Circus diabolique Sešit jedenáct: Fobos

Pro každého, se rozjasnil prostor kolem v barvě, kterou mu svítily oči. Jen Petr neviděl nic; jen čistou tmu. 

Strážce, se zvedl ze svého podstavce, udělal krok do strany a za ním se otevřel průchod. Dalie, se poklonila strážci, pokorně poděkovala, pak vešla a všichni prošly průchodem za ní. Šťastný se třásl, jako osika. Šel za Dálií, jako by byl na neviditelném vodítku. Prošly portálem, který připomínal vodní hladinu. 

 

Romanticky smýšlející Zajíc s Jedličkou, byly nejvíc zklamaní z toho, kam je portál zavedl. Průchod ústil do staré, zpustošené tovární haly. Romantici, si představovali nějaký starý chrám, jeskyní svatyni, nebo podobné místo zasvěcené nějakému prastarému bohu či nějakému starobylému kultu. Zklamaný byl i Čáp, ale ne tolik, jako Zajíc a tak měl dostatek duševní pružnosti na to, si povídat. "Jsem čekal, že se objevíme jinde, než v kolbence, šéfe."

"Patrně, nejde o to kam, ale za kým jdeme, Mildo," odpověděl na to pragmaticky smýšlející Zajíc. 

"Máte pravdu i docela bystrý rozum, bravo," vložil se do rozhovoru Samuel a glosu uzavřel poznámkou, na hranici cynizmu a skutečného obdivu k jeho pronikavému intelektu. 

Zvědavý Čáp chtěl i další odpovědi, tak směřoval další otázku na Samuela. "Proč nám svítí oči a každému jinak?"

"To světlo, je barva tvé duše. Světlo tvé duše." odsekl povýšeně nempir. 

Došli, až k namalovaným dveřím na konci haly. Na první pohled to vypadalo, jako nějaký bláznivý street art. Dalie, třikrát zaklepala. Dveře se zhmotnily a otevřely se. Sešli po schodech dolů, do sklepení, pod tovární halu. 

 

Hlasitá techno hudba se rozléhala po celém sklepení. Reproduktory hrály tak silně, že s přehledem přehlušily obrovský, naftový agregát u vchodu. Na ten, bylo napojeno mnoho pěstících stanů a komor.  Podél bočních stěn, byly stany na pěstování. Místnost, byla uprostřed plná akvárií, ve kterých nepluly ryby, ale rostly houby. Mezi akvárii, asi dva metry široká ulička. Červený běhoun, jako na předávání cen, protínal celou halu. Vedl na druhou stranu, k sedací soupravě s křeslem, mixážnímu pultu, reproduktorům, ale také k laboratoři a několika teráriím.. Vedl též k podivné osobě na druhé straně, která seděla v křesle, jako by to byl trůn a pozorovala, pomalu přibližující se vystrašenou skupinku.

 

"Nikdo žádný blbiny, necháte mluvit mě. Hlavně, vy čtyři!" a naznačila prstem Samuela, Federica a oba policisty. 

"Tempus!" řekli společně Federico se Samuelem a podívali se na sebe, překvapeni, že sdílí více než jeden společný trn v patě

"Ano, Tempus. Víte přece, jaký je..." přitakala Dálie a vykročila směrem k němu.

 

Tempus, nebyl zrovna pohledné stvoření. Jeho vzhled, vyděsil jak lidi, tak divoké. Neměl oči, ani pusu, jen důlky na místech, kde normálně oči a ústa jsou. Prsty na rukou i nohou, měl nesmírně dlouhé. Byl vyhublý, shrbený. Hlavu měl vrásčitou, kožovitou, protáhlou a větší, než je lidská. Místo uší, měl jen prázdné díry do hlavy a prapodivný nos. Vypadal, jako nějaká zrůda z bizarního horroru či science fiction. 

 

Když došli až k němu, chtěla Dalie začít mluvit, ale stvoření ji zastavilo gestem. Tempus, vstal ze svého trůnu a každého si zblízka prohlédl. Otvory připomínající vzdáleně nozdry se mu roztáhly do široka pokaždé, když nasál něčí pach. Zastavil se a očichal si jednoho, pak pokračoval k dalšímu. Poslední si očichal Dálii a zase si sedl na trůn. Dalie se nadechla, aby započala monolog k podivné bytosti. Tempus jí opět zastavil pohybem ruky. Ozval se hluk na schodech a audienci přerušil příchod mladého muže s dívkou v náručí.

 

Na první pohled bylo patrné, že se Samuel zarazil, když ho viděl. Muž zcela ignoroval skupinku návštěvníků. Prohnal se halou se slovy, "Tempo, kámo, průser!" Rozrazil je a dívku položil na pohovku. Tempus se zvedl z křesla, šel k dívce a začal ji očichávat. Pak, se prázdným obličejem podíval na muže, co ji přinesl. 

"Sakra Tempo, víš jak tohle nesnáším. Můžeš se mnou, prosím, mluvit normálně? Ahoj," vyštěkl ten cizí muž na Tempuse a pozdravil reflexivně nic nechápající hlouček.

 

Tempus přikývl, stoupl si za Šťastného, chytil ho zezadu za hlavu a začali se oba měnit. Petr, se zdál úplně paralyzovaný. Jak stvoření přejímalo jeho podobu, on ji ztrácel. Jako by ji z něj ten tvor vysával těmi dlouhými prsty. Netrvalo dlouho a jediné díry, které Petr měl na hlavě, byly v místech, kde byly uši a nos. Pusa, oči, vlasy, ale i vrásky a jizvy, vše zmizelo. Šťastného hlava teď vypadala jen jako lebka potažená kůží. 

Představení vyvolalo děs v očích přihlížející skupinky.  Zmrzačený Šťastný zoufale funěl. Přihlížející, mohli jasně slyšet, jak nasává vzduch z plných plic. Pak si sám od sebe lehl do jednoho ze dvou prázdných akvárií, která byla blízko mixážního pultu. Vypadalo to, jako by dýchání, byl jeho jediný svobodný pohyb a on se, vystrašený k smrti, snažil tímto způsobem volat o pomoc. 

 

Tempus, se vrátil k dívce a znova ji očichal. 

"Pokousal ji morous, je to asi hodina a půl,"  řekl záhadný muž s bezmocí v očích. "To, se ještě dá vyléčit bylinou, že dá? Musí to přece ještě nějak jít zvrátit."

"Aj, ta je pěkně potrhaná. Už jsi zkoušel svou krev?" zeptal se chladně Tempus hlasem Petra Šťastného.

"Ne, jasně, že ne! Chci jí zachránit a ne změnit, aby tu strašila věčně." odpověděl muž.

"Ta, má jenom tři možnosti, amigo. Buď z ní bude morous, můžeme ji zabít, nebo bude po zemi chodit další tvůj výtvor. Vyber si sám, ale třeba tady ten vypadá zdravě a hádám, že se s věčností docela dobře vypořádal. Třeba to zvládne i ona." stvoření očividně myslelo Federica.

Muž po těch slovech několikrát hlasitě, hrubě zaklel. Nejprve nadával česky, pak postupně přešel do nějakého starobylého, jadrného jazyka. Rozřízl si nehtem palce ruku a rudá krev naplnila její ústa.

 

 

 

 

 

Rafael a Karamov nasedli do vozu a vydali se směrem ku Praze. Rafael, byl od přírody parchant, vycítil, že se ho Vitali bojí a chtěl ještě přiložit polínko do ohně. Jeho představení na hájence udělalo na Karamova velký dojem. Rafael znal dobře duševní i rychlostní limity divokých, kteří se iniciovali sami, uzavřením nějakého životního cyklu. Řečeno jednoduše, vraždou, zabitím. Dobře věděl, že ruští vlci, jsou většinou jen obyčejní vrazi s trochou nadpřirozené síly. Jejich proměnu vyvolává měsíc, konvenční drogy, čistá agrese a pachuť krve v ústech. 

 

"Tak, ty jsi voják?" začal rozhovor nevinně Rafael. 

 

 

"Bojoval jsi někdy, proti něčemu jinému, než je člověk?" zeptal se opět Rafael, aby přiložil pod kotel.

 

Karamov mlčel, " tak jako tebe, jsem ještě nikoho zabíjet neviděl, " odpověděl, po chvíli váhání.

"Pak, jsi ještě proti sobě neměl skutečného nepřítele,"  dodal samolibě Rafael a dál se kochal pohledem z okénka vozu. Věděl, že je Vitali vyděšený k smrti. Celý se třásl, že sotva mohl řídit. Po pár minutách jízdy dodal, "vítej do mého světa!" a hrozně se tomu smál. 

 

Zavezl Karamova k Sebastianovi. Potřeboval se někde odrazit a nabrat směr pátrání po Samuelovy. Věděl, že potřebují informace, úkryt a někoho, kdo půjde alespoň v tichosti proti upírům. 

Karamov, si tam přišel jako ve snu. Začalo mu docházet, že svět je velké místo a skupinka lykanů, ještě není to nejhorší zlo, které může ve tmě potkat. Rafael ho posadil na bar, zatím co sám prošel jinou cestou za Sebastianem do kanceláře. Karamov, se nemohl vynadívat na ty roztodivné tvary a formy dětí noci. Došlo mu, že bratří Šťastní, byly jen uklízeči a Tatianu patrně zabila nějaká stvůra, jako ty, co byly v tomhle baru. Pro někoho, kdo celý život strach nahání jiným, je zvláštní pocit cítit ho sám. Karamov se bál tak, že z něj strach doslova odkapával.  Otočil se směrem k baru a usilovně si přál, umět se teleportovat.