Circus diaolique Sešit první: Děti noci

Úvod...

Je zvykem, že se k většině knih píše nějaký úvod. Rozhodl jsem se, že i když to není zrovna velký literární útvar, i já napíšu nějaký ten úvod. Plody mého relaxačního psaní dostanou tak punc skutečného umění a ne nechtěných bastardů zplozených z únavy duše. Těžko říct, co vede člověka vymýšlet příběhy o zrůdách a monstrech. Patrně je i mou součástí ta vášeň pradávných vypravěčů, pro zrůdy, příšery a jiné noční běsy. Jako by nestačilo vypravěčům zlo, které již stihlo prosáknout tenhle svět. Člověk to už asi má v povaze, v duši, ty temné kouty fantasie co nás nutí, si představovat neexistující hrůzy ve stínech. Nemá-li to v povaze člověk, tak já mám jistě. Utěšit mne může jen fakt, že mi společnost budou dělat velikáni jako Erben, Poe, H.P. Lovecraft či Hitchcock, nebo King.

Soubor: Circus diaolique

Sešit první: Děti měsíce

 

Intro:

 

Vítej ty poutníku v lunaparku bizarnosti. V panoptiku hrůzy a cirku šílenství i nekonečné bolesti. Vítej do světa stínů. Vstupil jsi do toho magického světa za oponou všednosti. Připoj se k zástupům věčně živých. Já budu tvůj průvodce po té zahradě smrti a utrpení. Skryj se tedy pod má křídla. Ve stínu křídel anděla smrti se staň svědkem souboje samotného pramene života s nesmrtelností. Jako půlnoční květ se před tebou rozevře nevídané představení. Cirkus začíná! Vítej tedy poutníku v šapitó samotné temnoty a zanech nám zde trochu štěstí, které si sebou přinášíš.

 

Kapitola první: Pach svaté krve

 

 Jsem na světě už dlouho. Celé věky se prodírám davem živých. Pozoruji zástupy ze stínů. Hledám svatou krev. Je to můj úkol, protože mám dar, který z nás nikdo nemá. Stal jsem se hledačem svaté krve. Dělám tu práci už dlouho. Není divu, že někdo tak zvláštní nemohl uniknout mému zraku. 

 

"Viktore." Ozvalo se z mikrofonu. "Můžeš za mnou přijít na moment do observatoře? Tohle musíš vidět."

 Na monitoru byl záběr z pouliční kamery. Byl na něm muž a pes. To jak na muže pes reagoval, upoutalo mou pozornost. Jak už jsem řekl, studuji svět a hledám svatou krev. Krev která by změnila vše a vyvedla můj rod z temnoty. Dveře se rozletěly a vešel Viktor s několika bezejmennými poskoky. Vyšel s teatrální pompou. Viktor je nejstarší z nás. Staromilec. Stále se obléká tak, aby si připomínal dávné časy. Časy, kdy byl ještě člověk, měl v žilách krev a v srdci tep. Z Viktora šel vždycky strach. Ty jeho bílé, prázdné oči. Je z něj cítit pach krve a oceli i po všech těch letech. 

 Pevný krok donesl Viktora až ke mě. Cítil jsem jeho chlad v zádech a ledový pohled přes rameno. Video záznam doběhl na konec. Přetočil jsem ho na začátek a pak ještě dvakrát. Viktor neřekl ani slovo. Tiše ho sledoval, jako kočka kořist. Pátravým pohledem si projížděl i ty nejmenší detaily. 

 

"Proč myslíš, že to je právě on? ... Věřím Ti. Prověř to."  Zašeptal  Viktor, stále zabraný do záznamu.  Na souhlasnou odpověď nečekal, Viktor je už takový. Vydá-li rozkaz, očekává splnění bez připomínek. Je to patrně důsledek římské výchovy. To je Viktor, svrchovaný vládce mého světa. 

 

 

 

Několik dní jsem se díval jak chodí do práce a z ní. Pozoroval jsem ho, plný naděje. Sledoval jsem jak se pohybuje. Dívá na svět. To jak na něj reagovala zvířata, jak se choval, když si myslel že ho nikdo nevidí. Musel to být on - svatá krev. 

 

 Kapitola druhá: Tváří v tvář 

 

 Konečně je den, kdy ho prověřím osobně. Cesta do Prahy byla bez obtíží. Není to poprvé co mám kandidáta. Vždy je to zvláštní pocit. Potkat někoho, koho dlouho pozorujete ze stínů. Pro naše první setkání jsem si vybral stanici metra. Když metro přijíždí, tlačí před sebou vítr, který donese jeho pach až ke mě. 

 Ráno 8:38. Poloprázdné nástupiště se začalo plnit. Světla soupravy metra svítily jako žhnoucí oči z tunelu. Jejich svit se odrážel od stěny. Udělal krok vpřed k přerušované čáře a já poprvé ucítil jeho pach. Musí to cítit. Musí to vědět. Jeho oči byly zvláštní. To jak se díval na svět. Na mě! To jak nasál pach. Ta šelma v očích. Musí to vědět. Cítit, že je jiný. Metro se zaplnilo cestujícími. Kandidát si sedl na sedačku a já tak, abych na něj viděl. Sledoval jsem ho a přemýšlel, jestli ví, že je jiný. Vzpomínal na doby, kdy takový jako on lovily náš druh. Když vystupoval, věděl jsem již bezpečně, že je to on. 

 

 

 

 

Telefon se na chvíli odmlčel. "Dobrá, zařiď vše potřebné. Posílám tam Jezdce." 

 

"Viktore, on už procitnul."

 

"Jak moc Samuely?"

 

 

"Přijede Rafael." 

 Píp Píp Display a útočný zvuk telefonu oznámil konec hovoru. Je to příjemnější s Viktorem mluvit po telefonu. Minimálně pro to, že při sdělování špatných zpráv, se nemusíte bát, že vás roztrhá na kousky. 

 

Kapitola třetí Rafael

 

 Rafael je Viktorův miláček. Dvoké, nemilosrdné zvíře, lačnící po smrti a zabíjení. Viktorova jednička. Armáda jediného muže. Tanečník smrti. Rafael dostal mnoho přívlastků a v každém je skrytá smrt. Šílenec, který se živil na hromadě mrtvých poblíž Golgoty, když ho Viktor našel. Ticho letištní haly tu a tam prořízl hlas z reproduktoru. Stoupl jsem si ke zdi a jak mám ve zvyku, pozoroval jsem lidi. Pro někoho jako já, je to zvláštní pocit, být vystaven objektivům všudy přítomných kamer. Vždy mě napadne, že je za nimi někdo, kdo mě pozoruje tak, jako já pozoruji jiné. Myšlenky na muže za vše vidoucími kamerami mi krátily čekání. Konečně nadešel čas příletu. Dveře se rozjely do stran. Cestující se začaly valit ven. 

 

 

"Budu potřebovat jeho složku!" Zavelel do ticha kousek od centra. 

 

"Máš jí na zadní sedačce." 

 

"Prý ten kandidát už procitl"

 

"Možná už i vidí. To takhle říct nemůžu."

 

Ticho. Rafael zas mlčel a přemýšlel. Kola nás donesla až k bráně luxusního hotelu. Zastavil, aby mě vysadil.

 

 Tím zařízeno myslel svou večeři. Rafael nevečeří jen tak něco a to něco sehnat je občas problém v dnešní době. 

 

"Sehnal jsem ti dvojčata. Tady na východě to jde líp než v Londýně. Mluvil jsem s managementem hotelu. Máš k dispozici i kurýra."

 

"Znamenitě Samuely. Teď vypadni."

 

Cvaknutí dveří mě vysvobodilo z Rafaelovy společnosti. Vůz se rozjel, zmizel v bráně luxusního hotelu a já si to namířil na zastávku tramvaje. Směrem k mému méně luxusnímu hotelu. Díval jsem se na ty prastaré domy kolem a vzpomínal na doby, kdy to nebyla náměstí, ale rynky plné lidí. Na dobu, kdy ty ulice nebyly osvětlené. Na noci, kdy těm ulicím vládly stíny. Stíny jako jsem já, nebo Rafael.

 Dveře hotelu Rocco Forte se otevřely. Do lobby vstoupila krásná, mladá žena. V ruce svírala pevně velkou, těžkou tašku. Recepční zvedl hlavu od papírů. "Dobrý večer." Reflexivně pozdravil a věnoval jí letmý pohled. Mladá žena pyšným krokem přešla pestrobarevný koberec. Její kroky se zastavily u výtahu. Jehlové podpatky netrpělivě klapaly při čekání. Dveře se konečně otevřely. Vešla do kabiny, stiskla tlačítko a upravila si vlasy. Dveře výtahu se za ní zavřely jako voda. Recepční toho hotelu, byl poslední kdo jí viděl. Té noci zmizela jak ta krásná dívka, tak i obsah kabely kterou nesla. 

 

Kapitola čtvrtá: Ďáblovy děti

 

 

 Byl to právě Gebezeth, který přemluvil několik andělů k výletu na zem. To on je přemluvil, aby se pářily s lidskými ženami a plodily Nephilim. On se jako jediný směl dívat bohu do očí. Skryl děti andělů do jednoho z údolí a protivil se tak bohu. Byl jediný, který se mu otevřeně postavil. Tvrdil, že když mohou andělé mít děti, měli by je mít, když je mohou mít i lidé. 

 

Bůh se tehdy hrozně rozhněval. Protože nemohl najít přesné místo, kde byly děti andělů ukryty, zaplavil obrovský kus světa. Oči mnoha andělů tehdy plakaly, ale jediný Gebezeth se při tom díval otci do očí. Bůh nemohl vydržet pohled do jeho očí. Snést jeho bolest a utrpení. Bůh ho tehdy zabil a tím vyvolal Luciferovu vzpouru.

 

 

Legenda říká, že duše anděla s lidskýma očima chodí světem. Ze spojení člověka s andělem nevzešlo ještě nikdy nic dobrého. Na zemi se má rodit do lidských těl. Přístup na nebesa je mu odepřen a do pekla nemůže vstoupit. Sám Ďábel má za to, že jeho duše na zemi zdivočela. Rodí se znovu a znovu, chodí světem a jeho zplozenci jsou divokými strážci světla. Těmi co mu posílají takové jako já zpátky.

Svět se změnil. Pokřivené víry už nejsou jediné co nám pomáhá zůstat ve stínech. Moderní technologie skýtají spoustu možností jak manipulovat s davem. To všechno a vždy přítomná lidská hrabivost. Můžeme mít vše co si jen umaneme, ale nemůžeme na slunce. Jediné co nás může přivést na denní světlo je právě jeho krev. 

Jak už jsem řekl. Hledám svatou krev. Duši anděla sedmého dne v lidském těle. Jedinou kapku v moři. Zrnko písku v poušti. Duši anděla jménem Gebezth. 

 

 

 

15:00 Zmeškané volání Magor