Circus diabolique Sešit dvanáct: Zrádci
Circus diabolique Sešit dvanáct: Zrádci
Anotace: Jsou všude, skrytí pod tváří přítele.
Kapitola první: Dread doctors
To, co vede jednoho k tomu, zradit druhého, je osobní prospěch. Chladnokrevné sobectví, které se změní v koncentrovaný jed slov a činů. Zrada má tisíc tváří a je jedno do které pohlédneš, každá je odpudivá. Čím bližší osoba zradí, tím hůř se jí odpouští. Je to duševní šok, ze kterého se zrazený dlouho vzpamatovává a chování zrádce mu přijde nepochopitelné.
V nebezpečné politice stínosvěta, jde při zradách většinou o moc či přežití.
Rafael nepátral po tom proč. Jed obsažený v krevním sáčku, mu pronikal do žil a rychle ho připravil o vědomí. Jediné, co mu ještě stihlo problesknout hlavou, bylo "BASTARD!" Kabina, se skoro okamžitě naplnila rychle tuhnoucím betonem. V husté, lepkavé, bahnité substanci, se nemohl ani hnout..
Beton po chvíli ztuhl na kámen a výtah popojel o patro výš, kde byla garáž. Mechanismus osadil kvádr ocelovými deskami. Spoje svařil a úhledně zabrousil. Pak, se kabina otevřela a vyjela z ní úhledná, kovová krychle. Rafael se octl v kovovém kontejneru s betonovou výplní a za čtyřicet minut, už by na cestě do Švýcarska, zabalený, jako obrovský vánoční dárek, bez mašle. Prezent pro skupinu doktorů hrůzy. Jak jim Sebastian rád říkával.
Sebastian tam vystavěl tajný komplex, kde se snažil vytvořit technologii, která by smazala rozdíl mezi ním a starověkými nesmrtelnými. Jeho tým se skládal z plejády vědců z různých oborů. Svůj vědecký sbor dával dohromady od konce první světové války. Jeho frustrace vůči pradávným nesmrtelným ho nutila snít. Dobře věděl, že by to Viktor považoval za velezradu, ale Sebastian Furnier nechtěl zůstat jen u snů.
Změnil starý, opuštěný důl na podzemní laboratoř. Soběstačný, věděcký komplex, který postupně plnil vědci. Problém, před který je postavil, si žádal hodně času. Krátké lidské životy, by nestačily k pochopení a vyřešení zadaného úkolu. Proto, je všechny změnil, aby mu nesmrtelní badatelé pomohli splnit jeho sen. Provoz i utajení ho stály obrovské finanční prostředky a nemalé úsilí. Tím, že zradil Rafaela, zabránil případným potížím s Viktorem a pro své vědce získal exemplář, o kterém se jim ani nesnilo.
Vše proběhlo tajně. Náhodně vybraný přepravce, který odveze kovovou kostku, pod rouškou moderního uměleckého díla do prázdné vily. Pokaždé stejný scénář. Firma dojela na místo. Číselným kódem si otevřeli garáž, zajeli do ní, vyložili náklad do výtahu a vyjeli do prvního patra. Tam jej postavili na vyznačené místo a odjeli.
Sebastian věděl, že je o kousek blíž k cíli. Jeho nejstarší testovací subjekt pamatoval středověk. Organismus upíra se neustále vyvíjí. Prastaří upíři jsou vzácní a většinou patří k nějakému velkému domu. Je prakticky nemožné nějaké z nich získat. Nemluvě o jejich obrovské síle a schopnostech.
Snad ještě nikdy žádná zrada neudělala zrádci větší radost. Viktor, bude hledat mezi stíny a zatím ho budou jeho vědci řezat na kusy. Nemohl se dočkat, až dostane první výsledky testů. Je jen otázka času, kdy Viktor spustí pátrání. Těšil se, jak bude psát Rafaelovo jméno na Black list a za ním slušnou odměnu.
Kapitola druhá: Morýš
Barbara si vybrala, skrývat se bez své družiny. Bez přítomnosti vůdce, se octl její coven v chaosu. Přesun do bezpečí i přípravy k hibernaci, měl na starost Morýš. Členové řádu draka připravili odjezd a několik z nich je odvezlo pryč. Vyšebrodský klášter jim poskytl útočiště ve svém sklepení. Pod ochranou řádu cisterciáků, měli spát, než se situace uklidní a jejich vůdkyně se jim vrátí.
Římské přísloví praví, že sebelepší bojový plán nepřežije první střetnutí s nepřítelem.
Vše skutečně probíhalo podle plánu, do okamžiku, kdy někteří z upírů odmítli ulehnout k hibernaci. Život se jim zdál příliš sladký na to, aby si lehli do rakví. Některé děsila žízeň, kterou musí upíři kvůli skoku časem překonat. Starší upíři, kteří si tím již prošli, je strašili a právem. Rakve, byly kovové a opatřené klikami, aby je mniši mohli zavřít a pološílení, žízniví upíři se nedostali ven. Bolestivá procedura uvnitř konzervy, se stala ústředním tématem diskuze. Ke skupince rebelů se přidávalo stále víc a víc hlasů. Vše vygradovalo v hádku, revoluci a naprostou ztrátu autority, pro dočasně panujícího Morýše. Zavládla anarchie. Nechybělo málo a stal by se sám terčem útoku. Když se situace vyhrotila, vytratil se do tmy.
Revoluce změnila monarchii, na republiku a Morýše na vyhnance. Cítil, že selhal a ztratil tvář, nejen pro své druhy, ale i pro císařovnu. Rýsoval se před ním osud ztracence. Z krále, se během chvíle stal štvancem bez domova. Svět se od jeho časů hodně změnil. Byl si jistý, že se dříve nebo později objeví na Black listu. Potřeboval ochranu, domov, coven. Tak, jako vězni po dlouhých výkonech trestu nejsou schopni žít v normálním světě, nebyl on připraven žít, jako samotář.
Příchod Tobiáše z Hrádku, by pro něj stejně znamenal jeho konec. Morýš miloval moc. Po jeho odchodu, zaujal jeho místo, jako pobočník rudé císařovny. Jeho návrat znamenal jeho konec. Při jeho návratu z pátrání po Alquid sub sole, to byl právě on, kdo jeho návrat překazil. Stará zrada teď pálila, jako čert. Spoléhal na to, že si Tobiáš hned nevzpomene, kdo ho zradil a on bude mít dost času ho odstranit.
Stávající situace mu udělala čáru přes rozpočet. Okamžitě vymyslel jiný podlý plán. Původně zamýšlel všechny nechat ulehnout a pak utéct se zradou na jazyku k Viktorovi, pokorně Informovat o nephyronovi i spících upírech. Byl si jistý, že ho pak přijme ke svému dvoru a on unikne zaslouženému trestu.
Neprchal daleko, za místní restaurací Lesanka ukradl motorku a namířil si to do Prahy. Věděl, že musí na chvíli zmizet ze světa a opět najít Viktora, aby mohl Barbaru, Tobiáše i své druhy opět zradit. Jediná osoba která mu mohla v tuhle chvíli pomoct, byl Sebastian Furnier.
"No, to mi vyndej játra! Podívejme, kdo přišel. Přítel Morýš!" pozdravil ho rozjívený barman. "Čeho si žádáš vznešený sáhibe?"
"Panáka!" poručil si Morýš pansky a sedl si na bar. Přiletěla baculatá sklenka a jedovatý obsah našel svůj cíl. "Ještě jednoho!"
"Ale, ale, panáček nám dneska nějak nasává," přisadil si barman a poslal mu další sklenku baculku.
"Nemel a funguj!" odsekl Morýš a rozhlédl se po baru. "Je tu někde Sebastian?"
"Není! Včera se tu šíleně ožral s bandou upírů a dneska jsem ho ještě neviděl."
"Kurva!" zaklel nespokojeně Morýš, "Nalej ještě!"
"Klid chlape. Hele, jestli chceš, tak já mu to, že ho sháníš, vyřídím."
"Ne, v pohodě. Zatím zakousnu nějakou prdelku, než přijde," odpověděl na to Morýš a šel si vybrat oběť do skladu.
Sebastian sledoval dění v baru na kamerách. Vyřídil objednávky, dodavatele, situaci kolem Rafaela a sešel dolů, sednou si na bar.
"Neviděl jsi tu Veroniku?" (Sebastian)
"Ne, dneska jsem jí neviděl, ale hledal tě tu před chvíli ten parchant, Morýš. Chlastal jednoho za druhým a zdál se mi, nějak nervózní, chlapec. Seděl tu na židli a vrtěl se, jako by mu utíkal čas," zkonstatoval barman Morýšovo neurotické chování a obsloužil hosta.
"Neříkal náhodou, co ode mě chce?" vyzvídal Sebastian.
"Ne, jen tam nalámal tři velký a šel si zakousnout nějaký ptáčátko." ušklíbl se barman, mezi leštěním skleniček.
"Tak, až se vrátí, pošli ho za mnou nahoru," prohodil zamyšlený Sebastian a vrátil se do kanceláře.
Kapitola třetí: Infiltrátor
V nemilosrdném stínosvětě se dají velké coveny přirovnat k neustále soupeřícím státům o moc a nadvládu ve světě. Studená válka mezi Viktorem a Barbarou i křehké příměří, se stalo důvodem k vzájemné špionáži. Vše začalo, chvíli po odjezdu Tobiáše z Hrádku. Morýš, který zaujal jeho místo, si uvědomil, že moc i výsady jsou dočasné. Poločas rozpadu moci, ho mučil k šílenství. Tehdy poprvé zradil Barbaru. Navštívil Viktora a informoval ho o Tobiášovi a jeho cestě.
Naplánoval vše, Viktor dal zelenou, ale jeho plán selhal. Tobiáše sice zaskočil a neutralizoval, ale kýžený náklad nezískal. Viktora neúspěch nepotěšil a zrádce tak dál musel hrát poslušného sluhu. Upnul se k příslibu, že zůstane u Barbary, jako špeh, než uzraje čas. Morýš vycítil, že čas uzrál a jediné co zbývá, je sklidit ovoce své zrady a odsoudit Barbaru i své druhy k zániku.
Viktor nebyl jediný, kdo měl špehy. Své oči a uši měla i Barbara a tajně Morýše podezřívala celé roky. Patrně pro to, mu nechala postavení a vše, co by neměl Viktor vědět, dělala za jeho zády. Tobiášova výprava, byla poslední tajná operace, které se Morýš podílel. Tu a tam něco zavětřil a jeho malé, štiplavé oči zvědavě těkaly, ale vždy se jí to podařilo nějak ututlat. Neváhala zabíjet, aby se Morýš a s ním i Viktor nic nedozvěděli. Měla na výběr mnoho míst, kde ukrýt svůj coven. Vyšebrodský klášter, nebyla náhoda.
Tak jako je v šachu potřeba předvídat soupeřovy tahy, je to potřeba i v nebezpečné politice stínosvěta. Na rozdíl od Morýše, věděla, že funkční klášter Viktor nikdy nenapadne. Znamenalo by to pro něj otevřenou válku s církví. To, by nikdy neriskoval. Morýš tak dalece nepřemýšlel. S vidinou nového domova mířil k Viktorovi.
Vigo mířil naopak od Viktora, velkých domů, daleko do nějaké skrýše, kde se schová nejlépe na příštích sto let. Čím dál byl od Prahy, tím se cítil svobodnější. Byl sice samotář, ale nebyl to klasický ztracenec. Dobře znal mocenské šachy. Věděl, že musí pryč.
Samuel se svému strážci ztratí, tím si byl jist. Viktor probudí spáče a studená válka skončí. Vyšle ty dvě zrůdy, aby mu Rafaela a Samuela přivedli. Vigo kdysi pracoval pro Viktora. Navrhl pro něj zvláštní kryptu. Žulová místnost se dvěma bazény. Obrovské kamenné dveře, které se dají otevřít jen zvenčí. Systém žlabů zajišťoval, aby hladina krve v žulových vanách, byla skoro po okraj. Zůstal na živu, jen že to nebylo žádné tajemství, protože Viktor chtěl, aby všichni věděli, kde a jak drží ty dvě obludy.
Phobos a Deimos. Dva řečtí sirotci, které vychoval, vycvičil a změnil. Dal jim jména podle Areových synů. Strach a hrůza a oni přesně takový byli. Leží celá staletí v temnotě v krvavé lázni a čekají na pokyn, jako dva pekelní psy. Jejich činy se vznášejí časem, jako nesmrtelné legendy. To Phobos a Deimos zapálili Řím a Londýn dokonce dvakrát. Rozsévaly smrt a utrpení. Jejich poslední řádění, je známé, jako epidemie dýmějového moru. Lidské ztráty na životech, byly neuvěřitelné. Viktor tehdy své syny zradil. Lstí je zavřel do kamenného vězení, které mu Vigo postavil. Od těch dob se mnohé změnilo a dnes jsou jeho zbraní, kterou rád vyhrožuje.
Jak se díval ven z okénka vlaku, viděl jen tmu a světla z domů podél trati, představil si tu temnou kryptu a čtvero rudých světýlek v temnotě. Tok jeho myšlenek a vzpomínek přerušilo zvonění mobilu. Strašidelná představa byla pryč. Reálný svět si skrz zvuk telefonu našel cestu zpátky. Vigo procitl a přijal hovor.
"Držím se tvé rady. Mizím z Prahy." začal Vigo hned z kraje.
"Sakra! Potřeboval jsem, aby jsi pro mě někoho našel." naléhal v telefonu Sebastian.
"Nech mě hádat. Samuel zmizel a Rafael taky?"
"Jak to víš?" hlas volající zněl krajně překvapeně.
"Jen hádám. Uvědomuješ si, že si pro ně přijde Phobos a Deimos?" (Vigo)
"Myslíš, že je pošle?"
"Nezaváhá ani vteřinu. Některé zrady Viktor trestá jen Strachem a hrůzou." (Vigo)
Kapitola čtvrtá: Divoký milenec
Možná, že někdo z vás potkal nějakého divokého a ani o tom nevěděl. Třeba a třeba se s ním i vyspal. Taková osoba by pak vyprávěla o uhrančivém milenci či milence. Šelma je součástí jejich duše. Projevuje se nejen v chování, ale i v pohybech a gestech. Predátoři se nám často jeví krásní právě pro to, jak se hýbou, dívají, pro tu nespoutanou divokost která prosakuje do jejich každého pohybu. Divocí i něžní, suroví i citliví zároveň. To, jak si chytnou milenku, jako kořist a všechna ta zvířecí syrovost i vášeň. Neúnavní milenci, co mají vždycky chuť. S divokým je vše známé najednou nové a krásné. Milovat se s divokým, je jako dotknout se samotného pramene života.
Karamov, byl přesně takový. Veroniku přímo fascinoval. Milovali se celé hodiny. Tam, kde vášeň jiných končila, tam on teprve začínal. Návaly horka se hrnuly jeden za druhým. Celá se klepala. Když by mohla mluvit, prosila by o pomoc, ale prodlužovaný orgasmus ji zbavil vlády nad tělem. Stala se pouhou hračkou k ukojení zvířecího chtíče. Instinkt mu neomylně napověděl její slabá místa a ona už neměla nejmenší šanci uniknout. Skoro až sadistická schopnost ji dohnat za dosud známý vrchol a ještě dál. Jako by k dosažení svého orgasmu potřeboval ten její. Pásl se a sytil na její sladké křeči. Ona křičela, hekala a sténala, ale on za celou dobu nevydal jediný vzdech. Očividně se bavil a tělesné spojení s Veronikou ho těšilo, ale za ty stovky let a tisíce milenců, to byl první, který u toho jen mlčel.
"Ty tu žiješ sama?" zeptal se ještě klepající se Veroniky klidným hlasem.
"Ano. Moje sestry zmizely. Zůstala jsem sama." odpověděla, když se trochu vydýchala.
"Jsi krásná. Proč, nikoho nemáš?"vyzvídal dál Karamov
"Jsem i prokletá. To je těžká věc kožíšku," odpověděla smutně, ještě těžce dýchající Veronika. "Je to můj trest za to, že jsem odmítla toho, komu patří ten bar, ve kterém jsem tě potkala. Pan Sebastian Furnier. Nesmrtelná svině!"
"Tak ho zabijeme a bude klid," řekl pragmatický Vitali.
"Toho jen tak nezabiješ," povzdechla si Veronika.
Mileneckou konverzaci přerušil telefonát. Vigo v něm varoval Veroniku. Nastínil momentální situaci i možné prognózy. Jeden krizový scénář lepší, než druhý. Karamov seděl na posteli a pozoroval ji. Očividně zbledla, když ze sluchátka zaznělo Phobos a Deimos.
"Musíme vypadnout!" rozkázala Veronika.
"Proč? Co se děje? Kdo ti volal?" ptal se zvědavý Karamov.
"Přítel. Musíme vypadnout! Vstaň a pomoz mi balit. Ten s kým jsi přišel, je starověký upír jménem Rafael. Zmizel. Jeho pán ho bude hledat. Věř mi, ty co ho přijdou hledat, nechceš poznat. Musíme se rychle vypařit."
"Nechápu, proč by ho měli spojovat se mnou. Poslední, kdo ho viděl, byl ten, co mu to tam patří," namítal zcela logicky Karamov.
"Právě! Sebastian, se bude chtít chránit a pokusí se nás zlikvidovat. Přesně pro to, aby nezjistili to, co jsi teď řekl mě a já zmizím s tebou. Tím, bude mít jistotu, že ho s Golgoťanem nikdo nespojí. Je mi jasné, že netušíš o čem a o kom mluvím, ale věř mi, prosím. V tom podniku, všiml jsi si té černé popsané tabule? Vypadá, jako by na ní byly vypsané sázky."
"Všiml," odpověděl stroze Karamov
"Tak té, se říká Black list a jsou na něm vypsaná jména a u nich odměny. Vsadila bych poslední nádech, že to moje je tam už napsané i s tím tvým."
"Nikdo mě tam jménem nezná." řekl překvapeně Vitali.
"Tvůj obličej je na kameře. Sebastian má přístup k databázím. Zjistí jak se jmenuješ za chvíli. Do té doby, tam bude stát třeba plus jedna, lomeno pé, či jiná zkratka pro společnost a L v závorce, aby lovci věděli, co budou štvát. Vigo strašně riskoval, když nás varoval. Máme se s ním sejít zítra v Amstrdamu."
Vitali neodporoval. Byla doslova cítit strachy. Jako by ji celou prosákla hrůza, když uslyšela ta dvě jména. Zvedl se bez remcání z postele, oblékl a začal balit. Veronika se třásla strachy. Ruce se jí klepaly, jako stařeně, když dávala kvapně věci do kufru. "Ber jen to cenné!" Volala z ložnice. Vitali měl pocit, že jsou společně na nějaké vloupačce.
"Jak se tam dostaneme?" prohodil Vitali, když si sedl na zabalený kufr a zapálil si cigaretu.
"No jo! Jak se tam dostaneme? No, letět nemůžeme. Sakra! To, mě vůbec nenapadlo."
"Klid, já to zařídím," uklidnil ji Karamov, vytáhl telefon z kapsy a začal tahat za mafiánské strunky.
Kapitola čtvrtá: Prokletí věčnosti
"Co dál?" řekl Bořek, kterému to zatím vše přišlo, jako táborové dobrodružství.
"To je dobrá otázka." glosoval bezradně mohutný muž.
"Kdo vlastně jsi?" zeptal se Jedlička. "Nechceš se aspoň představit? To je taková normální slušnost."
"Ani ne!" odpověděl záhadný muž a rozesmál tím Tempuse.
"To ani nemusí." řekl Samuel a pokračoval v monologu, jako učitel přednášející u tabule, "Je to Gebezeth! První divoký. Měli by jste pokleknout před svatou krví. To z něj vytrhli Lempo a Kuu to divoké zvíře, které vám řve od mala v hrudi. Hledám ho a nejen já, už dva tisíce let."
"Správně, ale to, že upíry pálí slunce, má svůj smysl. Moje krev je prokletí. Důvod, pro který se musím skrývat." Gebezeth zavětřil, jako pes. "Já tě znám. Ty, jsi ten týpek z metra. Říkáte mojí krvi Alquid sub sole, nemám pravdu? Nejradši by jste mě vysáli do sucha. Ty voníš jinak. Kysele, jako samota. Co jsi zač?"
"Ty si na mě nevzpomínáš?" Samuel ta slova vypustil z úst a v náznacích, bylo cítit staré přátelství.
"Ty jsi ten čaroděj z jeskyně za vesnicí. Ten, co přísahal na svou marku, že se postaví stínu."
"Ano, to jsem..." Samuel smutně přitakal.
"Super! Je fajn, že jste se našli po letech, ale já jdu zítra do práce. Musím domů. Na tohle nemám čas." řekla Petra, která si vzpomněla na povinnosti. Zajíc s Mildou se k ní přidali. Zajíc chtěl informovat bratra a Čáp rodinu, že jsou v pořádku. Strhla se vášnivá debata. Petřiny argumenty, jako kariéra, práce a složenky, byly nesmrtelným k smíchu. Smál se i Federico, který v koutě odříkával modlitby.
Nejvíc se smál Samuel. "Jde ti o peníze? Kariéru? Ty si myslíš, že budeš žít normální život?" zeptal se nempir, jako by její odpověď měla být nejlepší frk století.
"Něco jsem si vybudovala! Ovšem, že ty to nepochopíš," bránila se Petra
"Jenom prach minulosti. Nejste, jako obyčejní divocí. Je z vás cítit žár modrého plamene. Měla o vás takový strach, aby se vám něco nestalo, že z vás udělala nesmrtelné." odporoval Samuel s vrozenou arogancí.
"Jak nesmrtelný?" zeptala se nechápavě Petra a podívala se na Dálii. Ta připomínala provinilé děvčátko. Mimika jejího obličeje připomínala holčičku co zlobila a taťka na to přišel. "Jak jako nesmrtelný?! " opakovala otázku Petra rázným hlasem.
"To, jsme teď, jako super hrdinové?" zajásal Jedlička s Bořkem a okamžitě se začali hádat, kdo bude Beast a kdo Wolverin.
"Teď, ti to tak nepřijde, ale všechno co znáš je pryč." (Samuel)
"Děláš si prdel, že jo?" (Petra)
"Ne, to si fakt nedělá prdel! Nejsi sama, kdo přišel o všechno. Ty, se aspoň můžeš vrátit domů, ale tady Růženka, už ne," vložil se do rozhovoru Gebezeth. "Tohle je dost nesourodá bandička. Jak jste se dali dohromady?"
Slovo si vzala rozlobená Petra a odvyprávěla, jak se potkali. Vše, až po dveře osudu. "...a políbili jsme sochu. Prošli portálem a jsme teď tady."
Dalie se dívala provinile do země."Co jsem asi tak měla dělat? Neměli by proti nesmrtelným nejmenší šanci!"vykřikla čarodějka zoufalým hlasem a
zbortila se plačící do křesla. Chytila se za hlavu, jako by chtěla umlčet okolní svět a ponořit se do ticha. "To kvůli mé chybě tehdy všichni zemřeli. Ještě teď slyším jejich nářek, jak bezmocně umírali." cedila mezi zuby a po tvářích jí tekly potoky slz.
"Jo, žít nekonečně s takovou vinou, je spíš prokletí, než dar. Ubohá duše, " řekl Gebezeth, šel k ní a soucitně pohladil její tvář. Když jeho ruka sjížděla po obličeji, zastavila se, jako by v něm ztuhl všechen život. Vytřeštil oči, na chvíli přestal dýchat, když se vzpamatoval a nabral dech, podíval se na Dalii s hrůzou. "Ty máš tu zatracenou knihu!" Čarodějka jen pokorně přikývla. Zvedla se, došla ke zdi, utřela si slzy z tváře, pohladila zeď a řekla zaklínadlo. Zeď se otevřela, vytáhla knihu a podala mu ji.
"Ta kniha to dokáže zvrátit?" ptala se naivně Petra.
"Ne, to nedokáže, ale díky zaklínadlu z ní se můžeme schovat před Viktorem, jeho oddílem vše vidoucích, Strachem a Hrůzou," řekl Gebezeth a škodolibě se usmál. "Díky, Paní Východu," poděkoval zdvořile hlubokým hlasem, otevřel knihu a začal listovat.
Zmínka o těch dvou projela Samuelem i Federicem, jako blesk. Federico se přestal modlit. Samuel ztuhl ve tváři.
O malou chvíli je dohonil Tempus, kterému pochopit metaforu trvalo o chvíli déle. "Fobos a Deimos" řekl tichounce , jako by vyluštil nějakou zakázanou hádanku. Dalie přestala plakat, odlepila obličej od dlaní a na chvíli zadržela dech.
Kapitola pátá : Vše vidoucí
Viktor a jeho dům stráží tajemství existence jiných celá staletí. Donutili ho k tomu hony na upíry. Lidé jsou nebezpečný soupeř. Ač potrava, upíři jsou si vědomi, že se dokážou proměnit v obratné lovce a jsou nepříjemný nepřítel. S rozvojem technologií i civilizace, je potřeba chránit toto tajemství daleko palčivější. Jeho loutky jsou v politice, ekonomice, médiích. Má své lidi dokonce uvnitř mnoha církví, špionážních služeb a vlád. Ze svého podzemního království tahá za nitky po celém světě.
Jeho aparát k utajování a překrucování pravdy má mnoho chapadel. Za jeho hlavu by se dalo označit místo, kterému se říká Nexus. Vše vidoucí tam vzájemně propojení leží v krvavé lázni. V naprosté tmě, slepí, ponoření do dětské krve, tam ve zvláštní fontáně probírají tisíce možných realit. Schodnou-li se na nějaké nebezpečné budoucnosti, je Viktor neprodleně informován a zasáhne. Vydá rozkazy, vyšle zabijáky a ti uklidí všechny stopy, které by mohli existenci upírů odhalit.
Životnost vše vidoucích je krátká. I když to jsou upíři, umírají velmi rychle. Každá magie má svou cenu. Kandidáti jsou vybíráni z velmi malých autistických dětí, mezi šestým a devátým rokem života. Těm, které přežijí přeměnu jsou udělány testy. Projde-li, je takový dětský upír umístěn do fronty. Čeká, až se uvolní místo a bude moct ulehnout k devíti dalším v krvavé fontáně.
Na první pohled tupá krutost má svůj důvod. Je potřeba, aby se takové dítě uzavřelo hluboko do sebe, ještě před proměnou. Kandidáta přivedou do bílé místnosti. Několik dní je dítě surově bito, znásilňováno, ponižováno a týráno. Po každé takové nepříjemné chvilce je udušeno a opět oživeno. Trýznivý proces je opakován pořád dokola, po dobu několika měsíců, pak jsou děti přeměněny na upíry. Než přijde jejich čas, jsou skladováni ve zvláštním kontejneru, kde v krvi vodních tvorů čekají, než na ně přijde řada.
Když se lůžko v krvavé fontáně uvolní, je takový upír vytažen z lázně, probuzen, nakrmen a jsou mu odstraněny oči. Správci zraku je odstraňují žhavím kovovým klínem. Uloží ho do fontány, kde se spojí s dalšími, do doby než zemře vyčerpáním. Jako první se propojuje jejich krevní řečiště. Správci zraku propojí jejich žíly systémem hadiček, pak se propojí duševně. Na čelo kandidáta vrchní správce nakreslí runu a ponoří ho do krvavé lázně. Krev malých dětí se používá záměrně. V dětech se skrývá nejvíce života. Je používána, protože dokáže prodloužit jepičí život vše vidoucích.
Na konci celého toho procesu je kandidát kompletně asimilován ostatními. Ze všech se stává jeden kompaktní organismus. Když se některý úplně vysílí, odumře; odpadne, jako stará kožní buňka, je nahrazen novým, čerstvým kandidátem.
Každý složitý organismus potřebuje mozek. Takovým mozkem Nexu je Saphiron. Jediný kandidát, který z nějakého záhadného důvodu bez problémů snáší obrovskou duševní zátěž vše vidoucích. Byla první vše vidoucí.
Saphiron, byla pro svého otce velkým zklamáním. Pocházela z bohatého, leč kupeckého rodu. Mor tehdy zkosil mnoho rodin, jeho hladové pařáty si vzaly i její matku a sestry. Krásná, ale uzavřená Saphiron se stala jedinou akvizicí svého otce. Ten měl vždy v úmyslu dobře své krásné dcery provdat a polepšit si tak na společenském žebříčku. Po morové ráně se jeho plán rozpadl a stejně tak i jeho rodina. Zatím co jeho dvě další dcery kypěly životem, Safi byla neustále uzavřená do sebe. Autistická dcera se nedala provdat tak snadno, jako její sestry. Otec začal pít, utrácet peníze a trýznit Safi.
Metody užívané k tvorbě vše vidoucích, jsou jen obrazem toho, jak se k ní její otec tehdy choval.
Postupně přišel o vše a Saphiron se víc a víc uzavírala do sebe. Za pár měsíců dokázal prohrát vše v kartách. Svůj krám, peníze i čest, to vše pohltil alkohol a hazard. Nakonec museli opustit Švábsko a z bohaté nevěsty se rázem stala tulačka a holka na prodej. Putovali Evropou, od města k městu. Jejich starý kůň a rozvrzaný vůz projel snad každou zapadlou díru. Při té cestě si její otec všiml úžasné schopnosti své dcery. Safi dokázala zřetelně vidět možnou budoucnost.
Viktor dříve rád cestoval, jako prostý tulák, krajánek či žebrák. Připomínalo mu to časy, kdy se mladý toulal světem. Když narazil na Safi a jejího otce, Saphiron viděla, že zemřou, ale mlčela a otce nevarovala. Nasedl na vůz a dal se s vozkou do rozhovoru. Její otec mu vyložil svůj pohnutý osud i to, jak má v plánu její schopnosti využít a vydělat opět jmění. Viktor pozorně poslouchal toho opilého chlapa, který ten večer přišel na novou schopnost své dcery a chtěl se s někým o to štěstí podělit.
Za první zatáčkou zpečetil jejich životy a Saphiron se probudila jako někdo jiný. Vše se změnilo, když ji Viktor přeměnil. Svůj plán vymyslel, až po tom co ji proměnil, tak tuto realitu Safi nemohla předpovědět. Duševní limity upíra, daleko přesahují ty lidské. To bylo naposledy, kdy Safi viděla jen malý obraz z celé skládačky. S přeměnou mohla vidět plně svou budoucnost. Ten šílený obraz ji vyděsil natolik, že se pokusila utéct. Skryla se v bažinách, kde se živila krví vodních tvorů. Tam se i úplně uzavřela do sebe.
Netrvalo dlouho a Viktor ji nalezl. Pán upírů ji odnesl na své sídlo a tam se jí ujal jeho dvorní alchymista. Ten vymyslel celý systém Nexu a učinil ji první vše vidoucí. Od chvíle kdy se s ní spojil a celý systém začal plně fungovat, se mu neřekne nijak, než Vox.
Stal se hlasem a vrchním správcem vše vidoucích. Tlumočí možná ohrožení bezpečnosti přímo Viktorovi. Vox je prastarý upír, který je náležitě hrdý na své psychické schopnosti, které celá staletí piloval, trénoval a všemožně posiloval. Na jeho ješitnost celou tu dobu Safi spoléhá. Voxe by ani ve snu nenapadlo, že před ním celou tu dobu skrývá svůj plán na útěk a svobodu. Od vše vidoucích se nečeká stoprocentní přesnost. Celá staletí tak Saphiron drobně upravuje své předpovědi a čeká na vhodný okamžik ke své osobní revoluci.
Jednotka vše vidoucích i Viktorova schopnost zametat stopy a vymáhat nepsané zákony světa upírů, jsou důvodem proč i nespokojené malé coveny a pološílení revolucionáři o převratu jen mluví, ale nikdo se neodváží k nějakému činu. Safi je jediná, která skutečně něco dělá. Její tichá revoluce poháněná snem o svobodě i poupravené vize, jsou dobře střeženým tajemstvím uvnitř její hlavy. Všemocný Viktor nemá ani tušení o skrytém zrádci uvnitř svého výzvědného aparátu.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.