Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 4.

Pro všechny případy schovám dokumenty a vyrazím ke dveřím. Pomalu je pootevřu a škvírou se podívám ven. Za dveřmi stojí ta dívka a vypadá to, že se dost ohýbá na stranu. Nejprve nechápu proč, ale pak si všimnu, že něco nese. „Eh…“

„Můžu dovnitř nebo se mi nejdříve musí vykloubit rameno?“ zeptá se a já se podívám za ní, kde vidím odcházejícího domácího, který si raději ničeho nevšímá. Rychle vpustím Jasmínu dovnitř a hned za ní zabouchnu dveře. „Nebylo zase tak těžké Vás vystopovat. Vlastně jsem to udělala už včera, než jsme se setkali. Jen jsem chtěla vědět, zda mi řeknete pravdu o konspiračním bytě nebo ne. No, je to tu dost provizorní,“ říká vcelku bez příkras a pokládá na zem kufr.

„Co je v něm?“

„Prakticky nic. Je těžký, protože je to trezorový kufr. Přežije i výbuch granátu a je na tři různé typy zámků. Tam uložíme dokumenty a notebook.“

„Jak jste mě vystopovala?“ zeptám se naštvaným tónem. Nejsem naštvaný na Jasmínu, jsem naštvaný na sebe.

„Cože?“

„Jak jste mě vystopovala?“ zopakuji.

„To Vás fakt zajímá?“

„Ano. Chci se poučit ze svých chyb.“

„Jestli Vás to uklidní, žádné chyby jste neudělal,“ ale tahle odpověď mě moc nenadchla, což Jasmína poznala a akorát si povzdychla. „Velitelství mi poslalo Vaši fotografii se seznamem letů, ve kterých byste mohl přiletět. Fotografii i seznam už jsem zničila. Pak jsem čtyři hodiny mrzla ve svém autě před letištní halou. Sledovala jsem Váš autobus autem, a když jste vystoupil u Jižního přístavu, začala jsem průběžně kontrolovat a aktualizovat seznam nemovitostí určených k pronájmu, zda nějaká nevypadne. Vypadla jen tahle. Opět říkám, jestli Vás to uklidní, tak bez informací z velitelství bych neměla šanci Vás vystopovat.“

„Fajn. Promiňte, ale měli jsme se setkat v tom parku.“

„Jo, no, měli, jenže to bych nesměla spěchat. Jen jsem popadla kufr a šla sem.“

„Proč jste spěchala? Byla jste u domu Laskariny, že?“

„Ano. A nejen já. Dveře byly odemčené, což nebyly, když jsem tam byla poprvé.“

„Opravdu?“

„Ano. Naše příležitost se tam podívat.“

„To není jen tak, že budou dveře otevřené.“

„To asi ne. Zkusíme vyzpovídat místní. Sama jsem se do toho nechtěla pouštět,“ a klekne si ke kufru, na kterém začne nastavovat zámky. Nechává mě ozkoušet si je, rychle mě s nimi naučí, řekne mi správné kombinace a postupy, jak je odemknout a plácne na kufr nálepku varující před explozí při nedovolené manipulaci. „Jen pro výstrahu. Výbušnina tam není, ale bylo by to zajímavější.“

„Dobře. Takže uvnitř baráku byl někdo, kdo měl klíče. Buď tedy Riona Laskarina nebo někdo, kdo se s ní viděl,“ přemýšlím nahlas.

„Asi ano. Kdy vyrazíme?“

„Hned. Podívám se, kdy jede autobus.“

„Už jsem Vám říkala, že jsem Vás včera sledovala autem?“ zašklebí se Jasmína a společně opouštíme garáž poté, co všechno zamkneme na několik západů, pečlivě uzavřeme a schováme všechny dokumenty. Jasmína mě vede ke svému autu, které zaparkovala celkem daleko a přitom se mě ptá, jak dopadlo setkání s prefektem a zda do toho není taky nějak zapojen.

„Nebyl nadšený, že tu jsem.“

„Aha.“

„Ale nebylo to takové to naštvání, že by něco skrýval, že by se mě chtěl zbavit, protože by se mě bál. Skutečně to vypadá, že ho otravuji, a že má spoustu věcí na práci. Nejspíše mnoho leváren, ale nemyslím si, že to má co dočinění s Alexiem Dragem a selháním psychologů. Ostatně, poskytl nám ty dokumenty, a jak jsem se do nich díval, vypadá to, že jsou kompletní. Rozhodně jich je dost. Stoprocentně ho vyloučit nemohu, ale nezařadil bych ho do nějakého užšího okruhu podezřelých.“

„Fajn. V přihrádce jsou fotografie,“ upozorní mě Jasmína a já otevírám palubní přihrádku, ze které vytahuji fotky, které pořídila. Jsou to fotografie domu Riony Laskariny a okolí jejího domu, sousedství, parků, příjezdových cest a ulic. Nafotila i místní, když je zahlédla. Většina si jí zřejmě nevšimla. Vypadalo to jako naprosto obyčejné předměstí. Stejně tak dům Riony Laskariny. Pouze to, že měl patro, že byl celkem velký a rozlehlý, mě zaujalo, ale nic víc. Úplně klasická, bíle nahozená betonová novostavba s garáží. A ještě jedna věc zaujala. Okna. Všechna jsou zastřená.

„Uvnitř si tedy nebyla?“

„Ne. Přiznám se, že jsem se ani neodvážila. Ten dům na mě působil nepříjemně opuštěně. Podíváme se pak i k Alexiu Dragu?“

„Uvažuji o tom, ale nejsem si jist, co bychom tam mohli najít. Tam už to nejspíše úplně prohledala místní policie. Nejdříve chci jít po téhle stopě. A taky z dokumentů najít a vyslechnout ty psychology, kteří měli zodpovědnost za psychotesty. Ale nešlo jen o psychology. Ani magnetická rezonance nezjistila organické změny. Zkusím místní nemocnici, kde procházel vyšetřením.“

Fotografie vracím zpátky do přihrádky a přemýšlím nad tím, kde si zřídím „tabuli“. V konspiračním bytě… garáži je dost prostoru, ale není to nejbezpečnější a nechci vzbuzovat podezření. Musím někde vytvořit svoji myšlenkovou mapu. Ale na vymýšlení příhodného místa teď nemám čas. Jasmína dorazila na zasněžené předměstí, kde není téměř nikdo, kromě pár pejskařů, kteří se spolu baví a trojice dělníků předstírajících, že pracují na výkopu.

„Mám zastavit před domem?“

„Ne. Dojdeme tam. Určitě si nás všimnou, ale stejně nechci budit zbytečně víc rozruchu příjezdem,“ a i když je před námi asi dvě stě metrů nepříjemné cesty chladným, až mrazivým podvečerem na předměstí, vystupujeme ven. Pořádně se zabalím do šály a Jasmína je na tom podobně. Těžké rukavice, šála a ještě šátek přes ústa. Já se rozhlížím po okolí. Nikde nikdo. Zahrady zasněžené a prázdné, těch pár dělníků v dálce a pejskaři už se taky rozcházejí. Pokynu na Jasmínu a ta mě vede k Rionině domu.

Jdeme rychlým krokem. Míjíme různé značky a hydranty, míjíme zatoulanou pouliční zvěř a blížíme se k domu. Při tom nám mrazí do obličeje a já cítím, jak mi slzy stékají z očí a téměř přimrzají na obličeji. Skutečně se dost nepříjemně ochladilo, a i když dům vypadá nevábně a neudržovaně, doufám, že v něm budeme co nejdříve.

Jen na chvíli se zastavíme před kovovými vrátky, které jsou zavřené, ale odemčené a plotem, který odděluje pozemek domu od zbytku zdejší čtvrti. Je tam garáž, akorát pro jedno auto a okolo domu vede kamenitá cestička, která pokračuje, až na menší zahradu za domem, kde je dřevěný plot obepínající pozemek ze tří stran. Pouze z čelní strany je kovový plot.

Chystám se vzít za kliku vrátek, ale koutkem oka něco zahlédnu a k tomu něčemu přibude i nepříjemné cvaknutí. Přímo u sousedů stojí starší muž, již dost vypelichaný, s velkou lysinou a vytřeštěným, či spíše rozzuřeným výrazem v očích. To by zas tak nevadilo, kdyby neměl v ruce nabitou brokovnici a nemířil přímo na nás.

„Vy hnusní dobytci! Prasata! Okamžitě se otočte a zmizte nebo z Vás udělám řešeto! Rozumíte?!“ křičí. „Krást v noci Vám nestačí? Měl jsem Vás dávno zastřelit, ale má žena Vám zachránila krk. A teď… ne, teď už tu moje žena není, takže se otočte a zmizte, protože nebudu počítat, ani do tří.“

„Dovolíte…“ promluvím, ale jsem přerušen.

„Hovno dovolím! Dovolím ti jít do prdele, ty sráči! Co si o sobě myslíš? Zmiz! Táhni!“

„Policejní inspektorát,“ prohlásím, ale na muže to nijaký dojem neudělalo.

„To může říct každý. Myslíš, že jsem starý, tak jsem blbý?“

„Teď si sáhnu pro doklady do náprsní kapsy. Pomalý pohyb. Nebojte se,“ snažím se naštvaného muže uklidnit a on jen přikývne. Rozepínám svůj kabát a opatrně ho pootevírám, aby viděl, že se nemá čeho bát. Z kapsy pak vytahuji legitimaci inspektorátu a podávám mu ji. Mžourá na to svýma očima, div si říkám, jestli by nás vůbec trefil, ale zase viděl v noci ty zloděje, takže úplně špatný zrak mít nebude.

„A ty?“ oboří se na Jasmínu. I ona vytáhne své doklady a předloží mu je. Ale není z toho nijak nadšená. Vlastně ani já ne. Netušil jsem, že naše zdejší vyšetřování začne právě takhle. „Hmm,“ odfrkne si a konečně k naší úlevě skloní brokovnici, kterou dokonce opatrně zajistí. „Ste měli přijet trochu dřív, nemyslíte? Teď už tu asi ti zloději nebudou.“

„Policie předtím nepřijela?“ zeptá se Jasmína.

„Kdy?“

„Když jste jí prvně volal.“

„Já žádnou policii nevolal,“ odsekne stařec a v duchu protočím oči v sloup. A jsme doma, pomyslím si. Nevrlý ochránce veřejného pořádku v pozdních letech. Toho jsem se mohl obávat.

„Fajn. Tak mi to prošetříme,“ řeknu. „Znáte se vlastně s tou ženou, která tu bydlí?“

„Ne. Jo.“

„Tak ne nebo jo?“

„Oboje.“

„Cože?“ dochází mi trpělivost a Jasmína mě předežene, aby jako první vstoupila na zdejší pozemek.

„Manželka s ní párkrát mluvila, ale nejsme tu dlouho,“ aha, takže to není starousedlík. To jsem trochu nečekal.

„Jak dlouho tu žijete?“

„Měsíc.“

„Jen měsíc?“

„Jo. Předtím jsem žil v patře.“

Jasmína tlumeně vyprskne smíchy, ale muž si toho naštěstí nevšiml. „Byla by možnost promluvit si s Vaší ženou?“

„Já nemám manželku.“

„Před chvílí jste říkal…“

„Proboha, tati! Co tam zase děláš?!“ ozve se ženský výkřik od dveří jeho domu. Hned přiběhne mladá žena a pohotově vyrve svému otci brokovnici z rukou. „Javier by tě přerazil. Říkala jsem, že to už nemáš dělat.“

„Někdo se o Vás postarat musí. Tvůj manžel je trotl, tak já Vás musím ochránit.“

„Buď rád, že mu to neřeknu. Jinak by tě šoupnul do starobince a docela by sis to zasloužil, ty mezku tvrdohlavá.“

„Třesky plesky a láry fáry,“ remcá stařec, když odchází do jejich domu.

„Moc se omlouvám za svého otce. Vždycky to byl mrzout, ale má nás rád. A kdo vlastně jste?“

„Aurelius Komnenos, policejní inspektorát. Řeším tu věci okolo Riony Laskariny. Znala jste ji?“ ptám se té, nejspíše spoustou práce uštvané, ženy v domácnosti.

„Jsme tu asi rok. Přes rok. Už tu bydlela. Moc se s okolím nevybavovala, ale podle toho, co mi občas řekla, tak má rodinu. Malé děti. Raději je měla ještě doma. A manžela. Slyšela jsem, jak se spolu baví.“

„Kdy jste ji viděla naposledy?“

„Bylo to… strašně se pohádala s manželem… ona byla zraněná, ale to asi víte, když to tu vyšetřujete, že?“

„Ano.“

„Pár týdnů se to hojilo, ale doma měla čím dál tím horší hádky. Její manžel je nejspíše podpantoflák. Skoro nikdy se nebránil. Trochu je mi ho líto. No, začalo se to zhoršovat a pak zmizeli.“

„Kdy pak?“

„Asi tak před třemi týdny, v druhé polovině listopadu, myslím. Tehdy jsem ji viděla naposledy. Jela někam do města, já pak měla službu, takže doma byl jen otec a moje děti…“

„Vy necháváte svého otce s dětmi o samotě?“ zhrozím se.

„Pane bože, můj otec je takový jen na cizí. A na mého manžela. S dětmi pomáhá přímo vzorově. Tam ho nemohu vynachválit.“

„Dobře, a pak?“

„Pak už jsem ji neviděla. Ze služby jsem se vrátila kolem druhé v noci. A od té doby byla pryč.“

„Váš otec říkal něco o zlodějích, kteří tu měli být. Víte o tom? Tvrdil, že to bylo včera. Nebyl to nějaký jeho blud?“

„Prý to bylo někdy ve čtyři. Já jsem spala, ale můj otec moc dobře nespí a můj manžel něco opravoval v obýváku. Kdyby to říkal jen můj otec, asi bych byla skeptická, ale potvrdil to i můj manžel. Nezavolali ale policii.“

„Proč?“

„Manžel je flegmouš a můj otec by se dovolal, kamkoliv jinam, jen ne na policii.“

„Říkal Váš manžel jak ten zloděj nebo zloději vypadali?“

„Viděl jednoho, ale mohlo jich být víc. Dostali se tam během noci, takže nebyli moc vidět. Světla nebyla rozsvícená, ale viděl je podle pouličních světel, jak se tam pohybuje, nebo pohybují.“

„Děkuji,“ vytahuji vizitku. „Kdybyste si na cokoliv vzpomněla, kontaktujte mě,“ a podávám jí lísteček.

„Ovšem. Jdete to tam prohledat?“

„Na shledanou,“ neodpovím a s těmito slovy se loučíme.