Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 2.

Ucítím náraz. Někdo do mě dost surově narazí. Rovnou do ramene. Uvědomím si, že jsem zůstal stát ve dveřích a chystám se omluvit, ale ten člověk promluví první. „623,“ řekne mladá černoška, která pokračuje dál. Nejprve se chci zeptat, co tím myslela, ale okamžitě mi to sepne. Frekvence. Projde přes celou kavárnu, až na úplně opačný konec a usadí se zády ke mně u jednoho stolku. Já obsadím prázdnou buňku u skleněné stěny a objednám si svařák. Po tom venkovním mrazu to potřebuji. Pak vidím, jak si dívka nasazuje sluchátko s mikrofonem a otevírá notebook na stole.

Vytahuji telefon, u kterého předstírám, že brouzdám po internetu a místo toho si nasadím sluchátko a mikrofon stejně jako ta dívka. K rozhovoru však nedojde. Na mobil mi přišel zašifrovaný soubor. Projedu ho antivirem a otevřu, abych zjistil, že to je identifikační karta té dívky, mého kontaktu. J. Valdézová, operativní agentka v terénu, narozená 1626 na Azorech. Teprve čtyřiadvacetiletý operativec, zajímavé, pomyslím si. Zapíná chat, který prožene přes šifrování, takže nakonec ani sluchátka a mikrofon použít nemusíme. Asi i to je jen jakási kamufláž. Počkám, dokud mi servírka nedonese svařák, a pak se připojím na chat.

JV: ID 196-45-414A.

AK: Potvrzuji.

JV: Tady mluvit nebudeme. Randalův park, jižní rezervoár, přehradní stezka. Je tam altán na okraji lesa u nádrže.

AK: Rozumím.

Tím skončila celá naše konverzace. Přesto jsem, ještě zůstal sedět. Nechal jsem ji jít první, aby se tam dostala dřív, a taky jsem si ji chtěl prohlédnout, až bude odcházet. Drobná, mladá dívka s pěkným kulatým obličejem a drobným nosem. Nevěnovala mi sebemenší pozornost, skoro vypadala nepřítomně a i já jsem si ji prohlížel jen chvíli, ale dostatečnou na to, abych si ji telefonem vyfotil, a když odešla, její fotku poslal na ústředí k potvrzení identity, protože opravdu nepůjdu takhle naslepo do možného nebezpečí. Pil jsem voňavý svařák a čekal na potvrzení. K mé úlevě jsem ho dostal přímo od Tullia.

Ještě se rozhlížím po té kavárně a jen přemýšlím, proč se musíme sejít někde daleko, v nějakých lesích. Je tu celkem klid. Ale možná je to skutečně choulostivé, choulostivější, než co říkal Tullius. I když se mi to moc nechce věřit. Stal se tu problém, ale že by to došlo až tak daleko, až k tomu, že se musíme uchýlit k takovým opatřením? To se mi fakt nechce věřit, ale budiž. Bohocísaři, jsem v téhle práci už asi příliš dlouho. Skoro přestávám rozeznávat, kdy je co nebezpečné. Všechno se mi to tak zvláštně stírá, i když by se měl dít pravý opak. Měl bych být zkušenější, ale připadám si rok od roku méně zkušený. No, kontakt je ověřen a v tomhle se jí raději podřídím.

„Proč tahle partyzánština?“ zeptám se, když se postavím vedle té dívky. Stojíme na okraji zamrzlé vodní nádrže pokryté sněhem, kde se v dálce mihotají siluety několika málo lidí na bruslích u ostrůvku obklopeného zamrzlou vodou, ale jinak není okolo nikdo. A už vůbec ne v altánu, který je úplně zasněžený. Vlastně je s podivem, že tam jsou i ti bruslaři. Je skoro tma. Ještě chvíli a bude to dost nepříjemné tam pobývat, tak jen doufám, že tohle setkání bude krátké. Zvlášť, když se rozhlížím po zdejších lesích, po mohutné armádě černých stromů, která je součástí přírodních parků a rezervací, oddělených rybníky a nádržemi, které zásobují velkoměsto. „A proč zrovna tohle místo?“

„Tady by mně moc lidí nečekalo. Těch, kteří o mně něco vědí.“

„Proč? Je to tu celkem hezké.“

„Jo. Tady se se mnou rozešel přítel.“

„Aha. To je mi líto.“

„Nemusí. Vlastně to byl kretén, ale to je jedno. Já se zařekla, že už se sem nikdy nevrátím a řekla jsem to tak pár lidem. Nyní toho můžu využít.“

„Je to nepříjemné?“

„Je, ale sloužím císařství, a tak se nad to dokážu povznést.“

„A proč mi říkáte něco tak osobního? Nebojíte se?“

„Bála bych se, kdybyste byl odsud, ale oba jsme ze starého světa, i když jsem tam byla jen tři roky, než rodiče odešli do západních provincií.“

„Jak dlouho jste u vyšetřovatelů?“

„Šest let. Nastoupila jsem hned v osmnácti. Vystudovala jsem základní školu v Nové Caesarii, ale střední škola bylo bezpečnostní učiliště se zaměřením na policii. Po střední jsem nastoupila na kadetský kurz vyšetřovatelů a souběžně studovala policejní akademii v Nové Alexandrii na jihu. Vystudovala jsem s vyznamenáním a rok jsem byla na studijním pobytu ve Smyrně. Ve dvaadvaceti jsem nastoupila do aktivní služby.“

„Vcelku bleskový postup. Tullius Vás vybral přímo. Musela jste na něho někde zapůsobit.“

„Ve Smyrně. Podílel se na mém výcviku.“

„Pojďme se projít, ať to nevypadá divně,“ řeknu a ukáži k nedaleké lesní stezce. Společně se tam vydáme, abychom úplně neumrzli. Kontakt, jehož jméno je Jasmína, nic nenamítá. „Hmm. Každopádně jste mi neodpověděla na první otázku. Proč ta partyzánština? Velitel mi říkal, že moje vyšetřování možná šlápne pár lidem na nohu, ale až takovou divočinu bych nečekal.“

„Já původně taky ne, ale našla jsem nové informace, které mě nutí přijmout určitá opatření.“

„Jaké nové informace?“

„Nové věci týkající se případu, kvůli kterému jste přicestoval. Co o tom případu víte?“

„Původně jsem o něm slyšel jen ze zpráv, ale pro přípravu této akce jsem byl obeznámen se všemi informacemi.“

„Se všemi informacemi, které má Konstantinopol, že?“ nevím, kam tím míří. „Já mám pár nových informací, které hlavní město nemá.“

„Například?“

„Slyšel jste jméno Riona Laskarina?“

„Ano. Byla zmíněna ve vyšetřovací zprávě. Jmenovkyně s tou aristokratickou rodinou, ale není s nimi spřízněná. Ona našla Alexia Draga. Dragos jí zranil.“

„Ano, průstřel ramene, ale za pár týdnů se vrátila do služby.“

„No a?“

„A krátce na to byla suspendována.“

„No a?“ opakuji. „To přeci nemusí s případem souviset, ne? Proč byla suspendována?“

„Natrvalo suspendována. To je jediné, k čemu jsem měla přístup. Odůvodnění nebylo uvedeno, což nebývá obvyklé.“

„Chcete si s ní promluvit?“

„Chtěla bych, kdyby nezmizela.“

Překvapeně se otočím. „Cože? Zmizela?“

„Ano. Nevím kam a nevím kdy. Její kolegové s ní přestali komunikovat, k ní domů jsem se nedovolala ani nedozvonila.“

„A měla by nás zajímat?“

„Byla chráněnkyní Draga.“

„To nic neznamená. Můžete mi říct, o co tu přesně jde? Mám tu vyšetřovat selhání vnitřních bezpečnostních mechanismů.“

„Ano. A je možné, že tam selhal, někdo vlivný, někdo významný, po kom to má být uklizeno.“

„Je tu někdo takový?“

„Zástupcem ředitele novocaesarijské posudkové komise bezpečnostních sborů je princ Valerius.“

„To není dobré. Mohlo by se to proti nám obrátit?“

„Princ Valerius je zde v podstatě v exilu po té dvorské roztržce, ale za těch patnáct let si tu vybudoval síť kontaktů, přátel a spojenců na místních úřadech, ve vojenské posádce a mezi politiky a podnikateli.“

„Může ho tahle kauza poškodit tak, že by zasáhl?“

„Těžko říct. I kdyby tam neměl žádný zájem, jeho nepřátelé mohou říct, že měl vědět, co má pod sebou za lidi, a že je možná dosazoval na základě konexí a přátelství, nikoliv kompetentnosti.“

„Ale on je jen zástupce,“ namítnu, když se procházíme mezi starými, stoletými stromy a já se dívám na černající nebe, kde už se objevují první hvězdy.

„Ředitel komise je osmdesátiletý muž nad hrobem, pro kterého to jsou závěrečné výsluhy. Nic víc. Skutečné řízení komise má princ Valerius. Nicméně, nemám žádný přímý důkaz, že by se v tom angažoval. Taky je možné, že v rámci té pozice pouze pobírá plat a nic endělá.“

„Dobrá. Uděláme to takhle. Rozdělíme se. Omrknete dům Laskarinové, okolí, vyfotíte to tam, pořídíte videozáznam, zjistíte všechno o tom domě a jeho okolí, a zda je možné se dovnitř dostat, já zítra navštívím místního policejního prefekta. Řeknu mu, proč tu jsem, ale neřeknu mu všechno, co vím.“

„Vyprovokujete ho?“

„Ano. Chci vědět, jak zareaguje. Podle toho budeme vědět, jak na tom s ním jsme. Budeme se scházet tady.“

„Dobrá. Zařídil jste si konspirační byt?“

„Ne,“ zalžu. „Pronajal jsem si jeden hotelový pokoj. Nic velkého,“ podívám se na hodinky. Je už osm. „Sejdeme se zítra tady, v půl osmé,“ nařídím.

„Rozkaz.“

A pak se rozcházíme. Každý jdeme jinou cestou a já jen doufám, že v lese nezabloudím. Čím méně budeme vědět navzájem o svých postupech, metodách a o podrobnostech, tím lépe pro nás oba. I když kdoví, možná s ní budu muset kooperovat víc, než bych chtěl jako vlk samotář.

S těmito myšlenkami se nořím do hlubokého černého lesa, jehož temnota je narušována jen světly automobilů ze vzdálených dálnic a silnic, ke kterým mířím, abych se dostal na nádraží. Kudy a kam jde Jasmína, to se moc nedozvím, protože oba se navzájem brzy ztratíme z dohledu. Z nádraží pak už jedu rovnou do okrajových zastávek vlaku na jihu, kousek od starého přístavu. Než je devět, jsem zpátky v garáži. V mém přepychovém a luxusním domově, zašklebím se. Ale ještě nemůžu jít spát.

Musím sepsat zprávu o dnešním setkání, hlášení o postupu, který jsem měl, a který pošlu zašifrovaný do Konstantinopole. Rovnou využiji toho času a zapnu kamna, abych tam v noci neumrznul. Podle teploměru je jen dvanáct stupňů v garáži a já musím být zachumlaný do zimní bundy. Naštěstí není garáž příliš velká a stěny skladů jsou izolace, takže se vytopit dá.

Jsem docela zvědavý, co na některá zjištění řekne Konstantinopol, na to, že Laskarina byla suspendována a zmizela. Prince Valeria jsem nezmínil. Ne proto, že bych ho chtěl chránit a šplhnout si u něho, nebo proto, že bych se bál, ale prostě proto, že Jasmína skutečně neměla žádný přímý důkaz a nechci někoho poškodit, jen na základě domněnky a nepřímého podezření. Dokument zašifruji a pošlu na interlink Tulliovi a dalším zainteresovaným osobám. Na odpověď nečekám, Tullius mi nebude psát, pokud to nebude skutečně urgentní. Naše dohoda.