Stezka levé ruky, část 3.

Víkend rychle uplynul. Byla neděle večer a Rosie vyprovázela Micky a Ket na cestě domů. Obě byly z loučení trochu nesvé. Rosie cítila, jak se jí do nitra opět pomalu ale jistě vkrádá tíseň, ale nechtěla před kamarádkou vypadat jako hysterka, proto si své pocity nechávala raději pro sebe. Micky však znala Rosie příliš dlouho na to, aby jí její rozpoložení uniklo. Sama neměla dobrý pocit, že ji tam nechává. Nevěděla, zda ji Rosie nakazila svou panikou, ale v tom domě se sama necítila dobře, a proto byla ráda, že konečně odchází. Jediná, která si loučení viditelně užívala, byla Ket. Mezi dívky se však vkradlo nervózní a rozpačité ticho a každý pokus o jeho prolomení navozoval nepříjemný pocit trapnosti.

Nakonec to byla Micky, kdo se rozhodl nepotlačovat v sobě to, co evidentně leželo na srdci oběma. „Rosie…kdyby cokoli…,“ začala a mimoděk vrhla rychlý pohled na dům, který teď z větší dálky nevypadal tak hrozivě, „kdyby cokoli, tak víš, že můžeš kdykoli zavolat.“

„Jo, neboj, budu v pohodě. Byly to asi jen pocuchané nervy, teď jsem si odpočinula, takže myslím, že se vše vrátí do normálu.“

Micky bylo jasné, že se Rosie nesnaží přesvědčit jen ji, ale především sebe sama. Viděla na kamarádce, že se jí do domu nechce vrátit ani v nejmenším. Pohled jí zase padl na dokořán otevřené vchodové dveře. Jako by vyčkával, pomyslela si Micky, ale nahlas samozřejmě neřekla nic.

„Každopádně jsi zvaná na ten sobotní večírek, nezapomeň! Přijde jen pár lidí, nějací spolužáci ze střední, Tom k tomu bude jamovat.“ Micky se zasmála.

„Dobře, v sobotu mě tam máš!“ odpověděla Rosie s lehkým pousmáním.

Pak ji Micky povzbudivě poplácala po rameni, otočila se a s klusající Ket po boku zlehka kráčela pryč. Rosie napadlo, že je to naposledy, co ji vidí.

 

Rosie seděla v metru a četla knihu. Cítila se odpočatě, vlastně se v noci vyspala dobře, bez děsivých snů a zjevení. Snažila se potlačit utkvělou myšlenku, že na ni lidé v metru zírají, což se jí také dařilo. Byla odhodlaná bojovat se svým strachem a nenechat si nikým a ničím zkazit den. Možná to opravdu jen přeháněla. Lidský mozek má tendenci vytvářet vystrašenému člověku hrůzné představy, přesvědčovat jej, že slyší podivné zvuky a vidí neznámé stíny. Stačí jen popustit uzdu své fantazii a dovolit strachu, aby překročil práh naší mysli a zdánlivá realita se začne odehrávat pouze v ní.

Byl příjemný slunečný den, vál lehký větřík a na obloze bylo jen pár mráčků. Rosie si koupila kávu a blížila se ke knihkupectví. Zbývala necelá půl hodina do otevírací doby, proto ji překvapilo, že je už otevřeno. Paní Willisová takto brzo nechodívala.

Vešla dovnitř. U počítače za pultem seděl její šéf, pan Kawinski. Bohémsky vyhlížející muž s hustým, avšak upraveným plnovousem, který již byl protkaný notnou dávkou šedin, a s lehce zvlněnými tmavšími vlasy sčesanými dozadu. Na nose mu seděly poněkud komické kulaté brýle, které budily dojem, že je jejich majitel nosí spíše na okrasu než jako pomůcku pro lepší vidění. V kapse košile s retro vzorem mu tikaly řetízkové hodinky.

Když jej Rosie pozdravila, mlasknul a rychlým pohybem prstu si poposunul brýle.

„Rosie, Rosie…,“ pravil a v jeho hlase znělo něco šibalsky pobaveného, zároveň však také nevyřčená výtka. Rosie vyčkávala.

„Jestli pak víš, proč jsem tu dnes tak brzo?“

„Netuším,“ odvětila Rosie.

„Přišel jsem tě zkontrolovat.“

A sakra, pomyslela si Rosie. Něco jsem podělala. Ale co?

„Dostal jsem na tebe stížnost od jedné zákaznice. Byla tady minulý týden a prý ses chovala velmi neprofesionálně a hrubě. Co mi k tomu řekneš?“

Aha. Vnučka válečného pilota si stěžovala. „Nebylo to tak, že bych byla hrubá. Spíše jsme se s paní nedohodly. Já- nenašla jsem knihu podle jejích požadavků a-a-…“ Rosie se zakoktala, nevěděla, jak dál. Popravdě si úplně nevybavovala, jak celý konflikt vznikl a proběhl, její vzpomínky byly zahaleny mlhou.

„Dobře, chápu, že se to může stát. Zákazníci jsou někdy protivní, ale pamatuj, že zákazník je náš pán a my musíme zachovat profesionalitu. Doposud jsem s tebou byl velmi spokojený, takže to nechci nijak rozmazávat.“ Odmlčel se a přejel si rukou po vousech.

            „Co mě však zarazilo víc, je tohle,“ řekl a kývnul hlavou směrem k obrazovce počítače. Rosie obešla pult a přistoupila až k němu.

            Otevřen tam byl soubor, do kterého se evidují nové tituly. Šlo tedy o soupis všech knih, které byly aktuálně na prodejně k dispozici. Minulý týden dorazilo nové zboží, které zpracovávala a zadávala do systému právě Rosie. Kawinski nechal seřadit tituly od nejaktuálnějších, tedy od zadávaných naposledy.

            Rosie polkla. Místo názvů titulů a jmen autorů se na obrazovce vyjímala změť symbolů, které byly občas proloženy slovy „blabla“ a vulgarismy. Rosie byla zděšená. Nechápala, kdo to mohl udělat. Jak se mohly takové věci dostat do systému, kam měla přístup jen ona, paní Willisová a její šéf. Pohlédla na Kawinského s naprosto zmateným a nechápavým výrazem v očích. Zmohla se jen na jediné slovo: „Kdo…?“

            „Ty nevíš, Rosie?“ zeptal se Kawinski s povzdechem. „Poslední uživatel, který prováděl úpravy v evidenci, jsi byla ty. Nikdo jiný.“

            „Ne.“ Rosie zuřivě zavrtěla hlavou. „Někdo musel použít moje přihlašovací údaje a tohle tam provést. Proč bych něco takového dělala? Vždyť je to absurdní!“

            Kawinski zase vzdychnul. „Mluvil jsem s paní Willisovou. Řekla mi, že jsi poslední dobou nebyla tak úplně ve své kůži. Máš nějaké problémy, Rosie?“

            „Ne, nemám problémy. Já…nevím, jak se to tam dostalo.“ Najednou jí svitl nápad. „Co třeba nějaký hacker?“

            Její šéf nevypadal přesvědčeně, chvíli si ji měřil zpoza kulatých brýlí, než znovu promluvil.

„Nechám to prověřit. Ale Rosie, pokud se nebudeš cítit dobře, vezmi si prosím volno.“

„Vyhodíte mě?“

„Nevyhodím. Pokud se to ovšem nebude opakovat.“ Vypadal upřímně.

Rosie mu chtěla odpovědět, že určitě nebude, ale nějaký vnitřní pocit ji zadržel. Nebyla si totiž stoprocentně jistá, zda může něco takového slíbit. Vůbec se v sobě poslední dobou nevyznala. Teď si jen připadala trapně, jako školačka nachytaná za školou.

Kawinski vstal a povzbudivě na ni kývnul. „Dej to prosím do pořádku.“ Chvíli se přehraboval ve své kožené brašně. Nakonec vytáhl tabulku čokolády a poslal ji Rosie po pultu. „Dej si, na nervy. Jen si pak nezapomeň umýt ruce, ať nám nezapatláš knihy,“ zazubil se. Pak z knihkupectví zmizel s tím, že má ještě nějaké vyřizování ve městě a přijde až odpoledne.

Když se za ním zavřely dveře, svezla se Rosie na podlahu za pult, aby na ni nebylo vidět a rozplakala se. Připadala si jako hlupák. Najednou se jí zase zmocnil pocit paniky. Co když začíná šílet? Už už vytahovala telefon, aby napsala Micky, ale pak si to zase rychle rozmyslela a vrazila přístroj zpátky do batohu. Micky by si taky myslela, že je blázen. Stejně jako si to myslí všichni, kteří s ní přišli poslední dobou do kontaktu. Po chvíli si však Rosie vzpomněla na své předsevzetí čelit svému strachu. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, rozbalila čokoládu a dala si ji ke kávě. Uklidnilo ji to a podpořilo v jejím odhodlání.

Umyla si ruce a šla zkontrolovat prodejnu, jestli je vše tak, jak má být. Když se odpoledne vrátil pan Kawinski, byla už v pořádku také evidence knih a Rosie právě s úsměvem podávala mladému páru tašku s jejich nákupem.

 

 Kvečeru začalo slabě pršet, bylo však stále příjemně teplo. Rosie se ještě po práci stavila koupit si něco na sebe, aby si udělala radost. Vybrala si dlouhé tmavě zelené šaty s průstřihy na bocích. Zrcadlo v kabince jí prozradilo, že jí šaty opravdu sluší, proto se do nich hned po zaplacení na záchodcích obchodního centra převlékla.

Mladý muž v metru si ji prohlížel a nenápadně se na ni usmíval. Rosie to zvedlo náladu. Cestou domů přemýšlela nad tím, jak změna myšlení může ovlivnit celou její realitu. Teď už se neměla pocit, že na ni lidé hloupě civí, ale že si všímají, jak jí to sluší. Byla na sebe pyšná, že si dokázala udržet dobrou náladu.

Jelikož se nákupy poměrně zdržela, dorazila domů, až když se začínalo smrákat. Malinko jí to překazilo plány, chtěla si totiž sednout na zahradu a číst knihu. Za těchto podmínek musela dát přednost čtení uvnitř. Uvařila si čaj a stále oblečená do nových šatů se začetla do příběhu.

Když už ji čtení začínalo trochu nudit, ozvalo se krátké cinknutí telefonu. Přišla zpráva od Micky, která se ptala, jak se Rosie daří. Rosie zapnula notebook a když zjistila, že je Micky online na Skypu, rozhodla se jí zavolat. Chvilku si pak povídaly. Micky se zdála být nadšená z převratu Rosiiny nálady. Rosie jí pro jistotu zamlčela příhodu se šéfem. Vypíchla raději všechny pozitivní události dne.

Povídaly si necelou čtvrthodinu a vtom se na obrazovce objevilo upozornění, že se přihlásil její otec. Rosie už s ním dlouho nemluvila. Komunikaci mezi Indií a Anglií vyřizovala převážně matka, která pracovala na počítači, kdežto otec se více pohyboval v terénu. Podle toho, co jí matka sdělila během posledního hovoru, nebylo otci stále úplně dobře. Po cestování letadlem jej často trápily žaludeční potíže a bolest hlavy, proto se Rosie rozhodla využít příležitosti a otci zavolat, aby se jej přeptala, jak se má a jak se cítí. Rozloučila se tedy s Micky, která se stejně chystala na večerní procházku s Tomem a Ket, a zavolala otci.

Na vytáčení nepřišla žádná odezva. Rosie už to chtěla vzdát, na poslední chvíli byl však její hovor přijat. Chvíli na obrazovce nebylo nic vidět. Rosie byla zvyklá, že obraz bývá nekvalitní, takže ji to nerozhodilo. Co ji však rozhodilo, bylo to, co následně uviděla. Ačkoli obraz stále nebyl zcela kvalitní, byl dostačující k tomu, aby zachytil, že s Rosiiným otcem není něco v pořádku.

Rosie se ze začátku snažila sama sobě namluvit, že je jeho tvář jen zkreslená, ale bylo jí jasné, že pravda je jinde. Kontrast mezi otcem tak, jak si jej pamatovala, než odjel, a tím mužem, který na ni hleděl z obrazovky, byl příliš dobře patrný.

Je to vůbec můj otec? pomyslela si Rosie.

V prvé řadě byl onen muž v obličeji velmi pohublý. Rosiin otec měl tvář spíše buclatější. Nedalo se o něm říct, že by byl tlustý, ale hubený rozhodně také ne. Nyní však měl tváře propadlé, takže mu už začínaly vyčnívat lícní kosti. Pod unaveně a kalně vyhlížejícíma očima se vyjímaly černé kruhy. Další nápadnou změnou prošel i účes. Alespoň u dřívější verze jejího otce se dalo hovořit o účesu. Nyní jeho vlasy tvořily jakési nečesané vrabčí hnízdo. Kdyby šlo pouze o vlasy, nejspíš by si Rosie na otcův účet zažertovala a řekla mu, že se zřejmě snaží vytvořit na své hlavě dílo připomínající účesy indických svatých mužů. Takto, když viděla znepokojivě vyhlížející celek, ji všechen humor přešel.

Otec se sice díval před sebe, neměla ale pocit, že vidí ji.

„Tati?“ zeptala se opatrně.

Otec jako by se najednou probral z nějakého transu. Trhnul sebou a překvapeně zamrkal očima. „Rosie? Ty mi voláš?“

„No…ano, volám.“

„Proč, děje se něco?“ Jeho hlas zněl podivně vzdáleně, nezúčastněně a unaveně.

„Ne, jen jsem tě chtěla vidět a mluvit s tebou. Tati, nejsi nemocný?“

„Nemocný?“ zeptal se otec pomalu a tiše. Oči přitom upíral někam nahoru nad obrazovku svého počítače. „Jak tě to napadlo? Je mi dobře.“

„No, nevypadáš úplně nejlíp,“ řekla Rosie, ačkoli si v duchu pomyslela spíše: Vypadáš naprosto příšerně.

„To se ti jen zdá.“ Jeho hlas postrádal jakékoli emoce. Bylo to jako mluvit s robotem.

„A co jsi dneska dělal?“

„Byl jsem…byl jsem v Indii.“

Rosie nevěděla, co na to odpovědět. Tati, tam už jsi přes tři týdny. Pak si všimla symbolů na zdi za jejím otcem. Jeden ze symbolů byl stejný jako ten, který nalezla na kameni v pracovně rodičů. Druhý připomínal luk a šíp. Tětiva vypadala jako půlměsíc. Na konci „luku“ byl kříž. Rosie se domnívala, že se mu říká helvétský.

„Co jsou to za tebou za symboly?“

„Je to stezka levé ruky…Po ní teď kráčíme. Není cesty zpět.“

Pár vteřin bylo ticho. Rosie cítila, jak strach znovu překračuje práh jejího nitra. Pak otec znovu promluvil:

„Rituál.“

„Jaký rituál?“

„Byl jsem na rituálu.“ Jeho hlas teď nebylo skoro vůbec slyšet.

„Na nějakém rituálu, který zkoumáte?“ zeptala se Rosie opatrně.

„Byl jsem tam. A byl tam i on.“ Otec zavřel oči a vypadal, že na něco usilovně myslí.

Rosie se přistihla, že v němé hrůze rukou zakrývá ústa. To stejné gesto se najednou objevilo i u jejího otce. Seděli tam tak naproti sobě, blízko a přesto vzdálení, otec s očima zavřenýma, dcera s vytřeštěnýma hrůzou. Pak se na obrazovce mihl nějaký prudký pohyb a otec zmizel z dohledu. Rosie vyjekla.

Na monitoru se objevila tvář její matky. To ona otce doslova vytlačila pryč, odtlačila kolečkovou židli, na které seděl a zaujala jeho místo. Vypadalo to, že před počítačem klečí.

„Ahoj, Rosie,“ řekla.

„Co je s tátou?“

„Nic, je jen unavený po práci. Říkala jsem ti, že se necítil dobře.“

„Mami, vždyť vypadá úplně hrozně! Musí jít k doktorovi a-.“ Matka ji nenechala domluvit.

„Rosie, nepřeháněj zase! Chovej se jako dospělá! Lidé musí něco vydržet, když chtějí být silní!“

Cože? Nechápala, o čem matka mluví.

„Nicméně, něco bych od tebe potřebovala, zlato,“ ozvala se znovu matka.

„Poslouchám.“

„Zapomněla jsem si v pracovně jeden dokument. Je v tom spodním šuplíku pracovního stolu. Je to jen taková smlouva, bude hned nahoře. Naskenuj ji a pošlu prosím vedení naší univerzity, ano?“

„Dobře, pošlu.“

„A pak mám pro tebe ještě dobrou zprávu!“

„Jakou?“

„Nejspíše se vrátíme dřív.“ Matka se významně usmívala.

„Díky bohu,“ zašeptala Rosie.

Matka se zasmála. „Bohu neděkuj! Musím už končit, ale určitě zase brzo zavolám! Měj se krásně!“ Nepočkala na odpověď a zavěsila.

Rosie se snažila potlačit dojem, že věta „Bohu neděkuj!“ měla nějaký skrytý podtext.

 

Do pracovny nešla ráda. Venku už byla černočerná tma, a když rozsvítila lampu, vrhaly masky božstev visící na zdi znepokojivé stíny. Rozhodla se, že jen rychle vezme smlouvu k naskenování a pracovnu zase rychle opustí.

Smlouva ležela opravdu hned nahoře. Když ji vytáhla ze šuplíku, hrklo v ní. Rychle se podívala na podlahu, tam, kde nechala naposledy ležet spadlé papíry. List s vyobrazením lidského kozla Baphometa tam už neležel. Byl v šuplíku pod smlouvou.

 

Paralyzovaná hrůzou zadala do internetového vyhledávače heslo „stezka levé ruky“. To, co našla, ji vlastně už ani nepřekvapilo. Hned v prvním článku se dozvěděla, že existuje stezka pravé ruky, což je v podstatě označení nadřazené všem klasickým náboženstvím. Stezka levé ruky zatím funguje jako její protipól: označuje alternativní náboženská hnutí. Nejtypičtějším náboženstvím stezky levé ruky je satanismus.

Cítila, jak kolem ní znovu houstne ovzduší. Všechna dobrá předsevzetí vzala za své. Jakési neurčité zlo se přibližovalo, stále blíž a blíž. Vzala telefon a napsala zprávu Micky. Stálo v ní: Mám hrozný strach.

O několik kilometrů dál si její kamarádka zprávu přečetla. Spokojeně se usmála. Rosie jí totiž psala, že se už těší na sobotní večírek. S klidem na duši šla spát.

Rosie se bála usnout. Zároveň však odmítala být vzhůru a vnímat to zlo v domě. Rozhodla se, že si následující den pronajme pokoj na hotelu. Nebo klidně na nějaké ubytovně. Půjde kamkoli, jen aby nemusela zůstat. Roztřesenýma rukama spolkla rovnou tři prášky na spaní, které dostala od paní Willisové. Po chvilce přemýšlení si dala ještě panáka tequilly.

Pozvolna na ni dolehla těžká ospalost. Svalila se do postele tak, jak byla. Stále měla na sobě ony šaty, které si ten den koupila. Zůstala ležet na posteli, pokoj se s ní mírně točil. Pak usnula.

A přišel sen. V tom snu ležela v posteli. Právě tam, kde nyní spala. Něco ji vzbudilo. Žádný smyslový vjem, nýbrž pocit. Pocit, že venku něco je. Opatrně spustila nohy na podlahu a ztuhlými kroky se vydala do kuchyně. Došla k oknu a pohlédla ven. Srdce se jí rozbušilo. Byl tam jakýsi muž a díval se přímo na ni. Neznámý by klidně mohl být člověkem. Mohl. Ale nebyl. Pouliční osvětlení ozařovalo jeho tvář jen nedokonale, přesto však byla viditelná jasně červená barva kůže a jakési podivné černé pruhy a ornamenty rozbíhající se po celém obličeji. Silně to připomínalo tetování maorských bojovníků. Lebku měl muž holou, bez vlasů. Pouze na čele vyrůstaly dva zakulacené výčnělky.

Žluté hadí oči probodávaly Rosie pohledem. Muž či tvor přecházel pod oknem, dva kroky nalevo, dva kroky napravo. Stále ji však nepřestával sledovat. Jeho dlouhý černý plášť za ním povlával. Rosie zprvu nebyla schopná se hnout. Pak se však vzpamatovala. Sáhla po telefonu ležícím na kuchyňské lince a zapnula kameru. Na telefonu se rozsvítil blesk. Muž na Rosie zuřivě pohlédl a začal divoce pobíhat po zahradě. Proplouval mezi okrasnými keři, stále však nepřerušil s Rosie oční kontakt.

A Rosie nepřestávala natáčet. Potřebovala důkaz. Důkaz, že její dům navštěvují podivné bytosti. Teď už si nikdo nebude myslet, že je blázen.

Muž najednou promluvil. Vlastně nepromluvil. Pouze slyšela jeho hlas. Ve své hlavě. Ve skutečnosti však vůbec nehýbal rty. Jen už zase stál na místě pod oknem a jeho pohled byl ještě zuřivější než předtím. Nadával jí: Ty děvko! Ty špinavá svině! Stejně chcípneš!

Rosie s hrůzou odskočila od okna. Natáčení už vypnula a video poslala Micky spolu se vzkazem „Pomoz mi!“ Náhle jí telefon vypadl z ruky a ona se bezvládně svezla na podlahu.

 

Micky se probudila a automaticky sáhla po mobilu. Zjistila, že do odchodu do práce jí zbývá dost času, mohla se tedy ještě chvíli válet v posteli. Rozhodla se tedy využít volné chvíle a přečíst si zprávy na telefonu. Všimla si, že jí Rosie posílá nějaké video. Natáhla se na noční stolek pro sluchátka. Tom se vedle ní neklidně zavrtěl, ale neprobudil se.

Spustila přehrávání. Na displeji mobilu nebylo pořádně nic vidět. Vypadalo to, že jí Rosie poslala jen nahrávku něčeho míhajícího se ve tmě. Video nedoprovázel žádný zvuk. Když však zvýšila hlasitost, uslyšela Rosiino roztřesené dýchání.

„Co to sakra je?“ zamumlala si Micky pro sebe.

Její tichá věta zřejmě probudila Toma, který se posadil a promnul si oči. „Co to tam máš?“ zeptal se.

„Rosie mi poslala nějaké divné video. Nevím, nic tam není vidět.“

„Můžu se podívat?“

„Jasně, ale pochybuju, že uvidíš víc než já.“

Tom video shlédnul a nechápavě zdvihnul obočí. „Něco se tam hýbe, to je vše, co jde poznat. A to si teď jako píšete šifrované zprávy?“

„Co? Jak to myslíš?“

„No ta zpráva pod videem.“

Micky si původně nevšimla, že jí spolu s videem přišla i nějaká zpráva. Bylo to však jen osm symbolů, nic víc.

„Hele Tome, mě se to nezdá. Říkala jsem ti, že s Rosie nebo s tím barákem není něco v pořádku. A teď mi přijde tohle. Přitom ještě včera mi psala, že se těší na ten večírek.“
            Tom přemýšlel. „Přehrajeme to video na počítači. Mám na to lepší program, bude možné tam přidat jas a doostřit obraz. Třeba uvidíme víc.“

Sedli si k počítači, kde Tom chvíli někam klikal a upravoval parametry. Pak dal video přehrát.

„Běhá tam nějaký chlap. Vypadá to, jako by měl na obličeji nějaké vzory, nepřijde ti?“ Tom s přimhouřenýma očima zkoumal dění na monitoru.

Pak sebou oba trhli. Micky mimoděk chytla Toma za zápěstí. Muž se zastavil a pohlédl přímo na ně, respektive přímo do objektivu zařízení, na které byl snímek natočen. Jeho tvář šla nyní rozpoznat zřetelněji.

Za jejich zády se ozvalo zakňučení. Ket stála ve dveřích a s provinilým výrazem v psích očích sledovala loužičku moči tekoucí po podlaze.

 

„Můžu si jednu vzít?“ Micky sáhla po balíčku cigaret v Tomově autě.

„Ale? Ty zase kouříš?“ podivil se Tom.

„Jsem strašně nervózní. Co když se Rosie něco stalo?“

Jeli úzkou uličkou lemovanou okrasnými keři. Odtud už to bylo k Rosiině domu jen kousek. Micky přemluvila Toma, aby jeli Rosie zkontrolovat. Nenechal se přemlouvat dlouho. Spíše než strach jej však hnala zvědavost. Ket museli nechat doma. Odmítla do auta nastoupit.

„Zkus jí ještě jednou zavolat.“

Micky už potřetí vytočila číslo své kamarádky. Ta to však ani tentokrát nezvedla.

Dorazili k domu. Micky připadalo, že jinak příjemně vyhlížející malý domek nyní vypadá přinejmenším podezřele. Zlověstně, projelo Micky hlavou. Závěsy v oknech byly zatažené. Možná Rosie ještě spala? Nebo byla pryč? Micky si nebyla jistá, jestli má kamarádka ranní či odpolední směnu v knihkupectví.

Zazvonila na zvonek u domovních dveří. Zabušila na dveře. Zavolala její jméno. Ale nic se nedělo. S Tomem obešli dům. Nikde nebyla ušlapaná tráva a nic nenasvědčovalo tomu, že by se do domu někdo vloupal nebo kolem něj slídil.

„Zavolám na policii,“ prohlásila Micky, když už zase seděli zpátky v autě.

„Zkus raději ještě předtím zavolat Rosie. Ať neděláme zbytečný poplach.“

Micky to tedy zkusila znovu. Tentokrát její kamarádka hovor přijala. Chvíli bylo ticho.

„Haló?“ ozvalo se pak.

„Kde sakra jsi, Rosie?“

„Ahoj Micky. Jsem u babičky.“

„U babičky? Kdy jsi tam odjela?“

„Včera pozdě večer.“

„Proč jsi mi neřekla, že to plánuješ?“ Micky se cítila poněkud naštvaně kvůli tomu, jak ji Rosie vyděsila a teď jí klidně oznamuje, že odjela k babičce.

„Rozhodla jsem se tak najednou.“

„A co to video, cos mi v noci poslala?“

„Jaké video?“

„To s tím divným chlapem.“

„O žádném nevím.“

Micky docházela trpělivost. „Pobíhal tam nějaký chlap. Proč jsi to natočila?“

„Jo, tamto video. To byl omyl.“

„Omyl?“

„Jo, musím končit. Babička mě volá na snídani. Tak pa.“

Na druhém konci linky zavládlo ticho. Micky se podívala na Toma se směsicí vzteku a zmatenosti v očích. „Je u babičky a to video, co poslala, byl prý omyl.“

„Takže nepřijde na večírek?“

„Asi ne, ale to je teď vedlejší. Je to celé fakt divné. Nepřijde mi pravděpodobné, že by se takhle sebrala a nechala dům opuštěný. Nesedí mi to k ní.“

„Hele, Micky, udělala jsi pro ni, co jsi mohla. Ozvala se ti, víš, že je v pořádku -“

„Tím si právě nejsem jistá!“

„Ale víc udělat nemůžeš. Nemůžeš ani zavolat policii, ani jí prohledat dům. Můžeš jedině kontaktovat její babičku.“

„Nemám číslo a nevím, kde přesně bydlí.“

„Tak vidíš. Kašli na to, zbytečně si děláš starosti. Nech ji, ať se dá do kupy a ozve se, až bude sama chtít.“ Tom vzal Micky kolem ramen. Jeho slova zněla rozumně, ačkoli ji úplně přesvědčit nedokázal.

Rozjeli se zpátky domů a Rosiin dům se v jejich zpětném zrcátku zmenšoval a zmenšoval, až zcela zmizel z dohledu.