Oběť

Kapitola druhá: Cesta
25. ledna
Přístavní město Portland

Henry Miller si promnul oči a poté zamrkal na vycházející slunce, když vycházel ven z městské radnice.
Poslední dva dny byli náročné. Přípravy nešli dle představ, zvlášť v podobě sehnání saní, které ve městě už nebyli k pronajmutí. Nakonec musel Henry ve společnosti Gilberta objet okolní statky
i menší vesnice, nakonec se jim zadařilo a do Portlandu dojeli se saněmi v ne moc dobrém stavu.
Zdejší řemeslníci měli tedy o práci postaráno a během minulého dne a večera je dávali do pojízdného stavu. Další potíž bylo teplé oblečení.
Hraběnka a její doprovod sice sebou měli kožichy a kabáty, ale nebyli dostatečně tlusté a po delší době venku by začali mrznout. Dle Jacksona je čekala velmi dlouhá cesta a náročná a pro dámu a její dceru by to mohlo být kritické pro jejich zdraví. Navíc podle Jacksona budou rádi, když dojedou na místo těsně před půlnocí, cestou tam není dle něj kde zastavit na odpočinek. Spát pod širým nebem
nepřicházelo v úvahu. Henryho celkem udivilo, že Gilbert potvrdil Jacksonova slova. Když ti dva kolem sebe procházeli, vrčeli na sebe jak vzteklí psi, mezi sebou nepromluvili ani slovo. Celkem začínalo Henryho zajímat, co si ti dva museli provést.

Henry došel před hotel, kde už stáli sáně, každé jedno z nich tažené dvěma koňmi. Do druhých sání nakládali hraběnčiny strážci vše potřebné pro cestu. Když spatřili Henryho, pokývnuli k němu na pozdrav, ten jim odpověděl stejně. Strážce s licousy se jmenoval Joel a ten s knírem Jason.
Včera společně popíjeli v místní krčmě, kam šla hraběnka s Claudine a Brownem na večeři.
Snažil se najít nějakou skulinku a být sám s Claudine a zkusit si spolem popovídat, jenže ti dva hromotluci Henryho pokaždé zahnali jak otravnou mouchu. Claudine se vždy usmívala, přišlo ji to celkem komické. Nakonec usoudil, že na to musí jinak a to přes ty dva hromotluky, které měla pořád v patách. Což se mu poštěstilo právě včera večer, kdy je potkal v krčmě.

Ze začátku se na něj dívali celkem podezřívavě a nejraději by ho rozplácli jak komára, ale když se zmínil o tom, že jim zaplatí pivo, pozvali ho ke stolu. Přece jen měl úkol od pana Smitha, vytáhnout z někoho informace, věděli o hraběnce a ostatních příliš málo a nebylo prakticky od koho něco vytáhnout.
Hraběnka by byla snadný cíl, jenže kam šla ona, tak šel i Brown a před ním by se těžko vyzvídalo.
Samotného Browna vyzpovídat? To Henry ani nechtěl zkoušet. Od Joela se dozvěděl, že dříve Brown byl diplomat, který se aktivně politicky zapojoval proti Napoleonu Bonapartovi tím, že sháněl spojence pro Anglii v boji proti němu.
Claudine se nemohl tedy přiblížit. Bronckhorst? Toho za poslední dva dny viděl snad dvakrát. Vždy se motal jedině kolem Browna, když spolem mluvili byli daleko od ostatních. Henrymu připadal jako stín.
Od Joela se dozvěděl, že jeho křestní jméno je Hermen a varoval ho, aby se od něj držel dál.
Podle něj a Richarda se jedná o hodně nebezpečného člověka a dle řečí, co o něm zaslechli by se mělo jednat o nájemného zabijáka. Henry si matně vzpomínal, jestli nezaslechl i něco jako masový vrah. Tyto řeči sice bral s nadhledem, ale bylo to varování a celkem to na Bronckhorstovo chování sedělo.
Takže cíle na výzvědy zbyli jen Joel a Richard a od nich se taky moc nedozvěděl.
Byli najati hraběnkou před necelými dvěma týdnypřed vyplutím z Londýna, o hraběnce také skoro nic nevěděli.
Dozvěděl se jen to, že ten Brown se kolem ní motá jako pavouk kolem bezbranné mouchy, chycené
v pavučině.

Z hotelu vyšla hraběnka v doprovodu své dcery, Gilbert stojící u prvních sáni jim pomohl nasednout, poté obešel sáně a nastoupil z druhé strany k otěžím. Mezitím z hotelu vyšel i pan Brown v asi nejluxusnějším kožichu, který Henry kdy viděl. Brown si při chůzi ke svému přidělenému koni poklepával svoji vycházkovou holí, jejíž hlavice na vrchu byla zhotovená ze slonoviny.
„Tohle si vezmi na sebe.“ Uslyšel Henry za sebou hlas, byl to Smith, který byl oblečen taky na cestu, což Henry nechápal.
„My jedeme také?“
„Ano, pan Brown mě požádal, abychom se přidali, uzavřeli dokumenty a zároveň dokončili oficiální zprávu ohledně úmrtí pana Walkera rovnou na místě.“
Henry protočil očima a potom pohlédl na Claudine, no třeba bude mít cestou příležitost se s ní sblížit.
Přece i jeho rodina nepatří mezi spodinu společnosti a mohl by se vetřít do její přízně a tohle vypadá na dobrou příležitost….


Cesta během poledne na sever rychle utíkala, nebyli doposud žádné potíže.
Henry seděl za opratě prvních saních, vedle něj pan Smith a Joel. Druhé sáně měl na starosti Gilbert, který vedl pro něj nezajímavou a nudnou diskuzi s hraběnkou o poslední módě, která teď frčí v Londýně. Ostatní jeli na koních.
Blair Jackson jel před nimi a ukazoval jim směr i lepší místa pro pohyb saní. Skutečně Gilbert měl pravdu ohledně toho starého zálesáka. Nebýt něj byli by pomalejší. Za Jacksonem jel pan Brown, Richard a Bronckhorst jeli jako poslední. Až na tlachání hraběnky s Gilbertem s občasným jejich smíchem byli ostatní zticha.
Muselo být kolem druhé odpoledne, když se začal zvedat vítr a objevovali se první sněhové vločky.
Po necelé hodině od začátku sněžení začala nakonec vánice.
Nacházeli se za víc jak polovinou své cesty, začali díky nepříznivému počasí zpomalovat.
Ponurý les plný nízkých stromů, všude přítomný sníh, zima a šedé nebe nepřidávalo nikomu na náladě.
Hraběnka byla schoulená s Claudine k sobě, tvářemi čelem a zakrytími kapucemi svých kožešinových kabátů. Ostatní si natáhli přes obličeje šátky, které je aspoň trochu chránili před bičujicími vločkami do jejich tváří. Uplynula další hodina, když se Jackson zastavil a stál s koněm na místě, v ruce už svíral zapálenou lampu, stejně tak jako ostatní. Lampy na saních byli připevněné na tyčích z obou stran.
Jacksonův kůň přešlapoval na místě a neklidně pořehtával. Brown přijel vedle něj „Co se děje pane Jacksone?“ zeptal se ho, mezitím k nim přicválal Bronckhorst. Jackson natáhnul ruku směrem vpravo.
„Vidíte to tam? Pod tím stromem?“ pronesl Jackson a sesednul z koně, Brown a Bronckhorst jej napodobili. To už stál vedle nich i Gilbert, který šel zjistit, co se vlastně děje. Ostatním přikázal, aby zůstali na svých místech.

Blair šel pomalým, opatrným krokem, mezitím ostatní sundali z ramen muškety a natáhli kohoutky.
Na svůj věk měl zálesák velmi dobrý zrak. Po několika krocích za jeho zády spatřili siluetu postavy, opřené o strom zády a skloněnou hlavou k zemi.
Tři metry před ní se Jackson zaraženě zastavil, stál na místě jako socha.
„Ty ho znáš?“ zeptal se Bronckhorst, který se objevil po jeho pravici, zatímco Brown s Gilbertem se zastavili z jeho levé strany, všichni zírali na zmrzlé tělo.
„Ano, znal jsem ho. Jeho jméno byl Noah.“ Odpověděl Jackson.
„Bude to on. Tenhle doručil ten dopis panu Smithovi od majordoma z toho panství.“ Potvrdil jeho slova Gilbert.
Jackson sklonil zrak k zemi, byl nešťastný ze smrti Noaha. Patřil do kruhu jeho nejbližších lidí, které měl.
Bronckhorst přišel k tělu, klekl si před něj a začal si ho prohlížet, ostatní ho pozorovali.
„Mohlo ho zaskočit počasí?“ Zeptal se Brown.
Jackson zavrtěl hlavou „Nemyslím si. Noah byl skvělý stopař, který zde žil prakticky celý svůj život.“
V ten moment Brockhorst se snažil z těla sundat kabát, hned se zarazil. Otočil se k ostatním „Pánové, tohle musíte vidět!“
Ostatní si vyměnili zmatené pohledy a přešli k němu, na Brockhorstých očí bylo jasně čitelné znepokojení. Když měl jejich pozornost, ukázal jim o co šlo.
Chytil levou část kabátu na Noahovi a odsunul ji stranou.
Všichni zamrzli na místě a nevěřícně hleděli, promrkávajíc očima, jestli nesní.
Na levé straně hrudníku nebylo žádné maso, jen čistě holé žebra, zatímco pravá strana byla v naprostém pořádku.

„Co to do prdele….“ Nedokončil větu Brown, otočil se zády a začal zvracet, Gilbert udělal krok vzad a Jackson odvrátil zrak. Tohle nikdo z nich nečekal. Po chvilce vzpamatování z nečekaného nálezu se obrátili znovu k tělu, u kterého Bronckhorst stále klečel, ale nedíval se na mrtvolu.
„Co to mohlo způsobit za zvíře? zeptal se Brown „Vlci?“
„Blbost! Vlci útočí výjimečně na člověka a navíc…. copak jste viděl někdy mrtvolu, která by po útoku divoké šelmy vypadala takhle?!“ zavrčel vztekle Jackson a přiblížil se k tělu. Měl pravdu, až na chybějící masu z půlky hrudníku nebylo Noahovo tělo nijak porvané, bylo v naprostém pořádku.
Jackson si klekl vedle těla a začal se dívat po nějakých stopách.
„Sakra Jacksone! Chybí mu všechny orgány v hrudníku!“ procedil skrz zuby Bronckhorst.
Jackson jeho poznámku ignoroval. Bronckhorst měl pravdu, hrudník byl kompletně prázdný a čistý.
Jako by tady někdo dokonale vybral do čista místu, takové měl jediné přirovnání Jackson na tuhle scenérii, která se mu naskytla. Pak si něčeho všiml.
Na boku byli vylámané kosti ven, Jackson by tou dírou protáhnul ruku.
„Co s ním budeme dělat?“ Zeptal se Gilbert.
Jackson si srovnával mezitím myšlenky, nakonec vstal a odvětil „Nechejme ho tady. Je přimrzlý ke stromu, můžeme ho kdyžtak vzít cestou nazpět.“
„Měli bychom si to nechat prozatím během cesty pro sebe. Nemyslíte?“ řekl Brown a podíval se
k saním, zatím všichni byli na svých místech a trpělivě čekali, jakou se vrátí zprávou.
„Dobrý nápad pane Browne! Nesmíme vyvolat paniku. Řekneme to ostatním, jak budeme mít střechu nad hlavou.“ Přitakal Gilbert. Jackson s Bronckhorstem přikývli na souhlas, chvíli ještě stáli na místě, snažící přijít s nějakým vysvětlením. Nakonec se mlčky otočili a zamířili zpět k ostatním.

„Co se stalo? Našli jste někoho?“ zeptal se Smith, když prošli kolem saní.
První byl pohotový Gilbert „Bohužel ano. Našli jsme mrtvého.“
„Co se mu stalo?“
„Umrznul. Co jiného čekat v tomhle podělaným počasí!“
Smith s Henrym si vyměnili vyděšený pohled a dál nic neříkali. Jackson se vyhoupl na sedlo, stejně tak Brown, který se k nim otočil „Můžeme pokračovat v cestě!“

Postup vpřed se začal ještě více zpomalovat než doposud. Vánice se mezitím trochu uklidnila natolik, že si mohli sundat šátky z obličeje. Henryho znervózňovala hmatatelně napjatá atmosféra, která se po tom strašlivém nálezu vytvořila. Gilbert byl hodně nevrlý, když se ho snažila hraběnka vyzpovídat, Brown si držel od ostatních trochu odstup. Jackson byl dál vepředu než obvykle a Bronckhorsta se raději nikdo neptal. Stejně jako Henry i ostatní si začali domnívat, že něco tají.
Navíc čím více se blížili k místu, tím více vypadal les chmurněji a nehostinně ve světlech lamp.
Nebo si to jen Henry snažil namluvit? Netušil, ale těšil se až budou konečně na místě, zde mu naskakovala husí kůže.
Z myšlenek ho vytrhlo blízké vytí vlka. Bylo proklatě blízko. Koně se zastavili a odmítali jít dál.
přešlapovali na místě, nervózně řehtali. Poté zafoukal silný vítr, který sfoukl polovinu lamp.
„Sakra! Okamžitě všichni k saním!“ zavelel Gilbert, všichni na koních sundali muškety ze zad a přicválali k saním. Gilbert, Henry a Smith vytasili pistole. Vytí vlků se začalo ozývat ze všech stran.
Ve světle zbývajících lamp byli vidět obrysy pobíhajících vlků, kteří se mihali kolem stromů, ale žádný se k nim nepřiblížil.
„K čertu! Co se to děje?!?!“ vykřikl Jackson, vytí bylo stále častější a ozývalo se ze všech stran.
Chvílemi viděli mihotající oči ve stínech, všichni namířili muškety a pistole před sebe.
„Tohle není normální!“ dostal ze sebe Gilbert.

Hraběnka byla schoulená blíže ke Gilbertovi a vzlykala, Claudine měla napnuté celé tělo.
Rozhlížela se každým směrem, odkud přicházelo vytí. Srdce ji bušilo víc a víc.
Richard popohnal koně na opačnou stranu, kde odhadoval vyšší počet vlků.
Poté nastalo absolutní ticho, jako by mávnutím kouzelnou hůlkou vše přestalo.
Přesto nikdo nepolevoval v pozornosti a stále sledovali okolí, všem to muselo přijít jako věčnost.
„Asi už odešli.“ nadhodil Joel. Jak hluboce se mýlil.
Nikdo z nich takové zavytí v životě neslyšel. Vlci zavyli všichni zaráz, jako by se spojili v jedno tělo.
Bylo to natolik silné, že to zapůsobilo na všechny koně, kteří neudrželi nervy a přirozeně se začali zmítat a řehtat jako smyslu zbavení. Druhé saně řízené Gilbertem sebou silně cuknuli vpřed natolik, že Claudine s výkřikem z nich vypadla na zem, aniž by si toho někdo všiml.
Přistála obličejem do sněhu, snažila se okamžitě dostat na nohy. Ve chvíli, kdy byla na všech čtyřech, zděšením se zarazila a dívala se před sebe s hrůzou očích.
Necelého půl metru před ní stál vlk, který se ji díval přímo do očí.
Nehnul se z místa, nevrčel a působil absolutně klidně. Claudine se divoce rozbušilo srdce a začala mít hodně divný pocit v hlavě. Nemohla to dobře popsat sama sobě, jako by se ji někdo snažil něco říct v její hlavě. Zavřela oči a začala tak jak tam klečela na všech čtyřech pomalu usínat. V tom uslyšela výstřel, poté závan větru letící kulky kolem její hlavy. Kulka se zabořila vedle vlka, který utekl zpět do tmy.
Ke Claudine přicválali na koních Bronckhorst s Jacksonem, který sesednul, popadnul Claudine a začal ji zvedat na nohy. Mezitím Bronckhorst vytáhl obě své pistole, které měl za opaskem a kontroloval okolí. „Sakra holka! Ty máš ale štěstí! Pronesl Jackson a pomohl ji zpět do saní.
Hraběnka Nathalie ji objala a snažila se uklidnit. Gilbert se obrátil k Jacksonovi „Moc ti děkuji. Vůbec jsem si toho nevšiml.“
„Ty si nevšímáš hromady věcí!“ odsekl Jackson a vyhoupl se zpět na svého koně.
Poté uplynula dobrá půl hodina, kdy měli všichni nastražené uši i oči. Od toho výstřelu vlci zmizeli.
„Jste všichni v pořádku?“ zavolal na ostatní Gilbert.
„Jasně! Co tohle mělo sakra znamenat?!“ řekl Richard.
„Jak to mám vědět? Tohle jsem nikdy nezažil!“ vykřikl na něj Gilbert a snažil se uklidnit sám sebe.
„Co teď? Budeme pokračovat nebo se vrátíme?“ nadhodil pan Smith, který se klepal strachy natolik, že to bylo viditelné díky pistole, kterou stále svíral v ruce.
„Já vám říkal, že to je zlé místo!“ řekl náhle Jackson a obrátil se k Brownovi „Už mě chápete, o čem mluvím?“ Brown měl vytřeštěné oči, zrychleně dýchal a váhal s odpovědí.
Nevěděl, co si má o tomhle myslet. Nemohl stále tomu uvěřit. Napřed mrtvola a teď tohle.
Jenže jeho osobní důvody, které se ho týkali a hraběnky ho nutili pokračovat vpřed „Za chvíli jsme na místě! Cesta zpět je dlouhá a tohle by se mohlo opakovat s možná ještě horším výsledkem.“ odvětil dostatečně nahlas, aby ho všichni slyšeli. Jackson sklonil hlavu, Brown měl v tomhle pravdu.
„Nuže, tak pokračujme.“