Rodinný podnik - Kapitola Druhá

Co jsem si pamatovala, tak Honor´s Wall bylo skryté v lese. Jakmile se ale projelo poslední zatáčkou, celé se vynořilo před návštěvníkem.
Počet obyvatel 1258.
Opravdu malé městečko.
Hlavní ulice, která protínala celé město byla plná obchodů.
Nechyběl samozřejmě ani obchod se zbraněmi.
Co jsem si pamatovala, tak město bylo rozdělené na dvě poloviny. Polovina vlevo patřila továrnám, o kterých jsem se zapomněla přiznat, že patří mým rodičům. Byla tam hlavně továrna na zpracování dřeva a další na dřevěné výrobky.
Moji rodiče vlastnili pilu severně od města, kde se kácelo.
Dřevo bylo převezené sem, kde se dál upravovalo.
Uvnitř jsem byla jen jednou a ihned jsem se zděsila hlukem uvnitř. Nikdy už jsem se dovnitř znovu neodvážila.
Druhá polovina města patřila domům, kde žili obyvatelé města.
Asi nemusím zmiňovat, že většina z nich pracovala buď na pile, nebo v jedné z továren.
Ze vzpomínek, které jsem měla na toho místo, jsem věděla kde hledat policejní stanici.
Bylo mi jasné, že dům rodičů bude zamčený a klíč bude mít u sebe náčelník Stanton.
Naváděla jsem tou cestou Scotta a přitom si prohlížela město.
Dokonce mě překvapilo že se tu objevila kavárna. Že tu bylo pár barů jsem předpokládala, ale kavárna mě upřímně překvapila.
Snad bude mít i dobrou kávu.




Policejní stanice byla nevýrazná budova, která kdyby neměla nápis Policie, asi by zapadla v šedi města.
Scott zaparkoval přímo před ní a oba jsme vystoupili.
Stál tu také větší džíp, který nejspíš patřil přímo náčelníkovi.
Dále dva menší hlídkové vozy. To byl celý policejní sbor města Honor´s Wall.
Před vstupem jsem se rozhlédla po ulici.
Bylo zvláštní, že nikde nebylo ani živáčka.
Možná to bylo kvůli tomu, že bylo chvíli po dvanácté, což byl zde čas oběda a v tu dobu musí mít všichni umyté ruce a u stolů.
Scott vešel na stanici jako první a já ho následovala.
Recepční seděla hned naproti dveřím a přes silné brýle četla nějakou paperbackovou knihu.
Jakmile zaslechla dveře, jen pozvedla oči ale knihu neodložila.
Nasadila však znepokojený výraz.
Skoro až plný odporu.
Popravdě jsem to čekala.
Cizinci ve městě. Ale jinak se tu jednalo bez předsudků.
"Můžeme prosím mluvit s náčelníkem?" řekla jsem opatrně.
"A máte přání?" odpověděla otázkou žena. Měla skřehotavý hlas jako ježibaba z pohádky.
"Ano, chtěli by jsme prosím mluvit s náčelníkem." řekl Scott, tónem, který jasně říkal jaké máme přání. Dal i důraz na slovo prosím.
"Není tady." odpověděla žena.
Bylo vidět, že není zvyklá že by s ní někdo mluvil tímhle tónem a rozhodně se ji to nelíbilo.
"A kdy příjde?" zeptala jsem se znovu opatrně, protože jsem ji nechtěla víc rozčilovat.
"Nevim, asi za hodinu."
Pozdě, už rozčílená byla. A aby to dala víc najevo, zadívala se zase do knihy.
"Počkáme radši venku." řekl Scott a opustil místnost.
Venku se opřel zády o vůz a pozvedl obočí.
"Jsou tu ale mírumilovní lidé." řekl ironicky.
Chápala jsem ho. Ani mě se její chování nelíbilo.
"Přesně jak si to tu pamatuju." vydechla jsem a opřela se vedle něj.
Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o střechu auta.
Jedno tu bylo příjemné. Ticho a čistý vzduch.
Seattle má sice hodně parků, ale tohle bylo jiné.
Když jsem se jednou na podzim byla projít po parku, nemohla jsem najít žádné uplně klidné místo. Někde byla mládež řečnící o posledním filmu podle komiksu, jinde zase zamilovaný pár, který si nestále opětoval sladká slova, nebo skupinka starších lidí, stěžujících si na problémy s dopravou.
Nakonec jsem to vzdala a odreagovala se doma ve vaně se sklenicí vína.
"Pamatuješ si že by tu byl vždycky takový klid?" přerušil mé přemýšlení Scott.
Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala.
"Tady je to prostě maloměsto. Část obyvatel je v továrně a zbytek doma u oběda.
Člověk musel mít pomalu omluvenku, když nepřišel včas ke stolu. Očividně se to tu nezměnilo." vysvětlila jsem mu a vzpomněla si jak mi jednou dala matka kázání, když jsem přišla pozdě k obědu.
Má omluva, že jsem píchla cestou kolo rozhodně nebyla dostačující.
"Je to skoro až děsivý." řekl Scott.
Zasmál se.
"Vždycky když natáčí nějaký horor, musejí zaplatit městu aby nikdo nechodil do ulic. Tady to mají zadarmo."
Taky jsem se tomu zasmála.
Náš smích přerušila blížící se postava.
Byl to typický šerif do posledního detailu. Knírek, klobouk a kožená bunda s chlupatým límcem na uniformě. Měl ostře řezané rysy a hodně mohutnou postavu. Už jak se blížil blýskal odznakem.
"Dobrý den náčelníku." usmála jsem se na něj. Chtěla jsem se pokusit o příjemnější setkání než s recepční na stanici.
"Vy jste?"
Očividně to nezapůsobilo.
Jak jsem řikala, cizinci tu nejsou přímo vítání.
"Lisa Eaglestonová. Původně Margaret Eaglestonová.To je můj přítel Scott Petterson. Před pár dny jsme si volali." vysvětlila jsem.
"Slečna Eaglestonová. Nemusela jste jezdit."
Jistě, hezké přivítání.
"Ja vím. Ale chtěla jsem se i podívat na dům a zavzpomínat." znovu jsem se usmála.
Zavzpomínat a udělat jednu velkou tečku za tímhle místem.
"Jo...pojďte se mnou, dám vám klíče."
Scott mi naznačil že počká venku a tak jsem šla sama.
Pocítila jsem lehký náznak paniky.
Není čeho se bát Eaglestonová, říkala jsem si v hlavě.
"Jsem zpátky Megan. Volal někdo? " zeptal se náčelník když mě vedl kolem recepční.
Ta jen zamručela.
Ve chvíli kdy jsem kolem ní procházela, tak se na mě nepříjemně podívala.
Stanton měl kancelář na konci chodby, která byla obložena dřevem s obrázky hor, pověšenými na stěnách.
Náčelník vešel do kanceláře, což byla místnost s okny naproti dveřím a jedním velkým stolem, perfektně uklizeným.
Obešel ho a sklonil se k šuplíku, který začal prohrabovat. Po chvíli se narovnal a v ruce držel svazek klíčů.
"Slečno Eaglestonová, na jak dlouho se máte v plánu zdržet?" zeptal se mě, zatímco si prohlžel klíče v dlani.
"To ještě nevím. Nějak jsme nad tím nepřemýšleli."
Náčelník místo odpovědi jen zamručel a pokýval.
"Ve vašem domě od té nehody nikdo nebyl, takže tam asi bude nepořádek. Kdyby jste hledali místo na přespání, asi dvacet kilometrů severně je motel." řekl a natáhl ruku aby mi dal svazek.
"Myslím že přespíme přímo v domě. Dnes už nikam každopádně nepojedeme."
Stanton se lehce zamračil a sevřel klíče, které už jsem také držela.
"Dáte mi ty klíče?" zeptala jsem se s lehkým náznakem podráždění.
Už jsem chtěla odejít a to rozhodně s klíčemi v ruce.
Nechápu proč mi je tolik nechtěl dát. Byl to přeci jen dům mých rodičů a teď už prakticky můj.
"Ať se vám tu líbí slečno Eaglestonová. Buďte opatrná." řekl náčelník, pustil klíče a cvrnkl si do okraje klobouku.
Trošku jsem nepochopila tu jeho poslední větu, ale už jsem se ho nechtěla na ní ptát.
Chtěla jsem odtamtud co nejdříve zmizet.
Zmáčkla jsem svazek klíčů v dlani až se mi zabodly do kůže.
Prošla jsem kolem recepční, jejíž ostrý pohled jsem cítila v zádech a vyšla na ulici.
Scott byl stále opřený o auto.
"V pohodě vesnická Jane?" zeptal se mě s úsměvem.
"Ani trošku se to tu nezměnilo." odpověděla jsem stále s lehce podrážděným tónem.
Nasedla jsem do auta a Scott vedle mě.
Rozjeli jsme se k domu.




Dům rodičů byl na druhém konci města. Těsně na okraji lesa.
Čím jsme se k němu více blížili, tím rychleji mi bušilo srdce.
A pak se před námi objevil.
Sídlo Eaglestonových.
Jak jsem si dům prohlížela, tak jsem si vzpomněla jak jsem vždycky nenáviděla, když jsem měla jít domů.
Většinou s nějakou novou modřinou a v obývacím pokoji seděla matka na křeslě a dívala se z okna.
Moje slzy ze školy vždycky přehlížela.
"Buď silná Margaret. Slzy jim pouze dají to po čem touží. Moc nad tebou." říkala mi s arogantním výrazem.
Nenáviděla jsem ji za to. Nikdy nic neudělala než jen že mě poučovala.
Neměla jsem sílu abych někoho dokázala přeprat. Obvzláště když jich bylo víc.
"Jdeme?" zeptal se Scott když jsem nevystupovala z auta.
Zatřásla jsem hlavou abych ty vzpomínky vyhnala a vystoupila.
Sídlo bylo kousek vzdáleno od města.
Nejspíš si rodiče mysleli že jsou lepší než oni a proto nebudou hned vedle měšťanů.
Otočila jsem se zády k domu a dívala se na město. Z jednoho velkého komínu šel tmavý a hustý kouř.
"Promiňte! Promiňte!" ozval se něčí blížící se hlas.
Objevil se muž s bradkou, který se na nás nervozně díval.
"Hledáte něco?" zeptal se jakmile k nám došel. Kulhal na levou nohu.
"Jsem Lisa Eaglestonová, dcera rodiny co tu žila. A tohle je nejspíš teď můj dům." řekla jsem mu a ukázala klíče.
"Oni měli dceru?" podivil se muž a pozvedl tmavé obočí.
Nikdo na to nic neřekl.
"Teda promiňte, to nebylo zrovna hezký. Jsem Martin Gardner. Správce tohohle pozemku." řekl muž a podal nám oběma ruku."
"Moc mě těší pane Gardnere." řekl Scott když si ho prohlížel.
Bylo vidět že je Martin správce.
V zadní kapse měl pracovní rukavice, kolena u kalhot špinavé od hlíny a dokonce i lístek v černých vlasech.
"Prosím, říkejte mi Marty, jako všichni ve městě. Váš otec mě zaměstnal asi před rokem. Od té doby se o to tady starám." vysvětlil nám Marty.
"Ale oba rodiče zemřeli. Kdo vás zaměstnává teď?" zeptala jsem se ho.
"Víte město, teda přesněji starosta a šerif nechtějí aby to tady chátralo, takže teďka spíš město."
"A vy bydlíte v domě?" zeptal se trošku nedůvěřivě Scott.
"Ale to ne." rozesmál se. "Za domem je menší kůlna. Eaglestonovi mi dovolili si zam zařídit menší bydlení abych nemusel každý den jezdit z města. Byli ke mě celkem laskavý."
No aspoň k někomu Marty, pomyslela jsem si.
I když to byl přesně styl rodičů.
Laskavost a přetvářka k většině lidí z města.
K vlastní dcery ale ne.
"Nebude vám vadit když se budu dál starat o dům, když tu budete?" zeptal se Marty se strachem v hlase.
"Ale jistě že ne. Zatim ani nevíme jak dlouho se tady zdržíme." odpověděla jsem.
"Chcete prohlídku domu? Jistě jste tu dlouho nebyla." nabídl se Marty, ale odmítla jsem.
Chtěla jsem si to projít sama.
"No jo, jak jinak. Tak ať se vám tady líbí." řekl Marty a odšoural se pryč.
Se Scottem jsme se na sebe podívali a on pokrčil rameny. Také jsem trošku nepochopila Martyho poznámku.
Raději jsme se rozhodli jít dovnitř.
Jakmile jsem otevřela dveře ucítila jsem pach zatuchliny a hniloby.
Marty se možná staral o dům ale vyvětrat ho nenapadlo.
Nejspíš tu ani netopil když tu nikdo nebyl a tak stěny navlhly.
"Radši půjdu najít sklep a kotel aby se tu zatopilo." řekl Scott a položil na zem naše zavazadla.
"Nejspíš tam bude uhlí nebo dřevo. Nikdy jsem jako malá do sklepa nechodila." vzpomínala jsem.
"Když jsem byl malý já, tak jsme sklep ani neměli." rozesmál se Scott a vydal se hledat dveře do sklepa.
Já jsem naopak zamířila po schodech do patra.
Pamatovala jsem si kde jsem měla svůj pokoj a chtěla jsem ho vidět.
Změnila ho matka? Udělala si z něj šicí pokoj? To asi těžko, na šití jsme měli služku.
Vyšla jsem do patra.
Viděla jsem pootevřené dveře do jedné z koupelen.
Další měli rodiče vedle ložnice a jedna byla v přízemí.
Ale tuhle jsem si pamatovala velmi dobře.
Asi v páté třídě mi Denise Wilkisová,která seděla za mnou, nalepila žvýkačku do vlasů.
Bylo to při první hodině a já jsem ji musela mít celý den na hlavě.
Když jsem přišla domů, tak mě matka dala do vany, kam napustila studenou vodu.
Klepala jsem se zimou. Ona mě však chytla za vlasy a potopila mi hlavu pod vodu.
Nevím co tím sledovala, bylo jasné že takhle žvýkačka nepustí.
Potopila mě znovu a držela pod vodou, zatímco mi rvala žvýkačku z vlasů.
Chvíli jsem se bránila. Děsila jsem se že mě nepustí a já se tam utopím.
Jenže její tlak byl moc silný.
Vytáhla mě ven.
"Budeme to muset ostříhat." řekla jen a odešla z koupelny pro nůžky.
Klekla jsem si před vanu a objala si kolena.
Byla mi hrozná zima.
Matka se vrátila.
"No co tu tak sedíš? To si ani neumíš vzít ručník?" řekla mi nepříjemným tónem.
Pak se pustila do stříhání.
Celou dobu co stříhala, tak jsem brečela.
Když skončila, vstala a řekla jen: "No, vidíš. Není to tak hrozné. Ukliď to tady."
Bála jsem se podívat do zrcadla a tak jsem opravdu jen uklidila.
Ale nevydržela jsem to, se nepodívat.
Matka opravdu vystříhala jen žvýkačku. Vlasy na jedné straně jsem měla krátké a na druhé straně dlouhé.
V současné době je to považováno za moderní a stylový střih, ale tehdy nebyl.
Děti se mi samozřejmě smály ve škole.
Cestou domů mě zastavila paní Bullisterová.
Měla své vlastní kadeřnictví.
Když mě viděla s tím příšerným učesem jak se vláčím domů v slzách, bylo jí mě líto a tak mě vzala do svého obchodu a tam mě ostříhala.
Pořád jsem ji děkovala a byla jsem nesmírně vděčná.
Ona však celou dobu nepromluvila.
Až do chvíle než skončila.
"Takhle je to lepší děvče." řekla jen když skončila.
Ještě jednou jsem poděkovala a šla domů
Zavřela jsem oči před touto vzpomínkou a raději zavřela dveře do koupelny, kde se tohle stalo.
Poprvé mě napadlo, že návrat domů možná nebyl tak dobrý nápad.




Můj pokoj, byl uplně stejný.
Vypadal naprosto stejně jako v den kdy jsem odešla na vysokou školu a pak už jsem se nevrátila.
Bylo to ale ohromné množství prachu, takže sem matka nejspíš ani nechodila.
Pravděpodobně potom co jsem odešla, tak zavřela dveře a já byla první člověk po letech, co je znovu otevřel.
Dokonce i postel byla pořád neustlaná.
Vešla jsem dovnitř a podívala se z okna.
Záclony páchly zatuchlinou.
Z okna jsem viděla Martyho jak hrabe listí na zahradě.
Pokyvoval hlavou, takže měl asi v uších sluchátka a poslouchal nějakou hudbu.
Přešla jsem ke svému stolu a otevřela první šuplík.
Našla jsem tam jednu školní učebnici.
Margaret Eaglestonová, stálo uvnitř.
Jméno jsem si změnila až po dokončení vysoké školy, když už jsem věděla že se nevrátím.
Pod knihou ležela fotka z třetí třídy.
Příšerné šatičky, strnulý úsměv.
Ani jsem se nepoznávala.
Zavřela jsem šuplík a otevřela ten pod ním.
Ležel tam přeložený list papíru.
Chtěla jsem ho vzít do ruky ale vylekal mě nějaký zvuk.
Bylo to jako duté bušení ve stěnách a pak hukot.
Po chvíli ten zvuk ustal.
Přišla jsem na to že to bylo topení. Tlak v trubkách, který se šířil po domě.
Poslední dobou tu jistě bylo chladno a tak se vše postupně zahřívalo.
Znovu jsem se vrátila k papíru v šuplíku.
"Drahá Margaret, viděla jsem dnes jak se k tobě Rose Adamsová dneska zachovala. Kdyby sis chtěla kdykoliv promluvit, navštiv mě. Diana Jackmanová" stálo uvnitř.
Přemýšlela jsem kdy k tomuhle došlo.
Nepamatovala jsem si že by mi Diana psala nějaký dopis.
Nejspíš ji budu muset navštívit a promluvit si s ní o tom. Pokud tu tedy ještě bydlí.
Nechala jsem dopis na stole a slyšela jsem Scotta jak vybíhá po schodech.
"Liso?" zavolal po domě.
"Tady jsem." vyšla jsem z pokoje.
"Topení už jede, takže za chvíli tu bude přijemněji. Vau, to byl tvuj pokoj?" nahlédl dovnitř.
"Ano byl. Vůbec nic se tam nezměnilo. Nejspíš tam matka nic nezměnila od doby kdy jsem odešla." otočila jsem se přes rameno dovnitř.
Měla jsem nepříjemný pocit, jako kdyby mě odtamtud sledoval duch mé vlastní minulosti.
"Kde budeme dnes večer spát?" zeptal se Scott.
"No, to je dobrá otázka." odpověděla jsem mu, protože jsem sama netušila.
"Není tu pokoj pro hosty?"
Ano, ten tu byl a já jsem tam zamířila.
Byl to velký pokoj, větší než můj vlastní.
Dokonce tam byla i větší postel.
"No, tak to by jsme měli. Dojdu pro věci." řekl Scott a hned zase zamířil dolů.
Já jsem chtěla v pokoji vyvětrat.
Okno bylo lehce zaseknuté ale po chvíl zápolení se mi podařilo ho otevřít.
Potom jsem sundala závěsy a záclony. Všechno to hrozně páchlo.
Doufala jsem že tu funguje pračka aby se to všechno mohlo dát vyprat.
Pokud ne, snad v Honor´s Wall někdo postavil čistírnu.
Scott donesl věci a pokusili jsme se zabydlet jak nejvíc to bylo možné.
Při procházení domu jsme viděli, že jestli tu budeme chtít nějakou chvíli bydlet, bude potřeba udělat spousta věcí.
Scott mi pomohl po celém domě sundat závěsy, které jsem nahromadila v pokoji, který vypadal jako prádelna.
Pračka ovšem nefungovala.
Oba jsme se pokoušeli ji zprovoznit ale nepovedlo se nám to.
Podařilo se mi ovšem najít něco jako uklidovou komoru a zametla jsem několik pokojů. Obývák, naši ložnici a kuchyň. Do ložnice rodičů jsem se ještě neodvážila.
"Neteče voda." ozval se Scott z koupelny v přízemí.
"Nejspíš bude vypnutá. Víš, když tu nikdo nebyl." řekla jsem. Sama jsem otočila kohoutkem v kuchyni a ten jen zachrčel.
Zmáčkla jsem vypínač a světlo se rozsvítilo.
Takže elektřina fungovala, ale voda ne.
"Třeba je uzávěr jen někde tady. Marty by to mohl vědět." napadlo mě.
"Zajdu za ním." řekl Scott ale zarazila jsem ho.
"Ne, já to udělám. Přece jen jsem paní domu." usmála jsem se a políbila ho na tvář.
Oblékla jsem si bundu a nazula boty.
Venku už se pomalu začalo stmívat. A to bylo teprve pět hodin.
Rozsvítila jsem venkovní světla.
Jako snad každé sídlo, i tohle mělo hromadu světel venku aby bylo nepřehlédnutelné.
Vyšla jsem ven. Ihned na mě foukl studený vítr.
Město před domem už bylo osvětlené a tiché.
Cítila jsem kouř ze dřeva. Nejspíš z továrny nebo z komínů obyvatel města.
Obešla jsem dům, kde jsem viděla Martyho chatku, kde se v okně svítilo. I jemu šel kouř z malého komínu.
Nejspíš měl uvnitř malá kamna, kde si rozdělal oheň.
Došla jsem k chatce a zaklepala.
Nikdo se však neozval.
Zaklepala jsem znovu.
Stále nic.
Pokusila jsem se otevřít dveře.
Bylo zamčeno.
"Přišla jste mě navštívit?" ozval se za mnou Martyho hlas.
Trošku mě vylekal.
Otočila jsem se k němi a viděla jak tam stojí a opírá se o hrábě. Měla jsem z něho nepříjemný pocit.
"Ne, to ne. Jen..." nestihla jsem doříct a už se blížil ke mě.
Šel z něho strach.
Jak se přibližoval, cítila jsem jak páchne zatuchlým listím a cigaretami.
"Jen?" zopakoval.
"Jen....Neteče nám voda. Chtěla jsem se zeptat jestli není v domě někde uzávěr." vysvětlila jsem mu.
"Jo voda. Jistě se chcete umýt po dlouhé cestě."
Opravdu jsem zaslechla z jeho hlasu ironii?
"Ano přesně tak."
Snažila jsem se znít rozhodně.
"Pustim vám ji. Je to za domem." řekl a bez rozmyšlení se otočil.
Já jsem okamžitě jeho chatku opustila a vrátila se do domu.
Jakmile jsem zavřela dveře ozvalo se v domě krátké zahučení, jak se plnily trubky v domě vodou.
"Voda teče?" zeptal se Scott z horního patra.
"Ano, snad ano." odpověděla jsem mu a odešla do kuchyně.
Naše večeře ten den byla složená jen z ohřáté pizzy, kterou jsme si koupili cestou.
Pak jsem si jen dala sprchu v koupelně v přízemí,jelikož voda přece jen tekla a šla si lehnout do pokoje pro hosty.
Když jsem ležela v posteli cítila jsem nepříjemný a tísnivý pocit.
V hlavě se mi opakovala jen jedna věta.
Není dobré tu být.




Jakmile Lisa usnula Scott ještě seděl v kuchyni a pročítal se seznamem věcí, které chtěl druhý den nakoupit aby se mohl dát dům dopořádku.
Sice tam neměli v plánu zůstávát, ale cestou se s Lisou domlouvali, že by mohli dům dát dopořádku a pak ho prodat. Rodiče Eaglenovi tu žili v hrozném stavu.
Nářadí, protože při návštěvě sklepa zjistil, že několik prken ve schodech jsou polámané. Čistící prostředky, protože se tu jistě bude muset uklidit.
Scott vstal a začal otevírat skřínky v kuchyni.
Pět ze sedmi vrzalo a jedna se dokonce nedala otevřít vůbec.
Ale v horní skřínce v rohu našel lahev s bourbonem.
"Copak to tu máme za poklad." usmál se na lahev.
Vytáhl si skleničku a nalil si.
Sotva se napil, ozvalo se domem zaklepání.
Trochu sebou trhl, protože to nečekal.
Někdo klepal na dveře. Nejspíš někdo kdo bydlel poblíž a viděl rozsvícená světla.
Scott došel ke dveřím a otevřel je.
Nikdo tam nebyl.
Rozhlédl se na cestu před domem a nikde nikoho neviděl.
Na zemi cosi zašustilo.
Sehnul se k tomu a našel lístek zatížený kamenem aby neulétl.
"Odejděte" stálo na něm.
Scott se tomu zasmál.
Zmačkal papír a v kuchyni ho viděl do koše.
Pak dopil sklenici a šel si lehnout k Lise.