Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 5.

Já si všimnu netrpělivé Jasmíny, která zůstala stát u pootevřených dveří. Nešla dovnitř, ale taky už nevypadá moc nadšeně, že čeká venku na mrazu. Pospíším si a přidám do kroku, takže hned zapadneme do toho baráku. Jasmína za námi rychle zavře, aby dovnitř dál nešel studený vzduch, a my se ocitneme v chodbě, která není o moc vyhřátější než venek. Rozhodně ne jako budova prefektury.

Než pokračujeme, sundáme si teplé zimní rukavice a nasazujeme si studené latexové rukavice. Nemusíme všude nechat otisky nebo kontaminovat toto místo našimi vlastními stopami. To by dost zhoršilo vyšetřování.

Nejprve si prohlížím celé místo. Dřevěné schodiště vedoucí do patra proti nám, na úplném konci chodby prázdná dílna, po levé ruce je kuchyně se špinavým dřezem a spoustou špinavého nádobí. Být léto a horko, nejspíše by byl celý dům zavalen odpudivým pachem hniloby, ale teď se tam smrad příliš nešíří. Nevypadá to tam moc udržovaně, ale někdo tam určitě žil ještě celkem nedávno. Na stole nacházíme misku s něčím, co bylo mléko a křupky, ale teď je to docela zelené a hutné. Raději se k tomu nepřibližujme, aby to na nás už nezaútočilo, řeknu si pobaveně a vidím, že i obsah ledničky je celkem starý. Jen několik věcí tam bylo nakoupeno před pár týdny, v době, kdy zde Riona byla naposledy se svou rodinou. Většina potravin je trvanlivá, ale jinak nic zvláštního. Všechny přístroje jsou zapojené v elektrice, což je překvapivé, pokud by odjížděla na delší dobu. V mikrovlnce rýže, kterou si, ale Riona, či její rodina, nevytáhla ven. V myčce na nádobí je umyté nádobí, ale nikdo ho nevytáhl a neuklidil.

Všimnu si, že Jasmína je v obývacím pokoji, takže za ní taky jdu. Vstupuji do půlkruhové místnosti, ze které vedou dveře na zahradu za domem a další, které vedou do garáže. Dům je dost zvláštně navržen, že se dá z obýváku jít do garáže, ale je to tak. Místnost je vcelku dobře zařízená, i když potemnělá od zastřených záclon. Je tam televize, knihovna plná knih, přehrávač na různé disky, přístup k intranetu, velká pohovka a menší křesílko a kulatý stůl obložený časopisy a knihami. Nacházíme i fotografii Riony Laskariny a jejího manžela. Jedna je ze svatby, kde si vyměňují prstýnky, druhá je z nějakého grilování na zahradě. Oba vypadají šťastně a klidně.

Riona a Roger, navždy spolu… stojí na jedné z fotografií. Oválná tvář tmavovlasé ženy a pihatý obličej, nějakého… skoro to vypadá na Ira nebo Angličana. Jméno by tomu odpovídalo.

„Zdá se, že tady tráví dost času,“ řekne Jasmína, která se krčí u pohovky. „Je dost proleželá.“

„Mají tady rodinu, tak se nediv.“

„Já neřekla prosezená, já řekla proležená,“ překvapí mě Jasmína a přistoupím blíž. Skutečně. Pohovka vypadá, že se na ní víc leží, než sedí.

„Možná mají nějaké trable a manžel končí na pohovce,“ spekuluji a odcházím zpět do chodby, kam mě Jasmína následuje.

„Zvláštní,“ řekne Jasmína, když vstoupíme do dílny. „Kam všechno zmizelo?“ ptá se při pohledu na vybrakovanou dílnu, kde není téměř žádné nářadí. Skoro nic tam není a ani to nevypadá, že by tam někdo, nějakou dobu byl. Více nářadí nacházíme v garáži. Tam se však dostáváme obtížněji. Dveře jsou zamčené a nezbývá, než je vyrazit, což uděláme s Jasmínou dohromady. Na třetí pokus se to podaří. Dveře jsou evidentně bytelné. Uvnitř garáže, k našemu překvapení, narazíme na auto. Za těchto okolností je to skutečně nečekané zjištění, protože nás napadlo, že ho mohli použít k odjezdu, ale nikoliv. „Tady to vypadá, že si manžel mákne,“ konstatuje Jasmína, když je patrné, že auto je v celkem dobrém stavu a udržované. Úplně žádná sláva to není, olej by to už taky chtělo vyměnit, ale zdá se, že je celkem v pořádku.

„Půjdeme nahoru?“ zeptá se Jasmína a já ještě naposledy obcházím rodinné auto. Chystám se už něco říct, odkývat jí to, ale něčeho si všimnu. Něco mě zarazí. Vidím něco bílého ve výfuku auta. Čouhá to ven. I Jasmína si toho nyní všimne. Kleknu si a vytáhnu to ven. Je to blok. Sešit. Hned ho otevřu, abych zjistil…

„Co to ksakru,“ špitnu a Jasmína ke mně přijde, aby se podívala, co vzbudilo takovou reakci. Není to deník, i když pár dat je tam patrných, ale je to podivná čáranice. Ta písmena nejsou rozházená, nejspíše dávají smysl, ale jsou strašně pokřivená, komolená a ohýbaná, psaná v divokém spěchu, ve stresu, freneticky. Ano, to je správný termín. Pisatel psal velmi rychle, snad pod tlakem. Některá slova jsou čitelná, ale věty už jsou nečitelné.

„Tohle nám asi moc neřekne, co?“ povzdychne si Jasmína.

„Nám ne, ale umělé inteligenci ano. Půjdeme s tím na policejní prefekturu a využijeme jejich počítačovou analýzu k rekonstrukci textu,“ překvapím Jasmínu.

„Výborně. To mě vůbec nenapadlo.“

Tohle mě trochu překvapí od Jasmíny. Čekal bych, že jí něco takového napadne, ale nakonec to přejdu a akorát sešit sroluji a schovám do kapsy. Přes obývák se vracíme do chodby a potom už naše kroky směřují do prvního patra, kde je víc pokojů, než jsem čekal.

Ložnice, dětský pokoj, koupelna, pokoj pro hosty, prádelna. Na pokoje to rozhodně není malý dům, zapíšu si do svých myšlenek poznámku. Nebylo by to špatné k žití, ale stejně jako v přízemí, ani tady to nevypadá, kdovíjak uklizeně a udržovaně. Skoro naopak, i když to tu vypadá využívaněji než v přízemí. Většina dveří je otevřená dokořán kromě pokoje hostů. Ten jediný je zavřený. Nahlédneme dovnitř, ale nic zajímavého tam není. Jen je na něm asi nejlépe vidět, že nikdy nebyl využit. Všechno je ustlané, srovnané, hodně zaprášené, ale jinak čisté. Prach, tak ten je všudypřítomný.

Pokoj pro hosty jen krátce prohlédneme, spíše jen pro formu a dle očekávání nic nenacházíme. Nic zvláštního. Tak začneme prohledávat ostatní pokoje. Ty, které jsou otevřené a patrně i využívané. V ložnici je rozestlaná postel, páchnoucí, zřejmě dlouho nemytá a nečištěná. Rozvrzaná židle, zastřené okno, velký šatník a menší noční stolky na obou stranách postele. Všechno tam prohledáváme. Většinou tam jsou jen obyčejné věci denní potřeby, kartáčky, oblečení, kartáče na vlasy, kondomy i dámské vložky, založené nákupní seznamy a účtenky, léky na bolesti hlavy. Opatrně se v tom přehrabujeme, ale nenacházíme nic zvláštního.

Na zvláštnost narážíme až v dětském pokoji. I tam to zprvu vypadá normálně. Spousta hraček, plyšáků, autodráhy, nebo obrázkové knížky, stolek s lampičkou a skříňky s dětským oblečením. Tentokrát je to Jasmína, která si něčeho všimne. Zatímco já se prohrabuji v plyšácích a snažím se z nich něco zjistit, jako kdyby to snad šlo, Jasmína na něco ukáže. Dům není příliš udržovaný a uklizený, takže je všude spousta prachu. Všude, až na jedno místo pod zastřeným oknem. Tam něco bylo. Něco tam stálo, protože tam skoro žádný prach není. Mohlo to mít tak metr na půlmetru, možná víc, ale výšku nejsem schopen určit.

Jasmína to fotí, a tím plynule přecházíme k další části našeho pátrání. Fotografování. Ještě prozkoumáme koupelnu, ale ani tam není nic mimořádného. Jen je patrné, že je používanější, čistší než ostatní. Je tam i vyprané dětské oblečení, make-up, voňavky a deodoranty a trochu špinavé zrcadlo vedle sprchového koutu. S Jasmínou se rozdělíme, abychom dům nafotili rychleji. Ona fotí všechno v patře, já si beru přízemí, kde nafotím celou kuchyni, vyklizenou dílnu, zaneřáděný obývací pokoj a taky tu garáž. Fotím pohovku, televizi, fotím místa, kde je méně prachu, fotím auto ze všech stran, závěsy a když je toto vše po hodině hotové, přecházíme k další, ještě náročnější části. Sběr vzorků.

I tam si úkoly rozdělíme. Jasmína hledá a sbírá vzorky DNA, vlasy, chlupy, cokoliv, co vypadá jako zaschlá krev, sliny, sperma či hlen a další tekutiny a já sbírám otisky prstů. Musím různá místa, kliky u dveří, okraje stolů, televizi, ovladače televize, dveře auta, všechna místa, kterých se někdo mohl častěji dotýkat, posypat grafitovým práškem a pak ty otisky sejmout. Zkouším i místa, kde to není obvyklé, a protože ve výfuku byl zasunut ten sešit, vyzkouším výfuk a taky tam najdu otisky prstů. Většinou tohle nedělám, ale vzpomínám si na to ještě z dob, kdy jsem byl detektivem na Sicílii. Když konečně skončíme, je už venku úplná tma a my se scházíme ve vstupní chodbě. Jasmína má několik průhledných pytlíčků s nabranými vzorky a já zase otisky prstů.

„Kolik?“

„Identifikoval jsem troje,“ oznamuji. „Jedny budou Riony, a protože máme oba rukavice, tak zbytek buď z její rodiny, nebo od zloděje, který tu včera byl. Uvidíme. Tohle všechno odvezeme na policejní prefekturu,“ rozhlížím se. „Je to teprve začátek. Určitě se tu ještě párkrát zastavíme. Uvidíme, co dostaneme ze vzorků a z toho textu,“ a s těmito slovy opouštíme nepříjemně chladný a vylidněný dům a v hluboké noční tmě, narušované jen světly tohoto přímořského velkoměsta, se drápeme sněhem k autu Jasmíny.

Nasedáme a hned jedeme na policejní prefekturu, protože nechceme s ničím ztrácet čas. Jen doufáme, že laboratoře budou stále v provozu, že jejich personál už neodešel domů. Já zároveň přemýšlím, jestli Jasmínu neubytovat v konspiračním bytě, že by to tak bylo možná bezpečnější, než neustále pendlovat sem a tam a někde se potajmu scházet. Jasmína to odmítne. Má vlastní konspirační byt, jak se ukazuje.

„Znáš lidi na prefektuře?“

„Ano i ne. Nižší personál jo, ale vyšší důstojníky a důležitější úředníky příliš ne. S těmi jsem se nepotýkala.“

„Laboratoře?“

„Biochemie ano a otisky prstů, počítačovou laboratoř ne.“

„Fajn. Postaráš se o biochemii a otisky prstů, já o text,“ rozdávám úkoly a sleduji ubíhající městskou zástavbu, kde každý dům je osvětlen desítkami světel z různých oken. Dost těm lidem závidím. Mohou být v klidu doma, pryč z práce, ulehat do svých vyhřátých postelí, zatímco moje práce ještě ani zdaleka nekončí. „Předpokládám, že ty sama jsi Rionu neznala, co?“

„Ne, to bych Vám už dávno něco řekla. Vím jen, že figurovala v souvislosti s případem Alexia Draga a že se o ní psalo jako o kompetentní a talentované policejní důstojnici, ale nic víc.“

„No uvidíme.“