Kapitola 11. Zase Waldenmar

            „Zdravím tě Zaacroo, vidím, že ses zotavil. Z tvého souboje.“ Pronesl chlap ze svého křesla.

            „Jmenuji se Jürgen Skogen, nikoliv Zaacroo, kde to jsem a jakého souboje?“

Jürgen si jej prohlížel.

Chlap měl na sobě několik zlatých přívěsků ve tvaru oka s klikatými výstupky. Rudé roucho a umaštěné vousy. Velké křeslo, na kterém seděl, bylo zdobené zlatem a sametem. Bylo ze zvláštního temného dřeva.

            „Teď už jsi Zaacroo. Je to tvé jméno, všichni tě podle něj znají. Jsi v mém táboře, kde čekáme na příchod jara. Souboj? Ach tak, ty si nic nepamatuješ. Porazil jsi jednoho z nejlepších válečníků Baldrima. Není žádná škoda, že zemřel. Byl velmi namyšlený.“ Pronesl jakoby mezi věcí sedící muž.
            „A jak jste se k mému novému jménu dostali? Jak se vůbec jmenuješ ty?“

            „Bylo to jediné slovo, které jsi opakoval, když jsi byl v horečkách. Navštívili tě bohové chaosu. A podle tvého vzhledu sis nevybral praotce chorob. Moje jméno je Skeggason Warthrister, je mi ctí tě poznat.“
            „Takže já Jürg… teda Zaacroo někoho zabil?“ Nechápavě se podíval na Skegassona a rukou přejížděl po hlavě, jejíž bolest ho vytáčela. Najednou zahlédl na své ruce podivný kovový kruh. Ani si jej nevšiml a tak nechápavě zíral na nový přírůstek na své paži.
            „Ano zabil, říkal jsi, že ses jmenoval Jürgen? To jméno už nepoužívej, připomínalo by ti akorát, co se stalo tvé rodině.“ Jürgenovi začaly nabíhat žíly, vztekem se mu zrychlil dech.

            „Vidím, že se ti ještě nedostalo klidu i po tom, co jsi udělal v Tornheimu. Veď seveřany proti říši a všechen svůj vztek namiř proti ní. Vypleň Tornheim.“
            „To přece nemohu, žijí tam nevinní lidé!“  Ohradil se Skogen.

            „ŽILI tam nevinní lidé, už je to spoustu let co nevinní lidé zemřeli. Nyní v Tornheimu žijí lidé, kteří mají pouze peníze a využívají jich ke svým cílům. Můj tábor je teď tvým domovem a můžeš se zde chovat jako doma.“ Tím vzal Jürgenovi jakoukoli možnost hájit lidi z Tornheimu.

            „Musím na vzduch.“ Řekl Jürgen a odešel.

            Seděl ve své chatrči a hladil svého mazlíčka. Tygr byl velikostně srovnatelný s dospělým samcem. Krásná, bílo-černá srst, modré oči.

Seděl ve velkém křesle a přemýšlel. Vzpomínal na svoji ženu, na děti Paula a Katrin. Přemýšlel co dál. Co s ním bohové chaosu zamýšlejí? Z pohroužení do myšlenek jej vytrhl zvuk rozražených dveří. Podíval se směrem k nim. Stála tam žena, spoře oděná do roztrhaných šatů, posetá modřinami. Hleděla na něj skrze mastné vlasy se stejným odporem jako on na ni. Nějaká postava ji strčila až k němu, tak že padla na zem.

Pak vstala a vyrazila pomalým zdráhavým krokem k Jürgenovi. Ten vstal a došel k posteli, uchopil kožešinu na ní a stáhl ji dolů. Podíval se na ni. Stála už vedle něj a začala jej hladit po těle. Jürgen se odtáhl a ona si všimla tygra, který k ní přišel. Lekla se a začala couvat. Neudělala ani 3 kroky a klopítla o kožešinu na zemi. Posadila se na postel.

Jürgen se usmál a pohladil Salua, ten si lehl a zavřel oči. Bělovlasý vysoký lovec vyrazil k posteli a sledoval onu ženu. Krásné tělo, obličej příliš neviděl. Bujné poprsí se skvělo pod prosvítajícím oblečením.

„Jeg er bare din.“ Její hlas zazněl celou stavbou, tak příjemný hlas dlouho neslyšel. Jemný, vysoký, prostě krásný. Čím blíže Jürgen byl, tím více se zakláněla. Když si lehla, položil na ni kožešinu, co sundal z postele a odkráčel ke dveřím.

            Nechápavě na něj zírala. Velký bělovlasý muž s těžkými botami kráčel za doprovodu své kočky pryč. Když otevřel dveře, spatřil jemu povědomou tvář.

            „Zdravit-eh-helse-Zaacroo.“

            „Ty se jmenuješ Arnkel viď?“ Řekl zcela nezúčastněně Jürgen.

            „Ano. Jak ty znát?“ Vysypal ze sebe muž a očividně tím byl potěšen.

            „Byl jsi v mém vidění. Kde je tady kovárna?“

            „Omlouvám, nerozumím.“ Hleděl na něj zmateně.

            „Ko-vár-na!“ Jürgen naznačil rukou mlácení kladivem a Arnkel pochopil.
            „Za mnou jít hned!“ Usmíval se na něj bojovník v černé zbroji a vedl Jürgena k veliké budově.

            Opět šli vesnicí, když procházely kolem velké budovy Arnkel se na Jürgena usmál.

            „Tady bydlet-eh-commandern Skeggason.“

            Jürgen pozoroval domy a ulice, byly mu povědomé. Čím dál více si všímal hradeb v okolí. Byla to bytelná kamenná hradba s dřevěným ochozem, podobná byla i ve Waldenmaru. Sakra! Byl to Waldenmar.

            „Nech to plavat, vracím se do svého obydlí.“ Řekl Jürgen Arnkelovi.

            „Kdykoli ty-eh-potřebovat já čekat za-eh-dør-eh-dveře.“ Díval se na něj zmateně.

            „Jasně budeš za dveřma, když budu potřebovat cokoli, mám se ozvat.“ Usmál se na něj.

            „Ano.“ Usmál se a vraceli se k domu.

            Stále tam na něj čekala. V krbu byl rozdělaný oheň. Jürgen jen seděl v křesle, hladil kočku a z měchu si naléval medovinu. Pil a hleděl do plamenů, jež ona živila dřívím. Mlčel, přemýšlel.

            „Jen co usneš, chcípneš ty kurganskej pse.“ Ozval se její šepot. Jürgena to vytrhlo z přemýšlení. Podíval se na ni tvrdým pohledem.

            „Takhle se chceš odměnit někomu, kdo ti nic neudělal?“ Tentokráte vytřeštila oči ona.

            „Vy… Vy mi rozumíte můj pane?“ Snažila se zastřít svá slova a nějak se vyvléci.

            „Ano, po pravdě čekal bych tvou zášť k seveřanům, ale ke mně?“ Jürgen se usmál.

            „Omlouvám se, myslela jsem-“

            „-Co? Že jsem jeden z nich? To ani na hlas neříkej nebo mne urazíš!“ Zvýšil hlas a přihnul si ze sklenky.

            „Omlouvám se, ale vypadáte jako jeden z nich a šíří se zvěsti o vyvoleném s bílými vlasy, který povede hordy na jih.“ Posadila se mu rozkročmo na klín.

            „To já nebudu, nicméně můžeme toho využít. Vypadáš jako by tě zneužívali vojáci a já jako jejich vyvolený válečník. Uděláme to takhle, pomůžu tobě a na oplátku ty pomůžeš mně.“ Podíval se na ni a ona se usmála. Krásný úsměv, který Jürgena utěšoval. Pak ale zmizel.

            „Proč by mi někdo jako ty měl pomáhat?“ Začala se mračit a očividně sebrala něco ze země.

            Poleno. Nána pitomá! Chytil ji za ruku dřív, než udělala, co chtěla. Hodil poleno do ohně a vlekl ji nahoru po schodech.

            „To sis posrala, holčičko. Buď ti pomůžu v dobrém, nebo ve zlém!“ Táhl ji do schodů, neměla se jak bránit, obě její ruce třímal bělovlasý obr.

            Došel k jednomu z pokojů s dveřmi otvíratelnými do chodby. Mrštil jí dovnitř.
            „Okno nechám hlídat a opovaž se utéct!“ Zavřel dveře a přirazil židli tak, že nedovolovala stisknout kliku.
            „Zítra ti donesu něco k jídlu, snad už budeš rozumnější.“

            Posadil se zpět do křesla a pil dál. Pohledem sklouzl na Salua.

            „Prý vypadáme jako oni.“ Začal ho hladit a přemýšlel co s otrokyní v patře. Proč mu do prdele připomíná Ruth?

            Třetí měch medoviny došel a lovec se cítil být extrémně unavený. Podíval se na strop.

            „Chtěl jsem jen naučit tou jejich řečí, neumím ani hovno po jejich. Snažím se přežít, stejně jako ty.“ Zakřičel a do domu vtrhl Arnkel. Jürgen přelétl místnost pohledem a zastavil na něm.

            „Volal jsem snad tvoje jméno?“ Hlas měl čím dál vzteklejší. Arnkel jen pozvedl ruce a zase couval zpět. Tygr, který seděl u lovce, mu vyrazil naproti a jeho se zmocnil strach.

            „Salu!“ Jürgenovo jediné slovo se rozeznělo tak hlasitě jako předchozí křik. Tygr se otočil a podíval se na něj. Arnkel využil situace, vycouval ze dveří a rychle je zase za sebou zavřel.

            „Nenávidím je, jsou jako zvířata. Jdeme!“ Poplácal se na stehno s pohledem upřeným na šelmu. Svlékl se, lehl si do postele a pak k němu na postel vyskočil i Salu. Zavírala se mu víčka a hlava točila. Dostal chuť na ženu.