Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 6.

Asi po dalších deseti minutách jízdy prázdnými ulicemi, kde jediné, co nás brzdí, jsou červené na semaforech, se dostáváme k budově, ve které jsem před pár hodinami byl. S Jasmínou vystupujeme a neseme si svoje důkazy do budovy prefektury. Všude je ticho a klid. I budova, která byla ráno plná života, vypadá, že už je nyní poloprázdná, či spíše skoro prázdná. Světla jednotlivých kanceláří postupně pohasínají a uživatelé těch kanceláří budou brzy zapínat světla ve svých domovech, na rozdíl od nás. Ani na parkovišti už moc lidí není. Jen pár hlídačů a odcházející policisté.

Samozřejmě, jak už to tak bývá, náhoda je blbec. Někdy příliš velký blbec a ve dveřích se potkáme s prefektem, který už je na cestě domů. Podívá se na mě a na Jasmínu, naštvaný a už se něco chystá říct, ale předběhnu ho.

„Jdu použít Vaše laboratoře, abych toto vyšetřování rychle vyřešil a mohl odsud co nejdříve zmizet,“ tato slova ho umlčí a on akorát projde kolem nás, zachumlaný do zimní bundy a míří ke svému autu na parkovišti, které je jen o pár řad od našeho auta.

Z mrazu vejdeme do vyhřáté vstupní haly prefektury a podle nástěnné mapy jdeme do křídla prefektury, kde se nachází laboratoře, analytická oddělení a výzkum a vývoj. Nažloutlé a hnědé stěny vstupní haly vykládané dřevem se vzápětí mění na bílý, sterilní beton poté, co projdeme širokými automatickými dveřmi. Tam se mineme s pár policisty, a několika lidmi v laboratorních pláštích, kteří spolu hovoří.

Spadne nám kámen ze srdce, když vidíme, že laboratoře jsou stále v plném stavu a jejich osazenstvo ještě nešlo domů. Pokynu na Jasmínu a opět se od ní oddělím. Ona prochází nedalekými dveřmi biochemických laboratoří, sousedících s patologií, zatímco já mířím až na úplný konec chodby, kde je označení počítačových laboratoří.

Narážím na velkou a chladnou místnost plnou počítačů, počítačových panelů na stěnách, blikající elektroniky, které příliš nerozumím a obsazenou asi tuctem lidí, kteří si mě vůbec nevšímají. Muži i ženy, většinou v civilu, žádné vědecké úbory, žádné uniformy, obyčejní kalhoty, košile, ti lepší mají kravaty. Většina tam sedí a mžourá do monitoru. Musím zaklepat na rám dveří, než si jich pár všimne, že jsem vstoupil… a hned se zase vrátí ke sledování svých monitorů, psaní textů do příkazových řádků, zpracování stovek a stovek dokumentů a dat, které jim vedení posílá.

Já věděl, že jsem sem měl poslat spíš Jasmínu, pomyslím si a zakroutím hlavou.

„Co potřebujete?“ ozve se nějaká žena u jednoho ze stolů obtěžkaných počítači, ale nezvedá zrak od monitoru. „Stojíte tam jak hromádka neštěstí,“ pokračuje.

„Potřebuji textovou rekonstrukci s použitím umělé inteligence.“

„Konečně někdo, kdo ví, co chce. Když sem nějaký policista přijde, zpravidla netuší, která bije a hodinu trvá, než se dostaneme k základním požadavkům, které má,“ pokračuje obrýlená žena a já k ní dojdu i se sešitem, který jsem nalezl v Rionině domě. Podávám jí ten sešit a ona se podívá na klikyháky, které mají být písmem. „No pane jo. To psal někdo zfetovaný? Zajímavé. Hodím to na skener a rekonstruuji.“

„Použijte skener oddělený od sítě a nepořizujte žádný protokol a záznam, ano?“

Mladá žena je trochu zaskočena mými specifickými instrukcemi, ale když se jí představím s průkazkou inspektorátu, tak pochopí a souhlasí. Odcházíme menšími dveřmi do chodby vedoucí z hlavní místnosti laboratoře, kde je několik dalších kanceláří a pracoven počítačové laboratoře. Vstupujeme do jedné z nich, která je celkem malá, potemnělá, osvětlená jen jednou žárovkou u stěny a zeleně svítícím skenerem.

Ta pracovnice se mi i představí, nějaká Gabriela, ale moc sem jí nevěnoval pozornost, když se snažila vést nezávaznou konverzaci. Všimla si, že nejsem z té konverzace nijak nadšen, a tak se raději dala do díla a začala zapojovat skener do samostatného okruhu a propojuje ho s rozhraním umělé inteligence.

„Co používáte za umělou inteligenci?“

„Neurobotickou platformu s napojením na CDA a automatickou aktualizací protokolu inteligence pro práci ve čtyřech rozměrech.“

„Čtyřech?“

„Pracujeme i s co nejpřesnější identifikací času pořízení zápisů. Základní verze, ale stačí pro rekonstrukci většiny textů v tisícovce jazyků,“ potom žena vkládá na čtečku skeneru sešit a skenuje jednotlivé listy. Vydává to nepříjemný řezavý zvuk doplněný o pronikavé pípání, který nyní zaplňuje malou místnost.

„Kdy si mám dojít pro výsledek?“

„No, pokud nikam nespěcháte, tak za pět minut tady.“

To je rychlejší, než jsem čekal, řeknu si s úsměvem a poděkuji. U koho to tak rychlé nebude, je Jasmína. Přijde za námi, když jí místní počítačoví experti navedli k nám.

„Jak to vypadá, inspektore?“

„Za pět minut. Co ty?“

„Horší. Otisky prstů za dvě hodiny, biochemie za dva dny.“

„Dva dny?!“ vyprsknu.

„Jo. Biochemická analýza trvá déle. Umělá inteligence je patrně efektivnější,“ konstatuje ta pracovnice a oskenuje poslední stránku. „Fajn, tady to máte,“ vrací nám sešit. „Spouštím aplikaci k rekonstrukci textu. Odhadovaný čas dokončení je čtyři minuty a třicet vteřin.“

Nastává pár minut nepříjemně tichého a trapného čekání. Já a Jasmína nemůžeme mluvit o našem poslání, pracovnice nás tam nemůže nechat samotné, a tak akorát čekáme, občas prohodíme nějakou banalitu, kterou se snažíme trochu uvolnit atmosféru nebo jen mlčíme. Nakonec se rozhodnu trochu vyzvídat.

„Jak dlouho tu pracuješ?“ zeptám se Jasmíny, ale otázka bude brzy svedena jiným směrem.

„V tomhle distriktu jsem tři roky,“ na tom není moc pravdy, pomyslím si, ale o to nejde.

„Co Vy?“ zeptám se usmívající se a vstřícné počítačové expertky.

„Pět let na oddělení počítačové analytiky, ale snažím se dostat do divize kybernetické bezpečnosti a možná i vojenské kybernetiky. Chtěla bych se tam dostat, ale však to znáte. Konexe. Nejdříve tam berou příbuzné, pak kamarády, pak kamarády příbuzných, a pak, když máte štěstí a oni zoufalé podstavy, tak vezmou třeba i Vás. Nic moc se s tím nedá dělat,“ rozkecá se velice rychle. „Jen čekat a doufat. Můj expřítel takhle čekal na vstup do vedení dopravní kriminálky šest let. Nakonec byl přijat, ale už to chtěl vzdát,“ pracovnice je vcelku otevřená. Buď je jí to jedno, nebo až dosud neměla nikoho, komu by si mohla na tuhle situaci postěžovat. Možná, když ví, že jsem z inspektorátu, tak že s tím něco udělám. V tom případě je dost odvážná, uznám v duchu. Zároveň mi to prozrazuje, že zde skutečně funguje protekce, klientelismus a dosazování podle příbuzenství a kamarádství. Už se těším, až si prověřím ty mizerné psychology. „Hotovo!“ zvolá pracovnice s úsměvem a já si nahraji na datadisk soubor s textem. Ještě ho otevřu a zběžně projdu, jestli je to skutečně srozumitelné. Vypadá to tak.

„Děkuji,“ řeknu a zase opouštíme tu malou a tmavou místnost, procházíme počítačovou laboratoří, odkud už pár místních pracovníků a techniků taky odchází, nejspíše domů a zastavujeme se na chodbě. Počkáme, až ti technici odejdou a jdeme raději ještě stranou. „Co teď? Počkáme na výsledky těch otisků prstů?“

„Můžeme toho využít.“

„K čemu?“

„Půjčíme si čtečku a přečteme ten text.“

„To není špatný nápad. Praktické využití času,“ chválím Jasmínu a na recepci si zažádáme o čtečku k půjčení. Pár volných je k dispozici a odcházíme zase do výzkumného oddělení, ale najdeme si místo v zapadlé odpočívárně, kde je několik sedaček, vypnutá televize, automat na kávu a naprostý klid a ticho. Nikde nikdo. Přesně to potřebujeme.

Ještě se naposledy rozhlédnu, zda tam nikdo není, a zda sedíme tak, aby zdejší kamera nemohla příliš zaznamenat zápisy, které máme ve čtečce, a pak se dáme do čtení toho textu.