Circus diabolique Sešit sedmý: Zápisník lovce stínů

Kortan D´Mordraghull Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Anotace: Jsem svědkem každé poslední věty. Znají mě všechny planety i světy. Obývám vodu,oheň, zem i nebe. Jednou všechny najdu. Dokonce i Tebe! Kdo jsem?

Kapitola první: Type O negative

Teplý večer pomalu přecházel v noc. Parukářka se otřásala pod hlasitou hudbou. Festival se blížil k půlce programu. "Konečně. To je dost, že už hrajou. Na tuhle kapelu jsem se fakt těšil." Vykřikoval poblázněný Jandera. "Ty nejdeš?" Zeptal se dívky, která se představila jako Bára. "Jsou fakt úžasný. Tak pojď. Skočíme si do kotle." Lákal dívku, ale ta ho opět odmítla. Vyrazil tedy sám, aby neztratil tvář. Zbytek party už u pódia byl, nebo k němu mířil. U ohně zůstala jen Barbara a statný muž.

"Jak jsi to myslel, že jsem žralok?" Zeptala se Barbara, zvědavá na odpověď.

Muž se jí podíval přímo do očí. "Ty jsi sem za hudbou nepřišla. Řekl bych, že ani lovit. Tvář máš andělskou, ale oheň říká, že máš duši šelmy. Hele nemyslím to zle. Jen cítím smrt, kde bych měl život."

Jeho odpověď císařovnu překvapila. Ještě víc to, jak se dál choval. Zavětřil, jako divoké zvíře. Tiše zavrčel. Hlavu naklonil na pravou stranu, jako pes. Byla z něj zmatená. Očividně to byl člověk, ale jiný. Co jsi sakra zač, ptala se sama sebe. Nevoněl ani jako čaroděj, nebo upír. Pod drahou kolínskou, bylo cítit mokrou srst, ale divocí voní jinak než on. Muž si pro sebe něco zamumlal. Uši upírů slyší dobře, i tak zachytila jen fragmenty z toho co říkal. Odpoutal od ní oči a zadíval se přímo do ohně. "Promiň, nerozuměla jsem, co jsi říkal."

Muž se jí podíval opět zpříma do očí. Jako by jí jeho zvířecí pohled prořezával. "Požádal jsem o ochranu, před věčnou temnotou, v jednom starém jazyce, se kterým se už moc nemluví." Usmál se šibalsky na Barbaru. Ta se začala cítit divně. Síla jí opouštěla, kelímek s pivem studil, jako led. Hudba z pódia, byla hlasitější. Rozbolela jí hlava. Muž se na ní podíval, jako se otec dívá na zlobivé dítě. "Co, nechceš teď jít k pódiu. Type O Negative revival. Jsou fakt dobrý."

"Já už asi půjdu." Hlasitá kytara i zpěvákův hlas, byly jako ostrý nůž. Cítila tíhu na prsou a špatně se jí dýchalo.

"Ty promiň. Je to kámoš, víš. Sice blbec, ale furt kámoš."

Barbara zmatená chováním toho člověka, jen plaše zamávala na rozloučenou. Pokračovala dál do parku. Na místo, kde cítila Tobiáše.

Jandera se od pódia vrátil se slovy"skěvlý, hustý, mazec. Kde je ta roštěnka?." Mohutný muž jen pokrčil ramena se slovy" nevím kámo. Stejně byla nějaká divná." Nadopovaný Jandera se ovšem nechtěl vzdát tak snadno. "Ne vole, taková luxuska. Už jsem jí měl parádně rozjetou."

"Leda kulový. Rozjetej seš tady akorát tak ty! Přisedni, vrtám." Odvětil mohutný muž. Jandera posilněný pervitinem a odhodlaný někoho sbalit, okamžitě vymyslel náhradní plán. "No problemo. U pódia jsem viděl kámošku a měla sebou nějakou holku. Smotni a já je sem zatím přivedu." Nabuzený Casanova zmizel v davu a statný muž si očividně oddechl.

Mezi stromy, zatím Barbara našla poklop, který vedl do tunelů pod Parukářkou. Dlouhé, temné chodby skrývaly starého přítele. Šla podél betonových stěn. Hluboko do podzemního, továrního komplexu. Divný pocit se vytratil. Přestala myslet na zavalitého muže a soustředila se na Tobiáše. Ten na ní čekal, vzpomínal, opřený o betonovou stěnu.

Kapitola druhá: Psy boží

Některé tajné řády templářů vydržely do dnes. Jedním z takových řádů, skrytých před světem, jsou i psy boží. Pod taktovkou jezuitského řádu působili všude, kde bylo třeba. Tovaryšstvo Ježíšovo má bohatou historii. Mnoho slavných lidí o něm napsalo mnoho věcí. Citovat každého, kdo o nich kdy něco napsal, či řekl je nesmyl. Nejlépe to asi vystihl Francouzský státník André Marie Jean Jacques Dupin. "Jezuité jsou obnažený meč, jehož rukojeť je v Římě, ale jeho čepel je všude, neviditelná až do chvíle, než je cítit úder." Někdo s ním souhlasí, jiní ne, ale pravda je, že řád uvnitř řádu, byl přesně takový. Zasvěcení jim říkali Psy boží.

"Oči světa se teď upínají k Praze. Vypusťte slídiče."

"Ano monsignore"

"Informace mluví jasně. Děje se tam něco velkého."

"Zde je seznam bratrů operujících přímo na místě."

"Obávám se, že bude potřeba specialistu. Rozsah té události se nedá předvídat. Vypusťte Kerbera!"

"Ovšem monsignore, zajistím vše potřebné."

"Musíme jednat rychle, ať vévoda odjede okamžitě."

Řád disponuje mnoha nástroji k potlačení zla. Jedním z těch nástrojů je syn Urbinského vévody Federico Montefeltre. Stal se obětí upíra, při návratu z křížové výpravy. Mezi jeho druhy se mu říkalo Železný Princ. Rod Montefeltre je znám svou chrabrostí na bitevním poli. Federico odplul roku 1248 z nově postaveného přístavu v Aigues Mortes se svatou armádou Ludvíka IX. Byl jedinečný. Měl úžasný talent přežít. Jak velká fyzická síla, tak nesmírně rychlé reflexy z něj činily dokonalý smrtící stroj. Jako druhorozený syn, byl odeslán s mnoha jinými mladíky z celé Evropy, bojovat za slávu Krista proti pohanům.

Pozornost si získal roku 1250, když se odvážně vydal na průzkum. Ludvík vybral za cíl útoku Egypt. Netušil, že sultán as-Sálih Ajjúb je již mrtev a celou zemi vede vdova po zesnulém panovníkovi, s pomocí nejvyššího ministra. Protivníkem mu tedy byla žena. Sagart Al Durr, byla neobyčejně schopná žena. Její armáda zahnala křižáky do úzkých u pevnosti Al Mansúra. Tam je Egypťané přes řeku ostřelovali řeckým ohněm. Federico se nebál smrti, jako mnozí jiní z výpravy a nebojácně průzkoumal okolí. Našel nedaleko ležení brod. Vrátil se do tábora a pod vedením králova bratra, Roberta z Artois, zaútočil na Egypťany.

Robert opojený úspěchem vtrhnul do města, tam se křižáci rozptýlili a byly většinou pobiti. Zbyla jen malá hrstka rytířů, která se ubránila do příchodu hlavní části křižácké armády. Bitva pak trvala celý týden. Federico celý ten čas zuřivě bojoval. Jako šílený se vrhal do řad nepřátel. Jeho řádění neuniklo pozornosti. Pro svou statečnost, se stal královým stínem a úhlavním nepřítelem Egyptské armády. Téhož roku padl do zajetí, spolu s těžce nemocným Ludvíkem. Byl propuštěn mezi posledními 24. dubna 1254.

Vrátil se z války silně věřící. Svůj nesmrtelný osud potkal blízko Lago di Mercatale. Jezero rozkládající se mezi San Marinem a Urbinem. Břeh jezera, nacházející se v pahorkaté krajině, si Federico vybral k noclehu. Do města nechtěl přijet na noc. Za jeho nepřítomnosti vypukly v kraji nepokoje. Lid se bouřil a jezdit v noci, se mu zdálo jako špatný nápad i kůň byl unaven. Utábořil se na skalnatém břehu jezera. Ulehnul, usnul. Probudila ho ostrá bolest. Nějaký muž se mu zahryzl do krku. Federico neztuhl, jako jiní, ba naopak, bránil se. Cítil, že umírá a nechtěl odejít sám. Zabořil své zuby na oplátku do útočníka. Upíra jeho reakce překvapila. Přestal sát, ale nikoli Federico. Uvědomil si, že stejně jako sílu před tím ztrácel, teď jí získává. Upír se snažil bránit, ale Železný princ pil dokud útočník nepadl k zemi. Sťal ho, ošetřil si rány a opět ulehl.

Ráno chtěl pokračovat v cestě. Urbíno bylo na dohled. Slunce ho ale pálilo, jako oheň. Kůň nepoznával jezdce a utekl. Zbyl mu jen meč, bolest a víra. Jeho mysl byla vystavena nesmírnému stresu. Jak zajetí, tak válka ho změnily. Jeho zmrzačená mysl se uchýlila k bohu. Tak jako to jiné upíry táhne domů k ženě, táhlo to Federica do kostela. Později vypověděl, že byl na pokraji temnoty. Našel útočiště v malém vesnickém kostele. Byl zoufalý a prosil boha o záchranu své duše. Dveře prý rozrazil zvláštní muž. Nebyl to kněz, spíš tulák. Našel ho klečícího před oltářem. Zželelo se mu ho a dal mu napít své krve. Ttím zachránil jeho duši.

Federico měl všechny síly upírů, ale mol na slunce a necítil žízeň po krvi. Ujal se ho řád jezuitů. Tovaryšstvo Ježíšovo nad ním drželo ochrannou ruku. Dokonce mu řád zjednal i vládu nad rodným městem. Vévoda se ale svých statků roku 1508 zřekl ve prospěch církve. Vstoupil do služeb řádu a od té doby loví hrůzy noci.

Kapitola třetí: Voják boží

Telefon zazvonil Federicovi zrovna, když vyšel ze sprchy. Neznámé číslo vždy znamená nějaký úkol. Tentokrát dostal úkol jet do Prahy. Znovu se otevřel Tobiášův případ. Vyrazil okamžitě. Krátký meč do batohu. Španělskou dýku za krk. Železný princ si toho moc nebalí. Čas utíká, kontuři řádu se mění, ale nesmrtelní protivníci zůstávají. Federico doufal, že v Praze potká Golgoťana, Viga. Samuela a tajně doufal ve Viktora. To Federico je hlavní důvod, proč se Viktor skrývá. Vždy ho trochu děsila ta jeho urputná vytrvalost. Viktor vždy obdivoval heroické činy lidí. Dobře věděl, jaké to je stát na bitevním poli. Fakt, že Federico na něm stál celý týden vkuse a přežil, ho ohromil a děsil zároveň.

Černá motorka letěla po dálnici jako stíhačka. Šipky dopravních značek ukazovali směr Praha. Federico měl motorky rád. Oblečení mu připomínalo brnění a motocykl zase koně. Stroj úpěl a ručička tachometru ukazovala za maximum. Letět by bylo riskantní i vlak by mol být problém. Voják boží dobře věděl, že silnice je nejbezpečnější cesta.

Před cílem se napojil na Pražský okruh. V koloně aut potkal jiného motorkáře. Zdál se mu podezřelý jeho styl jízdy. Vypnul hudbu, zpomalil a začal soustředit své psychické schopnosti. Tak jako ten muž před ním, mohou řídit jen šílenci či nesmrtelní. To co pocítil, nebyl šílenec. Lépe řečeno, nebyly to člověk, ale s určitostí nesmrtelný. Železný princ se rozhodl ho sledovat. Jel za ním směrem na letiště, pak zamířili na Evropskou ulici. Dlouhá rovná ulice přímo vybízí k rychlé jízdě. Neznámý jezdec absolutně ignoroval semafory. Červená, zelená, na barvě mu nezáleželo. Takový styl jízdy Federica prozradil a začala honička.

Rafael se prohnal přes celé město. Blankou do Holešovic, přes Václavák a Pankrác, směrem na Brno. Federico se hnal za ním, jako šílený. Rovnocenné stroje i nesmrtelní jezdci. Šílenou honičku ukončil obsah ve Federicově nádrži. Palivo mu došlo kousek od Průhonic. Křižák šílel vzteky. Holou hlavu párkrát udeřil stroj za drzost. Neznámý jezdec se o kousek dál otočil a ještě provokativně kolem něj pomalu projel. Křižákovi vzteklé oči ho nenávistně pozorovali. Teď mu bylo jasné, že ten, koho celou dobu pronásledoval, byl Rafael. V zlosti přeběhl dálnici, srazit k zemi prvního motorkáře, ale Rafaelův náskok by již nedohnal. Zuřil tak, že se prsty zabořily do přilby.

Inspektor Zajíc zůstal u svého bratra na noc. Nechtělo se mu do prázdného bytu. Bratr byl rád a ustlal mu v hostinském pokoji. Zajíc si mezi tím prohlížel i pročítal bratrovy knihy. Otec Dominik se vrátil, aby si dali před spaním ještě panáčka třešňové. Pitivo jeho vlastní výroby, na které je náležitě hrdý. Klima pohody a klidu narušilo ťukání na dveře. Otec Dominik vstal, aby otevřel.

Do pokoje vešel holohlavý, statný motorkář. Bavili se spolu latinsky. "Dobrý večer." Pozdravil instinktivně Zajíc. "Kdo to je?"

"To je buď zásah boží, nebo zatraceně velká náhoda." Odpověděl bratrovi otec Dominik a posadil neznámého muže ke stolu.

Kapitola čtvrtá: Zápisník lovce

Do neudržovaného deníčku, spíš šlo o záznamy, si Federico zapsal: Rafael - Praha 2016. hned pod New York Samuel 1907. Federico si zapisoval, kdy a kde potkal nějakého nesmrtelného. Seděl hned vedle Arnošta. Inspektorův profesionální zlozvyk ho donutil k letmému pohledu do zašlého, koženého zápisníku.

"Jestli nemluvíte latinsky, já česky trochu ano." Oslovil Federico vyděšeného inspektora.

Otec Dominik se akorát vrátil z kuchyně s teplou polévkou, chlebem a další sklenkou na třešňovku. "Arnošte, ani nevíš, jak se mi ulevilo. Souhlasil, že ti mohu říct pravdu, protože jsi můj bratr. Konečně po těch všech letech." Otevřel starožitnou truhlu a z pod staré látky vytáhl křižácký meč. Ten podal muži u stolu. "Tento muž, je Urbínský vévoda Federico Montefeltre, řečený Železný princ, Můj drahý přítel a učitel." Při těch slovech se díval na holohlavého muže a skoro plakal.

Inspektor Zajíc jen nechápavě zíral. Tomu muži mohlo být tak třicet, možná třicet pět. Federico mu podal zápisník."Zde si zapisuji každé setkání s nějakým nesmrtelným."

Inspektor zvědavě otevřel zápisník. Záznamy začínaly rokem 1256 Urbino - Anděl. "Bůh vyslyšel mé prosby a učinil mě tím, kým jsem."

Rafael zaparkoval svůj stroj v garáži hotelu. Vyjel výtahem do pokoje, kde posnídal kurýra i s nákladem. Zavřel se do ložnice, zapnul počítač a informoval o Federicovi Viktora. Samuel obdržel jen suchou sms. Křižák je tady!

Dalie se s trojicí divokých vrátila na horskou chatu. Všichni byly dost vyčerpaní z dlouhé hry na honěnou. Dalie se smála, trhala cestou květiny, poskakovala, hopsala. Bořin se nemohl vynadívat. Začalo to být nápadné. Jedlička s Petrou se mu začaly za zády posmívat. Přišlo jim směšné, jak na ní pořád zírá. Její štíhlé nohy v růžové minisukni, pevná prsa natěsnaná v bílém tričku. Božek za ní šel jako omámený. Nebylo to poprvé, kdy si Michal s Petrou dělali z Bořka legraci. Měli nacvičený postup, jak se mu smát, aby nic nevěděl. Roky prověřená metoda, která nikdy nezklamala. Šly za ním, tiše se mu smáli, dělali posunky a gesta.

"Děláte si ze mě prdel, že jo?"

"Ne Bořku, neděláme. Fakt ne." Vykrucovali se žertéři. "Co je na tobě asi tak vtipnýho. Nebuď vztahovačnej, jo." Maskovala tradičně posměch Petra.

"Děláte. Vždyť vás slyším." Trval na svém Bořek.

"Na to si zvyknete, že budete líp slyšet i normálně. Teď bude všechno jiné. Co myslíte, je den, nebo noc?"

"Den." Odpověděl Michal bezmyšlenkovitě. Šok nastal, když se chtěl ujistit o své pravdě pohledem na nebe. Tam místo slunce, byl dorůstající měsíc a hvězdné moře přikryté peřinou z šedých mraků. "To, abych tě lépe viděla Karkulo." Citovala pohádku Dalie a stupidně se jim chichotala.

Došly do chaty, když začalo svítat. Hladoví, unavení se svalili do starých, rozvrzaných postelí. Každý snědl bagetu z Bořkových zásob, ten byl tak unavený, že ani moc neprotestoval.. Všichni rychle usnuli, až na Petru. Ta si tu noc napsala do svého deníčku: Dnes jsem poprvé lovila a bylo to úžasné. Vím, že svět už nebude takový jaký byl. Nikdy. Bojím se toho co přijde. Ještě nad tím nemám kontrolu, ale konečně se cítím skutečně svobodná. Zřetelně cítím to divoké zvíře, jak chce ven. Možná toho budu v budoucnu litovat, ale jsem šťastná.

Kapitola pátá: Snadný prachy

Uljana pochází z Ukrajiny. Jako mnoho jiných mladých dívek, odjela do světa, aby našla lepší budoucnost. Při práci na recepci studuje, ve volném čase ráda tančí a maluje. Život má nabitý a tak ráda přijala návrh kamarádky na pořádnou jízdu. Chtěla si trochu odpočinout od práce a studia. Kroky je zavedly do jednoho z mnoha klubů v centru. Podnik plný lidí je pohltil, jako mnoho jiných mladých dívek. Táňa je z bohaté ruské rodiny. Její tatínek začal podnikat po pádu komunismu a přesídlil víc na západ. Předmět jeho podnikání Táňu nikdy příliš nezajímal. Byla bohatá, mladá, krásná, chtěla žít a mít nějakou kamarádku. Uljana byla ideální. Byla chudá a tak nad ní měla velkou ekonomickou převahu, hodná a neméně krásná. Poznali se na škole v Karlových Varech a pak se spolu nastěhovali do bytu v Praze. Táňa s Ulkou si byly dost podobné. Na první pohled by jeden řekl, že jsou sestry. Drahé značkové oblečení, většina Ulky šatníku, byly Tániny obnošené, nenošené, darované kousky, podobné obličeje, postava. Často i předstíraly, že jsou sestry.

Ani tmavá atmosféra podniku neskryje ženskou krásu. Cestou k baru potkala Uljana zajímavého muže. Vysoký, dobře oblečený. tmavovlasý, zvláštní. Na rozdíl od mnoha jiných ten večer, tenhle se jí zdál zábavný, úžasný, sexy. Pozval ji na skleničku k baru. Pár koktejlů, kokain s kamarádkou na záchodě i zajímavý společník dohromady, byla vražedná kombinace. V tu chvíli byla ochotná k čemukoliv. Dobře si rozuměli. Vyprávěla mu o své rodině na Ukrajině. O své práci a malování i tančení. Okouzlující muž se představil jako Sebastian. Nabídl jí snadnou brigádu za hodně peněz. Uljana na to kývla, vzala si číslo a polkla další skleničku.

Ráno kouzlo toho muže vybledlo. Dostavila se kocovina, útržky vzpomínek, telefonní číslo se jménem Sebastian a špatný pocit z nové brigády. Svěřila se s tím Táně. Možná si jsou podobné z venčí, ale uvnitř je každá jiná. Uljana má ráda oblečení, hudbu, tanec. Táňa miluje jen dvě věci. Sebe a peníze. Přesně v tomhle pořadí. Ze začátku ji nutila, aby na číslo zavolala, vyzvedla si instrukce a nabídku přijala. Uljana poslechla, zavolala a dostala jednoduché instrukce. U jedné paní v centru vyzvednout kabelu a tu doručit do luxusního hotelu na Malé Straně. Jít do pokoje 271, počkat na vyzvednutí a vzít si pět tisíc euro. To byl moment, kdy se v Táně ozvala chamtivost. Začala vymýšlet různé teorie a scénáře. Od obchodu s bílým masem, přes orgány, až po vražedné psychopaty a drogové kartely.

Uljana na setkání nešla, ale Táňa ano. Na Andělu si vyzvedla velkou, černou, hranatou tašku. Připomínalo jí to cestovní lednici, ale tahle byla opatřena masivním zámkem s číselným kódem. "Instrukce máš?" Zeptala se starší, elegantně oblečená žena . Táňa přikývla. "Tak hodně štěstí holubičko." Nic víc jí elegantní žena neřekla. Po pár minutách cestování tramvají se dostala na místo. Recepčnímu řekla jen číslo pokoje. Odměřený gay v dobře padnoucí uniformě podal klíč, výtah vyjel do druhého patra, dveře klaply. Táňa se octla v luxusním apartmá. Sedla si na koženou sedačku, vytáhla z kabelky sluchátka, chtěla si pustit nějakou hudbu na ukrácení času. Jak tahala mobil z kabelky, dveře od pokoje hlasitě cvakly. Zámek zapadl a ona se octla v pasti. Z vedlejší místnosti se ozval hlasitý zvuk. Šla nejdřív ke vchodovým dveřím, ale byly zamčené. Marně se snažila je otevřít. Všechny ty katastrofické scénáře. které předtím vymýšlela, se v ní nakupily najednou. Zuřivě se snažila otevřít vchodové dveře. Kopala do nich, bušila, prosila o pomoc, ale pokoj se stal vězením, bez možnosti úniku. Strach i děsivé představy v ní rostly se stále silnějším hlukem z vedlejšího pokoje.

Autor Kortan D´Mordraghull, 18.04.2016

Přečteno 589x

Tipy 2

Poslední tipující: hanele m.