Alice - Kapitola 2

Jsem venku. No, čekala jsem od toho více.
Nevím, co jsem si myslela. Že uvidím růžovou oblohu, která svítí na šťastně se tvářící lidi radostně hopkající po ulici a volají na svého pejska, který spokojeně pobíhá po parku. Ne. Je to tady pořád stejné. Připadám si, jako bych otevřela skříň z Narnie. Až na to, že místo, ze kterého se vracím, můžu jenom těžko srovnávat s prostředím rozkvetlé zeleně s přátelským mluvícím lvem.

Táta celou dobu hypnotizuje silnici. Zase má ten výraz, kdy je natolik naštvaný, že by jediný jeho pohyb mohl rozpoutat obrovskou reakci nářků a nadávek o tom, jak si představuju se vůbec domnívat o své duševní pohodě. Ať si myslí, co chce.

„Co máma?“ zeptá se nečekaně.

Ne, toto mě vážně překvapí. O mámě jsme se nebavili snad od mého odchodu z domu a teď ji v autě jenom tak lehkomyslně předhodí, jako by se mě ptal na počasí.

Nechci se bavit o mámě. Nesnáším ji za to, co udělala.

Hlavou mi nekontrolovatelně prolítávají veškeré argumenty, které bych moha použít, ale držím se na uzdě. O mámě se bavit nebudeme. Tečka.

---
„Trošku jsem to tady předělal,“ podotkne táta, když uvidí můj překvapený výraz hledící na místo, které jsem ještě před několika měsíci považovala za svůj pokoj. On asi vážně počítal s tím, že se z léčebny nevrátím tak brzo. Ze stěn mi zmizely všechny plakáty, poličky byly zaplněny starýma cédéčkama či knihami, na stole nezbyla jediná věc, která by měla komukoliv někdy připomínat, že jsem zde každý večer sedávala. Všechny moje věci jsou úhledně poukládány do krabic v zadní části pokoje.
Moje instinkty mi napovídají, že bych se měla jít osprchovat. Jak jinak se přece může začít nový život. Místo toho, ale namátně hrábnu do jedné z krabic a vytáhnu můj starý noťas, který v tu ránu zapojím a zapínám.
Chci si promluvit s lidma z F10. Říct jim, že jsem taky byla v léčebně. Vyměnit si s něma názory a dozvědět se o tom, co se stalo u nich za těch několik měsíců.
Mám tam ty lidi docela ráda. Kdo by řekl, že si najdu nějaké kamarády na stránce zabývající se tématikou drogově závislých. Na druhou stranu, kdo vám více porozumí než právě ten, kdo tyto muka prožívá taky.
Doufám, že tam bude i Max_09. Už dlouho jsme spolu nemluvili. Chci si s ním povídat. Doufám, že tam bude.
Dychtivě otevírám vyskakovací okno. Není tam. Nikdo tam není, kromě neznámého panáčka jménem BreakingMatt. Kdo se sakra může pojmenovat tak idiotsky.
BreakingMatt: Zdravím
Nechce se mi psát s někým, koho neznám. Těšila jsem se na jiné lidi. Těšila jsem se na Maxe_09 i když počítám, že s tím, co mi kdysi psal, už je dávno někde voběšenej nebo v blázinci.

BreakingMatt: Tebe neznám. Seš asi nějaká nová, co? Taky jsi do toho spadla?
Nějaká nová? Mám chuť jít znovu skočit z mostu.
NoWonderlandAlice: Ne, ale po tomto asi brzy zase spadnu.
BreakingMatt: Ahh… být tebou, tak se držím dál. Mám už s tím trochu zkušenosti a věř mi, že spadnou do drog není nic hezkého.
Je to svým způsobem roztomilé. Nevím jestli se mám smát nebo brečet.
NoWonderlandAlice: Drogy jsou ta jediná věc, která ti pomůže se smát v čase, kdy ti nezbylo nic kromě tvého vlastního pocitu bezcennosti a špíny. Je to pocit naprosté odevzdanosti a dokonalé uklidněnosti i když přitom sleduješ svůj propadající se smysl života. Pokud ty považuješ drogy za něco nehezkého, tak ti to můžu akorát tak závidět, protože pro mne už jsou drogy jedinou spásou života.
Nevěřím tomu, co jsem teď napsala. Do prdele, byla jsem v té pitomé léčebně 8 měsíců! Tak proč se nic nezměnilo? Co jsem tam sakra dělala kromě toho, že jsem se užírala z toho, že mi život utíká před očima? Naštvaně hodím noťasem o zeď. V zápalu vzteku a naprosté beznaděje ještě naštvaně třísknu do lampy na nočním stolku, která se vlivem mé síly rozbije a pořeže mi ruku.
Myslím, že lepší situace pro příchod mého táty do pokoje nastat ani nemohla.