Pyramid Doll 5 kapitola

Inugirl Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Anotace: Jak se věřící zachovají k cizincům? Vyhodí je ven napospas temnotě? Bude to jejich konec?

Kapitola 5

Rozhodnutí

Děsivá rána se prohnala celým kostelem jako hrom z čistého nebe s úmyslem udeřit na hříšníky spravedlivým soudem.

„Říkám to podruhé, vydej mi tu ženu, Christabell, cítím, že tam je, ve jménu Alessy!“ prořízl vzduch silný hlas podruhé.

Pak zazněl děsivý výkřik.

Všem přítomným tuhla krev v žilách.

Oči vyděšených měšťanů se upíraly na obě nové dívky. „Přivedly jste sem zlo, démona,“ mračila se kněžka v dlouhých modrých šatech, právě na ni dopadala veškerá rozhodnutí, podle nichž se budou přítomní řídit jako ovce. Co řekla, je svaté.

„Znesvětili jste náš chrám boží, neřestníci!“ Dav předhodil ze svých řad Davida k oběma dívkám, teď čelili kněžčinu rozhodnutí, zda je vyhostí.

Tři proti padesáti.

Neměli šanci.

„Zaseli jste semeno neřesti, musí být vytrhnuto i s kořeny,“ dávala jim najevo, že sem nepatří.

„Christabell, pokud mi nedáš tu ženu, budu tu čekat, dokud v krvi nespočine poslední člověk!“ hrozil obávaný démon, docházela mu trpělivost.

Dav je šikoval ke dveřím, vylézt ven znamenalo pro trojici cizinců smrt.

„Zbláznili jste se, chcete nás obětovat?!“ vyhrkla Amy. „To ho nezadrží, zabije vás všechny!“

„Nerouhej se, spratku satanův!“ osopila se kněžka. „Démon si tě žádá, dejme mu, co chce, a my budeme očištěni, tři oběti za nás všechny!“ rozhodla božím soudem.

„Chce přeci jen ji,“ David ukázal na svou bývalou přítelkyni a rychle přebral otěže spravedlnosti do svých rukou.

Odtrhl Simon od sestry, tu ihned chytil muž čekající po pravici.

„Christabell…“ netrpělivý hlas z venku očekával odpověď.

„Co to děláš, ty zmetku, chceš mě obětovat podruhé? To nemyslíš vážně!“ vyděsila se Amanda a chtěla ho praštit těžkým koncem řetězu, k její smůle ho chytil do rukou. Brána se otevřela vstříc čekající temnotě. „Neopovažuj se!“ bránila se vzpouzející dívka, když ji David ve svém špinavém saku z poslední módní kolekce vyhodil ven, až upadla.

„Vezmi si ji, démone, a nežádej více duší!“ recitovala Christabell a dveře se začaly zavírat.

Head jako rukojmí držel v ruce nohu nějakého nebožáka, kterého pravděpodobně někde cestou chytil a dotáhl ho až sem. Než se zavřely dveře, mohli všichni zahlédnout Headovu nezměrnou krutost jako nějakou děsivou ukázku nechutnosti a děsu. Obřím mečem začal do muže surově bodat, ostří projíždělo kůží i vnitřnostmi velice lehce. Do výšky stříkala krev jako gejzír horkých pramenů v lázních, až z těla zbylo tak málo, že nebylo poznat, zda to býval člověk či zvíře.

Amy ochromená hrůzou klesla na kolena a poté se ani nehnula, sledovala tu strašnou ukázku monstrózní brutality s odporem a uvědomovala si, že tohle divadlo je určeno jen pro její oči.

Pyramid Head stál dole pod schody, oba dva dělilo několik metrů, snad se bál neposkvrněnosti tohoto místa, jak se však ukázalo, tak nikoliv. Blížil se i se svým sekáčkem, ze kterého odkapávala ta rudá tekutina, stoupal po schodech nahoru bez sebemenších potíží, s ním přicházel chlad, strach a bolest.

Místo aby Amy na místě srazil nebo jí alespoň uřízl nohu za to, že mu záhadným způsobem utekla, vzal konec jejího utrženého řetězu a omotal si ho kolem ruky.

Trhnul.

„Já s tebou nikam jít nechci!“ tahala řetěz zpátky v marné snaze ho přetáhnout.

Kat nevnímal.

„Slyšíš? Nikam nejdu!“

Najednou zatáhl tak prudce, až to ženu vytáhlo ze sedu nahoru a klopýtla do prázdna. Musela jít, jinak by Amy klidně táhl ze schodů jako slaměného panáka.

Asi uprostřed schodiště seděla postava. Shrbená, žalostná, třesoucí se, když démon procházel kolem, chytila ho za koženou zástěru.

Kupodivu se zastavil a shlédl dolů do té ušmudlané propadlé ženské tváře.

Nevypadalo, že se žena bojí, byla to totiž ta samá, která dívku zachránila před těmi psy!

Proč zůstala venku? Chce jí znovu pomoci? zadoufala nebožačka.

„Vezmi si místo ní mě,“ žadonila zoufale o vykoupení a vzhlížela k Headovi prosící o vysvobození.

„Ne, Dhalio, tvoji prosbu nesplním,“ odmítl rázně, „pros raději Alessu o odpuštění, protože pro tebe je smrt vykoupením, nikoli trestem,“ vykročil opět vpřed, nechávajíc svatostánek za sebou.

Spoutaná Amanda na to nechápavě hleděla, co měla ta žena s temnotou společného? Proč se jí všechna temná stvoření vyhýbala a nechávala žít?

Jak dívku tak za sebou nutil kráčet, všechna monstra se jim obloukem vyhnula.

Byl to vskutku zvláštní pocit.

Dívka nevěděla, zda je v bezpečí nebo nebezpečí.

Osud si s každým nevybíravě pohrává, co jiného jsme než pěšáci v bitevním poli.

Nostalgický pohled vidět opět tu samou kotelnu, málem si nahlas povzdechla.

To o ní má vážně takový zájem?

Kde se vzal, tu se vzal klíč.

Jako had za kořistí se po něm prudce vymrštila. Boss ucukl, ruka právničce sklouzla po Headově hrudi.

Jednou rukou Amy chytil, aby mu neutekla, a druhou odemkl pouta. Chytře si domyslel, že jakmile to udělá, pokusí se o cokoliv, jen aby se mu vysmekla, předešel tedy tomuto kroku, vzal ji za zápěstí obě ruce do jedné své, druhou nasadil funkčnější nová pouta končící kruhem tentokrát ve zdi na místo v podlaze. Ten už opotřebovaně nevypadal. Bohužel.

Sklapla klec. Ptáček se lapil opět do zlaté klícky.

Konec temnoty ukončila siréna drásající nervy, skvělé, teď tu s ním bude muset celý den zůstat, odtušila správně.

Určitě se nehne ani na krok pryč.

Zlobí se na ni? Zuří? Přeci jen mu utekla. Nenápadně ho sledovala, ale s tou pyramidou na hlavě se nedalo určit, jak se tváří. Od doby, co opustili svatou půdu, neřekl ani slovo, je to špatné znamení?

„Čekal jsem, že se pokusíš utéct, ne však, že se ti to podaří!“ zahřměl najednou nečekaně a zřejmě si prohlížel ty strašné šaty, co si oblékla. Květinový vzor už dávno vyšel z módy, navíc byly nejméně o pět čísel větší, tudíž volné patřící nějaké korpulentní dámě nebo mamince, která už je potřebovat nebude.

Neptal se, kde to vzala. Asi si to domyslel.

„Podcenil jsi mě.“

„Ty jsi přecenila lidi v kostele,“ oplatil jí to a tyčil se nad ní, šel z něho takový respekt, až se z toho málem roztřásla, z rukou mu kapala rudá krev, jež nestačila zaschnout. „Nenapadlo tě, že si všichni zaslouží smrt? I tebe obětovali pro svou záchranu bez mrknutí oka. Lidské zrůdy,“ vyplivl to tak opovržlivě, že zauvažovala, zda nemá možná pravdu.

„Jsou to věřící,“ postavila se na jejich stranu přesto, co jí právě provedli.

„Ano, lidé, co upálili tolik nevinných dětí pro svou víru,“ vrátil dívku do reality.

Tohle nevěděla, to měnilo celou situaci, skutečně v kostele vyjma Simon žádné dítě nebylo!

Simon, proboha, co když jí ublíží?

Davidovi to taky nezapomene, pokud ho ještě uvidí, zabije ho vlastníma rukama, zapřísahala se.

Ten zmetek si nic jiného nezasloužil.

„Kdo by ubližoval nevinným dětem?“ vyhrkla, dívajíc se na démona skrze jeho helmu, doufajíc, že zahlédne ty jeho rubínové lesknoucí oči.

„Zrůdy, věřící zaslepeni svou vlastní nevinností.“ Oheň v kotli pomalu vyhasínal, a tak odešel přiložit, aby je náhodou nezahalilo neprostupné šero, jako by se bál sám tmy.

Amy si odechla, jakmile se věznitel vzdálil. Srdce ženě tlouklo jako o závod.

„Silent Hill bývalo a stále je velice závislé na víře, každý člověk věřil v boha a síly zla. Postupem času se ale domnělé poslání od boha trochu odvrátilo a oni založili kult světla. Řád proti temnotě s vlastními pravidly, založeném na obětování.“

Šokovaná pravda dívku připravila o dech, takže ti všichni v kostele mají na svědomí tolik životů, zaslouží si tedy trpět? Prala se sama sebe a nedovedla si to ani představit.

„Upalovali děti, aby sami byli čistí a neposkvrnění, čarodějnice označovali za něco špinavého, čeho bylo potřeba se zbavit stejně jako nákazy. Upálili malou Alessu a ona jim slíbila pomstu. Proklela celé město a všechny v něm k věčnému bloudění, děsu a strachu. Jediným vykoupením je smrt,“ narovnal se netvor a pohlédl úkosem za sebe na postávající dívku. „Nejsou tedy provinilci horší než my? Nezaslouží si očistec a zkázu? My, stvoření temna, jsme jen nástrojem v rukách spravedlnosti v rukách Alessy, jež nás přivolala.“ Amanda vnímala každé Headovo vyřčené slovo. „Christabell, ředitelka základní školy Silent Hillu a taktéž kněžka řádu světla, zneužila počestnost místních obyvatel a jejich slepotu k vlastnímu prospěchu, ti, kteří neposlouchali, byli zničeni. Její slovo bylo a stále je zákon. To ona vybírala děti k obětování ohni a teď věří, že modlením ze sebe smyje všechny své podlé hříchy i hříchy ostatních jako padlý anděl,“ zavrčel.

Místnost naplnilo tíživé ticho, doplňované jen praskáním ohně v naplněném kotli.

„K… kdo byla ta žena u kostela?“ odvážila se po chvíli zeptat Amy a odvrátit tak pozornost jiným směrem.

„Ztracená duše, jež zavinila zkázu všem, ona dobrovolně darovala Alessu řádu a odsoudila vlastní dceru k smrti,“ odpověděl Head temně. Tahle informace byla ještě více šokující, než ta minulá. „Ta jediná zoufalá duše je odkázána nenalézt klid ani zatracení, je nucena přemýšlet nad tíhou vlastní viny, ona jediná si svůj trest skutečně uvědomuje, zatímco ostatní žijí v přetvářce nevědomosti, v sobě sami.“

Najednou udeřil svým dlouhým mečem do hromady postelových konstrukcí, až se háky nad nimi roztančily, vydávajíc nepříjemný rachotivý zvuk, jak se třely o sebe.

Amy sebou polekaně trhla, Headova plamenná řeč v ní nechala stísněnou propast.

Vyprávěl jí strašnou historii zatraceného Silent Hillu, ale dívce to připadalo jako kárání od učitele na žákovu nevědomost.

„Vážně se jich chceš zastávat?“ zavrčel směrem k ní.

Jedním pohybem se napřímil do své úctyhodné výšky téměř dvou metrů a napřáhl se, ostří zajelo do podlahy jako nic, když pustil jílec, zbraň trčela ze země jako Excalibur čekající na svého nového krále.

„Není žádné odpuštění!“ zařval.

Rukama si strhl těžkou helmici z hlavy tak rychle, že dívka nijak nestačila zareagovat.

Přilba skončila s rachotem na zemi vedle jejích nohou, div neuskočila.

Obnažil před ní své nitro.

„Podívej se na mě!“ rozkázal pevně. „Tohle mi udělala Christabell, když jsem býval ještě člověk…“ ukázal prstem na hlubokou, ale již srostlou jizvu klikatící se od koutku pravého oka až na bradu. Ty fascinující rudé oči na ni vztekle hleděly.

Rozhodně by si s ním teď neměla zahrávat.

Slečna Johnsonová byla v šoku, a že už toho viděla a zažila hodně, tohle patřilo k tomu nejšpičatějšímu vrcholu.

„Její odměna za to, že jsem zjistil, co ty fanatisti prováděli těm malým duším. Všem jsem okamžitě zakázal přístup do svého hotelu, jedna z nich mě klidně sekla do obličeje nožem, ale už bylo pozdě, její hrůzné dílo bylo dokonáno. Kletba padla na ni, stejně jako na mě,“ připaloval ženu před sebou svým planoucím zrakem.

Jak musel trpět, to si dívka nedokázala ani představit, bylo jí ho líto, ještě větším utrpěním muselo být, že stále připomínal člověka víc než ostatní beztvaré přízraky, jaké viděla venku.

Soucitně mu hleděla do tváře, do očí, pak hned na jizvu a zase zpátky.

„Je mi líto, co se stalo,“ zašeptala.

Amy se najednou přistihla, jak bezmyšlenkovitě natahuje ruku.

Sahat na divoké zvíře chce velkou dávku odvahy. Nebyla to chyba?

Oh, bože, vážně se ho dotknula!

Nezastavil ji.

Konečky prstů pomalu položila na zdravou neporušenou tvář a palcem pohladila konec jizvy končící na hrdé mužské bradě.

Amy ten dotek na horké tváři fascinoval.

Všimla si, jak rychle dýchal, jistě už se ho takhle nikdo nedotkl velice, velice dlouho, třeba i celá léta, nevěděla, zda je mu to nepříjemné nebo naopak, nejspíše byl překvapen dívčinou opovážlivostí, až na její drzost zareagoval chycením té ženské jemné ruky.

V Headově výrazu bylo cosi zvláštního, jiného, lidského, pak to najednou zmizelo za maskou lhostejnosti krvelačného přízraku.

„Tohle už nedělej!“ odsekl přísně, probodával ji svýma přivřenýma očima.

Těžko uhádnout, na co mohl myslet, pro Amy bylo rozhodující, že měl tu hroznou věc z hlavy pryč, přestože budil respekt svým tělem, nepřipadal dívce už tak hrůzostrašný jako předtím. Byl to však jen klam.

K Amyně nelibosti pustil její ruku a sehnul se pro svou helmici.

Odešel.

Nechal tam právničku napospas vlastním myšlenkám o všem, co tu bylo řečeno, Silent Hill mělo na svém jméně hodně nehezkých skvrn, a to se jistě nedozvěděla všechny, jistá zásoba jich ještě bude. Z hrůz na tomto místě se jí dělalo špatně. Všechno by bývalo lepší, kdyby neviděla Headovu tvář, tak mohlo být snazší ho nenávidět, přízrak bez obličeje, zatracená situace.

Proč musel vypadat jako lidská bytost, jež s ní zachází v rámci mezí a neusekává jí údy od těla a poté je nevaří v hrnci? Téměř toho litovala.

Co tu vůbec dělala?

Měla zpytovat své svědomí? Vlastní noční můry? Až se z toho nakonec zblázní a bude bosa běhat po ulicích města a křičet na vše, co se hýbe?

Proč ji sem, zatraceně, odtáhl?

Co po ní chce? Sama nevěřila tomu, že mu má připomínat jeho lidskost, tedy pokud v něm ještě stále nějaká, byť minimální, přežívala.

Důvod toho, proč stále ještě žije, byla otázka, na kterou dosud nebyla odpověď.

David si mnul ruce, povedlo se mu něco neskutečného, dokázal si Christabell omotat kolem prstu a teď mu zobala z ruky, stačilo pár věcných slovíček o bohu a bylo to.

S ženami dokázal dělat divy, stačilo pár laciných úsměvů a šarmu.

Jediný, kdo ho skrytě pozoroval s odporem, byla ta malá holka.

Nu což, pro něho nebyla žádným problémem, nikdo ji tu neposlouchal a on šplhal nahoru až na výsluní.

Hlavně že se zbavil problematické Amy, jinak by jeho reputace nejspíše tak slavná nebyla, však svým zásahem, že dívku přede všemi očernil a vyhodil ze dveří svatostánku, ho přijali mezi sebe.

Za tu krátkou chvíli mohl sedět v první řadě při bohoslužbě a byl si natolik jistý svou pozicí, že by na něho nikdo neukázal prstem, pokud šlo o nějaké očernění.

Bohapusté kázání, jež bylo tak unavující, trvající snad hodiny, využil k přemýšlení.

K jeho smůle přesto, že mu byli všichni nakloněni, se nedozvěděl nic, co by mu nějak více pomohlo, co je mu ale po nich, nepatří sem a všichni jsou mu ukradení s tou jejich farizejskou tváří a sepjatýma rukama.

Málem obrátil pohrdavě oči v sloup.

Jakmile nadešel nový den a mlha zaplavila prázdné ulice očištěné od těch stvůr jako po nějaké jaderné katastrofě, kdy lidé uprchli kamsi na vzdálený konec planety, se dveře otevřely dokořán.

Muž vystřelil ven jako šíp.

Myslel jen na sebe a na to, jak nejrychleji najít své auto. Davidova výborná paměť ho nezklamala ani tentokrát, pamatoval si celou cestu, kde zabočit, na co si dát pozor, a chytře obešel nemocnici po hlavní ulici Koonetz St.

Opuštěné krámy vypadaly zbědovaně, občas narazil na dětské kolo nebo dokonce opuštěný kočárek na chodníku, jež by každé matce způsobilo zástavu srdce.

Jemu to bylo jedno, s úsměvem kráčel vpřed, jistý si tím, že za chvilku otočí klíčkem v zapalování a nastartuje, pak tradá.

Opájel se svou genialitou, jak nad všemi vyhrál. Vskutku.

Zbavil se té nány i té holky.

Z mlhy se vylouply obrysy dvou aut. To druhé důvěrně znal, byl to jeho sedan, milované auto, na které si dlouho šetřil.

Dveře u řidiče byly stále otevřené dokořán a neporušené, jak je zanechal.

Po mrtvém příteli ani památky.

Kvapem nasedl dovnitř, otočil klíčkem, jak plánoval.

Naskočilo, krásný zvuk motoru se rozezněl tiše nostalgickou ulicí.

Smykem povoz obrátil a přitom přejel převrácenou popelnici, ta se odkutálela pryč.

Nohu z plynu odmítal sundat, už viděl konec města, pár posledních domů, po pravé straně hotel Riverside, jak hlásal omšelý transparent.

Pak ten šok.

Jen tak tak stačil sešlápnout brzdu, pneumatiky zaskřípaly.

„Co to, sakra…“ vykřikl to s takovou zlobou, až to hlasivky málem nevydržely.

Vylezl ven.

Před ním silnice končila, doslova tam, kde měla pokračovat a směřovat z města pryč, byla díra, co díra, kráter, vsadil by se, že by ani kámen nepřehodil na druhou stranu.

Asfalt byl rozlámaný a rozdrolený, jako když ho ukousla godzzila.

Co to mělo, doprdele, znamenat?

Je snad odkázán tu opravdu živořit nebo zemřít rukou těch ďábelských stvůr?

V Davidovi se hromadil vztek.

Nejraději by do něčeho kopnul a tím ho ventiloval, bohužel, k jeho smůle nebylo nic poblíž, jedině auto. Na něm by si svou zlobu nevybil.

Přišel až k okraji. Nahlédl dolů.

Dole na něho hleděla tma. Jak to bylo asi hluboké? Zamyslel se. Padal by dlouho?

Všiml si, že na cosi šlápl.

Obrázky.

Čtyři výkresy namalované dětskou rukou, kde přibil i jeden Garcíův otisk boty.

Sehnul se pro ně.

Prohlížel jednotlivé scenérie jednu po druhé a pak znovu.