílec pokrytý kůží zvláštní barvy, hruška na konci jílce byla narezlá a záštita meče zela jizvami od mečů, které sklouzly po čepeli. Jeho čepel zdobily zvláštní runy vyryté po celé délce čepele, která se ke konci rozšiřovala do dvou vystouplých hrotů na každé straně. Do kruhu k němu vkráčel seveřan, který jej chytil v lese. Z davu válečníků se začal ozývat křik, kterému Jürgen vůbec nerozuměl. V ruce třímal jednoruční meč a štít. Jürgen pochopil, o co tu jde, pozvedl meč, který jeden z válečníků hodil před něj.

Obr se rozeběhl k Jürgenovi a ohnal se mečem. Jürgen jen tak tak stihl uskočit. Sotva se zorientoval, už na něj mířila další rána. Vykryl ji svým mečem a kontroval sekem na tělo obrovského nepřítele. Náhle mu hlavou probleskly vzpomínky na ženu a děti. Začal se mu mlžit zrak. Tekly mu slzy. Začal křičet z plných plic a sekl na tělo válečníka podruhé. Ten do rány nastrčil štít, ale dopad meče měl takovou razanci, že štít zlomil. Seveřan pustil štít a ruku svěsil podél těla. Jürgen posílal další a další údery aby seveřana složil, ten ale vykrýval rány, jako by do něj mlátilo malé dítě. Pak se Jürgenovi zatemnilo před očima.

Když se probudil, ležel na kožešině v nějakém domě. Na hrudi cítil bolest a jeho ochočené tygře, Salu poklidně spalo vedle něj, skoro jej nepoznal, hodně vyrostlo. Pokusil se vstát, ale bolest byla stále moc silná. Zrak se mu rozostřil. Zasténal a znovu si uvolněně lehl. Zavřely se mu oči.

Když znovu otevřel své oči. Skláněl se nad ním nějaký člověk s korálky ve vlasech. Všude byl dým z konopných semen. Mazal mu na hrudník jakési masti. Jürgen neměl sílu se udržet vzhůru, byl ospalý. Pohled se mu opět zamlžil. Znovu zavřel oči.