Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 8.

Opět jsem uviděla jeho tvář, když jsem otevřela oči a spatřila, že jsem v nemocničním pokoji. Rameno jsem měla zafačované, z ruky trčela trubička a já cítila bolesti. V hlavě, v zádech, v rameni. Ten muž si všiml, že jsem se probudila a usmál se. Bylo příjemné vidět, někoho takového po takovém zážitku. Možná jsem si do něho promítla Alexia, předtím, než udělal, to co udělal.

„Už jsem se o Vás bál. Bylo to zvláštní, že Vás zásah do ramene takhle vyřadil,“ pronesl jako první a já se zatvářila zmateně. „Moc se omlouvám,“ vstal a díval se na mě pohledem pronikavých modrých očí. „Jsem dr. Pierre Valla…“

„Lékař?“ zachroptěla jsem.

„Kdepak. Naštěstí ne! Doktor archeologie. Byl jsem v sousedství a vracel se z nákupu, když jsem uslyšel výstřel. Hned jsem tam vběhl, abych zjistil, co se stalo. Asi to nebylo úplně nejchytřejší, už protože mě to psisko div neroztrhalo. Jste z prefektury, že?“ přikývnula jsem. „Lékaři i policisté s Vámi asi budou chtít mluvit. No nic. Jen jsem tu byl…“

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Prosím?“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Moc dlouho ne. Hodinu.“

„Můj manžel, byl tu?“ Pierre pokrčil rameny.

„No nic,“ zopakoval. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku. Musím zase jít,“ a bez dalšího slova odešel, když dovnitř vešel lékař. Pouze krátce pokynul na lékaře, ale ten si ho ani nevšímal.

„Riona Laskarina?“ začal lékař a nastala půlhodinová záplava otázek na můj zdravotní stav a rodinu, po které následovala hodinová záplava otázek od mých kolegů. Chtěli vědět všechno. Každou podrobnost a drobnost. Proč jsem tam šla? Co jsem tam dělala? Proč mi Alexios volal? Proč jsem postupovala, tak jak jsem postupovala? Nebylo divu. Vražda a sebevražda našeho špičkového policejního veterána všem přidělala vrásky na čele. Všechno jsem jim vysvětlila a řekla, i když jsem stále byla vyděšená a zhrozena z celého činu.

Můj manžel na tom byl podobně, když se dozvěděl, o mém zranění a hned za mnou přijel. Nic netušil. Vždyť už byla noc, a já akorát měla obyčejnou službu. Tohle se nemělo stát. Tohle se nemá dít. Držel mě za ruku a byl mi oporou, zatímco jsem ležela v nemocnici, odkud jsem byla po pár dnech propuštěna do domácího léčení.

Za nedlouho bylo vyšetřování celé události uzavřeno. Organické změny mozku spojené se stářím a paranoidní schizofrenie, důvod vraždy a sebevraždy Alexia Draga a Eleny Draginy. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového se může stát, že něco takového může potkat někoho tak inteligentního, rozumného a vzdělaného jako byl Alexios Dragos. Tak skvělého člověka. Ale stalo se.

Svět je čím dál tím horší, pomyslela jsem si, když jsem se opět chystala do práce. Jediná dobrá věc na tom všem byla, že jsem měla více času věnovat se chvíli Leonovi a Marii. Děti byly šťastné, že mě mají zase doma a naštěstí jim bylo jedno, proč jsem doma. Nechtěla jsem je děsit a nějak jim ublížit. Moje zlatovlasé ovečky, říkala jsem jim. Byla to šťastná doba po tak nešťastném zážitku.

Jediné, co nebylo příjemné, byly noci, při nichž jsem měla stále ten samý sen. Vracel se se železnou pravidelností. Drásal mě a děsil. Viděla jsem, jak Alexios bije Elenu. Jak jí mlátí železnou tyčí do hlavy, křičí přitom, ječí a nepřestává, dokud jeho milovaná manželka nezůstane ležet mrtvá na zemi. Někdy bych to ráda udělala Rogerovi… co? Tato myšlenka, netušíce, odkud se vzala, mi projela hlavou, jen okamžik předtím, než se to stalo. Než jsem začala křičet, kvůli poličce. POLIČCE!

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se hlasem třesoucím se vzteky. Tehdy to začalo. Toho jednoho listopadového rána. Jak mi to mohli udělat?! „Kdo to byl?!“ otázka se změnila v křik, který polekal manžela i tchýni. „Kdo to tady přehodil? Tuhle poličku?!“ zaječela jsem na ně, až jsem je polekala. „Ta polička vždycky byla tady nahoře, teď jsem tu o ní zakopla.“

„P… p… promiň,“ koktal manžel. „Přendal jsem jí, protože se mi pletla u oblečení.“

„Tak už tu nic nepředělávej, rozumíš?“ a s prásknutím dveří jsem odešla z domu, aniž bych měla nejmenší ponětí, co to do mě vjelo. Zdálo se, že jsem byla ještě vykolejená z toho zranění a Alexiovi smrti. Manžel to přešel a tchýně taky.

V práci byl klid. Naštěstí. Všichni moji kolegové mi pomáhali, vstřícní a přátelští, velice ochotní. Všichni vyjadřovali soustrast, protože věděli, že Alexios byl můj dobrý přítel a nezasloužil si takový konec, ale schizofrenie je strašlivá nemoc. Kolegové mě příliš nezatěžovali a já za to byla ráda. Potřebovala jsem trochu klidnější rozjezd po návratu a tak jsem se spíše zabývala telefonáty a emailovou korespondencí. Tak začala další část spirály mého rozpadu a mé zkázy.

Přišel email s neznámým odesilatelem. Byla jsem tím trochu zaskočená, ale antivirus nic nezjistil. Přesto jsem raději email stáhla na disketu a dala do odděleného počítače, kdyby tam náhodou bylo přeci jen nějaké svinstvo.

Schizofrenie propuká velice vzácně po 30. roku věku.

Jediná věta, která stála v emailu. Jediná, která nemohla odkazovat na nic jiného, než na Alexia a jeho skon. Odesilatel byl, ale neznámý a nic jiného v emailu nebylo. Chtěla jsem na všechny začít křičet, co si o sobě myslí, co to předvádí za hovadiny, jestli si myslí, že je to sranda, chtěla jsem ječet, rozbíjet věci, ničit vše okolo sebe, ale udržela jsem se. Akorát jsem křečovitě sevřela pěsti v dlaň, až jsem zrudla bolestí.

„Rio…“

„Co je, kurva?“ zakřičela jsem na nebohého Erika, jednoho z mých mnoha kolegů, čímž jsem vzbudila pozornost všech okolo.

„Jsi… jsi… v pořádku? Jestli chceš, tak ten dnešek za tebe dodělám,“ řekl a já jsem se rozhlédla po stanici, kde se na mě každý díval. Policisté, i obyčejní lidé. Ano, asi jsem potřebovala domů.

„Díky. Radši jo,“ víc jsem neřekla a s obrovským studem i vztekem na sebe a všechny své kolegy, jsem opustila stanici. Venku jsem si vzala svoje auto a rozjela se domů.

Zamyslela jsem se, zatímco jsem startovala auto. Už ani nevím, o čem jsem přemýšlela, ale měla jsem pocit, že se mi motá hlava. Přesto, nebo možná právě proto, jsem byla odhodlaná vrátit se domů, co nejdříve. Nastartovala jsem auto a najela na nejbližší křižovatku a projela jí. Pak jsem zahnula doprava. Pak jsem zahnula zase doprava. Potom opět doprava, a pak zase doprava. Všechen svět kolem mě se motal, rozpíjel se a schizofrenie propuká velice vzácně po třicátém roku věku, proto jsem opět zahnula doprava, a pak zase doprava, protože šlo jezdit jen doprava, nikdy nešlo jezdit doleva. Z řízení mě vyrušil mobil a já pěstí bouchla do volantu.

„Co je?“ křikla jsem do telefonu, a vlastně jsem se ani nepodívala, kdo mi volá.

„Rio, kde jsi?“ slyším svého manžela.

„Kde bych byla? Na cestě domů? Kde asi jsem?!“

„Volal Erik. Ptal se, jestli si dojela v pořádku.“

„Jak bych asi mohla dojet v pořádku, když jsem teď odjela ze stanice.“

„Rio?“

„No?“

„Je devět večer.“

Podívám se před sebe z okna a vidím, že je hluboká noc. Úplná tma. Jen na obloze jsou tisíce hvězd a Měsíc, ale jinak nic. Na ulici téměř nikdo, snad pouze pár opilých zoufalců snažících se dostat, co nejdříve domů. Podívala jsem se na kontrolku, a zjistila, že mi došel benzín. Projela jsem půlku nádrže.

„Kdy jsem odešla ze stanice?“

„Rio, jsi v pořádku?“ odpověděl otázkou, což mě přivedlo k varu. Opět. Jak si vůbec mohou dovolit lidé být tak neslušní a sprostí?!

„Neumíš odpovědět?!“ zakřičela jsem. „Matka tě nevychovala?!“

„Rio, až se uklidníš, tak zavolej,“ a položil mi telefon. Já začala oběma pěstmi mlátit do volantu, čímž jsem akorát vzbudila pozornost nedaleko hlídkujících policistů, kteří za mnou přišli. Legitimovala jsem se jim a řekla, že mi došel benzín. Za jakých okolností došel, to jsem jim raději neřekla. Byli laskaví a navedli mě k nejbližší pumpě.

„Víte, že schizofrenie nepropuká po třicátém roku věku?“ zeptala jsem se jich z čista jasna. Oba policisté se na mě překvapeně podívali, ale nijak to nekomentovali. Jeden něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu.