Kapitola 3 - Nové Já

 

„Jaká že organizace?“

„To musíme nechat na Nikolajovi.“

…

Rychlá jízda z místa činu zajistila, že si nás policie nebude spojovat s děním tam, protože nás jednoduše nestihli zahlédnout; a začlenění se do provozu jim pak nedává záminku ke sledování.

„Co když nás někdo viděl z místa ujíždět?“

„Neviděl. Pracujeme v týmech.“

„Takže pokrytí celého zorného pole.“

„Ano.“

…

„Kde jste se naučil řídit?“

„V tý organizaci.“

„A onen tým?“

„Taky tam.“

…

„Poslyš, já vím, že ti toho moc neříkám, ale neber to jako nezdvořilost. Nikolaj jenom nerad, když někdo kecá do jeho výkladu.“

„Já to chápu. Řeknete mi něco alespoň o něm?“

…

„Celý to vede. A stará se o chod. Vlastně to u nás i založil. Jako v naší český-pseudo-republice. Takže je nasnadě, že je to velký zvíře. No a je dobrý se podle toho k němu taky chovat. S tim si ale, myslím, nebudeš mít problém.“

„Dobrá.“ Pokýval jsem hlavou. Nechám se překvapit. Je to milé rozptýlení, tento náhlý únos. Jako kdyby nastal děj nové kapitoly…

Zbytek cesty proběhnul více méně při konverzaci o ničem. Ještě jednou bych dostal odpověď, že mi to poví záhadný pán Nikolaj, a musel bych utrousit nějakou nevhodnou poznámku – to by bylo nezdvořilé.

Pořád nemám své prášky…

Po několika málo desítkách minut, respektive po pár stech vteřinách, vozidlo odbočilo z hlavního tahu na vedlejší, následně z vedlejšího na takový, který se ani nezapisuje do mapy.

Dojezd po prašné, polní cestě, k větší bráně z pletiva, už z dálky sledovala skupinka mužů, vzezřením lesníci… možná myslivečtí učni.

Zastavili jsme a teprve tehdy jsem si všimnul maličkosti u každého z nich, která k civilním státním zaměstnancům v tomto sektoru rozhodně nepatří, totiž každý měl tuto poloautomatickou maličkost s integrovaným tlumičem nenápadně na taktických pásech pod svrchníky. Zajímavé krytí. A zároveň očekávání velkých potíží.

„Novej?“

„Jo.“

Usmál jsem se na tazatele i mého řidiče. Nemám, co bych dodal. Vrchní agent v přestrojení zeleného aktivisty se na mě podíval.

„Vítej doma. Jeďte. Pusťte je.“

Projeli jsme.

Prostředí tradiční lesní školky velice rychle vystřídal vzrostlý lesík. Pod, snad až uměle schválně, rozvětvenými vršky stromů, jako pod neprůhlednou střechou letecké i družicové špionáže, končila cesta… Jednoduše nikam již nepokračovala, jako by ji malíř ve svém díle nedotáhnul, jako by pekař říznul dlouhým nožem do těsta a nezačistil okraj vánočky... Zastavili jsme dobré tři metry před tímto koncem cesty.

Pět vteřin prostého nechápání a hledání vyššího logického principu.

Po chvíli se to nic před námi. proti vší možné  pravděpodobnosti, zvedlo - a my prostě a jednoduše na dané místo zajeli.

Začali jsme klesat do podzemí.

„To muselo stát značných prostředků.“ Podivil jsem se nahlas spíše pro sebe, než pro mého spolucestujícího.

„Ano…“ odpověděl, jako kdyby se už předem chystal na mé doplňující otázky říct “O tom ti poví Nikolaj.“

Zadrnčel jsem nevhodnou poznámku mezi zuby, ale to lehce svedu na drobné zakašlání. Nechci být nevděčný, je to příjemná vyjížďka plná nových poznání.

Jeho pěstěná nemluvnost nicméně pozdává se býti poněkud patetickou… Neměl jsem proto již doplňujících otázek.

Pod snad celým areálem toho, co se má tvářit jako lesnická školka, byly obrovské garáže, k mému překvapení hojně obsazené nejen automobily a motocykly všech různých tvarů, typů a značek, ale nalézal se zde i po domácku kvalitně vyrobený obrněný transportér, či jak to monstrum popsat, a několik míst bylo obsazeno náhradními díly, rozestavěnými projekty, posuvnými stolky s nářadím a tak dále. Mohl jsem si hlavu ukroutit, neustálým rozhlížením.

Světlo zářivek zaplavovalo můj výhled drobnými odlesky metalíz, drobnými nehybnými stíny na podlaze, a rozvířenému jemnému prachu nad ní. Zaparkovali jsme na vyhrazené místo.

Prášek uvítal možnost volného pohybu. Protáhnul se – nejdřív zadní běhy, jako když jogín usiluje o pozici kobry, poté přední, myslím, že této pozici poté říkají kočka. Držel se mi ortodoxně poblíž nohou, až bylo při chůzi občas situační nebezpečí zakopnutí.

Jak rychle si člověk osvojí milující němou bytost, nabídne-li trochu péče a zájmu. Jednalo-li by se o člověka, považoval by svůj dluh za splacený každou budoucí vteřinou, ale pes je věrným po zbytek svého života za sebemenší laskavost. Myslím, že to bude oboustranně výhodné přátelství.

Můj průvodce mne zavedl ke vzdálenějším dveřím. Pohrával jsem si s myšlenkou asketické psí mentality v aplikaci na obecné humanitní sociálno. Až přede dveřmi mi došlo, že jsem v prostoru plném ozbrojenců a nemám krytá příslovečná záda.

„Kolik lidí tady pracuje?“

Ušel několik kroků…

„Nepopisoval bych to jako práci. Žije tady tak dvě stě lidí. Dalších pár desítek sem chodí zvenčí.“

Nechal mne vstoupit jako prvního.

Uvnitř se nacházel (chvíle napětí, než spustí automatické světlo na čidlo) … výtah… a schodiště.

Tlačítka uvnitř napovídaly, že se nenacházíme v nejvyšším patře.

„Vím, že stále pokládám otázky, ale kam nahoru to jede?“

„Do skladu. Nahoře je ještě taková plechová bouda. Krytí lesárny funguje prakticky od začátku. Z družic i letadla není prakticky nic vidět. Kdokoli míří směrem sem, může dojed hlavní branou, jako my, nebo pár dalšíma podobnýma vpustěma po lesích kolem. Nikdo sem nemůže vidět nic podezřelýho jezdit. Veškerá podezřelá aktivita je krytá střechama nebo je pod zemí. Všechno v okruhu několika kilometrů patří nám. Jednoduchý…“

Sice jsem byl pyšný na to, že jsem alespoň něco odhadnul správně, ale rozsah promyšlenosti zdejšího… ať je to, co je to – je ohromující. Cítím jistou dekadentní fascinaci.

Pokud mohu usuzovat, Nikolaj zní za-uralsky. Velikost komplexu dosáhla takových mezí nejspíš díky podpoře ze zahraničí a ona organizace bude jen typickým Vorem v Zakoně.

Pro mafii jsem ještě nedělal, mohlo by to být zajímavé.

„To zní velice nákladně a promyšleně. Předpokládám, že naše první zastávka bude u pana Nikolaje.“

„Jo.“

Cink.

Otevření dveří.

„Vezmi si to.“

…

„Tahle barva mi nebude slušet. Neladí mi k oblečení.“

„Vtip, že?“ usmíval se.

„Samozřejmě.“

Nasadil jsem si škrabošku.

Všichni na patře se pohybující lidé ji měli. Předpokládám, že se jedná o bezpečnostní pravidlo. Zakrývání obličejů znemožňuje identifikaci konfidenta.

Zvráceně dynamicky se vyvíjející scenérie tohoto eposu, jako by z post apokalyptického světa skočila do maškarního bálu devatenáctého století. Je-li pan Nikolaj Diem tohoto Theatra Divida, bude mi ctí se s ním setkat již jen z důvodu prvního dojmu.

„Už se zde objevil nějaký únik informací? Myslím, že se takovým lidem říká Krysa… Byl zde nějaký?“

„Ne. Ale Nikolaj na tom trvá. Asi zkušenosti z minula…“

Minula… Bude tedy buďto starší personou, nebo členem užšího kruhu s podobnými sklony a organizačními schopnostmi. Je dost možné, že svět obsahuje víc takovýchto míst. To by podporovalo původní teorii.

Zabočili jsme do chodby, která vedla k jediným dveřím – u nichž stál více jak dvou metrový hromotluk, vážící snad kolem sto padesáti kilogramů, kdy většinu z této jeho tělesné váhy tvořily svaly, a nemalý percentil pak jistě jeho výzbroj a výstroj. Místo škrabošky měl přes obličej něco na způsob paint ballové masky. Nejspíš z praktických důvodů… Určitě to bude z praktických důvodů – otvory pro oči byly zasklené, nikoli volné, jako v ostatních případech.

„Novej. Měl jsem ho hned přivést.“

Obr si mne prohlédl. Každý jeho krok zněl téměř neadekvátně. Místo otřesů země z dusotu titána se pohyboval nečekaně lehce.

Napřáhnul mým směrem ruku – skoro jsem měl tendenci ustoupit, ale bzučivý zvuk mi napověděl, že chce pouze ujištění od svého detektoru, že dovnitř nenesu nic kovového.

Práškovi se zvuk příliš nezamlouval. Zřejmě ani on obrovi. Je jisté, že aby muž dosáhl takové velikosti, musí být intoxikován obrovským množstvím hormonů. Jeho svaly připomínaly kámen, jeho cévy v podkoží kotevní lana.

Odstoupil po ukončení prohlídky a zaklepal.

Po chvíli otevřel, nejspíš na pokyn do sluchátka.

Vstoupil jsem. Prášek byl tak blízko, jako jen mohl být. Nenechal by se ode mne oddělit v neznámém prostředí něčím tak fatálním, jako jsou dveře.

Vnitřek místnosti byl ve viktoriánském stylu. Tmavý nábytek, rudo-zlaté tapety. Složitá stropní světla.

Kolem se protáhly dvě dívky ve škraboškách. Obě blond a narychlo oblečené.

Jejich vůně se kolem mne mihla a odplula místností spolu s nimi. Nevím, zda-li jsem byl okouzlen, či pobouřen. Možná obojí, protože ač by se zde o cudnosti mluvit nedalo, jejich pohyby, vzhled i jednání bylo jakési něžné, nevinné a ženské… Jako by snad nebyly z této doby – dnešní dívky takové pohyby nedělají, nemají takovou auru…

„Omlouvám se za chvíli čekání, dívky se musely alespoň elementárně odít.“

I přes mírný ruský přízvuk byla forma vyjadřování hostitele nadmíru uspokojivá.

Pousmál jsem se. Má původní analýza byla nejspíš správná.

„Vůbec nic se nestalo. V rámci mé pozice vůči Vám se nejedná o nic nezdvořilého.“

„Jsem příjemně překvapen vaším umem konverzace. Popravdě jsem svá očekávání měl vysoká, vzhledem k tomu, co mi o Vás bylo řečeno.“

Přešel mi do zorného pole.

Blonďák, delší jemné vlasy, vyrýsovaná postava, kolem osmdesáti kilo na dobrých sto osmdesát centimetrů výšky. Saténový župan. Ležérní, přesto elegantní. Nevykazuje typické slovanské rysy, spíš v mnohém připomíná árijce, nebo alespoň danou nordickou nad-alpskou odnož. Nejspíš bude potomkem ze smíšeného páru, nebo pochází ze západní hranice Sovětského svazu, blíže severu, kde docházelo po odsunu Němců při porážce u Stalingradu k mírným kulturním mísením.

„Vezměte prosím místo. Můžete si sundat už ten nesmysl z tváře. Něco k pití?“

Usedl jsem. Sundal škrabošku. Jeho požadavek odhalení v kombinaci s jeho vlastním nemaskováním vytváří rovnocenné prostředí.

Možná je onen přízvuk hraný, stejně jako jméno falešné. Možná má vytvářet onen dojem exotičtějšího výletníka, než jakým výletníkem skutečně je. Proč by ale následník Germánské Ligy sehrával tak pro ně tak podřadnou krycí roli?

„Červené?“ odpověděl jsem, abych alespoň z části zakryl mou urputnou analýzu oponenta. Stále jej nemohu brát jako přítele, dokud mi neodhalí své úmysly.

„Jistě.“ Přešel k stolku plnému různých dóz a lahviček. „Chuťové, nebo zdravotní důvody?“

„Od každého část.“

Dobré kořeněné červené víno chutí dodává dostatečného pocitu zadostiučinění mužnosti a zároveň obsažené látky pomáhají koronárnímu systému. Je vzdělaný, když se takto optal.

Podal mi sklenici.

„Morava, Dva tisíce sedm.“

„To je nejlepší z posledních ročníků.“ Prohlédl jsem si obsah vyleštěné sklenice proti světlu. V takových nápojích se česká tradice, zem i krev mísí v nejrozmanitější chuťové zážitky.

„Mohu si dovolit to nejlepší. Vy byste mohl možná také.“

Neztrácí čas a navazuje. Dobrá tedy.

„Přecházíme k obchodní nabídce?“

„Spíš bych naší vzájemnou potenciální interakci popsal vztahem zaměstnanec – zaměstnavatel.“

„A o jakém oboru aktivity se bavíme?“

„Nájemné vraždy.“

Jeho soustředěný pohled značil analýzu mé bezprostřední reakce. Kdybych si položil nohu přes nohu, jednalo by se o neverbální negativní odpověď. Opakem k tomu, naklonění se jeho směrem, by značilo zájem. Napití se ze sklenice hraní o čas a možnou nejistotu… Nedělá to poprvé, na jeho klidné rutinnosti je to poznat dostatečně.

Výhodou lidského mozku je to, že odstavec, na jehož přečtení je potřeba deseti vteřin soustředění, proběhne mezi axony mých neuronů za polovinu vteřiny.

A tak jsem nezareagoval ani jedním z popsaných způsobů, což mého diskutanta nejspíše potěšilo, jelikož plním jeho očekávání o mé nadprůměrnosti. Reaguji tak, aby to nebylo ani moc brzo, ani příliš pozdě:

„Podmínky?“

Pousmál se. Jen jedním koutkem do půlky tváře. Jeho oznámení o pocitu pozitivna z jeho očekávání o mně mne motivuje.

„Primární podmínkou pro každého nováčka je minimálně rok života mezi těmito stěnami. Většina tu poté zůstává i na dobu neurčitou. V informacích, jejichž sepsanou formu obdržíte spolu s vlastním pokojem, si následně vyberete vaší roli, v našem malém příběhu života. Výcvik a pobyt zde splatíte svými prvními pracemi. Po splacení půjdou procenta přímo Vám.“

Teď už jsem se chtě nechtě napít musel. Víno bylo kořeněné. Moc moravských kořeněných vín z nula sedmého neznám. Vlastně žádné… Chutná výtečně.

„Hierarchický systém?“

„Na základě bodů. Každá úspěšná práce znamená bod. Za určitý počet bodů si může kdokoli zažádat o privilegia.“

„Úspěšná práce je jiný výraz pro čisté zabití, že?“

„Jistě.“

Kde jen mohl takové víno sehnat? Buďto se jedná o soukromé vinice, nebo o netradiční způsob zpracování. Cokoli od hnojení sazenic po způsob stáčení může být onen rozhodující faktor této plné a dlouho trvající chuti – proč se neprodává, jistě by taková lahev byla korunována úspěchem i kdyby byla cena vysoká.

„Privilegia?“

„Ne každý si zde může dělat, co chce. Stejně tak odmítám systém vojenského velení. Prosazuji systém politey. Kdo chce práva, musí plnit své povinnosti. Kdo chce víc práv, splní více povinností.“

„Velice osvícené.“

„Děkuji Vám.“ Usmál se.

Napili jsme se oba.

„Zbavil jste mne pronásledovatelů. Prakticky jste se postaral o můj budoucí život v klidném duchu. Dlužím Vám, tudíž není o čem sáhodlouze uvažovat.“

„To rád slyším, příteli.“

Teď jsem se musel usmát já. Oba víme, jak toho druhého potěšit, prostou existencí. Jako kdybych se díval na svého sourozence, který přijal stejnou výchovu, jako já.

„Mohu mít před zakončením našeho plodného rozhovoru osobní otázku?“

„Jistě.“

„Hrajete ten přízvuk, nebo byl jeden z rodičů původním rusem, ale rysy máte po druhém rodiči?“

Usmál se.

„Děd byl ruský tradicionalista. Na konci války po obsazení Berlína neodtáhl a sloužil ve východní části. Založil rodinu. Jméno nám zůstalo, zvyky také.“

Tak přeci jen jsem měl pravdu. Vsadil bych se, že první, na co se každý ptá, je, zda-li slouží ruské mafii. Tuto otázku mohu ale vyzvědět od desítek jiných, nyní bych pouze sklouznul k chování průměrných, a tím bych si nepřilepšil. První dojem je jen jeden.

Do krku mi ze sklenice sklouznul poslední lok. Musím si někde sehnat stejnou lahev. Alespoň jednu…

Vstal jsem.

Můj hostitel také. Nemusel by. Kdyby zůstal sedět, jednoduše by prokázal svou faktickou nadřazenost. I přesto jedná rovnostářsky. Nevím, jednal-li bych shodně. Obdivu hodné.

„Brzy se opět setkáme.“ Rozloučil se.

„Velice rád Vás znovu uvidím.“ Opětoval jsem.

Dveře se mi otevřely před obličejem. Prášek, celou dobu poctivě nehybně zalezlý pod křeslem, vyšel z místnosti jako první.

„Děkuji.“

Obr tiše kývnul.

Poté, co se dveře zavřely, vyšla zpoza rohu dívka v rudých upnutých šatech s rudou škraboškou a mířila skrze chodbu rovnou k nám. Nasadil jsem si tu svojí. Přeci jen – Cuius regio, eius religio. Čí země, toho víra.

Měla hluboké oči.

„Byl byste tak laskav a následoval mne?“

„Ale s radostí.“

Nešlo se odtrhnout pohledem od jejích, při chůzi se vlnících, boků. Ne hýždí, nebuďme lascivní – animálnost by měla být člověku blízká až při nutných případech během násilností a sexuality – ne nutně odděleně. V jiných situacích, než jsou tyto, by člověk měl jednat, tak jak by jednat měl – totiž jako tvor, který vymyslel, definoval a začal prosazovat pravý význam slov bonton, etika, morálka, čest, a pravidla těchto.

Moc dobře si to uvědomovala. Nejspíš to dělala schválně. Nebo se minimálně jednalo o naučený, osvojený zvyk při chůzi. Cesta netrvala tak dlouho, jak bych si přál.

O poschodí níž jsme se zastavili u dveří s číslem 312.

„Veškeré potřebné informace naleznete na polštáři. Přeji vám příjemný pobyt.“

„Mockráte děkuji.“ Usmál jsem se.

Úsměv opětovala.

Odvlnila se do jinam…

Otevřel jsem.

Pokoj byl skromný, ale dobře zařízený. Nenacházelo se v něm žádných nadbytečných zbytečností. Základní prvky luxusu zajišťovaly pocit pohodlí a absence televizního nebo rádiového přístroje, a podobných, neodváděla pozornost od možnosti využít svůj volný čas efektivně.

Předpokládám, že to znamená, že příliš volného času, budu-li se snažit, míti nebudu.

Na polštáři, přesně podle zmínek obou předchozích okouzlujících lidí, ležel nějaký sešit. Dle iniciál šlo o hlavní pravidla zdejšího fungování místní komunity.

Ulehnul jsem na postel, podepřel si hlavu a záda polštáři do polo sedu a otevřel první stranu.

Prášek mezi tím uvítal možnost se napít ze záchodové mísy, podle jehož pozdějšího citrusového dechu, čerstvě umyté.

…

Zavírám sešit otočením poslední stránky.

Zajímavé. Propracované. Promyšlené do detailů. Nejspíše i dobře funkční. Nebude lehké si vybrat.

Zcela uspokojivé by bylo vybrat si od každého něco. Přičichnutí ke všemu zvyšuje praktičnost osobnosti, avšak nikde nebylo psáno této individuální možnosti. Uvidíme ještě do budoucna, jak se nám situace vyvine - tak jako tak jistě ku spokojenosti obou stran.

…

Nikdy jsem netušil, že mafie má takto propracovaný řád věcí a rolí svých zaměstnanců. Myslel jsem, že se jedná o shluk více či méně inteligentních sociopatů… Anebo to vše kolem mne není ruská mafie…

Zaklepání.

„Vstupte."

Škrabošku jsem měl stále na obličeji. Sedne tak dokonale, že o ní člověk ani neví - jako by byla dělána přímo pro mé rysy. I tak jsem se dvakrát rozhlédnul, kde leží, než jsem si to uvědomil.

Vstoupil muž v černé masce, na které byl vyobrazen zřejmě havran, nebo krkavec. Spíše havran, dle stavby zobáku. Připomínal morové masky ze středověku.

„Vybráno, pane?"

„Ne zcela, ale zůstaňte, jistě byste mi mohl zodpovědět několik otázek."

„Jistě že."

Usadil se na blízkou židli.

Po očku jsem se nenápadně podíval po místnosti po čočce kamery. Nikde jsem nic nenašel. Jak tedy věděl, že jsem právě brožuru zavřel?

„Problém, pane?"

Posadil jsem se naproti němu.

„Ano. Nejsem si zcela jistý ve výběru. Nikoli z hlediska skupin, spíže z hlediska přiřazení se. Preferoval bych možnost individuálního studia volněji vybraných schopností s tím, že bych zkoušky skládal tak, jak se má, a kontrakty přijímal v závislosti na mé momentální úrovni v markantních potřebnostech případu. Myslíte, že by to mohlo být reálné?"

„Ale ovšem, pane. Nejste prvním ani posledním, kdo žádá o individuální bodování. V tomto cyklu nám schází ještě jeden, aby mohla skupina začít s osvojováním. Bude vás celkem pět. Principem seskupení individuálních přístupů je vaše vzájemná dohoda na tom, kdo bude co studovat, abyste na konci studia měli osvojeno kolektivně vše - tedy vás pět se orientovalo ve všech sedmi předepsaných skupinách, což dále bude uvozovat vaší budoucí těsnou spolupráci."

„Rozumím-li tedy dobře, říkáte, že nás pět bude muset dohromady dokonale ovládat vše zmiňované?" rekapituloval jsem.

„Ano, pane."

Mírně jsem se pousmál.

„Takže tři mí budoucí spolupracovníci zde již jsou."

„Ano, pane. Mám Vám s nimi zařídit schůzku?"

„Pokud by Vás to neobtěžovalo."

„Ani v nejmenším. Brzy budete informován."

„Velice Vám děkuji."

„Není zač, pane."

Dotyčný opouští místnost.

Hm. Myslím, že tohle bude jedna z nejzajímavějších etap mého dosavadního života.

Usednul jsem zpátky na postel, podložil si hlavu rukama a za spokojeného přitulení chlupatého přítele začal podřimovat. Jsem po dnešním sledu událostí unavený. Prakticky jsem se nevyspal a jídlo bylo... chuťově i zdravotně otřesné. Jediné pozitivum bylo v obsažených kaloriích.

...

Zvuk. Jazz. Oh bože, to bude asi budíček. Usnul jsem oblečen, jak trapná situace. Rozlámané vstávání. Mírně zaprášen, díky převalování Práška, a mírně pomačkán, díky převalování mému, jsem nevypadal zrovna adekvátně, ke zdejším vyšším normám.

Zaklepání.

Opět jsem se rozhlédl po kamerách, které jsem nenašel.

„Prosím."

Dveře cvakly.

„Nesu Vám šaty, pane. Počkám na chodbě. Doprovodím Vás pak do jídelny, kde již máte smluvenou snídani se zbylými členy vaší skupiny. Během noci dorazil poslední."

„Výborně, děkuji Vám."

S povděkem, tedy úsměvem, sklopeným pohledem a kývnutím hlavy, jsem přijal nabízený oděv. Kapsovité černé kalhoty, přesně mé velikosti, útlých přiléhavých stehenních kapes. Bez jistých švů by se daly připodobnit k oblekovým kalhotám. Zajímavá volba. Předpokládám, že se jedná o snahu skombinování praktičnosti s elegancí. V kombinaci s opaskem s lesklou větší přezkou a černou košilí musím uznat, že výsledek nevypadá vůbec špatně. Chybí mi již jen kravata.

Vyšel jsem z pokoje. Prášek projevil zájem mne následovat.

„Myslím, že můj přítel by také uvítal něco k snědku a vyvenčení. Myslíte, že bude k tomuto možnost?"

„O vašeho přítele bude postaráno během Vaší snídaně. Se vším se počítalo již od vašeho příjezdu."

„Och, výborně. Děkuji Vám. Cítím se Vám stále více zavázaný."

„Je to má práce, pane."

Jeho hlas by se dal přirovnat ke karamelu. Nebyl medový, neměl tak prozářenou zlatavou intonaci, ale jeho navazování slov bylo stejně táhlé a pomalé. Karamelová – to je ta správná barva jeho hlasu i rychlost toku jeho slov.

Nicméně až po dvou krocích mi v plné míře došlo, čím můj průvodce odpověděl.

„Vaše práce?"

S rukama spojenýma za zády a hrdým postojem odpověděl:

„Ano, pane. Nebyl jsem schopný splnit zkoušky. Dle pravidel mi bylo nabídnuto rozhodnutí, zda se buďto ukončím, nebo již nikdy neopustím tyto stěny. Je to všem oznámeno v brožuře krátkou poslední větou prvních odstavců."

Zavzpomínal jsem.

„Nekompetentní členy si nemůžeme dovolit, což jistě pochopí každý... To znamená, že v případě lpění na životě, nemáte na výběr?"

„Ano, pane. Takových je nás víc. Ale nestěžuji si. Bylo mi dostáno zkušenosti s reálným vězením. Tento druh věznění, s vlastní prací, sociální rolí, a benefity typu žen, pokrmů a médií, je nad míru, pro dožití, dostačující."

...

„Omlouvám se, že jsem s tím začal."

„V pořádku, pane. Musím to vše říct každému, kdo se zeptá."

...

„Máte na starosti jen mě?"

„Nikoli -před několika dny jsem byl přiřazen vaší skupině s individuálním přístupem."

„Takže kdokoli z nás pěti bude něco potřebovat..."

„Stačí zavolat, ano, pane."

...

Dovedl mne do větší místnosti. Vinylové bílo-modré barokně vzorované tapety byly odznakem luxusu. Jen na výzdobu místnosti muselo padnout několik milionů starých dobrých českých korun. Neuvěřitelná nádhera.

Stůl ve vzdáleném zadním rohu byl okupován čtyřmi lidmi a jednou volnou židlí. Průvodce, či spíše můj sloužící, jak sám poznamenal, nás zavedl právě tam. Stůl byl z masivního tmavého dřeva a rohoviny. Nádobí kvalitní porcelán a stříbro.

„Dámo a pánové, poslední člen vaší skupiny s individuálním přístupem. Jídlo Vám přinesu vzápětí, pane."

„Děkuji."

Usedl jsem.

Měl bych se představit, jak je v každé společnosti slušností, ale v brožuře se psalo, že s členstvím zdejšího světa zříkám se všeho starého a tvořím nové – včetně jména.

Jak bych se mohl v novém životě jmenovat? Nikdy mne tato otázka nenapadla a nyní nemám moc času jí vyřešit… Kdo se mi povahou a jednáním podobá? Jsem černou ovcí společnosti. Se vzděláním a slušností procházím životem sám. Má temná stránka nepropustí paprsek svitu. Jsem nyní hluboko pod zemí a mluvím s podobnými bytostmi, jako bychom rokovali o změně řádu světa. A budeme vycházet ven jen proto, abychom jiné do země s sebou stahovali. Volba je jednoduchá.

„Zdravím. Jsem Hades."

Pokývl jsem vespolek.

„Jako ten z řecký mytologie?"

„Nikoli, já jsem horším." usmál jsem se.

Dotyčný se otočil na svého souseda.

„Tenhle cápek se mi bude líbit."

„Souhlasím." usmál se soused.

Po mé levici seděla okouzlující slečna. Byla v černých upnutých šatech pod kolena a černé košilce. Antonymně k tomuto stejnokroji zářily její vlasy, jejichž barva balancovala na pomezí mezi odstínem blond a bílé barvy. Rty měla rudé a plné, oční linky tenké, podporující řasenku, která podtrhovala ženskost v obličeji a odváděla pozornost od zahaleného dekoltu umně jinam.

Vedle ní snídal muž se zarostlou tváří a holou hlavou. Jizva přes oko a výrazně se napínající látka na jeho těle naznačovaly v souhrnném součtu rváče, holdujícího tvrdému tréninku a tvrdému zacházení.

Naproti mě seděl mladík, který s diskuzí začal, neotesaným civilním tónem, tak podtrhujícím jeho zřejmou osobnost. Jeho účes už z dálky prozrazoval jeho ležérnější podstatu. Vnášel ke stolu trochu z mladické nerozvážnosti a drzosti, což bylo svým způsobem osvěžující. Stejný oděv, souhlasný s mým, měl oblečen naprosto jinak. Košili neměl zastrkanou a opasek dotažený, takže rozkrok měl poněkud níž a onu dokonalou přezku zakrýval. Horní tři knoflíky měl rozepnuté a límeček nesrovnaný.

Jeho sousedem pak byl jeho ekvivalent. Ne moment. Nejspíš to byli bratři. Naproti tomu mladšímu měl onen starší vlasy učesané, nejspíš napomádované, ve stylu dvacátých let. Rukávy košile měl vyhrnuté, ale jinak vše předpisově. Zatímco mladší připomínal Punk, starší byl Rock´n´Roll.

„Já jsem Joy, psáno a vyslovováno anglicky. Původně to bylo Enjoy, ale na hodně lidí je to až moc dlouhý. Tady bráška je Qé. Je to debilní, jmenovat se jako písmeno, ale zatím mu to nikdo nerozmlouval. Vyhrábli nás před skoro měsícem. Slyšel jsi o tom masakru v pražským metru? Tak to my."

Matně jsem si vzpomněl na hlavní zprávu všech večerních novin - Několik mladíků vyvolalo potyčku se Sparťanskými Ultras. Po vzájemné potyčce leželo několik mrtvých, několik těžce zraněných ale ani jeden z útočníků, po celém nástupišti Ládví.

„Vzpomínám si. Matně, ale ano. Tehdy jste stáli proti snad dvaceti fanouškům, nepletu se?"

„Dvacet čtyři. Já jich dostal šest, on pět. Ale bude ti tvrdit, že šest jich měl on a pět já. Ono - když už bodáš, těžko se přemejšlí do koho všeho."

„Dva na jedenáct není špatná kalkulace."

„To vůbec není."

...

„Brok. Žádný anglický píčoviny. Česky. Odseděl jsem dvanáctku za žhářství. A trochu za násilnosti. Včera mě přivezli sem. Zabil jsem nějakýho cápka - za porušení podmínky bych se ven už nedostal."

„Mohu se zeptat na důvod... porušení podmínky?"

Brokův hlas naproti tomu připomínal šmirgl. Rychlé pohyby, drásavé zvuky. Každé slovo bylo pasivně agresivní.

„Snažil se mi vnutit tarif i potom, co jsem mu řekl ne."

Usmál jsem se. Kéž by bylo po světě víc takových Broků. Poslal bych na tento účel i dárcovskou sms.

„A vy, drahá?"

Ledově modré oči. Ruka s rudými nehty s lehkostí motýlích křídel přesunula pramen spadlých vlasů z čela.

„Andrea. Jsem zde asi nejdéle z nás. Během čekání jsem si osvojovala několik dovedností dopředu, především z Nevinných."

Obratně se zvládla nezmínit o minulosti, která byla vlastně primárně probírána - a přesunula rozhovor k tématu, jehož dořešení je v zájmu všech.

Nebudu do toho rýpat přede všemi, mohlo by jí to popudit a nedostal bych se na kloub záležitosti, což je v přirozené zvědavosti mým jistě malým budoucím démonem, kterého budu muset ukojit.

Zeptám se jí oklikou někdy v budoucnu v soukromí.

Analyzuje mne. Sleduje mé pohyby. Jistě ovládá i umění rozlišování intonace. Bude zdatnou soupeřkou v psychologických hrách.

„Děcka, kočka má recht. Kam jsem sakra, jo, mám jí." Rozevřel brožuru. „Bude mít někdo něco proti, když se chopím iniciativy?"

...

„Fajn. Nevinné tedy pokryje zde přenádherná. Jezdce bych si s dovolením přebral já. Rád blbnu na všem, co je na to dostatečně rychlý a mám k tomu asi nejblíž. Třeba tebe, Háde, si nedokážu představit v monterkách s rukama od oleje... Samozřejmě nic ve zlým. Někdo něco proti?

...

Oká. Bráška by velice rád Tichošlápka... To nám nechává oba stupně vrahounů, bouchače a kočičí ženu."

„Vrahoun, jednička. A bouchač." Přihlásil se Brok... Očekávatelně.

„Ujmu se onoho kočkování. Máte na to moc mužské pohlaví."

„Tedy na mě je přenecháno vrahouna druhého stupně, nemýlím-li se. Předpokládám, že nebude ku škodě, když se návdavkem vzdělám v něčem dalším. V případě nutnosti bych pak mohl pomoci komukoli a tak dále."

„Fajn, čéče. Takže teda smluveno."

Přede mnou se objevila snídaně. Vynikající tmavé a celozrnné i bílé pečivo, netučné i tučné sýry, dokonce několik druhů, které od pohledu neznám, výběrová šunka, ovoněný ovocný čaj a mléko. Jsem v ráji!

„Děkuji."

 

( https://www.facebook.com/AmadeusGiacommoAntallo/ )