Oběť

Kapitola třetí
Krkavčí sídlo - Claudine Walkerová

Letní lovecký zámeček rodiny Walkerů
25 mil jižně od města Bristol, Anglie
17. července 1819

Takový krásný slunečný den si Claudine na své sedmnácté narozeniny hrozně moc přála.
Ideální podmínky mít oslavu v parku jejich sídla s hromadou hostů, které mnohé z nich viděla poprvé v životě. Seděla uprostřed dlouhého stolu, před ní už zbývala jen půlka načatého dortu a sledovala se skvělou náladou své okolí. Tucet jejich kamarádek ze soukromé dámské školy přicestovali až
z Londýna, které seděli pod stromy na dekách ve svou stejných skupinkách.
Nad nimi stáli mládenci a mezi sebou koketovali a vedli veselé historky. Skupina hudebníků hrála veselé skladby, kousek od nich stál pan Brown a jak bylo u něj zvykem motal se kolem dam. Vedl stejně jako ostatní kolem Claudine jen zábavné diskuze a snad u každé se mu dařilo přítomné dámy vždy rozesmát. Možná to působilo i ty litry vína, které se mu podařilo už vypít.
Prostě dokonalý den, jaký si Claudine mohla jen přát. Tedy téměř dokonalý.
Během oslav se ji vytratil z dohledu její otec, nechápe proč a byla by ráda, kdyby seděl vedle ni. Ucítila něčí ruku na svém rameni, ohlédla se a usmála se.
Její matka Nathalie byla oblečena v tyrkysových šatech, na hlavě dámský letní klobouk a v pravé ruce držela sklenici vína.

„Ach drahoušku! Neměla bys tady jen tak sedět! Ti dnešní mládenci nemají slušného vychování. Klidně tady nechají oslavenkyni jen tak sedět a nevyzvou ji k tanci!“ pronesla pobaveným tónem matka
a upila trochu vína. Poté pozdvihla sklenici, když se pohledem střetla s panem Brownem, který na pozdrav odpověděl stejným gestem.

„Nevíš kam zmizel otec?“ zeptala se Claudine už její lehce opité matky, která hleděla do prázdné sklenice.
„Asi ještě šel zpátky do pracovny, předělat svůj slavnostní řeč ke tvým narozeninám. Vlastně mohla by jsi pro něj dojít, pokud se ti chce. Je tady hrabě Evans, který hodně touží s ním mluvit.“

Claudine se usmála na matku a pokývla na souhlas. Vstala ze židle a zamířila kolem hudebníků zpět do zámečku. Cestou ji smekali poklony synové šlechticů, kteří byli pozvání právě Claudinimi rodiči.
Bylo ji jasné, že se jedná o první seznamování s možným jejím budoucím nápadníkem, přece jen už některé její kamarádky byli už dávno zasnoubené. Osobně po tom ani netoužila. Zvlášť, když viděla ty poklony a úsměvy směrované k ní. Věděla, že jsou to jen snahy se zalíbit a určitě jim nejde jen o získání její přízně. Především jim šlo o výhodný sňatek, kterou Claudine představovala.
Rod Walkerů byl dobře znám a hodně respektován. Její otec byl navíc vynikajícím obchodníkem, který svůj rodinný podnik rozšířil i do Nového světa.

Claudine si vzpomněla na jednu lekci, kterou ji před třemi roky dal její otec, když při cestě
k zámečku zahlédla svoji bývalou chůvu Olivii.
Při očním kontaktu se na sebe vzájemně usmáli. Vždy si díky ní na to vzpomene.
Musela uznat, že do svých čtrnácti let byla neskutečně protivná a sobecká, hlavně na sluhy
a především právě na Olivii. Claudine se cítila občas někdy díky tomu v rozpacích, to ponižování, které chůvě uštědřila prakticky každý den, co ji měla na starosti. Jako malá věděla, že Olivie na ni nemůže stáhnout ruku a zneužívala to. Kromě neustálých poznámek na adresu chůvy o svém "obyčejném" původu a totální neposlušnosti vytáčela nejvíce svým dvojím chováním před svými rodiči, kdy před jejich zraky byla slušná dívka, která poslechla Olivii na slovo. Ovšem jen před jejich zraky, peklo se hned vrátilo hned jak se otočili zády.
Chůva nemohla odejít, její místo bylo dobře placené a bez nich by přišla ona a její tři děti o dům nad hlavou. Vlastně to byla hračka ve spárách Claudine.
Tedy až do doby, kdy ji nachytal otec při dalším ponižování v její pokoji....

Pamatovala si to, jako by to bylo včera, kdy ji poprvé ve svém životě okřikl. Claudine s vyděšeným zrakem sledovala otce, který stál ve dveřích s rukami za zády. Ve tváři měl hněv, který u něj viděla jen málokdy. Chůva stojící vedle Claudine poníženě sklonila hlavu, když pomalým krokem zamířil k nim. Díval se stále jen na Claudine, která nehybně stála a nevěděla, co si má o této situaci myslet.
,,Měla by ses omluvit za své chování. Takto by se neměla dívka z aristokratické rodiny chovat!" řekl vážným tónem v hlase. Claudine vytřešila oči. Ona se má omluvit chůvě?!
Té babizně, kterou opovrhovala? No dobře.
,,Omlouvám se!" řekla suše Claudine a hodila očkem na Olivii, která stále nehnutě stála na místě se skloněnou hlavou.
Piers Walker povytáhl obočí nad pravým okem ,,Tak takhle ne holčičko. Pěkně na kolena a z očí do očí!"
Claudine nevěřila svým uším. Takto ji ponižovat?! Copak je jako nějaký cvičený pes?
,,Mám dost času Claudine. Můžeme tu být tak dlouho, dokud se neomluvíš." dodal Piers. Claudine povzdychla, otočila se čelem k chůvě. Poklekla před ni a jejich pohledy se vzájemně střetli. Tohle bylo poprvé, kdy Claudine cítila smíšené pocity. V očích Olivie cítila smutek, strach ale i zlost. Zlost k ní za ty měsíce, které ji ubližovala. Vlastně teprve si uvědomila, co vlastně dělala jinému člověku. Chvilku si srovnávala myšlenky ,,Je mi to moc líto. Moc se ti omlouvám." nakonec řekla zcela klidně a upřimně.
,,No, tohle už bylo lepší mladá slečno." řekl otec a na podpatku se otočil směrem k odchodu.
,,Olívie? Mohla byste prosím jít se mnou?" řekl při odchodu.
Chůva se podívala ještě na Claudine a poté šla ve šlépějích Pierse ve strachu, co s ní bude dál.

Ještě téhož dne nechal Piers Walker zapřáhnout kočár, rozhodl že pojede s Claudine do Bristolu. Claudine netušila, proč ji tam veze, ale zjistila si, že Olivie zůstává nadále v panství. Což si oddechla. Dosud ji nedocházelo, co ji vlastně skutečně způsobovala.
Zároveň začala být nervózní ve chvíli, kdy kočí pobídnul koně vpřed.
Celou cestu do města s ní otec nepromluvil, což bylo pro Claudine ještě více stresující. Tuto situaci u otce neznala. Vždy spolem dobře vycházeli, mluvili spolem o všem možném a teď byla tato situace. Claudine se začala za sebe stydět a přemítala si, co ji v Bristolu může čekat.
V Bristolu projeli hlavní ulicí do severní části města, kde kočár zastavil. Nacházeli se prakticky na samém konci města, v chudinské čtvrti.

První vystoupil z kočáru Piers, poté pomohl Claudine z kočáru. První, co ji upoutalo byl odporný pach moči a stolice. Ulice, před kterou stála byla pět metrů široká, cesta byla rozbahněná a nerovná. Ne jako na hlavní ulici, která byla vydlážděná kostkami.
její otec ji pobídnul jít vpřed ulicí, celou dobu šel jen za ni a nechal Claudine dívat nerušeně kolem sebe. Na zemi před chatrčemi viděla sedět na zemi lidi ve zbídačeném stavu. Nemocné tváře hleděli na Claudine, která si je při chůzi prohlížela. Dost ji vzal pohled na sedící ženu, obalené ve špinavém oblečení a chybějící pravou nohou. Poté děti o polovinu mladěí než byla Claudine, které se naháněli kolem malé ohrady s jediným vepřem, který nebyl na tom zrovna též nejlépe. Když prošli ulicí, ocitli se na konci města, kočár se té ulici vyhl objížďkou a zastavil vedle nich. Claudine nastoupila první a srovnávali si tyto zážitky.
Mezitím Piers Walker podal kočímu měšec, ten přikývnul a zamířil po svých zpět do ulice rozdat nějaké drobné místním zbídačeným lidem. Poté si sedla v kočáru naproti Claudine a pozoroval ji. Teď neodkázala vydržet jeho vážnou tvář a sklonila zrak.

,,Víš, proč jsem tě vzal zrovna sem?" zeptal se klidným hlasem.
Claudine zavrtěla mlčky hlavou.
,,Chtěl jsem ti ukázat, jaké máš štěstí, že jsi zrovna dcera šlechtické rodiny. Ti lidé tam by dali snad cokoli jen za to, aby měli tak příjemnou postel a dobré jídlo, které se ti dostává. Už jen tyto dvě věci by je učinilo šťastnými, zatímco ty to bereš jako samozřejmost. Šaty, které mají na sobě jim musí vydržet po celý rok, které ty měníš každou chvíli za jiné.
Můžeš děkovat bohu, že jsi se narodila do přepychu a vést celkem bezstarostné mládí."

Claudine svěsila hlavu dolů ještě více, uvědomující si význam slov svého otce.
,,Nepovažuj se za něco víc, než jsou oni." pokračoval dále v proslovu Piers ,,Dokázali vydržet toho mnohé. Možná více, než co bychom vydrželi my. Vzpomeň si na revoluci ve Francii, o které jsem ti toho tolik vyprávěl."
Claudine přikývla na souhlas, měl pravdu a začala si to připouštět. Vzpomněla si díky tomu, co dokázal dav nepohodlným aristokratům a Ludvíku XVI. Díky revoluci se vlastně seznámili její rodiče, kdy Piers díky mnohaletému přátelství k rodině Nathalie dopomohl k emigraci do Anglie, až o mnoho let později ji přijal za svoji choť.
Mezitím se kočí vrátil, Piers mu gestem naznačil jízdu zpět k domovu.
Celou cestu zpět si začala uvědomovat mnohé věci, které je doposud nenapadli.
Viděla vše doposud v jiném měřítku.
Začala více rozumět tomu, co ji řekl její otec....... pochopila ho.

Claudine se vrátila zpět do reality ze vzpomínek během výstupu po schodech.
Její boty vydávali hlasité cvakání o mramorové schody do prvního patra.
Pracovna byla hned naproti schodům.
Zaklepala ,,Otče? Jsi tam?" žádná odezva. Zaklepala tedy znovu, stále nic.
Po třetím zaklepáním už uslyšela kroky mířící ke dveřím. Otevřeli si a spatřila svého otce v pootevřených dveří. Úsměv Claudine se změnila ve tvář plnou obav, když ho spatřila.
Takový obličej u něj ještě nepoznala. Vždy, když Claudine spatřil se objevil úsměv plný štěstí a radosti. Tentokrát to bylo pravý opak.
Tvář téměř bez výrazu, který Claudine na zapůsobil první vteřiny spíše opovržením, pokroucené vztekem a zlostí v očích.
,,Ah promiň, že tě ruším! Matka mě poslala, chce tě seznámit s hrabětem Evansem." vyhrkla ze sebe s hlasem zaplněné obavami. Piers stál nehnutě jako socha, zlost ve tváři se změnila na smutek, téměř žal. Byl to pro Claudine příšerný pohled, takhle otce neznala.
,, Jsi tatínku v pořádku? Stalo se něco?" zeptala se Claudine s obavami.
Piers stále neřekl ani slovo a hleděl na svoji dceru. Přišla jim to jako věčnost, než se Piers trochu vzpamatoval.

,,Ehm.... ano zlatíčko! Půjdeme tedy a promiň. Jsem trochu rozhozený ze špatných zpráv."
odpověděl a vyšel ze dveří ke Claudine a nechal dveře pootevřené. Muselo to být hodně špatné. Takové chování u něj nezpozorovala za celý svůj život. V krizích, o kterých věděla, kterými prošel její otec zvládl bravurně a elegancí vhodné aristokratovi. Tedy chladnou hlavou a pevnou vůlí. Teď z něj necítila žádné pocity, jen zamyšlený obličej, když scházeli ze schodů. S Claudine nepromluvil slovo, což byla další situace, kterou neznala.
Piers se zastavil u hlavního vchodu, odkud bylo vidět na piknikovou scenérii.
,,Promiň, já tam nemůžu jít!"
Claudine se zarazila, nechápe, co se to s ním děje.
Když na něj pohlédla, uviděla za jeho zády pohyb. Pohlédla za jeho rameno a uviděla odcházet pro něj neznámého muže v tmavě hnědém kabátu s trojhranným kloboukem ve stejné barvě zadním chodem pro služebnictvo.
Piers si toho všiml a stoup ji do výhledu.
,,Proč ne?" zeptala se ho.
Otec dlouho mlčel a přemýšlel nad odpovědí ,,Jsou velké problémy v mých podnicích v Americe. Dopisem mě požádal starý přítel, abych se okamžitě vydal na cestu a urovnal problémy."
,,Jaké problémy? To chceš skutečně hned vyrazit?" zeptala se ho Claudine zklamaným i nešťastným tónem.
Bylo na Piersovi tváři vidět ten hrozný vnitřní boj, který vedl sám ze sebou.
Nakonec sklonil hlavu ,,Bohužel musím. Nic jiného mi už nezbývá."
Claudine upustila slzu ,,Můžu jet s tebou?" zeptala se, chytila paži svého otce a přitáhla se.

Piers strnul, takovou reakci nečekal. Chvíli si hleděli do očí, nakonec se na Claudine usmál a pohladil ji po tváři ,,Neboj. Jak bude vše vyřízené, přijedu hned zpátky za tebou." řekl smutným výrazem, vymanil se jemně ze sevření a vydal se směrem k zadnímu vchodu pro služebnictvo. Claudine ho pronásledovala ,,Počkej chvilku!" vyhrkla ze sebe.
To už mezitím vyšel Piers ze zámečku, kde na něj čekal cizinec se dvěma koňmi.
Ten spatřil Claudine, která vyběhla ze dveří. Sklonil okamžitě hlavu k zemi. Díky klobouku mu nebylo vidět do tváře. Piers bez jakéhokoli zaváhání nasedl na koně zároveň s cizincem, který koně pobídnutím přinutil hned do cvalu.
Piers pohlédl na svoji dceru, tváří poraženého člověka ,,Ještě se zlatíčko uvidíme! Tohle ti slibuji!" řekl a cvalem začal uhánět pryč. Claudine klekla na kolena s brekem, nechápala jeho změnu ani co se stalo. Tohle nebyl její milovaný otec, kterého doposud znala. Byl to úplně někdo jiný. Když ji zmizel z dohledu, začala vnitřně cítit, že ho viděla naposledy....

26. ledna 1821
Krkavčí sídlo

Claudine probudilo z jejího lehkého spánku zastavení sání. Muselo být těšně po půlnoci, když konečně dorazili k bráně ke zdejšímu sídlu. Tři metry vysoká kamenná zeď byla obehnaná kolem domu s jediným vchodem. Na čtvercových sloupech se tyčili dvě bronzové sochy krkavců velikosti dospělého člověka. Obě měli roztáhnutá křídla a jejich hlavy byli natočené směrem ke vchodu. Ve světle lamp to vypadalo děsivě.
K panu Brownovi přijel Jackson a lehkým úsměvem řekl ,,Už chápete, proč my místní tomu říkáme Krkavčí sídlo?"
Mezitím Joel s Bronckhorstem otevírali bránu.
Claudine si protřela čelo, stále ji bolela hlava už od samého začátku, kdy vyrazili na cestu sem. Občas si myslela, že ji nastupuje horečka. Po chvilce se zase veškeré příznaky vytratili
a bylo vše v pořádku. Jen stále ji děsila vzpomínka s tím vlkem. Pořád měla dojem, že nebylo něco i v této situaci, ve které se nacházela v pořádku. Proč měla pořád pocit, jako by ji ten vlk chtěl něco říct?

Mezitím se sáně pohnuli kupředu. Cestu k sídlu lemovali holé listnaté stromy, pokryté sněhem. Ukázalo se, že Jackson v Portlandu moc nepřeháněl. Sídlo byla veliká zděná patrová budova ve tvaru I. Nad hlavními dveřmi byl obloukový balkon, který podpíralo šest kamenných sloupů. V celé budově byla tma. Nalevo od ní se nacházeli stáje, zatímco na pravé dílny a sklad naštípaného dříví. Sáně zastavili těsně u vchodu. Všichni sesedali i slezli ze sání a společně se vydali ke hlavním dveří. první si ke dveřím stoupl Gilbert.
Chytil za velký kruh kovového klepadla a několikrát zaklepal. Chvíli čekal, jestli neuslyší pohyb nebo aspoň nezahlédne přes okna pohyb lampy. Nic z toho ovšem nebylo.
Zkusil to ještě několikrát, se stejným výsledkem.
Nakonec pokrčil rameny a chytil za kliku a pootevřel dveře.
Poté pohlédnul za sebe na Richarda, Joela a Bronckhorsta a pokývnul na něj.
Ti ho pochopili a stoupli si ke Gilbertovi s vytasenými pistolemi.
Poté všichni čtyři vstoupili do hlavní haly. Její zdi byli obložené bukem, na každé straně haly byli schody vedoucí do prvního patra. U levých byl krb s pěti křesly. Uprostřed haly stál obdélníkový stůl a na něm prázdná váza. Gilbert si všiml, že pod ním je založen dopis.
Sklonil pistoli a pokývnul k ostatním, kteří se těšili na pohodlí, které je konečně čekalo.
Claudine vcházela dovnitř předposlední a za ni hned Henry.
Ten do ní málem vrazil, když se zastavila a jak vyděšené zvíře se dívala všemi směry kolem sebe.
,, Jste v pořádky lady" zeptal se starostlivě Henry.
Claudine procitla lehce otevřenými ústy a vystrašeným pohledem, který upřela na Henryho.
,,Cože? Říkal jste něco?" zeptala se Henryho.
,, Jen jsem se Vás ptal, jestli jste v pořádku." zopakoval Henry a začal se také rozhlížet kolem sebe.
Claudine se mezitím uklidnila ,,Nevím, asi začínám tady z toho bláznit." odvětila a rychlou chůzí vešla do domu, následovaná Henrym...


Hodně ho udivovalo, jak čistá duše té Claudine dokázala na jeho přítomnost reagovat na takovou vzdálenost. Musel stát nejméně míli na zalesněném kopci, ze kterého pozoroval skupinu lidí, vcházející do domu. Celkem ho iritovalo, že je tam jen jediná nezkažená duše. Bylo to jako jediná ovce ve smečce vlků, které ji obklopovalo. Díky svému vidění mohl rozpoznat auru z každé duše, na kterou upřel svůj zrak. Dokázal dle toho určit i od kterého člověka mu může hrozit nebezpečí a z těch, které prohlédl má největší obavy z toho, kterému říkají Bronckhorst. Poté možná ještě Jackson by mu mohl ublížit. Zbytek byli slabí
a zbabělí, se kterými by si poradil s jednou rukou za zády. Navíc to bude mít ještě snazší, díky svému spojenci, který se mezi nimi vyskytoval.
Poté, co všichni vešli dovnitř se usmál, přitom ukázal své špičaté zuby. Byl rád, že na osudnou další noc nebude nijak rušen. Už se postaral o to, aby v okruhu pětadvaceti mil nebylo živáčka. Vše bylo připraveno a zařízeno. Figurky dorazili na šachovnici a nastal čas je pomalu smést jednu podruhé smrti z jejího povrchu. Tohle přirovnání ho dost pobavilo, poté nastoupila slabost v podobě smutku a jeho vědomí mu začalo říkat: Máš tohle za potřebí? Chceš tohle vážně dělat? Popotáhl si pravou rukou kapuci víc na sebe, utopen v myšlence o smrti. Navlékal si během toho na své ruce černé kožené rukavice. Už nesnesl pohled na svoji popelavě šedou kůži. Vnitřní boj ho zase nalomil. Jeho! Ten, který doposud nezaváhal a šel tvrdě za svým. Poté vytáhl z kapsy malé kulaté zrcátko a podíval se na tvář. Ovšem že nic nezahlédl. Jeho tvář halil stín z kapuce. Jen v zrcátku viděl odraz svých svítivě jasně oranžových zorniček. Ten moment veškeré obavy a pochyby zmizeli. V ruce začal pomalu drtit zrcátko. Hned si na všechno vzpomněl.
Ne! Už není cesty zpět! Musí dokončit to, co začal. Není návratu. Začal cítit ten hněv, který lezl znovu na povrch. Nejraději by tam přišel a vše vyrval z těla srdce. Ještě ne! Musí vydržet do další noci! Příští noc bude klíčová, aby vše, o co se snaží bylo úspěšné.
Poté ho už nic nezastaví! U jeho nohou se objevil vlk, vůdce smečky. Svým zrakem pohlédl na zvíře a pohladil ho po hlavě. Bylo už definitivně rozhodnuto.
Všichni musí zemřít...