Circus diabolique Sešit šestý: Cacciatore

Kortan D´Mordraghull Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Anotace: Požehnaný buď dnešní lov. Stíny ať ukryjí lovce. Tiché kroky v trávě pohltí světa šum. Požehnaný buď lovec a jeho čelistí i drápů um. Kořist se vzpíná. Nastal čas, kohout už kokrhá. Nevadí - však zítra v noci půjdeme lovit zas.

Kapitola první: Skrýš

Sebastian opustil Samuela. Zanechal ho v malé místnosti. Pokoj bez oken, malý, neútulný. Stará páchnoucí postel , bílé povlečení a stěny zašlé s mnoha cákanci od krve. Samuel vytáhl z papírového pytlíku černou kovovou krabičku. Drápem si rozřízl špičku prstu a přejel s ním po obrubě víka. Schránka cvakla a víko se uvolnilo.. Zvědavě jí otevřel.

Byla prázdná. Ampule s Alquid sub sole byla pryč. "Sakra! Sakra, sakra, sakra." Opakoval dokola vzteklý nempir, když drtil prázdnou kovovou schránku v drápech. "Sakra, to není možný. Ten bastard!" Vztekal se a přitom demoloval interiér pokoje. Jeho běsnění přerušilo nesmělé ťukání. "Děje se něco?" Ozval se Sebastian z druhé strany dveří. Odpovědí mu byl zvířecí řev z nitra místnosti. Hluk ustal, dveře se otevřely. Samuel vyšel ven, klidný jako led. Těžko uvěřit, že to je ten samý tvor, který před chvílí řval v pokoji. Vyšel klidný jako angličan. "Ne, nic se neděje. Dám si ještě panáka a půjdu."

Barbara došla až k Parukářce. Hudební festival přilákal davy mladých. Jindy klidný park naplnily skupinky sedících, stojících a poskakujících lidí. Psi se proháněli mezi ostrůvky osídlené opilci. Několik ohňů zahřívalo partičky odpadlých tanečníků. Prošla křepčícím davem. Šla dál do tmy. Namířila si to přes park, po travnatém prostranství, až ke vzdálené skupině stromů. Táhlo jí volání starého přítele.

"Čau kočko, máme tu brka, bíry. Přisedni." Jandera, nabuzený pervitinem za tři sta a odhodlaný, sbalit každou kolemjdoucí sukni, pozval neznámou krásku k ohni. Byla by ho patrně ignorovala, ale hlas někoho za ním, jí zaujal. "Nech ji jít kámo. Ta holka je žralok brácho." Barbara se zvědavě otočila. Zaujal jí nejen tón, jakým to ten hlas říkal, ale i pach toho tvora. "Hele promiň, kámoš to nemyslel zle. On teď kapku jede."

Císařovna zažila v životě mnoho, ale ještě nikdy s nikým u ohně neseděla. Kdysi se Samuelem, ale to už je dávno. Ještě nikdo cizí jí nepozval k ohni. Vzpomněla si, jak kdysi záviděla dívkám, které chodily večer za mládenci k ohňům. Navíc, muž, který o ní mluvil, byl fascinující. Cítila, že Tobiáš neuteče. "Ráda přijímám." Sedla si a rozzářený Jandera hned podával plastikový kelímek s pivem.

"Do prdele." Povzdechl si pro sebe statný muž se srostlým obočím a posadil se naproti císařovně.

Tobiáš, vycítil přítomnost své paní. Uklidnil se. Přivykl již ďábelské hudbě. Strach z okolního světa ustoupil. Snažil se víc rozvzpomenout na minulost. Seděl na bobku, držel se za hlavu, přemýšlel. Minulost se začala nořit ze zapomnění. V temnotě tunelů si začal vybavovat obrazy i hlasy. Strach se pomalu vytrácel, jak si Tobiáš vzpomínal na to kým kdysi byl.

Kapitola druhá: Varování

Sebastian věděl, že nemůže bojovat proti Viktorovi. Byl to od přírody sobecký parchant. Riskovat existenci kvůli někomu, to nebyl jeho styl. Měl rád svou diskutabilní nesmrtelnost, krev a peníze. Právě peníze ho tížily. Rafaelovo řádění, bude mít za následek, že řady členů jeho exkluzivního klubu značně prořídnou. Tím klesnou výnosy. Prosté kupecké počty ho doháněly k šílenství. Rozhodl se zachránit člena, který měsíčně utrácel nejvíce. Vigo v klubu utrácel víc peněz, než ostatní do hromady. Sebastian znal jeho touhu po Alqud sub sole. Bylo nad slunce jasné, že pojede do Prahy. Vigo znamenal polovinu příjmů. Věděl, že ho od cesty neodradí, ale musel ho aspoň varovat.

Sebastian zněl do telefonu ustaraně.

"Děje se něco?" (Vigo)

"Jedeš do Prahy. Nejezdi a jestli musíš, tak... " (Sebastian)

"Sebastiane co se děje. Ty víš, že musím."

"V Praze teď není bezpečno. Můžeš se u mě stavit, než odjedeš?"

Vigo souhlasil. Bylo jasné, že Sebastian něco ví. Ovšem, že ho zajímaly jen peníze, ale to nic nemění na vážnosti toho sdělení. Vchod do Díry ve zdi je v mnoha městech. Vigo bydlel blízko čistírny, která fungovala stejně, jako obchod s umyvadly na Žižkově. Nádoba s vodou, mince, zaříkadlo, dveře, za nimi bar s prapodivnou obsluhou. Vigo šel rovnou do kanceláře. Sebastian seděl za pracovním stolem. V puse doutník. Dělal kolečka z tmavě šedého dýmu. "Tak co se děje?"

"Vítej příteli. Jsem vážně rád, že jsi si udělal čas." (Sebastian)

"Děje se něco, co bych měl vědět?" (Vigo)

"Když dosáhneme všeho a máme vše. Peníze, ale i moc a čas. Co má cenu?"

"Kam tím míříš?" Zeptal se podezřívavě Vigo.

"Je to život kamaráde a o ten přijdeš, když pojedeš do Prahy. Byl tu Samuel. Moc jsem z něho nedostal, ale podle toho co chtěl, bude stopovat. Viktor by ho bez Rafaela nepustl." (Sebastian)

"Tak co mi radíš. Co mám teď jako dělat. Takhle blízko, jsem Alquid sub sole ještě nebyl."

"Vem si tohle." Sebasitan mu podal malý amulet. "Jestli musíš, tak jeď, ale s tímhle tě snad nenajdou tak snadno. Vážně Vigo, vykašli se na to. Za to riziko to nestojí."

"Já teď nemůžu přestat." (Vigo)

"Tak hodně štěstí kamaráde a dávej tam na sebe pozor." (Sebastian)

Kapitola třetí: Noční hon

Rafael zaparkoval dodávku nedaleko opuštěné stodoly. Okolí Prahy skýtá mnoho takových opuštěných míst. Otevřel nákladový prostor. Provazy, pouta, svářecí náčiní i tašku s chemikáliemi vytáhl ven. Připravil několik jedů, seřídil zbraně, spočítal střelivo, vše bylo připraveno na jeho kolotoč smrti.

Samuel tou dobou vcházel do přízemního bytu v Holešovicích. Otevřela mu neudržovaná, zralá žena v propocené noční košili. "Pojďte dál. Posílá vás Sebastian?" Přikývl a vkročil do předsíně. Žena ho zavedla do obývacího pokoje, stejně neudržovaného, jako jeho majitelka. Otočila se k Samuelovi zády, aby ztlumila počítač. Ten jí zaryl drápy do krční páteře. Žena okamžitě upadla do stavu naprosté nevědomosti. Shrnul vše ze stolu. Otevřel starou lékařskou brašnu, ze které vytáhl mnoho magických pomůcek. Rozestavěl kameny, zapálil svíčky, ženu posadil na stůl. Ta ho na slovo poslouchala a začal stopovat. Cítil osoby ze seznamu. Někteří už byli v Praze, jiní ještě na cestě. Role té bezejmenné ženy, byla zesílit Samuelovy schopnosti. Tohle sezení prostě nemohla přežít. Čaroděj věděl, že má jen omezený čas všechny vystopovat. Museli pracovat rychle.

Rafael cítil svoje oběti. Na malou chvíli mohl vidět Samuelovýma očima a bylo to úžasné. Noční svět očima upírů je překrásná podívaná, ale svět očima nempira je ještě bohatší. Svět zářil, lidské duše dostaly barvu. Chvilku mu trvalo, než si zvykl.

Žena v noční košili zvrátila oči, krev z ran pomalu vytékala spolu s mozkomíšním mokem. Třásla se po celém těle. Srdce jí bušilo jako o život. Každá magie má svou cenu. Za tu Samuelovu, teď platilo bezejmenné médium z Holešovic. Čaroděj jí namaloval magický symbol na čelo. V tu chvíli se spojila s Rafaelem. Tělo se zkroutilo v šílené křeči. Samuel, ji chytil za hlavu. Dráp na palci zaryl hluboko do mozku. Spojení bylo stabilní a on teď mohl dokonale navádět lovce ke kořisti.

Křídla anděla smrti se rozletěla do světa. Seznam obsahoval devatenáct jmen. Některé z klientů, jak jim Golgoťan rád říkával, sebral v hotelových pokojích. Jiné na letišti, nebo vlakovém nádraží. Jak noc utíkala, postupně Rafael sesbíral z Viktorova seznamu všechna jména. Natěsnal je do malého mikrobusu. Ten pak i s nákladem odvezl za město. Někteří klienti byli omámení, jiní při vědomí. Většinou se jednalo o upíry. Ostatní ze seznamu, ty co nebyli upíři, většinou odstranil. Nechal na živu jen takové, které spolehlivě zabije slunce. Pevně je přivázal k sedačkám minibusu. Slunná, diskrétní vyhlídka, byla cílem jejich cesty. Oblékl si overal, rukavice a motorkářskou přilbu. Vymlátil u mikrobusu okna, pak utrhl a zahodil střechu a sloupky. Mikrobus kabriolet mohl odvézt svůj náklad přímo do pekel.

Médium na dobro odešlo. Akce skončila. Samuel si balil své věci, když mu zazvonil telefon. Na druhém konci, byl rozhněvaný Rafael.

"Jeden nám chybí."

"To není možný. Vždyť jsem je vycítil všechny."

"Jeden zmizel. Musíme ho ulovit. Sejdeme se po západu slunce u Kalova mostu."

"Kdo chybí?"

"Vigo!"

Kapitola čtvrtá: Lovci

Trojice pozorovala Dalii skutečně, jako by ještě nikdy holku neviděla. Bořek se okamžitě zakoukal. Jedlička měl oči vždycky jen pro Petru, ale i jemu se holka v minisukni líbila. "Víte kde jste? V Rumunsku." Nečekala na odpověď čarodějka. "Nikde nikdo dobrých padesát kilometrů. Tady vás mám na všechno připravit. No moc nečumte, mě se sem teda nechtělo, ale sabat a mě spoléhá."

"Na co jako spoléhá? " Ozvala se Petra. Kluci mlčeli. Drželi se hesla, neplést se mezi dvě ženy.

"Na mě, že se o vás postarám a dohlédnu na to, aby jste byly připravený na válku. Moc důležitý. Víš. Vás nikdo nezná a mě sestry drželi stranou."

"Promiň je to pro nás všechny... Mám pocit, že co mi Michal zavolal jsem jako ve snu. Já jsem Petra, to je Michal a můj brácha Bořek. Můžeš mi říct o co vlastně jde. Jaká válka? Já s nikým neválčím. Co jsem prošla do toho obýváku je všechno divný." Kluci se moc neprojevovali, jen souhlasně přitakávali.

Malá čarodějka zvážněla. "Já jsem jeden ze sirotků téhle války. Zubatý zabily moje rodiče. Oni z nás mají strach. Bojí se, že budeme iniciovat takové jako jste vy. "

"Já furt nechápu. Kdo jako jsme. Co myslíš, když nám říkáš vy?" Zasáhl Bořek do rozhovoru.

"Aha." Usmála se Dalie. "To hned napravíme." Vytáhla si lízátko z pusy a stoupla si do dveří. Řekla zaklínadlo co odhaluje skutečnou podobu a se slovy "taky nemusím vidět všechno" zabouchla dveře chaty.

Trojice se na sebe podívala. Ještě to nechápali. Z ničeho nic, je všechny začala svrbět kůže. Vzápětí se začali měnit. Ukrutná bolest jim probíjela tělem, kosti se kroutily a rostly. Drápy i zuby se draly ven. Nářek se za chvíli změnil na řev divých šelem.

Přeměněná trojice vyšla z horské chaty. Instinktivně zavětřili. Silná, sladká vůně francouzského parfému je táhla doprostřed louky před chatou. Pomalu se brodili vysokou trávou, hnáni odvěkou touhou lovce nevyplašit kořist. Dalia šla dál, ale po pár metrech se otočila. Zvedl se silný vítr. Dívka se změnila ve tváři. Potřela si lýtka mastí z lesku na rty a vznesla se vysoko nad zem. "Pojďte za mnou kožíšci, zahrajeme si na honěnou. Schválně jestli mě dokážete chytit." Řekla čarodějka a rozletěla se k lesu.

Smečka ji pronásledovala celé hodiny. Dalie se vznášela mezi stromy. Čelisty lovců svůj cíl minuly často jen o milimetry. Vždy unikla všem výpadům. Divocí se odráželi od stromů, mnohokrát se dalo říct, že smečka běží i v korunách. S lehkostí se vyhýbala drápům i surovým útokům běsnících zvířat. Zahnali ji do kouta až v malém průsmyku mezi skalami. "Petro! Bořku! Michale!" Vykřikla jejich jména ke skále přitisknutá Dalie. Dobře věděla, že když na ně zavolá jejich jmény, tak se změní zpět. Bořek i Petra se začali kroutit a měnit, ale Jedlička šel dál smrem k ní. "Michale! MICHALE! Mi cha le! Volala už na smrt vyděšená čarodějka, ale na Jedličku to nefungovalo. Šel k ní stále blíž, spár připravený k útoku, čelisti do široka rozevřené.

"Kel tu si!" Procedila mezi zuby, na půl přeměněná Petra. To na Jedličku konečně zafungovalo. Zastavil se. Okamžitá křeč mu podlomila nohy a začal se měnit zpátky na člověka.

"Tak to bylo hustý! No jsem kráva. Tohle jsem malinko přehnala, ale aspoň víte co jste skutečně zač i jakou sílu má vaše jméno. Tak ho jen tak nikomu neříkejte. To s tou přezdívkou je mazec." Oddechla si Dalie a začala zase mudrovat.

Kapitola pátá: Andělíčci

Inspektor Zajíc seděl v ušáku u okna, pozoroval mlžnou siluetu Čelákovic.. Dešťové kapky stékaly po skleněné tabuli a jejich sestry bubnovaly na plech parapetu. Otec Dominik si nalil čaj do starožitného hrnku, otevřel staré knihy a usadil se do červené klubovky. "Já tu otázku myslel vážně Arnošte. Jak si vlastně představuješ anděla?"

Mystérium otázky Zajíce zarazilo. Nechápal jak to Dominik myslí. Vždyť jsme na faře, obrázky andělů jsou všude kolem.

"Když chtěl bůh zničit Sodomu a Gomoru poslal anděla. Většinou, když trestal poslal anděla. Anděl nemusí být jen hodný. Lucifer, je přece taky anděl."

"Promiň nechápu, kam tím míříš."

Otec Dominik otevřel zaprášené knihy a pokračoval. "Církev to nikdy nezveřejní. Tohle si musíš nechat pro sebe. To místo o kterém jsi mluvil, byl kdysi zájezdní hostinec. Místo za městem, kde si bohatí užívali. Provozoval to tam nějaký Hanz. Tvrdil, že je synem anděla a proto se musí krmit jen těly andílků. Proto se té jeho bandě říkalo Andělíčci. Živil se novorozenci, které pro něj kradli. Arnošte, tohle je církevní tajemství. Myslím to vážně. Vatikán poslal peníze, lovce a to co tam našli, to nebyly lidi, ale zrůdy. Vidíš tady se o tom píše."

"To jsou jako ty místní hroby?"

"Ano. Papežští lovci je pochytali a vyslýchali. Nakonec je zabili a pohřbili, aby nemohli víc škodit. Já vím, vypadá to jako nesmysl. Arnošte jsi můj bratr. Víš, že to myslím vážně. To co tam církev doopravdy hledala, bylo něco, čemu říkají Alquid sub sole. Má to být krev anděla. Tady se píše, že Hanz při výslechu mluvil o někom, koho anděl, který ho zplodil, přemohl a uložil k spánku i s pokladem. Církev to tam rozryla a překopala, ale žádný poklad nenašla."

"Ty tomu věříš? Na upíry? No je pravda, že to tak i vypadá, ale upíři. To mi ve zprávě neprojde. Šéf by padl pod stůl smíchy."

"Arnošte, jsem mužem víry. Tyhle záznamy jsou sice dobové a lidé věřili na různé nesmysly, ale i tak z toho mám mrazení. Z toho, co se tu píše vyplývá, že mezi lidmi chodí anděl a může krvácet."

Autor Kortan D´Mordraghull, 13.04.2016

Přečteno 691x

Tipy 2

Poslední tipující: hanele m.