Stezka levé ruky, část 4.

Rosie napůl seděla a napůl ležela v kuchyni na podlaze. Očima mžourala kolem sebe. Jazyk se jí lepil na suché patro. Cítila, jak má popraskané rty. Neměla však sílu se zvednout a napít se. Chvílemi upadala do neklidného polospánku. Zdály se jí divné sny, a i když bděla, měla pocit, že postavy ze snů kolem ní přecházejí po pokoji. Objevovaly se a zase mizely.

Nové šaty, který si koupila předešlého dne, měla celé propocené a špinavé. Spodní lem byl na několika místech natržený. Chodidla měla špinavá, mezi prsty stébla trávy a zaschlé zbytky hlíny.

Na zemi vedle ní ležel telefon. Zdálo se jí, že mluvila s Micky, ale už si nevybavovala, o čem mluvily. Také se jí zdálo o babičce, otcově matce, která však před třemi lety zemřela. Byla u babičky v obývacím pokoji a babička ji z kuchyně volala, ať přijde na snídani. Nebyly to nepříjemné sny. Zdály se jí však i vyloženě nehezké a děsivé. Objevovali se v nich černí kozli s dlouho bradkou a muži s červenou tváří.

Chtěla vytočit Mickyino číslo, ale vůbec se jí to nedařilo. Telefon jí padal z ruky. Cítila se hrozně zesláblá. Pokusila se zvednout, ale posunula se jen pár centimetrů po podlaze a dál to nezvládla. V místnosti byl příšerný vzduch. Páchnoucí a zatuchlý. Zatmělo se jí před očima a ona se vyzvracela.

Po chvíli se zase probudila. Vlasy se jí máčely ve vlastních zvratcích, ale vedle ní stála sklenice s vodou. Vůbec si nepamatovala, že by si ji napustila. Dychtivě po ní sáhla. Trochu vody vylila, ale zbytek sklenice se jí podařilo vyprázdnit a svlažit tak vyschlé hrdlo. Pak si všimla, že šaty na jejím těle jsou na jednom místě potrhané, jako by je roztrhaly velké drápy. Vyděsila se. Na kůži, kterou díry v šatech odhalovaly, si povšimla krvavých šrámů.

„Mami,“ zašeptala sípavě a začala se plazit po podlaze směrem k obývacímu pokoji. „Mami!“ Z očí jí stékaly obří slzy. Zdálo se jí totiž, že matka i otec jsou v pracovně. Dveře byly pootevřené, bylo však jasné, že tam nikdo není.

V obývacím pokoji ji zase opustily síly. Měla hrozný hlad. Všimla si, že na stole jsou zbytky jídla. Nějaký okoralý chleba se sýrem, na kterém se už začínala dělat plíseň. Hlad byl však silnější. Podala si ze stolu talířek se zbytky a pustila se do nich. Drobila na drahý koberec svých rodičů, nijak jí to však nevadilo.

 

Probudila se. Ležela nyní na posteli ve svém pokoji. Netušila, jak dlouho tam už mohla být. Mlhavě si uvědomovala, že venku je zase tma. Roztřesenou rukou rozsvítila lampičku na nočním stolku. Pokoj se ozářilo sporé světlo.

Zoufale se toužila umýt. Cítila, jak její tělo začíná zapáchat. Rukou si prohrábla vlasy. Byly mastné a zacuchané. Znovu začala plakat. Nevěděla, co se s ní děje. Věděla, že je něco špatně, hodně špatně. Zároveň však vše vnímala jakoby přes jakousi clonu. Tušila, že i kdyby se snažila sebevíc, nedokáže si přivolat pomoc. Nedokáže vyjít ani ven před dům. Připadalo jí, že má na rukou a nohou jakási neviditelná závaží, která ji drží na jednom místě.

Jakmile si její oči navykly na šero v místnosti, začala detailněji rozeznávat prostor kolem sebe. Na stěně v pokoji si všimla oněch zvláštních symbolů, se kterými se setkala už dříve. Poprvé v pracovně rodičů, podruhé je viděla na zdi při hovoru se svým otcem. Přibyl také třetí symbol, který Rosie bezpečně identifikovala. Věděla, co představuje. Byl to pentagram, pěticípá hvězda stojící na své špici. S hrůzou si uvědomila, že symbolů postupně přibývá. Opakovaly se stále ty samé, jen se objevovaly na volných místech zdi, jako by je tam kreslila jakási neviditelná ruka.

Najednou se v Rosie vzedmula všechna její zbývající síla. Spíše se sesula než zvedla z postele, ale okamžitě se vynasnažila zase vstát. Pomalu se blížila ke dveřím vedoucím pryč z pokoje, přičemž si pomáhala opíráním se o rám postele. Musím pryč, rychle pryč! To byla její jediná myšlenka, která ji rezonovala v hlavě.

Když klopýtavě přebíhala obývací pokoj, o něco náhle zakopla. Jako by jí někdo podrazil nohy. Vyjekla, upadla a udeřila se hlavou o podlahu. Okamžitě se jí objevily mžitky před očima a zároveň se jí udělalo silně nevolno od žaludku, ona se ale nechtěla vzdát. Plazila se po zemi, přitahovala se rukama o vše, co se nacházelo v její blízkosti. V stinném rohu obývacího pokoje si všimla stojící postavy v černém plášti. Byl to on. Její nedávný noční návštěvník. Díval se na ni planoucíma hadíma očima. Pak si pomalu a rozvážně nasadil kozlí hlavu a beze slova pozvedl dva prsty pravé ruky k přísaze. Rosie zase upadla do temnoty.

 

Dostavil se další ze série snů. V tomto snu se nacházela v domě, něco ji však táhlo ven. Vyšla na zadní verandu a odtud dál do zahrady. Obloha byla zlověstně zatažená. Vypadalo to, že se za nedlouho přižene bouřka. Pak uslyšela podivný hluk. Tvořil jej jednolitý hluboký tón, jakési duté hučení, které však bylo neskutečně hlasité a stále sílilo. Měla zvláštní pocit, že vychází z oblohy, ale slyší jej jen ona, někde hluboko ve svém nitru. Tušila, že je to předzvěst něčeho zlého, blížící se zkázy. Nedokázala se však pohnout. Jako zhypnotizovaná vzhlížela k nebi. Uvědomila si, že má na sobě stále ty stejné šaty, nyní však byly čisté a neroztrhané. Celkově cítila, že je upravená. Klid jí to však nepřinášelo. Chtěla křičet, snažila se ze všech sil, ale nevyšla z ní ani hláska. Ta nemohoucnost ji naplnila neskutečným děsem.

Pak její pohled upoutal dav lidí na ulici před domem. Měla silný pocit deja vu, ale neuvědomovala si, kdy už tuto situaci zažila. Vydala se směrem k ulici. Její chůze byla nyní o poznání snadnější. Prošla otevřenou brankou a ocitla se přímo uprostřed davu. Ti lidé měli kozlí hlavu, někteří ji teprve drželi v rukou a vyčkávali na její nasazení.

Pak si všimla dvou osob, jejichž roucho bylo zdobnější než roucha ostatních. Kreslily něco na chodník. Když přišla Rosie blíž, poznala, že je to onen symbol připomínající luk a šíp. Jedna z kreslících osob na ni pohlédla a na okamžik oběma rukama pozvedla svou kozlí hlavu. Rosie poznala tvář svého otce. Pak otcova tvář zmizela a on i ta druhá osoba se zařadili mezi ostatní.

Všichni shromáždění nyní upírali svůj pohled na dům. Začali drmolivě odříkávat jakousi litanii v neznámém jazyce. Rytmus a melodie jejich řeči působily hypnoticky. Najednou všichni zaujali ono povědomé gesto. Takové, s jakým byl vyobrazen kozel Baphomet. Levá ruka směřující dolů, pravá ruka s dvěma zdviženými prsty nahoru. Pravou rukou pak všichni ukázali na dům. Rytmus jejich řeči se ještě zrychlil. Kolem domu vyšlehly plameny. Objevily se po celém jeho povrchu, dům však nehořel, alespoň ne v pravém slova smyslu, jelikož plameny nezpůsobovaly jeho zkázu. Prostě jen plál, ale plameny mu neubližovaly.

Rosie sledovala pohled postav s kozlí hlavou. A pak to uviděla. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Najednou se v jejím mozku objevila myšlenka, že je to přece jen sen. Může se tedy probudit a vše bude v pořádku. Třeba to celé byla jen jedna dlouhá noční můra, kterou způsobila její bujná fantazie. Nadále však setrvávala ve snu, ve kterém byla nucena sledovat sama sebe, jak stojí v okně planoucího domu, který jí byl po dlouhou dobu domovem a útočištěm, a kolem krku má nasazenou oprátku. Tentokrát se jí křičet podařilo. Ze snu už se však neprobudila.

 

Dveře domu se otevřely. Dovnitř vstoupily dvě postavy. Jednou z nich byla žena s nakrátko zastřiženými rusými vlasy a výrazně namalovanou tváří. Druhou z nich byl muž. Neučesaný, pohublý, s nápadnými tmavými kruhy pod očima. Na první pohled by se mohlo zdát, že se drží za ruce a kráčejí společně. Při bližším zkoumání však bylo zřejmé, že žena muže za ruku vede.

Došli do kuchyně. V místnosti byl hutný, nevětraný a nepříjemně nasládlý vzduch. V tichu se vyjímalo nervózní bzučení much. Na jednom dřevěném trámu sloužícím jako ozdoba stropu kuchyně bylo zavěšeno lano. Na jeho konci viselo tělo dívky v dlouhých tmavě zelených roztrhaných šatech. Oprátka se jí zařezávala do krku.

Žena a muž na sebe pohlédli. Žena pak kývla na znamení souhlasu a odvedla muže za ruku do pracovny. Její dveře už byly otevřené jako by na ně místnost čekala.