Circus diabolique Sešit devátý: Marionety smrti
Circus diabolique Sešit devátý: Marionety smrti
Anotace: Opuštěná vdova,zdá se mi holá ruka loutkářova.Loutka je tělem,loutkář duší.Vkládá jí věty do úst,jak měla by srdce,co rychle buší.Falešný život do ní vlije a loutka zdá se živá s trochou fantasie.Odříká text,pak znova,však živá je v ní jen duše loutkářova
Kapitola první: Loutkář
"Kdo sakra jsi?" zeptala se Bára nechápavě. "Viděla jsem tě u ohně. Nejsi ani upír, zvíře, nebo čaroděj. Co jsi zač?"
"Jsem někdo, kdo vám zachránil život, to by mohlo pro začátek stačit. Morous, sice není moc chytrý stvoření, ale zato je tuhej, jako mráz na Sibiři. Měli by jsme rychle zmizet," řekl statný muž a dodal, "že budu zachraňovat dneska upíry, to by mě ve snu nenapadlo." Klidným krokem si to namířil ke dveřím do temného tunelu. Císařovna nechápala, co je to za podivné stvoření. Evidentně viděl ve tmě, protože všechny překážky cestou překročil a ještě dvakrát dupl morousovi na hlavu. Nebál se otočit k upírovi zády i to jak vyřídil Morouse, bylo zarážející. Bylo mnoho otazníků, kolem toho muže, ale nejvíc císařovnu zajímalo, proč jim pomáhá. "Tak pojďte, na co čekáte!, " zavelel mohutný muž, Barbara chytila Tobiáše za ruku a vyrazila za ním.
"Proč nám pomáháš?" nedokázala odolat otázce. Muž si sáhl do kapsy, vytáhl cigarety a jednu si zapálil. "Morousové, byly jen loutky, mě zajímá loutkář, taky jsem dlouho s nikým nezměřil síly a čtyři morousové jsou výzva," řekl klidným hlasem muž a při těch slovech tiše zavrčel. "Nestává se často, aby jste se lovili navzájem. Normálně, bych se do toho neplet, ale takovou jako jsi ty, jsem ještě neviděl. Středověk, tak třinácté, čtrnácté století. Budeš někdo důležitý. Někdo, kdo může zamíchat karty. Taky mě zajímalo, co hledáš. Lovit jsi sem nepřišla. Hele, já ani nevím proč, možná ze zvědavosti." Došli k východu z tunelů. Muž se podíval císařovně přímo do očí, sáhl do bundy, vytáhl pero, napsal mail na kus papíru a podal jí ho. "Hádám, že máte kam jít, ale když budeš ... Dělám to jen proto, že jsi jiná, než ty ostatní mrtvoly, asi bych ani neměl. Když budete v průseru, tak mi napiš. Jděte, musím zpátky na festival, než ten mongol něco vyvede."
Císařovna s Tobiášem vyrazili směr nákladové nádraží Žižkov. Rychlý telefon a už je na hlavní nakládal luxusní vůz a vezl do bezpečí. Slova toho podivného muže jí zněla pořád v uších. To co říkal o loutkáři a morousech. Znala jen tři dost silné upíry, sebe, Viktora a Viga. Viktor, sem poslal Rafaela se Samuelem. Rafael, by použil pugio a Samuelovy síly jsou jiného druhu. Zbyl tedy jen Vigo.
Barbara, vytáhla z kapsy papír a napsala záhadnému muži krátkou zprávu. " Asi bych ani neměla, ale když budeš v průseru. Barbara" a odeslala zprávu. Tobiáš, mezi tím dopil už svůj třetí transfuzní pytlík. Myšlenky, vzpomínky, osobnost se mu začaly vracet. "Paní, vzpomínám si co jsem měl přinést, ale nemůžu si vzpomenout, kam jsem to ukryl. Ten muž, jeho pach. Znám ten pach, už jsem ho cítil. Jen si teď nemůžu vzpomenout..."
"Neboj Tobiášku, bude ještě dost času. Teď si odpočiň."
Muž došel zpět k ohni, posadil se na své místo a pídil se po Janderovi." Nevím, někam odešel s tou tmavovlasou buchtou." glosoval Janderův odchod jeden z rozesmátých exotů, sedících kolem ohně. "Kam šly? Kterým směrem, slyšíš?" naléhal statný muž. "Nevím, někam tímhle směrem!" odpověděl nezúčastněným hlasem plešoun u ohně.
Kapitola druhá: Petr a Pavel
Bratři Šťastní, byly lajdáci a to je přivedlo do rukou zákona, který je teď tvrdě vyslýchal. Bratři odmítali spolupracovat. Většinu svého podnikání nikam nezapisovali. Svorně mlčeli o svém kšeftu s likvidací nežádoucího organického odpadu. Některé věci ovšem zapisovat museli. Nápis, na jejich konzervách 100% vepřové, naznačoval minimální přítomnost přísad. Podle produkce, která se dostala do oběhu, se dalo snadno spočítat, kolik tun masa prodali za rok. Nízká cena, za kvalitní krmivo, byl tahák. Jejich konzervy mizely rychle z regálů. Některé z nich, se dostali i na talíře šetrnějších spoluobčanů, co při krmení svých miláčků objevili, že konzervy skrývají skutečně jen maso.
Svérázný Pavel, první noc v cele nepřežil. Druhý z bratrů dostal strach. Odmítl drahého advokáta, který ho měl zastupovat a začal spolupracovat. Případ přesáhl rámec malé skupiny vyšetřovatelů. Federico, si vybral nadále spolupracovat s Inspektorem Zajícem a Mildou Čápem na jejich případu, ale vyžádal si, aby jim byly zpřístupněny všechny materiály o případu bratrů Šťastných.
Patolog Vlna, poletoval po márnici, pitval, zařazoval, odebíral vzorky, padal únavou. Inspektor Zajíc s Mildou, ho zastihly vyčerpaného, na pauze s hrnkem kávy a cigaretou. "Buď zdráv Bedřichu, tak co nebožtíci?" zdravil Zajíc utahaného Vlnu. Šedovlasý patolog, jen mávl rukou a potáhl si. Cigaretový kouř se rozlétl po místnosti. "Ani se neptej Arnošte. Mrtvoly, už ani nemají kde bydlet." poznamenal Vlna, napil se kávy, natáhl a vyfoukl kouř, přehodil si nohu přes nohu a celý rituální proces úspěšně zopakoval.
"Prý ta těla souvisí s tím naším případem?" začal konverzaci Zajíc, když se otevřely dveře a vešel Federico. Pozdravil se silným přízvukem a opřel se vedle stojícího Mildy o starou dřevěnou skříň. Zajíc ho představil, jako Italského kolegu. Vyčerpaný Vlna, jen pokrčil rameny a pokračoval v konverzaci.
"Dáte si kafe? Tohle bude patrně na dlouho. Tak komisaři, bylo tam cirka sedmdesát dva těl. Tím myslím tělo, plus hlava. Z dalších padesáti se našly jen kusy. Něco z toho, jsem už dal pod mikroskop. Jsou tam patrné známky poškození, nejen od sekáčků a pily, ale i další vrypy. Ty určitě nezpůsobilo ostří, ale něco jiného. Všechny hlavy byly utržené. Těla, jsou dokonale odkrvená. Jako by je někdo porazil kosher. Co se dalo, to jsme poslali klukům, aby projeli databázi," Vlna vedl monolog a při něm dopil i dokouřil a odvedl trojici na pitevnu. Otevřel jeden z mrazáků a vytáhl šuplík ven. "Tahle je jediná, kterou se nám zatím podařilo bezpečně identifikovat. Zbytek se snad dohledá časem." Patolog, zavřel mrazák a pokračoval dál na pitevnu, kde jeden z jeho kolegů zrovna pracoval. "Vypadá to tu teď, jako jatka, nebo masový hrob," stěžoval si Vlna. "Tu historku, jak na ně přišli, jste už slyšeli?"
"Slyšeli," odvětil Čáp a společně se pousmáli.
Vlna pak pokračoval přímo na operačním sále. "Vidíte, tady ty stopy na kosti a tady ty vrypy, i to jak je kost i tkáň odtržen od zbytku. Tady a tady, je to patrné, kde bylo vazivo silnější. Tohle určitě člověk neudělal. Na to prostě nemá dost síly. Na to, by neměl sílu ani medvěd."
Federico celou dobu pozorně poslouchal. Po chvíli se naklonil k inspektorovi a požádal ho o výslech druhého z bratrů. Zajíc poděkoval se slovy, "díky koronere, tak se měj."
Vlna, opět zabraný do zkoumání ostatků, jen odvětil, "hodně štěstí šerifové" a dál pokračoval v práci
Kapitola třetí: Bezpečné místo
Zemi svého původu, si každý v nás nese s sebou. Andarik Soghoyan prožil většinu života v Moskvě, ale zvyky rodné Arménie v něm přežívali dál. Jedním z těch zvyků staré země, byla krevní msta. Andarik, se stal vorem v zakone, ten nesmí mít děti. Jeho dcera Tatiana, byla jeho nejstřeženější poklad i největší. Pod příjmením své matky žila i studovala v Praze a Soghoyan ji mohl držet dál od světa ruské mafie.
O její smrti, ho informovala jeho bývalá žena. Jen těžko popsat zármutek otce, který přijde o milovanou dceru, kterou celý život úpěnlivě střežil, před nelítostným světem. Vztek, se mísil se zoufalstvím. Vše vyvrcholilo telefonátem starému příteli. Kvůli pravidlům ruské mafie, nemohl použít k odvetě nikoho ze svých lidí. Pro takové účely, vždy používal lidi mimo jeho organizaci.
Vitali Karamov, byl šéfem malé skupiny nájemných vrahů. Sogoyanovu objednávku potvrdil a ještě té noci, přišel o život Pavel Šťastný. Jeho bratr, ze strachu o svůj, začal spolupracovat a měl se stát jedním z nejlépe střežených lidí v republice. Neznámé místo pobytu, non stop policejní ochrana. Stal se, pro Karamova, skoro nedosažitelným.
Karamov, byl jeden z mála Soghoyanových přátel. Kamrád z dětství, který ctil stejné zvyky, se rozhodl. že se o celou věc postará osobně. Pavel odešel rychle a tiše, ale Petr si žádá nůž a čas. Karamova organizace, je spíš malá tlupa zabijáků, která právě bojovala na Krimu. O šestnáct hodin později, vystupoval již Karamov a čtyři jeho vrazi z letadla v Ruzyni.
Tajný policejní úkryt, je samota na Šumavě. Daleko od lidí, bez příjezdové cesty, telefonu, internetu, pošty i zvědavých očí místních obyvatel. Bezpečné místo, kam se schovat, když vás hledá celý svět. Federico s inspektorem a Čápem dorazili na večer. Petr Šťastný, byl zavřený v malé cele, ve sklepení domu. Přízemí, byla kuchyň a obývací pokoj, malá koupelna. Horní patro, byly ložnice. Šest policistů, tam hlídalo jediného člověka a provádělo intenzivní výslech.
Trojice obsadila volná místa na spaní. Nebýt vězně, zamčeného v podzemní cele, bylo by to, jako s přáteli na chatě. Chladný večer zahnal všechny do domu. Federico namítal, že by měli držet stráž a nebyl celkově spokojený s místem i počtem strážců, či laxností jejich práce. Zajíc ho uklidňoval, že přehnaná, bezpečnostní opatření nejsou nutná. Federico, se ale nechtěl nechat tak snadno utišit.
"Tohle není moc bezpečné místo. Proč nikdo nehlídá venku?"
"Neblázněte. Nikdo neví, že tu je a hlídá ho šest chlapů.
"Tak, jak to, že mi víme, kde je a jsme tady? Myslím si, že pro ně, ho najít, nebude o nic složitější, než pro nás."
"Podléhá to nejvyššímu utajení, tady ho nikdo nemůže najít. Vždyť, tenhle dům oficielně ani neexistuje," oponoval Zajíc.
Patrně nechápete o co tady jde. Oni ho budou chtít zlikvidovat, za každou cenu! Uklízel po nich, likvidoval mrtvoly, nemůžou ho nechat jít. Musíte pochopit, ze každému tady, už teď jde o život."
Barbara s Tobiášem, dorazili do jednoho z úkrytů. Malý domek v pražských Střešovicích, jim skýtal bezpečný domov, než se vydají za hranice republiky. Zbytek jejího covenu se ukryl jinde, aby odlákal pozornost. Poprvé po několika stoletích, byla Barbara bez svého panoptika oblud. Zdálo se jí bezpečnější, skrývat se jen s dítětem, Tobiášem a pár bratry z řádu, než s celou armádou, na nějakém velkém místě. Vilka v pražských Střešovicích jim poskytla úkryt. Atmosféra po příjezdu se uklidnila, všichni se rozešli, chlapec si na matku položil klidně hlavu a Barbara měla konečně čas v klidu přemýšlet. Současná situace, Tobiášova přítomnost, to vše jí smysl dávalo. Jediný, kdo nezapadal do celého obrazu, byl ten zvláštní smrtelník z tunelů. V myšlenkách, se vracela zpátky. Přehrávala si v hlavě opět ten strašný řev, když trhal morouse na kusy i to, jak ji zaklel u ohně. Vzpomínala na smrtelného s manýry nesmrtelných.
Kapitola třetí: Trinity
Petra s Jedličkou a Bořkem se vrátili za Dálií na skalnatý výběžek. Noc se chýlila ke konci a oheň v pařezu dohoříval. Dalie seděla na kraji propasti, čelem otočená do temnoty za okrajem. Trojice se vynořila z hustého lesa. Divocí pomalu došli, až k pařezu, kde všichni poklekli, před dokonávajícím, modrým plamenem. Ve formě zvířat klečeli, Dalie vstala, otočila se, došla k nim, s malou mističkou v ruce. Oči měla vyvrácené, zdály se slepé. V ruce držela misku, ze které každému dala do mordy jeden fialový, modrý a rudý květ.
Dalie přišla zleva, rozdala kvítí divokým do tlam, vrátila se pomalým krokem na opačnou stranu pařezu a zbytek kvítí hodila do plamene. Temný les zahučel, pak zaburácel a z větví stromů se přihnala silná bouře, Dalie rozpřáhla ruce, její vlasy vířily, divoce šlehaly a kroutily se v divokém větru.
"Vím, co jste mi přinesli. Hoďte ty kosti do ohně!" nařídila strašidelným hlasem Dalie. Divocí vstali a udělali, jak čarodějka řekla. Skomírající plamen se rozhořel na malou chvíli, jako raketový motor. Modrá přešla v bílou, jasnou jako boží den. Sněhobílý plamen pohasl stejně, jako se rozhořel, ale z modré, byla temně fialová barva.
Dalie obešla tentokrát pařez zleva a každého z divokých zranila na dlani. Stoupla si na své místo a trojice se zvedla z pokleku, jako jeden muž. Všichni tři pevně sevřeli dlaň nad ohněm. Tři kapky rudé krve z dlaně každého ze tří divokých dopadly do ohně a ten se opět rozhořel. Tentokrát jen na malý táborák, ale karmínově rudým plamenem. Divocí se vrátili na svá místa a začali se měnit zpět. Tentokrát bylo všechno jiné. Tolik to nebolelo a uchovali si čisté vědomí. Měnili se mnohem pomaleji, než předtím. Jako by tato metamorfóza, byla dílem mysli.
Obřad skončil. Dalie, si posbírala své věci, prohrábla uhlíky, vytáhla kosti, které do ohně hodili divocí a hned pospíchala s otázkami, "tak jaké to bylo? Viděli jste pravé vlky, že jo?"
"Nezlobíš se, že jsme ti nepřinesli žádné zvířátko?" parafrázoval Dalii Bořek
"Nezlobím, naopak. Přiznávám, že takový průběh jsem vůbec nečekala. Máte mezi sebou silné pouto. Daleko silnější, než jsem si myslela. Do našeho rituálu zasáhl osud. Účel, byl nad sebou získat kontrolu, ale já věřím, že jste si odnesli i něco jiného," řekla Dalie zamyšleným hlasem.
Petra měla pocit, jako by ta růžová panenka dělala tento rituál v minulosti již mnohokrát. Vraceli se pomalu k chatě. Jedlička s Bořinem se věnovali okolnímu lesu a Petra zase pozorovala zamyšlenou Dálii. Šli cestou, která vedla kopcovitou krajinou. Údolí se budilo a bílá mlha se válela v korytu líné řeky. Dalie, místo k chatě, odbočila doleva a vydala se cestou do kopce.
Po pár minutách došli na vrchol kopce, kde rostl obrovský dub. Petru postavila proti sobě a kluky po stranách. Každý stál tři metry od stromu. Rozpřáhla ruce a vyzvala je, ať přistoupí ke blíž. U kmene začali opět hučet hlubokým tónem a každý z divokých stromu nabídl kost vytaženou z ohniště vykotlaného pařezu. Rozložily kosti na zem. Strom jako by ožil. Ze země vyrazily kořeny a ty stáhly kosti pod zem.
Dalie se neobtěžovala s vysvětlováním, jen se zvedla a sedla si, aby viděla na východ slunce. Trojice se bez otázek přidala. Seděli v řadě, na kameni a dívali se, jak vychází slunce a jeho zlaté paprsky zahání noc.
Kapitola čtvrtá: Nitky
Ke každé marionetě, jsou přidělány nitky, aby se dala ovládat. Nitě, které vedou přímo k loutkáři. Samuel, dostal krátkou zprávu od Barbary, že Loutkář je v Praze. Samuel a Vigo, měli nevyřešené spory a vzájemný svár se táhl staletími. Vigo a jeho loutky z masa a kostí, se snažily mnohokrát ukončit Samuelův život. Mobil zmizel v náprsní kapse kabátu. Samuel, se zahleděl, na masu lidí potulující se po Václavském náměstí. Začal počítat lidi, kteří mají na sobě sluneční brýle.
Dříve, bylo snadné jeho loutky poznat. Vždy je prozradily oči, ale s hromadným trendem mladých, nosit sluneční brýle všude, je to mnohem těžší. Samuel se zvedl a nabral směr Můstek, přemýšlel. Coural se pomalým krokem, když ho oslovil jeden z žebráků, sedících na lavičce. "Nemáš nějaké drobné, Samuely?"
Nempir se zastavil, otočil a pořádně se podíval na toho žebráka. Tohle nebyla loutka, ale sám loutkář. "Taková drzost! Co mi zabrání, vysát z tebe teď a tady život? Takový jako ty, jsou pro mě potrava! Rozumíš!" Samuel se pomalu rozešel směrem k Loutkáři, ale jeho loutky mu zastoupily cestu.
"Samuely, chci si jen v klidu promluvit, nepřišel jsem umřít. Nechci už dál válčit," při těch slovech, se pobudové podívali na Samuela a každý z nich na něj namířil malý samopal. "Vím, že by jsi mě dříve, nebo později našel. Dovol mi, pomoct ti. Společně pročešeme město a zapomeneme na starý spor. Odpusť mi prosím starý příteli mou zradu. Celé ty roky toho lituji a ..."
"Myslíš celé ty roky, co já hniju u Viktora?" řekl nemilosrdně Nempir, který se na Viga díval plný hořkosti a nenávisti.
"Ano, přesně ty roky myslím. Roky, které se já trápím kvůli tomu co jsem udělal, kvůli tobě!" snažil se omluvit Vigo, ale nempyr se výhružných hlavní nebál a stále pomalým krokem směřoval k upírovi." Ty dobře víš jaký je Viktor. Musel jsem. Proboha, znáš ho!"
Samuel se zastavil. Nezastavily ho ani hlavně a nezastavilo by ho skoro nic, co by byl Vigo řekl, až na Viktora. Za ty roky ve Viktorově společnosti ho poznal, jako nikdo jiný. Bylo těžké mu vyčítat, že ho zradil, když dobře věděl, co by ho čekalo, když by nezradil. Z jeho očí se vytratil vztek i hněv, zvážně, posmutněl ve tváři," znám."
"Samuely musel jsem, ty víš, že musel. Omlouvám se."
"Nech Barbaru na pokoji. Rozuměl jsi! Zmiz z Prahy, okamžitě a nejmíň sto let mě nehledej," řekl nempir, který se otočil a pokračoval původním směrem své cesty. Vigo věděl, že lepší odpověď ani dostat nemohl. Nečekal ani, až Samuel zmizí v davu a rovnou si to namířil se skupinou loutek, na Hlavní nádraží.
Samuel si to namířil na setkání s Rafaelem. Usadil se na smluvené lavičce na Staroměstském náměstí a čekal. Rafael si sedl vedle něj a okamžitě začal úkolovat. "Viktor, dal jasné rozkazy. Ten likvidátor, nás může prozradit. Jeho lidi zajistili, že je v izolaci, někde na Šumavě."
Smečka ruských vrahů se vydala stejným směrem. Kola terénního vozu zastavila přímo u rozlehlého, šumavského lesa. Pětice vrahů, se lehce opila a šéf skupiny každému rozdal po pěti kloboucích mochomůrky červené. Nastavil budíka, natáhli se a o půl hodiny později, z vozu vyskákaly divoké, zuřivé šelmy. Všichni členové Karamovovi organizace, byly ruští vlci. Sám Karamov, byl alfa. Tajemství, které držel v tichosti i před nejstaršími přáteli, třeba jako je Soghoyan.
Kapitola pátá: Výslech
Skupina policistů, si pobyt na hájence užívala spíš jako dovolenou, než Federico zpočátku brblal, ale pak ztichl a dál neremcal o bezpečnosti, ani o nebezpečí, které jim hrozí. To krajně děsilo inspektora. Jeho analytický mozek vydedukoval, že jediné vysvětlení je, že Federico rezignoval na záchranu životů těch policistů a rozhodl se, použít Petra Šťastného jako past. Nervózně kouřil jednu cigaretu za druhou, ve stejné frekvenci srkal kávu a pozoroval okolí. Hlavně Federica, který se neustále koukal na hodinky. Sedl si k němu na starou pohovku s neodbytnou potřebou se zeptat. "Ty, nás používáš jako návnadu, že?" zašeptal Zajíc potichu. Federico přikývl a pohmatem zkontroloval černý batoh, položený u po straně pohovky.
Vůně smaženice se nesla chatou. Muž u sporáku se chvástal, že lepší ještě nikdy neudělal a všichni se sešli na večeři. "ten šmejdi si mojí smaženici nezaslouží!" zvolal muž u plotny, zalil Čínskou polévku horkou vodou a vedle ní položil rohlík. Nikomu z policistů se nechtělo, tak se zvedl Milda Čáp a jídlo Šťastnému zanesl. Svou porci už snědl a spolu s inspektorem sešli do sklepa. Těžké kovové dveře za nimi zapadly a oni se octli s Petrem zavření v betonovém bunkru.
Čáp s inspektorem začali s klasickým výslechem, za pomoci obvyklých otázek. Když Čáp vyčerpal všechny klasické otázky, na které dostal jen laxní odpovědi, podíval se zoufale na inspektora. Ten celou dobu jen mlčel a pozoroval Šťastného. "Tak odkud máte ta těla. Nevěřím, že jste je všechny zabili. Tak mluv!" pokračoval Čáp. Petr jen mlčel a díval se do země. "Oni mě zabijou!" řekl tichým, třaslavým hlasem Šťastný, který vypadal, jako uzlíček nervů.
"Kdo tě zabije? Jací oni?" pokračoval Čáp v otázkách.
"Upíři, Mildo!" řekl klidným hlasem Zajíc. Šťastný zvedl hlavu s vyvalenýma očima. "Jak víte..?"
"Upíři?!" smál se čáp od srdce, ale Zajíc se tvářil tak vážně, až ho to připravilo o smích, "to nemyslíte vážně, že ne?"
"Smrtelně vážně." dodal směrem k Čápovi Zajíc a pokračoval v hovoru směrem ke Šťastnému. "Ty víš, že to jsou upíři a že tě nenechají jít. Dá se spolehlivě tvrdit, že jsi v prdeli. Polici se o upírech říct bojíš, aby jsme tě neměli za blázna. Tak jsi si vymyslel tu historku o mafii, ale tvoje šance jsou malý a v base, tě nikdo nezachrání. Zmizíš, tak jako tak, kamaráde! Máš ale štěstí, protože pro tebe mám jedno schůdné řešení."
"Jaký? Jaký, pro mě, existuje ještě řešení. Jsem v hajzlu, sám jsi to řek. Odepsanej, bez možnosti zachránit si kůži," zhodnotil svou situaci realisticky vystrašený Šťastný.
"Tam nahoře, je někdo, kdo ti může zaručit bezpečí a poskytnout ti útočiště, ale musíš nám říct všechno, co víš. Je to jasný? Já vím, že uklízíš po upírech. Chci místa, jména, data o klientech. Všechno to, co se nedá najít ve vašem účetnictví. Pak zajistím, aby tě schovala církev, zmizíš a budeš v bezpečí. Minimálně to přežiješ."
"Existuje nějaká možnost, že mi to vysvětlíte šéfe. Jak, jako upíři?" blekotal zmatený Čáp.
Autor Kortan D´Mordraghull, 15.05.2016
Přečteno 546x
Tipy 2
Poslední tipující: Frr
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
hu*opět skvělé počtení..ST
vděčně Frr :-D*
15.05.2016 14:24:52 | Frr
Děkuji. Nejvíce autora potěší spokojený čtenář :D Také shovívavý ke gramatickým chybám v text. Takový spokojený čtenář, jest mi motorem k dalšímu psaní. Ovšem, že čím více čtenářů, tím lépe, ale i jediný, by pro mě byl důvodem, psát dál můj ponurý příběh. :)
15.05.2016 15:59:19 | Kortan D´Mordraghull