Kapitola 10. Nový život

Když tentokráte procitl ze spánku, začal si prohlížet vnitřek domu, v němž ležel. Světlo pochodně osvětlovalo místnost, ve které ležel. Malým oknem sem neprocházelo světlo, byla noc. Bolest zmizela a ona veliká jizva byla zahojená. Podíval se na ni a přejel po ní rukou, zjizvené místo bylo hodně vystouplé.

Opatrně se posadil na posteli a zkusil vstát. Salu se k němu ihned vrhl.

Spal kousek od jeho postele a hned jak jeho pán vstal, vydal se jej uvítat. Jürgen si všiml velké kočkovité šelmy, která k němu spěchala, a tak začal couvat. Salu za tu dobu co byl mimo, značně vyrostl. Teď už byl veliký jako jeho matka. Jürgen sledoval obrovitou kočku, která se k němu blížila, se značným strachem jen do chvíle, kdy si povšiml těch ledově modrých očí. Očí jeho syna. Teď už věděl, že jde o kotě Salu.

Hlava se mu točila. Vrávoravým krokem vyrazil ke stěně, kde byla ve stojanu pochodeň. Salu jej provázel každým krokem a pletl se mu pod nohy. Několikrát jej málem otírající se kočka srazila na zem. Došel ke stěně. Na lavici pod ní ležely oblečení, dýka, toulec i luk. Ustrojil se a posadil se do křesla. Salu si sedl hned vedle něj a hlavu mu nacpal pod ruku. Začal ho tedy drbat a hladit na hlavě.

„Málem jsem tě nepoznal Salu.“ Druhou rukou si mnul kožešinu, z níž byl šitý jeho oděv. Nikdy takové zvíře neviděl. Oranžovo-hnědá srst. Z kostí udělané knoflíky.

Salu jen začal příst. Jednu tlapu položil na Jürgenovu nohu.

„Pojď, jdeme ven se podívat, kdo nás zachránil.“ Řekl Jürgen a vstal. Salu na něj jen tiše hleděl a pak vyrazil za ním.

Sundal ze stojanu pochodeň a vyrazil ke dveřím.

U dveří domu, v němž se Jürgen zotavoval, stáli dva muži, kteří ihned poklekli před ním. Jürgen nechápavě zíral po okolí, všude sníh a muži, jenž si cosi prozpěvovali. Jeden ze strážců na něj pohlédl, vstal a chytil Jürgena za bok.

Usmál se a řekl

            „Kom med meg, kan du Zaacroo.“

 Jürgen pochopil podle naznačení ruky, že má jít s ním.

 Procházel se svým průvodcem skrze velkou vesnici. Některé domy hořely, u jiných stáli strážci oděni v černých zbrojích, v rukou třímali pochodně. Všichni se na něj dívali a nespouštěli jej z očí. Každý kdo jej spatřil, na chvíli poklekl, pak vstal a s křikem pozvedl ruce nad hlavu. Všichni křičeli stejnou věc…

            „Glory Zaacroo.“

Zaacroo, to slovo Jürgen znal, ale odkud? Jeho dýka. Vytáhl ji z pouzdra, na čepeli byl vyryt nápis „Zaacroo.“ Zase si vzpomněl na syna. Ohlédl se, Salu kráčel vznešeně za nimi. Následoval svého pána jako pes.

Došli před největší z domů ve vesnici. Stráže zde, se také poklonili a pak Jürgenovi pokynuli, aby šel dovnitř. Jürgen pomalu vkráčel do budovy, Salu se vydal za ním a strážci okamžitě začali couvat před obrovskou kočkou. Bělovlasý lovec došel k šelmě a snažil se ji přimět, aby zůstala na místě. Salu si sedl, hleděl na svého pána, otevřel tlamu a několikráte naprázdno klapl tlamou. Pak svého pána olízl a lehl si.

            Jürgen vyšel po schodech do patra, kde seděl malý, tlustý chlapík.