Rodinný podnik - Kapitola první

Hrozně mě pálily oči. Předpokládám že to byla kombinace zírání do počítače, chladný vzduch z venku a především nevyspalostí.
Pár, který bydlel nad naším bytem měl malé děcko. Což se projevovalo neustálým řevem.
Ať už přes den, tak i v noci.
Musela jsem opravit ještě dva články, aby mohly jít do tisku, ale už teď jsem viděla písmenka rozmazeně.
Když jsem si pročítala članek, který jsem měla opravit, jako korektorka, mi na radosti nepřidávalo.
"Mějte ráda sama sebe" zněl název. Jak znám tyto magazíny, tak tohle byl jeden z hlavních článků. Hned za ním se objevilo jak zhubnout a na závěr recepty na dorty.
Nejspíše jeden z důvodů proč tyhle nesmysly nečtu.
Ale bylo to jen menší zlo z dnešního dne.
To větší byl rozbitý kávovar na našem patře.
Jak má unavený člověk a ještě k tomu "novinář" jak jsem si občas se smíchem říkávala, vydržet den bez kávy.
Protřela jsem si oči, povzdechla si a chtěla se pustit do oprav, když mě zarazilo zazvonění telefonu.
Že by Scott, napadlo mě nejdřív.
"Ano?" řekla jsem po přiložení telefonu k uchu.
"Slečna Eaglestonova?" zeptal se hlas.
"Ano, u telefonu." odpověděla jsem. Ten hlas jsem vůbec nepoznávala.
"Slečna Margaret Eaglestonova?" zeptal se znovu hlas.
Jméno Margaret, už jsem hodně dlouho neslyšela.
V osmnácti jsem si ho změnila na Lisu, abych tak uzavřela vzpomínky na školu. Znamenalo to, že to musel být někdo z mého rodného města, Honor´s Wall.
"Ne, teď už Lisa Eaglestonova. Jméno jsem si změnila." snažila jsem se volajícímu vysvětlit.
"Vaši rodiče zemřeli." řekl volající bez varování.
Trochu se mi zatajil dech.
Rodiče jsem neviděla zhruba deset let. Vlastně jsem s nimi ani nemluvila od té doby co jsem se odstěhovala do Seattlu.
Počítala jsem kolik jim zhruba bylo. Na to aby zemřeli na stáří jim bylo celkem málo. Že by se jim tedy něco stalo? Autonehoda napřiklad?
"Slečno Eaglestonova?" ozval se znovu hlas a přerušil mé přemýšlení.
"Můžu vědět s kym vůbec mluvim?" řekla jsem celkem nevrle. Rozčílilo mě vyrušení a také že se dotyčný ani nepředstavil.
"Tady je náčelník policie Donald Stanton. Původně jsem volal k vám domů, kde mi váš partner dal čislo k vám do práce."
Když řikal slovo partner, vyslovil ho jako kdyby tím opovrhoval.
"Co se jim stalo? Nějaká nehoda?" zeptala jsem se náčelníka.
"Ano, před pár dny se vraceli domů z nějaké cesty, když váš otec pravděpodobně usnul za volantem a sjel z cesty. Auto se párkrát převalilo a poté začalo i hořet."
Zamotala se mi hlava. Jakto, že to dokáže ten člověk tak klidně vysvětlit dceři obětí? Tedy, ne že by mi to bylo nepříjemné ale jestli takhle jedná ze všemi pozůstalými, tak mají silnou léčbu šokem.
"Slečno Eaglestonová, starosta mě pověřil aby vám zavolal a dohodl s vámi pozůstalost. Vaši sestru, Agathu Eaglestonovou se mi nepodařilo kontaktovat a proto hovořím s vámi. Víte, pohřeb není třeba nijak zařizovat, ten jsme raději zařídili urychleně sami, ale jde o dům. Pokud o něj nemáte zájem, město se o něj postará, stejně tak o firmu vašich rodičů. Není třeba aby jste sem vůbec jezdila." vysvětlil mi náčelník.
Přišlo mi, jako kdyby mě tam ani nechtěli. Jako kdyby nechtěli abych do Honor´s Wall vůbec jezdila.
"Ne, asi bych měla přijet abych se na dům podívala. A abych se rozloučila s rodiči." odpověděla jsem mu.
Konečné rozloučení mami a tati.
"Slečno Eaglestonova, opravdu to není nutné..."
"Ne, přijedu. Do konce týdne mě můžete čekat." skočila jsem mu do řeči a zavěsila.
Věděla jsem, že dnes už nic neudělám.


Vzít si volno v práci bylo snažší než jsem čekala. Stačilo říct o úmrtí rodičů a šéf mi div boty nelíbal.
"Na jakokoliv dlouho budete potřebovat Liso." řekl mi když jsem odcházela.
Jela jsem rovnou domů.
Scott tam na mě už čekal. Nejspíš když náčelník volal k nám domů, tak mu to nejspíš rovnou řekl.
I když jsem to nepotřebovala, tak mě hned po příchodu objel. Bylo to ale celkem příjemné.
"Zvládáš to? zeptal se mě.
Ano, zvládala jsem to. Nebylo mi to vlastně ani líto. Necítila jsem ani náznak smutku.
"Bude ti vadit vzít si menší volno?" zeptala jsem se raději já jeho. Nechtělo se mi odpovídat na jeho otázku.
"Vlastně za to budu docela rád. Kde to vůbec je?"
"Uprostřed lesů Wyomingu."
"Vau, to je zhruba třináct hodin cesty." řekl Scott a zahleděl se někam do stěny za mnou.
Takhle se většinou projevovalo když přemýšlel. Zadíval se do stěny a lehce se zamračil.
"No, zítra po obědě vyrazíme a někde přespíme. Pozítří odpoledne jsme tam." usmál se.
Sama jsem ale nevěděla jestli chci být ve svém rodném městě tak rychle.
Při pomyšlení na dům mých rodičů, se mi stáhl žaludek.


Cesta plynula rychle. Asi dvakrát jsme museli zvolit jinou trasu, protože se silnice opravovala ale i tak to šlo dobře.
Do motelu s názvem U dvou labutí, nechápala jsem proč se to tam jmenovalo takhle, jsme dorazili asi v sedm večer.
Najedli jsme se v nedalekém bistru, kde to páchlo přepáleným olejem a starou kávou.
I tak tam ale měli dobré burgery.
Když si Scott po jídle objednal pivo, kterým chtěl mastnotu z jídla spláchnout, servírka se po něm ostře podívala.
Nic neřekla a odkráčela za pult.
Mě se trochu zasekl dech v plicích. Nemám ráda konfliktní situace.
Po chvíli pivo přinesla na stůl a znovu zmizela.
Po vypití piva jsme se vrátili na náš pokoj kde jsme si společně lehli do rozvrzané postele.
Povlečení bylo naštěstí čisté ale i tak jsem cítila pot z matrace a polštářů.
Ještě že to bylo jen na jednu noc.
Z vedlejšího pokoje bylo slyšet nějakou noční talk show.
Její zvuky mě pomalu uspaly.
Stále jsem se necítila připravená na návrat do svého rodného města.


Ráno Scott koupil kávu do kelímků a raději jsme rovnou vyrazili.
Nechtělo se nám posnídat v bistru, s tou příjemnou servírkou.
Za okny bylo stále více lesů a teplota pomalu ale jistě klesala.
Tak vypadá zima ve Wyomigu.
Naštěstí ještě nebyl sníh ani náledí.
Asi po třech hodinách jízdy Scott zamířil k benzínce, kde chtěl doplnit palivo a koupit si nějakou tyčinku, protože jsme ješt nic nejedli.
Zajel ke stojanu a vystoupil.
Já jsem zůstala na své sedačce, zabalená ve svetru a dívala se jak můj dech zamlžuje prochladlá okna.
Scott dotankoval a zmizel uvnitř benzínky.
Dýchla jsem silněji na okna a to se stalo neprůhledným.
Za našim autem se ozval klakson. Otočila jsem se a viděla tam bílý pickup, který stál hned za námi.
"Můžeš už uhnout?" ozvalo se z toho auta.
Snažila jsem se si toho nevšímat ale dech se mi zrychlil.
"Sakra, dělej uhni s tim. Nejsi tady jedinej hergot." ozvalo se zahulákání z vozu za mnou.
Musela jsem zavřít oči abych to nevnímala ale nepomáhalo to.
Řidič začal tůrovat motor a já dostala strach že do mě najede.
Položila jsem si dlaně na uši abych se před těmi zvuky chránila.
Ozvalo se bouchutí dveří.
Řidič vystoupil.
Viděla jsem ve zpětném zrcátku jak se blíži k autu, kde jsem seděla.
Měl na sobě modrý svetr a na něm světle šedou vestu. Na hlavě červenou kšiltovku.
Sledovala jsem v zrcátku jak se blíží a prosila Scotta aby se už vrátil.
Zabouchal na střechu auta a já jsem se vyděsila.
"Můžeš už kurva vodjet? Nejseš tady jedinej kdo chce kurva tankovat." zahulákal směrem do auta.
Já jsem se rozklepala. Už jsem to nedokázala udržet a tak jsem se jen klepala a z očí mi tekly slzy.
"Hej debile! Dej si odchod." ozval se pro mě známý hlas. Scott se konečně vracel k autu.
Ten řidič se k němu otočil, to už ale byl můj přítel u našeho auta.
"Jen jsem se ptal jestli paninka nemůže s tim autem uhnout abych si mohl taky natankovat." začal se ospravedlňovat řidič, jako kdyby tím něco vysvětlil.
"Tak se vrať do auta. Chvilku si snad počkat mohl blbečku." odvětil Scott a ani se na něj nepodíval.
Rychle nastoupil do auta, nastartoval a rozjel se.
Protočil kola, takže štěrk vylétl na řidiče, který ještě stál před pickupem.
Ten si jen stihl zakrýt oči, ale jistě dostal pár ran kamením.
"Debil." řekl Scott.
Já jsem se stále klepala a snažila se popadnout dech, který mi chyběl v plicích.
"V pořádku Liso?" zeptal se opatrně.
Jedním okem sledoval silnici a druhým se díval na mě.
Kývla jsem a snažila jsem se uklidnit.
Tyhle záchvaty jsem začala mít už ve škole.
Moje jméno, původně Margaret bylo častým terčem vtípků ostatních dětí.
Vždycky když jsem přišla do třídy ozvalo se sborové zvolání "Panna Marge." Byla to pravděpodobně alternativa Panny Marie.
Začalo to slovy, ale postupně se to zhoršovalo.
Skupinka holek mě později začala šikanovat.
Nebyl den kdyby mě nezmlátili, nenamočili v záchodě nebo neprovedli něco jiného.
Fyzicky jsem to zvládala, což se nedalo říct o mé psychice.
Dopadlo to tak, že se na mě chystali a já jsem se schoulila do klubíčka na zemi, objala si kolena a vzlykala jsem.
Když mě viděli, vysmáli se mi a radši odešli.
To se stalo na dívčích záchodech.
Našla mě tak po hodině učitelka, když jsem nepřišla do třídy.
Mé šikanátorky už mě potom nemlátili, jen se mi neustále smáli a uráželi mě.
Když jsem o tom řekla učitelům, říkali mi že musím být silná a postavit se jim.
Když jsem to řekla rodičům, řekli že si to nesmím nechat líbit a musím být silná.
A takhle to pokračovalo.
Od té doby, když na mě někdo zvýší hlas, nebo rovnou zakřičí, já se propadám do záchvatů.
Scott o tom věděl a proto na mě nikdy nezakřičel a vždy mě naopak bránil.
Vypadalo to, že s blížícím se městem se mi vrací i tato nepříjemná část mé minulosti.
A to nebylo ani trochu příjemné.