Oběť: Kapitola první

Kapitola první: Portland
18. listopadu roku 1820
Stát Maine
Spojené státy americké
Severně od přístavnímu městu Portland

Blair Jackson zaklel, když jeho vůz tažený koněm poskočil nahoru. Severní cesta v tomto deštivém období stála za nic nestála. Vrstvy bahna se buď lepila na dřevěná kola povozu, nebo prokluzovala.
Starému Jacksonovi už bylo přes šedesát let, žil na samotě sto kilometrů od přístavního města Portland, které sloužilo jako obchodní přístav a zároveň pro Jacksona jako jediné místo, kde mohl doplnit zásoby před cestou zpátky do svého srubu.
Naplánoval si, že nějaký čas pobude ve městě u starého známého, prodá kožešiny co vezl sebou
a ještě si něco vydělá u tamního kováře za výpomocné práce. Zpět do srubu nespěchal, nikdo tam na něj nečekal a ani tam nebylo co ukrást. Spokojil se prostým životem, bez nějakého majetku, rodiny či snaze po kariéře ve městech. Nikdy ho to nezlákalo a ani nepřemýšlel.
Raději žil sám, daleko od veškerého dění. Jeho jedinou starostí momentálně byla, aby se nezlomila zadní náprava.
„Stůj Felixi!“ Zavolal na svého koně a přitáhl opratě.
Hnědý tažný kůň zastavil a pravou přední nohou prohraboval na místě.
Jackson se nadechl, podíval se na zatažené šedé nebe, začalo se stmívat. Sesedl z vozu a šel zkontrolovat vůz. Cestou se podíval na zpropadenou díru, která byla skoro dva metry za vozem.
Nakonec si oddychl, když zjistil, že vůz je v pořádku. Přitáhl si svůj starý potrhaný kožešinový kabát blíž k tělu. Musí ujet ještě dobrých pět kilometrů, aby se dostal na mýtinu, která sloužila jako odpočívadlo pro cestující. Nechce přenocovat na cestě, obklopený jen pochmurným podzimním lesem. Je dosti pravděpodobné, že tam bude další cestující, se kterým by mohl probrat novinky, které se událi. Musí to být snad tři čtvrtě roku, kdy naposledy viděl někoho dalšího, než svůj odraz na hladině vody.
Při té myšlence měl dojem, že zaslechl před sebou cinkání něčeho kovového. Zaposlouchal se znovu a uslyšel to znovu. Popošel dopředu a stoupl si vedle svého koně, hledíc před sebe do tmavého lesa. Po chvilce mezi stromy se vynořila silueta koně s jezdcem.
Svůj zrak zaostřil a snažil si jezdce prohlédnout. Přitom začal pomalu jednou rukou nahmatávat křesadlovou pistoli, co měl schovanou pod kabátem a druhou rukou chytat toporo sekyrky, co měl za zády u pasu.
Jackson se uklidnil a dal ruce pryč ze zbraní, když poznal starého známého. Vyšel mu vstříc, rukou nad hlavou a přátelským tónem „Buď zdráv Noahu! Jsem rád, že tě po tak dlouhé době znovu vidím!“.
Jezdec předním zastavil a začal si prohlížet Jacksona. Na své hlavě měl nízký obnošený cylindr, jeho tvář zahaloval šátek. Jen hnědé oči upřeně hleděli na Jacksona a snažil si vybavit, kdo to vlastně stojí před ním.

„Blaire! Ty zavšivený starý zálesácký medvěde! Konečně si vylezl ze svého brlohu?“ Odpověděl se smíchem Noah. Seskočil z koně a podal si s Jacksonem ruce a vzájemně se poplácali po ramenech.
„Říkal jsem si, jestli ještě žiješ. Dlouho jsem tě neviděl“ dodal a z boční kapsy u sedla vytáhl láhev rumu, kterou podal Jacksonovi. S díkem si ji vzal a upil z láhve, potom ji podal zpět Noahovi.
„Sakra! Ta má ale říz! Koupil si ji u Beckermanna?“
„Jasně. Připlula loď z Evropy se zbožím. Ještě nějaké má, kdyby si měl zájem“
Odpověděl Noah a sundal si šátek, který skrývá chybějící pravou stranu vrchního rtu. Byl skoro o dvacet let mladší než byl Blair. Napil se také a odkašlal si.
„Máš v plánu opět přečkat zimu ve městě u toho kováře?“
„To mám v plánu příteli. Na letošní zimu jsem se nestihl dobře připravit a zjistit, co je nového.“
Noah se znovu napil, zakryl si šátkem tvář „Tak mám pro tebe hned jednu novinku!“ a podal láhev znovu Blairovi.
„Jakou?“
„No náš stát se v březnu připojil jako třiadvacátá země pod jednu vlajku.“
„Vážně? Takže jsme teď podpantofláci Spojených států?“
Noah přikývl a protáhnul si záda „Snad tě to netrápí ty starý medvěde? Nám zálesákům to může být úplně jedno, pod jakou vlajkou se nacházíme.“
Jackson přikývnul na souhlas „Kam ty vlastně míříš?“.
„No před dvěma měsíci sem jel ze stejného směru co ty a cestou jsem potkal nějakého jezdce v nóbl oblečení. Za malý peněžní obnos po mě chtěl, abych předal dopis notářovi, co žije v Portlandu. Měl jsem tam počkat i na odpověď. Ta došla teprve před třemi dny, prý až z Londýna!“
Jackson si odplivnul „Za peníze necháš ze sebe dělat poslíčka podělaným zbohatlíkům?“ řekl s úsměvem a mrknul na Noaha.
Ten se usmál a odvětil „Něco takového. Dovezu mu odpověď a dostanu další odměnu.“
„Kolik sis vysloužil ?“ zeptal se Noaha.
Noah chvilku přemýšlel a z kapse pod kabátem vytáhl zlatou minci.
Jackson vytřeštil oči a zíral na ni.
„Můžu se na ni podívat?“ zeptal se. Noah po chvilce váhání přikývnul a dal mu ji do ruky.
Jackson si ji chvilku prohlížel, vypadá to jako pravé zlato. Tvrdě kousnul svými posledními zuby do ní a zavyl trochu bolestí.
„Neboj se, je pravá.“ Zasmál se Noah a poplácal Jacksona po rameni „Už jsem ji zkoušel a i zlatník ve městě mi potvrdil, že je pravá.“
„Tak to jsi šťastný chlap!“ Odvětil trochu závistivým hlasem.
Noah si ji strčil zpět a nasedl zpět na koně.
„Kam si jedeš vlastně pro zbytek odměny?“
„Ten jezdec říkal, že jeho pán čeká na odpověď v tom sídle severně odsud.“
„Nemáš náhodou namysli Krkavčí sídlo?“
„Ano. Ty to místo znáš?“
„Několikrát jsem byl poblíž toho místa a poslední dva roky jsem tam neviděl žádnou živou duši. Je to hodně chmurné a zlé místo.“
Noah se zasmál „Tak se asi mýlíš příteli! Ale neboj se. Jak dostanu svoji odměnu, hned vyrážím zpět na zimu do Portlandu a můžeme společně oslavit příchod nového roku v krčmě!“
Jackson pokývnul na souhlas, odstoupil od něj „Opatruj se Noahu a přijeď co nejdříve.“
Noah pobídnul koně, objel povoz a zmizel Jacksonovi z dohledu.
Jackson utopen v myšlenkách nasedal zpět do povozu a snažil si vzpomenout jaký je vlastně den, měsíc…… a co je vlastně za rok.



23. ledna 1821
Stát Maine
Přístavní město Portland

Henry Miller si zívnul a mrkal očima na člun, který mířil k molu na kterém stál.
Richard Smith na něj pohlédl celkem otráveným obličejem „Zase si ponocoval u knih a nebo s přáteli v hospodě?“
Henry pokrčil rameny „Asi obojí pane.“ Zakryl si rukou svá ústa při dalším zívnutí.
Jsou to teprve dva týdny, kdy Henrymu bylo osmnáct a už díky konexím svého otce získal místo jako asistent u notáře Richarda Smitha, starého mrzouta, který dokázal jít všem na nervy.
Jenže Henry byl dosti flegmatik a dokázal veškeré připomínky, narážky i urážky od pana Smitha vypustit z hlavy. Přece jen má ve svém věku dobrou práci, kterou mu můžou všichni jeho vrstevníci závidět.
Jen to papírování mohlo být záživnější. Vše bylo natolik stereotypní, až se Henry občas ztrácel v těch komínech papírů, co měl pan Smith v kanceláři.
Na druhou stranu měl přístup i do jeho knihovny, kde se zlepšoval ve čtení i psaní. Nejraději měl životopisné knihy o generálech a vojevůdcích. Slyšel o velkých válkách nějakého císaře Napoleona, proti kterému se spojila před pár lety zbytek svobodné Evropy a porazili ho u nějaké vesnice jménem Waterloo. Už se těšil, jak se do Nového světa dostanou nějaké spisy či knihy.
Jenom teď musel čekat jako kůl v plotě na příjezd anglické hraběnky, která si má zkontrolovat pozůstalosti po svém zesnulém manželovi.
Henry netušil jak moc velké jmění to bude, ale musí být velké, když to vytáhne z pohodlí Londýna vdovu. Na člunu Henry zpozoroval kromě veslujících námořníků a vdovy dalších pět lidí.
Jeho lehkou kocovinu dráždil křik přímořských ptáků a pila v loděnici, kterou měl hned po své pravé straně. Tak strašný hluk jeho hlava dlouho nezažila a celé jeho tělo mrzlo. Letošní zima je hodně zlá. Tolik sněhu, kolik napadalo letos si Henry dlouho nepamatuje, nemluvě o studených vichrech ze severu, které už byli na denním pořádku.

Člun přirazil na kraj mola, jeden z námořníků vyskočil a přivázal jej k molu.
První ze člunu vylezl vyšší štíhlý muž, oblečený v červeném kabátu a pod ním tmavě modrou vestu, na opasku mu poskakovala šavle zlatem zdobená. Dle šedivosti jeho vlasů usuzoval Henry, že je mu kolem padesátky a vypadá, že je v dobré formě a hladce oholen.
Pomáhal vdově ze člunu. Její šat v tmavě vínové barvě připomnělo včerejší víno a trochu si říhnul s pocitem poskočení žaludku. Byla asi ve stejném věku, jako její garde doprovod. Klobouk, který si nasadila na hlavu byl v barvě šatů, kolem sebe rozdávala lehký úsměv.
Mezitím muž pomohl ze člunu další osobě. Dívka o něco mladší než byl Henry měla světle modré šaty s bílým a zlatým lemováním. Její křivky Henryho hodně zaujali, stejně tak i rovné zlaté vlasy, které vylézali z pod bílého klobouku. Při příchodu trojice k panu Smithovi a Henrymu byla dívka schovaná za hraběnkou. Svoji andělskou tvář měla skloněnou k zemi. Henry si ji nemohl díky tomu zpropadenému klobouku lépe prohlédnout, celkem se mu zapalují lýtka.

„Krásný den Vám přeji! Jsem pan Smith, místní notář a člen představenstva Portlandu. Doufám, že Vaše plavba proběhla v klidu a bez úhon.“ Řekl Smith a uklonil se návštěvníkům.
Vdova stále předváděla svůj nacvičený úsměv a nechala mluvit za sebe svůj doprovod.
„ Děkujeme pane Smithi za vřelé přivítání. Jsme poctěni, že jste nám přišel naproti.“ Řekl muž a lehce se uklonil, potom pokračoval „Jmenuji se Spencer Brown a jsem rodinný přítel zesnulého hraběte Pierse Walkera. Zároveň zde doprovázím jeho choť Nathalii Walkerovou.“
Lehce se uklonil směrem k hraběnce, stejně tak i Smith s Henrym.
„Ještě Vám představím její krásnou dceru.“ Brown jemně chytil dívku za ruku a pobídnul ji kývnutím aby šla před něj. Henrymu poskočilo srdce, když se zahleděl do těch světle modrých očí. Krásnější dívku ve svém životě zatím neviděl.
„Lady Claudine Walkerová.“ Představil dívku Smithovi.
Starý notář se uklonil s pravou rukou na hrudi „Všechny Vás rád poznávám.“ Svoji levou ruku otočil mírně za sebe směrem k Henrymu „Můj mladý pomocník Henry Miller. Pokud budete něco potřebovat a nebudu Vám po ruce, můžete se obrátit na něj. Je celkem spolehlivý.“
Henry pokrčil obočím. Nebýt jeho skoro týdenního třídění dokumentů by měl ten starý náfuka takový nepořádek, že by místo předávání majetku by prodal pozůstalé nějaký prasečák jižně od Portlandu.
„Ano, ano. V dnešní době je složité najít odpovídající a spolehlivé lidi.“ Přitakal Brown.
Mezitím se za hraběnkou objevili dva vysocí muži v těžkých kabátech, přes rameno měli přehozené na popruzích muškety a na hlavách černé nízké cylindry. Jeden z nich měl ohromné lícní vousy zatímco druhý hustší knír. Osobní stráž hraběnky Walkerové budila u Henryho respekt i strach. Nechtěl by si je proti sobě poštvat.
Za panem Brownem se postavil další muž. Byl menší než předchozí dva. Na hlavě měl černý šátek, kozí bradka, zelené oči. Odhadoval mu Henry kolem třiceti. Jako první strážci i on měl mušketu na zádech, za pasem dvě pistole a šavli na pravém boku.
„Pojďte laskavě za mnou. Mám pro Vás zařízené ubytování v místním hotelu. Jak si odpočinete po cestě, můžeme tedy přejít před večeří veškeré písemnosti ohledně majetku po zesnulém hraběti a majetku, které se nachází zde ve státě Maine.“ Řekl Smith a vyrazil s ostatními v patách pryč z mola.

Bylo kolem sedmé večer, když hraběnka Walkerová s panem Brownem seděli v červených křeslech ve Smithově pracovně. Oba seděli natočeni k sobě a při svitu svíček si pročítali veškeré dokumenty. Pan Smith seděl naproti nim za svým stolem.
Nakonec se jednalo o celkem velké bohatství. Nakonec se ukázalo, že hraběnka ani netušila jak velké.
Což Henryho Millera trochu zaskočilo. Většinou se mezi manželi předem ví, co se dědí a jak velký je majetek. V majetku je zahrnuta i Portlandská loděnice, několik farem, deseti rybářských lodí a co nejvíce hraběnku překvapilo i sídlo severně od Portlandu.
„Je divné, že se Vám nikdy o tomhle nezmínil.“ Pronesl Smith a požádal, aby mu Henry podal červené desky, co svíral ve svých rukách. Byl trochu v oblacích. Nemohl přestat mysle na tu rozkošnou dceru hraběnky Nathalie.
„Manžel byl někdy tajnůstkář a často cestoval do Ameriky. Vždy tvrdil, že chce tady začít nový život, ale nechápu. Proč tohle dělal? Proč mi o tom neřekl?“ Posteskla si hraběnka. Opřela pravou ruku
o opěradlo a položila si do dlani hlavu utopenou v myšlenkách.
Spencer Brown to zpozoroval a chytil ji něžně za druhou ruku. Hraběnka sebou lehce ucukla a vrátila se zpět ze svých myšlenek.
„Nebojte se. Určitě na to přijdeme“ snažil se uklidnit Nathalii a otočil svoji pozornost ke Smithovi.
„Můžete nám říct více o tom sídlu?“
Smith nesouhlasně zavrtěl hlavou „Bohužel. Moje cesta nikdy nevedla do tamních končin. Je to málo obydlené území a v horším počasí špatně průchodné.“
„Můžu vidět, kde je tělo mého muže? Nebo je už pohřbený? Zeptala se Nathalie Walkerová.
„Tělo dle mých informací leží ve vybudované kryptě poblíž toho sídla.“
„Hlídá to tam někdo?“ přidal se do hovoru Brown.
„Měl by tam do Vašeho příjezdu být sluha na jehož jméno si teď nemůžu vzpomenout. Kdy se chcete vydat na cestu?“
„Pokud možno, co nejdříve.“ Odpověděl Brown.
Poté za jejich zády bylo slyšet vrzání kliky a otvírajících se těžkých dveří.
Dovnitř vstoupil starší muž s vousy až na hruď, jizvou pod levým okem a chybějícím lalůčkem na pravém uchu. Na sobě měl černou frakovou uniformu důstojníka Americké armády.
Henry ho od vidění znal jen pod jeho křestním jménem.


„Takže se Vám bude hodit pan poručík Gilbert?“ zeptal se Smith a ukázal dlaní na starého vojáka. Nathalie s Brownem se k němu otočili čelem.
„Pěkný večer přeji, jmenuji se Gilbert a budu rád, když Vás hraběnko Walkerová můžu doprovázet.“
Přistoupil blíže k hraběnce a políbil její ruku „Je mi to líto, Pierse byl jeden z mých nejlepších přátel.“
„Nevíte co se mu stalo?“ zeptala se ho dychtivě hraběnka. Gilbert jen pokrčil rameny.
„Bohužel. Vlastně v mém okolí nikdo neví. Jediné co vím, že před nějakou dobou tady byl se zprávou nějaký zálesák s neporušenou pečetí Vaší rodiny. Ve vzkazu byla informace jen o jeho skonu.“
„Ano, ano! Zrovna jsem vám ji chtěl předat!“ pronesl Smith a z červených desek vytáhl onu zprávu.
„Znáte cestu k sídlu pane Gilberte?“ zeptal se ho mezitím Brown.
„Trochu ano, ale v tomto počasí bude lepší si najmout zdejší stopaře. Místy bude hodně sněhu a bude určitě potřeba sebou zásoby jídla. Pochybuji, že tam něco bude, teplé oblečení na cestu a musíme si najmout ještě dvoje tažné sáně. Jeden pro lady hraběnku a její doprovod, druhý na zásoby.“
Brown přikyvoval na souhlas „Jsem rád, že budete s námi cestovat. Jenže nebudete chybět svému nadřízenému?“
Gilbert se usmál „Můj velitel má pro tohle pochopení. Lorda Pierse též znal a mám od něj svolení.“
„Znáte tedy nějakého stopaře?“
„Jeden by tu zrovna byl. Jenže budete si muset s ním promluvit. Dlouho se známe a máme teď mezi sebou trochu konflikt“

Brown stál za ranního slunce uprostřed ulice, za jeho zády byl Henry Miller a Brownův osobní strážce, který mlčky pozoroval okolí. Za jejich zády byli trhy a před nimi kovárna. Několik obchodníků chystalo své stánky, vesele mezi sebou na sebe pokřikovali různé vtipy a zároveň se snažili nalákat první kolemjdoucí na své zboží. Miller byl celkem nervózní z bodyguarda a doufal, že bude mít tuto službu
co nejdříve za sebou. Od seznámení na molu neviděl Claudine i strážce hraběnky. Nejspíš ji hlídali v hotelu. Bylo to celkem rozumné. Ve zdejších končinách mnoho gentlemanů nebylo a taková kráska by mohla nechtěně vyprovokovat potyčku jejich ochránců s některou sebrankou, třeba opilými námořníky, těch bylo v Portlandu dost a Millerovi připomínali jako hejno krys.

„Ten náš průvodce je tamhle ten?“ Zeptal se Brown Millera a ukázal prstem na muže u koně vedle kovárny. Miller odpoutal pozornost od svého okolí a podíval se směrem, kam ukazoval Brown.
Miller si začal prohlížet staršího muže. Byl lehce při těle, měl na sobě rozervaný kožešinový kabát a hlava byla schovaná pod kožešinovou ušankou, při pohybu špatně došlapoval na levou nohu.
„Ano pane. To by měl být pan Jackson.“ Potvrdil Miller a Brown vyrazil vpřed s Millerem a ochráncem v patách.
„Přeji krásné ráno pane Jacksone! Mohl byste mi prosím věnovat chvilku svého času?“ zeptal se Brown.

Blair Jackson se k němu otočil čelem. Jeho tvář vypadala unaveně a pokrýval ji neudržovaný šedý vous.
„Co chcete?“ odvětil a přitom odhalil jen asi svých tucet zbývajících zubů.
„Jistý pan Gilbert nás poslal za Vámi, prý bydlíte severně od Portlandu a znáte celé okolí. Potřebujeme průvodce, chceme se dostat do sídla zesnulého lorda Pierse Walkera…“
„To myslíte ten palác na severu?“ přerušil ho Jackson.
„Palác?“
„Je to hodně velký dům, dle mě s nejméně padesáti pokoji.“
Brown chvíli mlčel „Je tam snad ještě nějaký jiný obydlí?“ vymáčkl nakonec ze sebe.
Jackson odvrátil od něho zrak a začal sundávat koni poškozenou podkovu „Není. Je tam jen ten proklatý Krkavčí sídlo!“
„Cože prosím?“
„Tomu místu tady tak říkáme. Jak budete na místě, pochopíte proč. Já vás tam nevezmu.“
„Zaplatíme Vám.“ Snažil se ho Brown přesvědčit „Nebudete toho litovat.“ Dodal.
„To místo je hodně zlé. V posledních měsících, se v jeho okolí ztrácí lidé.“ Odvětil Jackson a zadařilo se mu sundal podkovu, narovnal se a otočil se čelem k Brownovi „Navíc máte Gilberta ne? Cestu taky zná.“

„Prý si ji přesně nepamatuje a v zimním počasí jaké tu panuje si netroufá ze strachu, že by nás zavedl špatně nebo ohrozil na životě.“ Odpověděl Brown a třel ruce o sebe, snažil se trochu zahřát.
„To je celý Gilbert!“ odplivnul si Jackson, přestal je vnímat a vrhl do sundání další podkovy.

Brownův bodyguard svým ramenem strčit Millera, když kolem něj prošel. Přistoupil nejtěsněji k Jacksonovi co nejblíže šlo, dívající se vzájemně z tváře do tváře, pravou rukou si podrbal svoji bradku „Měl by sis dědku ustanovit, nakolik máš rád své zbývající zuby.“ řekl agresivním tonem v hlase „Lord Brown ti zaplatí ty odpade více, než si vyděláš za celý rok!“ dodal s lehkým úšklebkem.
Jackson se mu díval přímo do očí, nenápadně mezitím šahal do kapsy kabátu, která byla děravá schválně a vedla přímo k sekyrce umístěné za opaskem.
Ten spratek byl snad o polovinu mladší než on a dovolí si k němu takto mluvit.
„Sakra Bronckhorste! Uklidni se a nechej mě jednat!“ procedil skrz zuby Brown a chytil svého strážce za rameno. Ten chvíli hleděl do šedých oči Jacksona, ten ale stál nehnutě a čekal na nějakou záminku
k útoku. Bronckhorst se zašklebil, udělal krok zpět stále dívající se na Jacksona. Plivnul k nohám Jacksona a odešel o pět metrů dál, cestou vrazil znovu do Millera.
Starý zálesák už chtěl udělat krok k němu a naučit ho určitým způsobům, jenže mu do cesty vstoupil Brown „Omluvte mého společníka. Je poslední dobou nabroušený na každého, asi mu nesvědčí zdejší podmínky a navíc plavba byla dlouhá a úmorná.“
Jackson odvrátil zrak od Browna k postavě, která se objevila vedle něj.
Žena měla na sobě šaty vínové barvy, které byli schovány pod zimním kabátem, kousek za ní sáli v pozoru další dva muži, mezi kterými byla malá silueta mladé dívky v zimním šedém kožichu.
„Copak se tady děje milý pane Browne?“ Zeptala se a lehce se usmála na Jacksona.
Zálesák si ji očkem prohlédl. Kdyby vedle něj stál jeho kamarád Noah, okomentoval by ji nějak ve smyslu, že je to celkem fajn kus, který by potřeboval vyklepat ten medvědí kožich. I přes pokročilý věk, který měla za sebou stále vypadala dobře.
„Promiňte hraběnko, ale zrovna se tady s panem Jacksonem snažím nějak rozumně domluvit na jeho asistenci při naší cestě na sever. Bohužel mi to musí někdo ztěžovat“ odvětil Brown a pohlédl na nervózně přešlapujícího Bronckhorst, který jeho pohled zaregistroval a pokrčil jen rameny.

„Pane Jacksone! Dovolte, abych Vám představil hraběnku Nathalii Walkerovou, která před nějakou dobou ovdověla. Připluli jsme až z Londýna, podívat se po majetku, který zdědila.“ představil Brown hraběnku. Jackson se kavalírsky k dámě uklonil, ta se na něj celou dobu usmívala „A jak jste se tedy dohodli? zeptala se.
Než stačil Brown cokoli říct, odpověděl Jackson „Domlouvali jsme se na ceně. Za jistý obnos vás dovedu na místo.“
Browna tato otočka celkem zaskočila a nevěděl co na to říct, jen souhlasně přikývnul a nechápal to.
Jackson ucítil několik příležitostí, kterých by se chtěl chopit. První je samozřejmě celkem dost peněz, které mohl díky tomu získat a navíc je dosti pravděpodobné, že něco může získat v Krkavčím sídle.
Druhá věc byla v podobě možného získání náklonosti hraběnky, už dlouho nebyl se ženou a ona se na něj tak krásně usmívá……. no a třetí, že bude mít dost příležitostí dát za vyučenou tomu parchantovi, který ho urazil. Začal hned přemýšlet nad mnoha způsoby možných nehod, které se tomu Bronckhorstovi můžou stát…