Kapitola 1 - Tam a ven

Jak tak člověk postává nad rozdupaným tělem mladé dívky, přemýšlí o velikosti boží. Bílé úlomky žeber čnějící z roztrhané kůže a zakrvácené boty němě dosvědčují účinnost tělesné váhy dospělého muže pro fyzické násilí. Její klidná tvář, tu a tam překryta slepenými vlasy, skelnatým pohledem dosvědčuje její smíření s osudem.

Dlouho jsem nevěděl, jak tohle dílo napsat. Popravdě – už jsem s ním jednou začal, ale kývalo se moc sem a moc tam a na příběhu to bylo znát. Ale nyní mám konečně ucelený názor na to, co chci vlastně sdělit, takže předpokládám, že následný výsledek bude již jen odrazem toho, co se stalo tak, jak mi dovoluje paměť.

Faktem zůstává problematičnost a nepraktičnost morálního vnímání. Člověk může být, jaký chce – v dobře padnoucích drahých kalhotách, černé košili, pevné kožené obuvi a s vlasy sčesanými dozadu – přesto s takto dokonalým vzhledem a ostře řezaným obličejem stojí jako idiot nad vychládajícím tělem dostatečně dlouho na to, aby jej ještě zastihli na místě muži zákona.

„Dejte pomalu ruce za hlavu. Žádné prudké pohyby!“

Úsměv a apatie, zamyšleně zaražená do země, v očích.

„Dali jste si na čas….“ Otáčím se čelem ke dvěma strážníkům. Státní policie, žádná městská. Na výkřiky do nocí potemnělého parku se posílají ti lépe vycvičení. V pohledech se jim stříbro-leskle perlilo zděšení. Jeden neustále přejížděl pohledem z neurčitého zbytku těla dívenky na mě a zpět. Druhý byl nejspíše trochu otrlejší. Nespustil mě z mušky ani na okamžik. Gratuluji, pane, zatím jste neudělal chybu a já vás nezabiji. Zatím.

„… Takže, jak to uděláme?“

„Dejte ruce za hlavu!“

Plním jejich požadavek, zachovejme si zbytek civilizovanosti.
„Kleknout a špičky přes sebe!“

A proč by ne? Dokud nechtějí peníze…

Kolena se zabořila do bahna. Bude to vypadat mírně nezdvořile, než si to nechám vyčistit. Prosím, boty bych přeleštil ještě sám, konec konců jde jen o organické tekutiny, to lehce setře hadřík, ale bahno na bavlně už bude prací pro jednoho z pracovitých imigrantů, v těch malých čistírnách uprostřed města.

Ten otrlejší, jistě bude služebně starší, zasunul zbraň a pomalu se začal přibližovat s pouty. To ale ne…

„Odpuste pane, ale proti nasazení náramků se budu bránit.“

Zarazil se.

„Chcete-li mne zatknout, prokažme si vzájemnou úctu a důvěřivost.“

„Abyste pak mohl snadněji utéct, nebo nás zabít?“

Zatvářil jsem se tak nevinně, jak jen to šlo. Potom mi ale obličej zkameněl v mírně zamračeném výrazu.

„Myslíte, že nahraji dle pravidel? Mám to brát jako urážku?“

Policisté již viditelně zneklidněli.

„Chlape, bránit nebránit, máme předpisy. Buďto ti je nasadím, nebo tě nadstrážmistr zastřelí.“

„No, když tedy musíte…“

Pár pohybů za mými zády, zakončených charakteristickým zvukem dotahování jazýčku v zoubkách zámků.

Pomalu jsem začal vstávat. „Kde máte vůz?“

Docela nevybíravým způsobem mi začal diktovat pohyb tlakem ruky za předloktí. Jeho menší vzdálenost od pozůstatků na zemi způsobila vyšší míru jeho podráždění.

„Neboj, hajzle, však k němu dojdeme.  A ty tu zůstaň, až přijedou ze soudního. Nepoblij to tady!“

„Ano, pane!“

Hierarchie. Špatně opodstatněné ale dobře kontrolované pověření druhému poroučet jen na základě zkušeností… I když by svět bez toho asi špatně fungoval, dávám přednost svobodnému jednání. Jedině v pravé anarchii vykrystalizuje z čistého destruktivního jednání všech ten malý hlouček opravdu silných a obdivu hodných lidí, jež si uvědomí sílu tvoření – a vytvoří skutečný žebříček hodnot a lidí, vzniklý na schopnostech a dovednostech – nikoli na protekci a času.

Zavedl mne k nedaleko stojícímu policejnímu vozu. Usadil jsem se vzadu a zaujal pohodlnou polohu. Strážník, aniž by mne pustil z oka, přešel k místu řidiče a natáhl se po vysílačce:

„Tři jedna dvojka centrále.“

„Mluvte tři jedna dvojko.“

„Podezřelý zadržen. Čekáme na vyšetřovatele.“

„Rozumím tři jedna dvě. Máte povolení se vrátit na stanici, jakmile dorazí patolog. Poslané posily pověříme zabezpečením místa činu.“

„Rozumím, centrálo, do kdy je můžeme očekávat?“

„Do dvou minut.“

„Tři jedna dva – konec.“

Zavěsil vysílačku zpět na její místo. Dlouze se na mne zahleděl.

„O čem přemýšlíte?“

„Tý holce nebylo podle všeho ani patnáct. Zřídil jsi ji ohavným způsobem, ale i přesto se chováš…“

„Civilizovaně?“

„Ano…“

„Já se umím bavit na úrovni strážníku.“

„Myslíš, že je to zábava vraždit malý holky tak, že jí máma bude identifikovat podle bot?!“

„Myslel jsem bavit, ve smyslu konverzovat. Moje vina, nevyjádřil jsem se dost jasně.“

Zachovával jsem ledový klid, jen jsem se omluvně pousmál.

„Jak, jak můžeš být tak klidný?! Za tohle tě zavřou, že nejspíš už nikdy nevylezeš!“

„Přijmu to, co mne čeká. Jen mi ještě řekněte, co mne prozradilo?“

„Třeba to, že si stál hodinu na místě činu? Nebo to, jak ta chudinka křičela?“

„Ach ano, křičela… prvních pár minut. Potom nesouvisle chrčela a nakonec už nebylo slyšet nic…“

Popravdě je zajímavé, jak lidé jednají na případ ohrožení – totiž vůbec ne stádově. Přitom stádové jednání je pro lidský druh tak charakteristické – například o volbách.

… Vůbec jsem ji nemusel tišit, o to méně na začátku. Kdyby vykřikla jednou a víc nic, mohl bych si jí prohlížet do rána. Lidé jsou hluší k potřebě pomoci od nich – a až příliš bědovační k potřebě pomoci jim.

„Já tě tady na místě ty bastarde…“ vytasil zbraň a namířil mi na hlavu. Ach, udělal chybu…

„Vy máte celou dobu zakloněnou pojistku…“

Policista zbledl doslova do barvy okvětních lístku jarní jabloně. Pohlédnul na zbraň a s hlubokým vydechnutím odjistil. Ještě že se jedná o toho zkušenějšího z výjezdu… ironie… možná i sarkasmus. Člověk tím získává opět na troše důvěry ve schopnost státu chránit nás a pomáhat.

„Když o tom víš, proč si toho nevyužil?“

„Nebylo by to vůči vám fér. Jedna chyba za celá ta léta služby by vás rovnou měla stát život?“

„Já…“

„Kolik vám zbývá do důchodu? Jak hodlá stát ocenit, že jste dennodenně nasazoval život na ochranu těch, co na vás povšechně plivou?“

Několik kuželů světel, co se vylouply za horizontem, naznačily, že zmiňované posily dorazily s malým předstihem.

Do jejich příjezdu jsme již nepromluvili.

Stále ještě trochu vyveden z míry policista přistoupil k služebně vyšší šarži a podal mu hlášení. Občas přitom pohleděl na mne s nevyřčenou bázní v očích. Zřetelně jsem mu i z dálky rozuměl. Odklonil se příliš pozdě, aby zakryl své rty. Trošku uraženě jsem stlačil rty do jediné uzoučké čáry a koutky protáhl do stran.

Policista domluvil a nyní mě měl převést na centrálu. Počkal na svého kolegu a nastoupil do vozu. Cesta uběhla beze slova, ale když mě odvedl do zadržovací cely, otočil jsem se k němu:

„Z jakého důvodu soudíte, že jsem blázen?“

Nasadil kamennou tvář. Beze slova mne popostrčil do cely a zavřel. Otočil se.

„Ty jsi blázen.“

„Já neriskuji život pro nevděčné masy a nehájím prohnilý systém. Co vy?“

Nadechl se. Vydechl. Odešel. Neměl argument.

Mám své nálady, to ano, ale proč rovnou tak silná slova? Cožpak je žena se sklony k sexuálnímu masochismu bláznem, když se nechá bít pro vlastní vzrušení? Nebo je intelektuálně založený student práv bláznem, když místo popíjení v putykách věnuje svůj čas naplňování potřeby číst a nesocializovat se?

Tak jsem zůstal sám. Vlastně ne sám, ve vedlejší místnosti z mříží se krčil nějaký mladík. Nemohlo mu být více, nežli mně. Spíš znatelně méně. Tak dvacet, jednadvacet.

„Za co tu jsi ty?“ Zvedl hlavu, začal konverzaci a pohledem si mě přeměřil od hlavy až k patě a zpátky. Jeho oděv znatelně nekorespondoval s tím mým.

Chvíli jsem se na něj díval.

 „Kapsářství. Chytli mě v metru. Ty?“

Ještě chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem se pousmál a pokrčil rameny.

„Sám nevím. Jen jsem rozdupal jednu dívku a najednou jsem zde…“

Trošičku s ním má slova hnula. Či spíše trhla. Nervový záškub, asi neolitický pozůstatek vzorce jednání na náhlé a překvapivé nebezpečí.

„Vražda dítěte? Za co? Špatná známka? Nebo udělala průšvih?“

„Neznal jsem ji. Byla jen ve vhodný čas na vhodném místě.“

„Jak rozdupal?“

„No, mé boty jí za přičinění mé tělesné váhy, gravitačního zrychlení a plyometrického faktoru svalové soustavy dolní končetiny, v nich obuté, nos vmáčkly do obličeje a urazily čelist. Za zmínku rovněž stojí fakturovaná páteř – skrze hrudní dutinu. Ono – nebylo to moc těžké. Plíce jsou vlhké samy od sebe, a i když orgány do jisté míry pruží, objeví-li se cestička, vyjedou z těla samy ven. A asi jsem jí zlomil nohu, když jsem ji podrážel...“

Vězeň pokýval hlavou.

„Ty jsi magor. Nejen že jsi vrah, to se dá ještě pochopit, ale tohle je chlubení“

„Ano, to už říkal ten strážník… osobně se považuji spíše za umělce.“ Byť mírně dekadentního. Ale kdo na světě může soudit vkus jednotlivců?

„A měl pravdu.“

Nejspíše pokládal náš rozhovor za ukončený, tak odevzdal svou hlavu rukám, jako tomu bylo, než jsem přišel.

Usedl jsem na tvrdou lavici a pozoroval jsem ho.

…

Pozoroval jsem ho dlouho.

…

Velice dlouho.

…

…

…

Začalo mu to být nepříjemné, ale nic neříkal, jen se vrtěl a všelijak hýbal.

Samozřejmě mu to muselo být nepříjemné. Hleděl na něj šílený vrah, alespoň jak si to oni myslí… nejsem šílený. Být šílený, pokusím se policistům utéci. Tento pokus by byl jistě korunován úspěchem, ale proč to dělat? Nechám se teď v klidu dopravit do vězení, nebo dokonce i sanatoria. A tam? Uvidí se. Třeba si najdu přátele. Třeba strávím příjemný a klidný život za peníze daňových poplatníků.

Neměl bych vynechávat své prášky… Už si začínám vše opět uvědomovat.

…

Někdo přichází. Odvádějí kapsáře. Věnoval mi poslední podrážděný pohled a opustil místnost. Zůstal jsem tu sám.

Úplně sám.

Co teď? Co budu nyní dělat? Ach ano. Mohl bych psát. Nemohl. Při prohledání mi vzali pero. Bombičkové, inkoustové, zdobené monogramem a zlaceným tupírováním psacích křidélek. Byl to dárek.

A nemám ani papír. Nevadí, stačí stěny. Písmo je dobře promítatelné představivostí na monolitický povrch. Co bych tak mohl psát? Báseň? Prózu? Báseň? Lyrika, epika?

Několik dalších hodin. Postupného přicházení do stavu příčetnost. Reaktivní rychlost byrokracie se počítá na věčnosti. Jedna věčnost, dvě věčnosti, tři věčnosti… reaktivita byrokracie je rekreativní.

Musím odsud zmizet – a vzít si svoje prášky…

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil, za doprovodu dvou bachařů, muž v obleku a s kufříkem.

„Mohl bych požádat o židli, prosím?“

Usadil se naproti mé cele. Dlouze se na mě zahleděl. Poté otevřel kufřík a ukázal mi fotku těla dívenky. A potom fotku, nejspíše z rodinného alba. Nechal mě, abych si je prohlédl a pak je položil na zem.

„Jak se jmenujete?“

Ach ano, jistě… psychiatr?

Začátek rozhovoru ofenzivním způsobem, pokusem reflexního šoku z reálného jednání. To by ovšem působilo na kompulzivní násilníky, neuvědomující si plné rozměry svých činu skrze temnou mlhu nahromaděné krve v hlavě následkem neovládaného vzteku, potažmo hormonální odezvy činnosti hypofýzy.

Jenomže přesně to já jsem, že? Byť jsem utrpěl vzdělání. Jenomže sebereflexe se nedostaví – touto fází jsem již dávno prošel a nemám tak zvané okno. Vím, co se stalo.

„Jak myslíte, že se jmenuji?“

„Budeme spolu hrát hru na zrcadlení?“

Oponent nejspíš utrpěl vzdělání rovněž.

„V nepovolených technikách dialogu vede metoda zrcadlení k navození dominantní pozice ofenzivnějšího konverzujícího. Jsem jen stejně ofenzivní na vás, jako vy na mne.“

Naklonil se na židli mým směrem.

„Máte skrze tyto mříže pocit, že skrze nepovolenou techniku dialogu, navodíte svou pozici, v naší konverzaci, dominantnější?“

„Samozřejmě. Dle Junga každý psychiatr, který ztratí při rozhovoru s pacientem dominantní pozici, by měl své sezení okamžitě ukončit. Freudova psychoanalýza zase ani neumožňuje jednat s pacientem jinak, než z dominantní pozice. A jiné přístupy se u nás nevyučují. Pouze vám znesnadňuji práci z rozmaru a dlouhotrvající nudy zde.“

„Toužíte tedy po okamžitém ukončení našeho rozhovoru.“

„Nenechte se mýlit, pane doktore, já konverzuji rád. Jen nerad přihlížím tomu, když mne někdo chybně analyzuje.“

Opřel se opět vzad a jeho posed zapůsobil arogantně.

„Proč si myslíte, že chybně?“

„Protože už jen tím začátkem jste si chtěl ověřit, zda-li jsem jednal vědomě, což už ze samotné podstaty prakticky uráží mou příčetnost.“

„Tvrdíte, že jste byl příčetný, když jste to prováděl?“

„Tvrdím, že nemám rád analýzy, pane doktore, které jste se právě opět dopustil. A vynechal jsem prášky, přiznávám. Moje chyba, občas se mi to stane.“

Zapsal si nějakou poznámku do notýsku. Nechal jsem jej. Když si všiml, že jej pozoruji, pokračoval.

„Je to má práce. Platí mne za to.“

„Chápu. Co hrát tuto hru oba?“

„Myslíte, kdo dříve najde v hlavě toho druhého něco, co nesnáší? Říká vám něco sebezkušenostní trénink?“

Pohodlněji jsem se usadil. Tento rozhovor je vcelku zábavný.

„Samozřejmě. Každý čerstvý student psychologie si tím projde. Následkem naučení se posloupnosti lidských pochodů myšlení vám začnou docházet příčiny vašeho každodenního jednání. Zjištění, že při sexu rád koušete partnerku do šíje, protože vlastně nesnášíte vlastní matku, může být pro hodně lidí frustrující.“

„To ano, ale to jste zjistil jen díky mé vzdornosti k neúspěchu, kterou jste správně interpretoval jako snahu se zavděčit vyššímu principu. Některé matky jednoduše nechválí… Ovšem pokud vám samotnému tak analýza jde, je otázkou, proč vy sám ji nemáte rád. Předpokládám, že jste vyšinutým jedincem od malička a vaše rodiče, omlouvám se, rodič, to nepřekousnul.“

Je dobrý. Ale nemám v úmyslu se dát.

„Správně, pane doktore, ale tohle by došlo i obyčejnému průměrnému studentovi v prvním ročníku.

Jste rozvedený, víc jak jednou. Při každé hádce to dopadlo tak, že jste musel mít poslední slovo a nepřiznal jste, když jste neměl pravdu. A nejspíš budete mít problémy s potencí, že? Vaše postavení nohou sice může působit defenzivním dojmem, ale pravým důvodem je jejich špatné prokrvování, které se nám maličko rozšířilo dlouhodobým přiškrcováním nádobíčka.“

Zaujal jsem jej – opět se naklonil mým směrem:

„To že jsem nakloněný vaším směrem deklarovalo moje dědičné žilní problémy dostatečně, nicméně to, že jste vytáhnul své lékařské znalosti na začátku utkání, pro něco tak nízkého, jako jsou hormonální a pudové urážky, je pod vaší úroveň.“

Usmál jsem se. Musel jsem. Je skutečně dobrý. Nedivím se, že s ním žádná žena nevydržela.

„Pravda, pane doktore. Máte jednu otázku, než budeme pokračovat v utkání.“

„Taková pravidla se mi líbí. Trauma v dětství?“

Zamyslel jsem se a otevřel v hlavě truhlici vzpomínek. Byl na ní již usedlý prach, ale čas od času je potřeba jej setřít a vše si připomenout, aby člověk nezapomenul čím je – a jak se tím stal.

„Nic neobyčejného. Zkušenosti se šikanou v obou rolích, rozvod a následné tahanice, prvotní zkušenost svědectvím autonehody bez stupňující se agresivity. Začal jsem vysoko a držím si svou laťku.“

„Mluvíte o tom jako o sportu.“

„A co není sport, pane doktore? I náš dialog je kláním.“

„Přirozená soutěživost nebo mezi-mužská rivalita je pochopitelná a populací do jisté míry tolerována. Agresivní čin tohoto typu nikoliv. Navíc jste mi mimoděk přiznal, že se nejednalo o první čin.“

„Nepřiznal jsem to mimoděk. Musíte jen hledat. Tenhle rozhovor je u konce, pane doktore. Děkuji za váš čas.“

Chvíli posedával a pozoroval, než si posbíral své fotky, vstal, odsunul židli stranou a odešel.

Tohle nepůjde. Získal jsem nyní možná trochu času, když se budou snažit prověřovat veškerá podezřelá úmrtí v okolí, ale toho mi nebude dopřáno věčně. Musím odsud zmizet, dokud to ještě lze. V opravdovém vězení, nebo pod sedativy nebudu mít naději.

Rozhlížím se.

Zadržovací cela je dokonalým příkladem animálnosti lidského alter-ega. Nebýt člověk ve své samotné podstatě zvířetem, žádný jiný důvod k postavení klece srovnatelné s těmi v zoologických zahradách, by nebyl. Povýšená bytost pracující pouze na vyšších principech mentálna, superega, chcete-li, by se nikdy nesnížila k takovému svůj druh degradujícímu činu, jako je tento.

Vrozenou idiocií člověka je představa, že je právě onou bytostí. Naopak- člověk je tím zvířetem. To, že se snaží podobat vyšší entitě z něj dělá jen nepovedenou hříčku přírody. Televizní zprávy a ekolo-ekonomický stav planety jsou dostatečně dosvědčujícím příkladem sobecké plebejské animálnosti našeho já.

Když to člověku dojde a přizpůsobí se tomuto faktu ještě za svého věku aktivního, totiž do chvíle středu vlastního života, může se z něj stát ten, co rozhoduje o svém osudu sám, tedy člověk svobodný – totiž právě ten dravec, vypuštěný z klece.

A pak je veškeré mé jednání jasné – mám vztek, tak něco zabiji. Mám hlad, koupím si něco, co kvůli mně muselo být zabito. Někdo mi dělá problémy, které se nedají vyřešit zdvořilostí ani demonstrací síly, zabiji jej. Je stejně důležité vědět, jak se chovat mezi lidmi, stejně tak jako vědět, jak je co nejbrutálněji a nejpomaleji usmrtit. Nejhoršími zvířaty hororů nejsou ty, co vystupují tajemně z mlhy ve formě obrysů, ale ty, které vidíte hned od začátku po operách a charitativních akcích v drahých oblecích, než se jejich já, objímající děti a starající se o své bližní, jakkoli to jen jde, změní na jejich Já, jdoucí si za tím, co chtějí, což je v drtivé většině případů opakované dokazování si pozice dravce – ať už krví ostatních, nebo mocí nad nimi.

Sedám si a rozdýchávám další nával. To není dobré. Jsou moc často za sebou. To skutečně není dobré.

Prvotní paprsky slunce pronikající skrze sklíčené, temnými sloupy stínu nakrájené, okno se líně plazí po zemi směrem ode mě a mého kavalce.

Vzhledem k našemu ročnímu období a oknu na východní straně můžeme předpokládat šestou až sedmou hodinu ranní.

Celé tohle místo je ke mně odmítavé a já jej nebudu zbytečně provokovat svou přítomností a vyvolávat bezděčně spory vzniklé pouhými antipatiemi. To, že nemám rád mladé dívky, co se oblékají jako coury, neznamená, že ihned, jak nějakou takovou potkám, ji rozdupu.

…

Aha. Ale rozšafný čtenář jistě chápe.

Vůbec by mi nevadila snídaně. Upřednostnil bych něco sytého a tekutého. Můj žaludek, byť zdravý, preferuje po období delšího hladovění, totiž noci, něco, co jej roztáhne a zároveň zasytí, nýbrž nenamůže.

…

A ono nic. Barbaři.

Má epická etýda popisující milostné souznění hlasů tvořící zpěv v mé hlavě se sloku po sloce už pomalu začalo vsakovat do omítky a písmo ztratilo svých ostrých tvarů, takže bledne – a oni mi odpírají dostatek živin k potlačení katabolického stavu mého organismu.

Měl bych si oficiálně postěžovat. Ale k čemu by to pomohlo. Historii píší vítězové a v tuto chvíli se tak cítí právě oni, takže by trefně mířená a opodstatněná poznámka na jejich nedostatečnosti působila jako pouhý až trapný pokus o způsobení nepříjemností jejich maličkostem, na což by bylo reagováno agresivně v horším, ignorantským mávnutím rukou v lepším případě, což by tak, jako tak uškodilo mému jménu mezi těmito.

Takhle to opravdu nepůjde už dlouho dál. Musím se odsud nějak dostat.

Jedná se o pouze zadržovací celu. Touto dobou budou mít už oprávnění k převezení mne do předběžné vazby, což bude ve výsledku znamenat přesun čerstvým vzduchem, čehož bych měl náležitě využít. Promyslím to rovnou, nebo budu improvizovat?

Miluji improvizaci.

Jedině skutečně stresová situace dostatečně ověří schopnost člověka přemýšlet a myslet lépe, než jakýkoli test inteligenčního kvocientu v klidovém stádiu uprostřed rozverného prostředí.

Dal bych se považovat za chytrého?

…

To stojí za zamyšlenou, ovšem nedostává se nám kriticky času, neb to, co se dá jen těžko nazývat snídaní, dorazilo za doprovodu obtloustlého, už při chůzi se potícího policisty. Má jistě jen pár týdnů do odchodu do penze, nebylo by tedy vůči tomuto chodícímu příkladu konzumního stravování za účelem nabytí cukrovky zrovna fair play, zabíjet jej, za bílé pečivo potřené ztuženým, rakovinotvorným, rostlinným tukem. Chtěl-li bych vypadat jako ty, ó mocný příklade stravovací zkaženosti, dal bych si onen jed na jedu, co mi zde servíruješ ku zdolání.

„Děkuji.“

Kývnul. Stará škola. Hnusí se mu cokoli spojené s krví. Jistě ještě angažovaně chodí k volbám za levicové strany. Za jeho mladých let bývalo lépe, všechno bylo levnější a to, co se dělalo za jeho časů, se dnes již nedělá.

„Křížové kolenní vazy, že?“

Zvednul obočí a usadil hustý knír o něco níž. Výraz udiveného mrože.

„Bylo to vidět při vaší chůzi a potvrdil jste mi to opatrným otáčením se při dovírání dveří. Vaše levé koleno trpí na rotaci a i špatné došlápnutí patní oblastí způsobuje bolest. K tomu vám Proenzi nepomůže, můžete jej klidně přestat kupovat. Je to jen reklamní trik. Navíc vy nemáte špatné chrupavky, ale vazy.“

Kývnul. Souhrnný multifunkční pohyb znamenající cokoliv, v tomto případě větu typu děkuji vám, za váš zájem, anamnézu i radu v oblasti ortopedie. Jistě si nechám vaší poznámku projít hlavou. A když nyní dovolíte, odporoučím se za svými povinnostmi ven.

Inu, to bylo vlastně vět hned několik. Zřejmě mi nedostatek pomalých sacharidů v krvi zapříčiňuje únavový syndrom. Ne, že bych se chtěl nějak pozorovat, ale chci-li být při síle, během útěku – všimněte si, že neříkám pokusu o něj – musím do sebe dostat dostatek kalorií.

Alespoň, že čaj je černý.

Bože! Pytlíkový!

…

Dobrá tedy. Nejsem členem mainstreemové popkultury. Má vybíravost v čemkoli by byla špatně interpretována, jako rozmazlenost, kdybych ovšem nedokázal to, co nyní prokáži, totiž schopnost do sebe tu hrůzu nasoukat za účelem čistě prozaickým – za účelem přežití.

…

Ale chutná to odporně. Úplně cítím, jak se ono pseudomáslo, získané složitým procesem fermentace, ukládá v mém kardiovaskulárním systému. Na druhou stranu, ze dvou hřebíčků do rakve návdavkem si snad ihned rakovinu tlustého střeva nepřivodím. A voda obarvená tím, co se v čajovnách zamete po podlaze, je i dostatečně teplá k příjemnému pocitu nasycení.

Celou dobu mne tu sleduje kamera. Proč jsem si jí všimnul až tak pozdě?

Mohli bychom pokračovat v rozhovoru s psychologem i za jeho nepřítomnosti, ale nebyla by to taková zábava. Přeci jen – souboj dobra a zla potřebuje vždy dvě strany, jing nemůže být bez jangu a neustálý koloběh života je definován jen a pouze smrtí. A právě smrt je pouze slovo, protože ani život není uchovatelným stavem.

Měl bych se pokusit odpočívat a přestat myslet.

Se zaujetím co nejpohodlnější polohy na zádech s opřenou hlavou a rukama na břiše zavírám oči a chystám se k polospánku, či spíše povrchní dřímotě.

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

Dveře.

„Unaven?“

Ani neprojevuji snahu otevřít oči.

„Mírně, děkuji za optání.“

„Mám pro vás špatnou zprávu. Vzhledem k vaší nebezpečnosti vás budeme muset převést.“

„S tím jsem počítal od prvotního usednutí na tomto místě.“

…

„Ani se nezeptáte, kam to bude?“

„Záleží na tom? Tak jako tak mi chcete udržet iluzi malého pána na cokoli, co se týká mého každodenního života.“

„Iluzi?“

Otevřel jsem pouze jedno oko a to ještě ne příliš, abych si mohl konverzačního oponenta prohlédnout. Vypadá stejně, jako včera.

Zase jsem oko zavřel.

„Ano.“

„Stále nepřipouštíte submisivní pozici?“

„Budeme pokračovat ve hře?“

„Inu, máme ještě pár desítek minut k dobru, takže jestli chcete…“

Otevřel jsem oči.

„Jakou máte adresu domů, pane doktore?“

…

„Prosím?“

„Hodláte-li mi vnutit pozici pod vámi, nemáte důvod neříct mi svou reálnou adresu, včetně fotek dětí a ženy, protože vám rozum káže, že do konce mého života už mříže z druhé strany neuvidím. Ale něco vám brání tak učinit, že? Takový malý hlodavý strach a potřeba ochránit přede mnou své blízké. Víte co to je, pane doktore?“

Vstal jsem a přešel k mřížím.

„Co si myslíte, že to je?“

Stál několik centimetrů ode mne.

„To je má skutečná pozice, pane doktore. Dominantní. Z nás dvou jsem dravec já a je jedno, že jsem v kleci. Na potravním žebříčku jsem výš.“

…

Nemá argumenty. Hledá je, ale nenachází.

„Mísí se ve vás profesionalita, hrdost, strach a racionální uvažování. Váš intrapersonální konflikt je vidět i na venek.“

Podíval se mi hluboko do očí.

„Malkovského 602.“

Usmál jsem se.

„Právě jste udělal jednu z největších chyb svého života, pane doktore.“

Přisunul si židli a usednul.

„Nemyslím si. Z díry, do které tě dají, už nikdy neuvidíš slunce.“

„To nemám v plánu. A vy byste neměl trpět impulzivním jednáním na základě emocí v práci.“

…

Opět jsem se položil, podložil si hlavu do šovinistické pozice a opět zavřel oči.

„Doufám, že se máte kam s rodinou přestěhovat. Nemám rád, když se mnou někdo jedná tak, jako vy.“

„Zvykejte si. Tenhle rozhovor…“

„Právě skončil. Neberte mi fráze jako druhořadý raper. Máte na víc.“

Hlasité vzteklé kroky následované bouchnutím dveří.

Úsměv přes celou tvář.

Tohle se vyvíjí mnohem lépe, než bych čekal. Státní sektor nemá příliš financí, takže si najímá pouze ty, co se jako odborníci tváři. Skutečné jednání policejního psychopatologa je podmíněno vlastní přesvědčenosti o méněcennosti. Pracovat se zlomenými nebo degenerovanými lidmi mu dávalo pocit nadřazenosti – a jeho následné jednání už postrádá racionalitu.

A pak kdo analyzuje koho…

Vzhled každého, zaměstnání, které provozuje proto, že si jej vybral – tedy ne proto, že mu byla přiřazena – vše definuje nitro člověka. Přihlédne-li se ke všem těmto faktorům, je celkový výsledek lépe zřetelný a přesněji interpretovatelný.

Inu, za chvíli nastane důležitá chvíle…

…

…

…

Cvaknutí. Už zvládám ten zvuk identifikovat jen od poslechu.

„Vstaň. Čelem ke zdi, ruce za zády a žádný hovadiny.“

„Jak si přejete.“

Učiněno tak.

Chladné sevření zápěstí dirigované taktovkou západek náramků pout.

Proč vlastně ne.

„Jdeme.“

„Samozřejmě.“

Vyvedení ven. Pár nepříjemných obličejů po cestě mírně rozlaďuje náladu a mírní úsměv z vidiny blížící se příležitosti ku čerstvému vzduchu.

Vchodové dveře. Pozůstatek z devadesátých let, kdy bylo použito stavebního přechodu od komunistických těžkých dřevěno-železných dveří k lehčímu tlustému plastu. Futra jsou jako od vrat do dvora, ale panty někdo převrtal a vyměnil, aby prosklené dveře zapadly do zdi hladčeji. Přesto kolem nich muselo foukat.

Pocit čerstvého proudícího vzduchu na tváři je až orgasmický. Anton byl přistaven a kolem postávalo pár pánů, co měli dohlédnout na mou přepravu.

„Nastup si.“

„Ale jistě. Bude se mnou někdo vzadu?“

„Jo, aby tě nenapadalo moc blbostí.“

„Dobře.“ Usmál jsem se společensky.

Usedl jsem a vedle mne  - a přímo naproti mne – na tři příslušníky. Další u volantu a vedle něj. Pět na jednoho by se z počátku mohlo pozdávat jako nevýhodná situace, ale mou výhodou zůstává, že nikdo nečeká odpor, natož faktický útěk.

„Jak dlouho pojedeme?“

„Něco kolem hodiny.“

„Děkuji.“

Zaujetí pohodlné pozice. Zavření očí. Počítání.

Třicet krát šedesát je osmnáct set. Po dopočítání k polovině cesty mírné přiotevření očí. Všichni v mém okolí jsou v mírné letargii až znuděné apatii. Vpředu se prostě jede, dle světelnosti otevřenou plochou – nestíní domy, jiná auta, nic.

Čas jednat.

 

 

 

( https://www.facebook.com/AmadeusGiacommoAntallo/ )