Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 9.

Nabrala jsem na pumpě benzín a vrátila se k autu, abych jela domů. Nic jsem neřekla. Po celý zbytek večera a noci jsem nepromluvila. Všechno jsem nechala být. Akorát jsem se navečeřela za nepříjemných pohledů tchýně a manžela, ale ani oni nic neřekli. Dalších pár dní proběhlo v pořádku. Rutina, kdy byl manžel opatrný, aby mě nenaštval. Až další týden, v pondělí ráno nastala hádka. Další hádka. Tchýně si dovolila něco naprosto neskutečného a neomluvitelného. Nakoupila jinou aviváž. Jak si tohle mohla dovolit. Seřvala jsem jí, až mě musel Roger okřiknout.

„Má nám pomáhat, ne tu dělat bordel!“ křičela jsem na Rogera a třásla se vzteky. Opět.

„Tak poslouchej,“ spustila tchýně. „Jsem tu pro Leona a Marii, na které kašleš kvůli své kariéře…“

„Mami,“ pokusil se ozvat Roger.

„A není to tak? Jen je na stanici, děti skoro nevidí, každou noc se převaluje sem, tam a pak akorát křičí a je vzteklá. Jak se tahle dostala na policii, nechápu,“ zvolala tchýně a odešla pryč.

Já jí následovala a to co nejrychlejší cestou pryč z domu, bez rozloučení s dětmi, a rovnou ke svému autu, abych se dostala do práce a nemusela být doma s těmi sráči. Přeci schizofrenie nepropuká po třicítce, že ne? Proč se mi ta slova vrací? K čemu se tehdy tak často vracela?

Napadla mě tehdy jediná věc. Ten, kdo poslal ten email… pokud ho poslal mě, pak mě chtěl na něco navést. Na patologii. Do dezinfekcí a jinými chemikáliemi zapáchající díry naší prefektury, kam jsem dojela, abych si promluvila s Oktávií. Žena středních let, která strávila s mrtvými pomalu víc času, než se živými. Ona dělala pitvu, ona byla podepsaná pod pitevním protokolem, ona mi mohla dát odpovědi. Znala jsem se s ní ze školy, takže jsem měla dveře vcelku otevřené, ale její přivítání nebylo z nejmilejších. Prohlásila, že vypadám strašlivě, a že bych se měla zkusit pořádně prospat. Nebyla jsem dalek toho zase křičet, ale udržela jsem se. Vykřičela jsem se dost na těch dvou debilech doma.

„Jdeš asi kvůli Alexiovi, co?“ ptá se, aniž by přestala pitvat mrtvé tělo na stole. Byla profesionální, víceúčelová, když si na ni dneska tak vzpomenu. Já jsem se akorát oblékla do nějakých bílých zástěr a roušek, které tam měla, zatímco pracovala pod ostrým světlem. „Myslela jsem, že se tu objevíš dřív, ale nevadí.“

„Ty si ho pitvala, že?“

„Nebylo to příjemné. Byl to skvělý chlap. Tohle se fakt nemělo stát. A jen, protože to někdo podělal na psychotestech.“

„Na psychotestech?“

„Ano, pravidelné psychotesty. Nedokáži pochopit, že nikdo tu schizofrenii nepoznal. Ne, že bych byla já psycholožka, nebo psychiatrička, ale takovýhle průšvih je dost šílený. Ve všech smyslech toho slova.“

„Já jsem četla, že schizofrenie se po třicátém roku věku neobjevuje.“

„Objevuje, ale vcelku vzácně. Více se vyskytuje u mužů, než u žen a nejčastěji propuká v dospívání. Spouštěčů je nejspíše hodně, včetně drog a stresu, ale budou k tomu vrozené vlohy. Víc ti moc nepovím. Nejsem studovaná psycholožka, ani psychiatrička.“

„A jak si jako patoložka mohla potvrdit, že jde o schizofrenii? Jak se na to přišlo?“

„Byla to jedna z vyšetřovacích verzí na základě tvého svědectví a různých dalších svědectví. Víc mi k tomu neřekli. Vyšetřovatelé jsou vcelku skoupí na slovo, že, Rio?“ ptá se s úšklebkem, který je vidět i přes lékařskou roušku. „Ale abych neodbíhala od tématu. Schizofrenie je spuštěna organickými změnami na mozku, tedy aspoň myslím. Pochopitelně, v Alexiově případě to bylo trochu těžší posoudit. Kulka proletěla os temporale a rozdrtila lobi temporales… spánkový lalok a zastavila se v peritálním laloku. Smrt byla okamžitá. Ovšem, co je důležité, kulka nepoškodila frontální lalok.“

„No a co?“

„Odebrala jsem frontální lalok a srovnala ho s lalokem člověka, který nebyl schizofrenik. Jak se ukázalo, Alexiův frontální lalok byl asi o pětinu menší, méně objemný. Jeho mozek obsahoval mnohem méně šedé hmoty.“

„A?“

„A to potvrdilo schizofrenii.“

„Takže schizofrenie to byla.“

„Ano. Ale nejpodivnější případ, jaký tu nejspíše byl.“

„Proč?“

„Víš, jak jsem říkala o těch psychotestech. Podle lékařské dokumentace byl Alexios před dvěma lety na běžném vyšetření v šedesáti letech. V rámci vyšetření mu byla natočena magnetická rezonance. Nic neukázala. Pokud tam došlo k tak drastickému případu schizofrenie, muselo to probíhat už celé roky. Schizofrenie je degenerativní onemocnění, které může mít rychlý nástup, ale specializované psychotesty i magnetická rezonance něco takového objeví.“

„Nevíš, kdo vyšetřoval Alexiův případ? Byl to ten Valter?“

„Ne, ten jen asistoval. Vyšetřovatelem byl někdo ze štábu, myslím.“

Rozloučila jsem se s Oktávií a odešla ze zapáchající pitevny. Převlékla jsem se do uniformy a vrátila na stanici, odkud jsem se jen na chvíli vzdálila. A tehdy jsem na něho narazila podruhé. Bylo to ve vstupní hale stanice, kam jsem si došla pro kávu do automatu. Dveře ven byly otevřené. Na chodníku před stanicí stál Pierre Valla a s někým se bavil. Valla si mě všimnul, pousmál se a zamával mi, což mě přimělo jít ven. Hned jsem k němu zamířila, zatímco on se rozloučil s tím druhým mužem.

„U bohocísaře. Rád Vás vidím. Živá a zdravá,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu.

„Dobrý den, pane doktore.“

„Ježíš! Tak mi neříkejte. Vždyť to bylo docela divoké seznámení. Jen Pierre.“

„Riona.“

„Hezké jméno. Riona. Tady tedy pracujete? Věděl jsem, že jste policistka, ale nevěděl jsem kde.“

„Ano, tady. A co tu děláte Vy?“ a dívala jsem se za odcházejícím mužem.

„Můj advokát. Měl jsem menší vloupačku do baráku. Vlastně, parta výrostků si hrála na velké zloděje, dokud jsem jim nevystřelil puškou nad hlavou. Tady se řešilo jen pár formalit.“

„Doktor archeologie s puškou?“ Pierre pokrčil rameny.

„Jste v pořádku? Nevěděl jsem, jak špatně na tom jste, ale musel jsem jít.“

„Ano, ano i ne. Pořád se z toho šoku vzpamatovávám. Nebylo to příjemné. Zranění a smrt dvou dobrých přátel.“

„To je mi líto. Já teď zažívám něco podobně nemilého. Felicie Rodriguezová, má sestra, umírá na svalovou atrofii. Vrozená nemoc. Poslední dva roky se o ni starám, jak jen to jde, ale už jsme na konci sil. Ona i já. Jako dítě byla divoká a živá, ale teď už…“

„Omlouvám se. Nechtěla jsem. Rodriguezová?“

„Ano. Byla vdaná, ale když se nemoc projevila, její manžel dospěl k závěru, že svatební slib v nemoci a ve zdraví, se na něho nevztahuje a zdrhl někam na jih. Naštěstí neměla děti. Byla by hrůza, kdyby se to přeneslo i na ně.“

Bylo příjemné slyšet jeho uklidňující hlas, přátelský úsměv a vstřícnost prokládanou občasnými náznaky inteligentního humoru. Něco takového jsem doma nemohla očekávat. Byl sympatický, milý, ochotný, ale zároveň v něm byl smutek a bolest z toho, co se děje jeho sestře. Tak jsem to tehdy cítila. A přemýšlela jsem o něm celé hodiny, kdy jsem ještě měla službu a nemusela jsem zrovna nic dělat. Chtěla jsem si s ním povídat od rána do večera, tak na mě působil. A nejspíše i ta archeologie, která mi jinak nic moc neříká, by mě v jeho podání mohla bavit, pomyslela jsem si, div jsem se nerozesmála. Pár kolegů mě chválilo, že se zase usmívám, i když jsem jim neřekla proč.

Nebyla jsem nadšená, že musím zase za svou rodinou a jejím obtěžováním. A moje rodina nebyla nijak nadšená ze mě. Jen samé naschvály mi dělají, vztekala jsem se. Přidělávají práci, starosti, pořád po mě něco chtějí. Manžel už má naštěstí dost rozumu, aby se mnou nechtěl šukat. To by mi ještě scházelo, povzdychla jsem si, ale děckám, které Vás otravují a parazitují na Vaší existenci, to nevysvětlíte! Řvát na ně nemůžete, když je tam tchýně a manžel a jediné, co můžete je přát si, aby se co nejdříve smažila v pekle… u bohocísaře. Když teď píši tyto řádky a přemýšlím nad svými tehdejšími pocity, nenávidím se. Stala se ze mě ohavnost. Ohavnost. Nic jiného už jsem nebyla, než ohavnost! Nic jiného nejsem, než ohavnost…

Manžel a tchýně naštěstí čtou pohádky. Na to už jsem se nezmohla, abych na ty své hajzly ztrácela další čas. Místo toho jsem brouzdala po internetu, studovala věci o psychiatrii a schizofrenii, snažila se najít něco o podobných případech sebevražd a vražd schizofreniků, něco o životě Alexia Draga. Hrůzné popisy symptomů schizofrenie, skvostné popisy úspěchů Alexia v jeho práci, včetně jednoho nemilého těžkého zranění, které měl. Alexios měl nepříjemně popálenou levou ruku, ale dostal se z toho, byť mi nikdy neřekl od čeho. Neřekl mi, jak se to stalo. Ani mě, ani nikomu jinému. Jen řekl, že se to stalo při vyšetřování jednoho případu. Nic víc.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo čtvrt na devět večer, a tak jsem zvedla telefon a zavolala do márnice. Ano, Oktávie byla noční můra. Taková sorta lidí, lidé bez rodiny, bez osobního života, lidé s podivnými zálibami, jsou nejspíše nejvhodnější materiál pro patologii, takže nebyl problém jí tam nalézt i nyní, ve čtvrt na devět.

„Oktávie?“

„Ano, Ri?“

„Říkala jsi, že si měla Alexiovi lékařské dokumenty?“

„Jo. Kopie jeho dokumentace v rámci vyšetřování.“

„Nemáš čirou náhodou, ještě tu kopii?“

„Čirou náhodou mám.“

„A nebyla bys takové zlatíčko a nepůjčila mi ji?“ ptala jsem se s úsměvem a všimla si Rogera stojícího ve dveřích.

„Nemůžu to odsud vynést. Můžu ti to akorát tady půjčit, jestli chceš. A i tak buď opatrná, mohl by to být průšvih.“

„Fajn. Přijedu za tebou,“ a položila jsem telefon.

„Nám už zlatíčko neřekneš? Ani mě, ani dětem?“ zeptal se Roger.

„A proč bych měla?“ vyprskla jsem slova, která mi dnes připadají naprosto nepochopitelná. Běhá mi mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Chtěl ještě něco říct, nadechoval se, ale akorát jsem kolem něho prošla. Nakonec přeci jen promluvil.

„Leon a Marie chtějí pohádku.“

„Tak jim ji přečti.“

„Chtějí od tebe.“

„Já chci mít zpátky svoji skvělou postavu, kterou jsem měla před nimi. Hold, nemůžeme mít všichni všechno,“ pokračovala jsem a Roger zůstal stát jako opařený.

Na patologii jsem byla sotva za dvacet minut. Uvnitř se stále svítilo, ale Oktávii jsem místo na pitevním sále našla v její kanceláři. Akorát se pousmála a podala mi složky, které jsem chtěla. Byl to fascikl dokumentů, nejspíše celá Alexiova dokumentace. Oktávie tím dost riskovala, ale kamarádce vyšla nakonec vstříc, jako jsem mnohokrát vyšla já vstříc, a tak mě nechala v jedné vedlejší pracovně si prostudovat, co jsem potřebovala.

Zaujalo mě totiž to zranění, které Alexios utrpěl, a že se o něm nikde nic nepíše. Dokumentace byla naštěstí časově seřazená, jinak bych se v tom babrala celé hodiny, protože toho nebylo málo. Dostala jsem se do roku 1633. To bylo Alexiovi pětačtyřicet. Jeho čtyřicetiletá prohlídka o žádných popáleninách nehovořila, ale jsou zmíněny v padesátileté prohlídce. Nakonec jsem se dostala, až k záznamu z novocaesarijské fakultní nemocnice z… začerněný den a měsíc. I rok je začerněný, ale ten jsem vylučovací metodou, tak nějak určila. V záznamu se píše o tepelných a chemických popáleninách, které pacient A. D. utrpěl během zásahu na… místo bylo začerněné. Společně s ním… další začerněné místo. Do nemocnice je přivezl… začerněné jméno. Pacient prošel psychotestem u… začerněné jméno… dne… začerněné datum.

Tyhle informace jsou pryč, ale další nemusí být. Vyhledala jsem si policejního psychoanalytika, který dělal Alexiovi standardní testy každých pět let. Ten by mohl vědět, a protože už to bylo v jiném dokumentu, tam cenzura neúřadovala. Doktor Georgios Andropulos. Novocaesarijský institut duševního zdraví a soukromý konzultant. Zapsala jsem si vše, co jsem potřebovala a vrátila se k Oktávii.

„Díky, Ok,“ řekla jsem, když jsem vstoupila do její kanceláře. Stejně jako pohled na Elenu, i tento pohled byl něčím, co do konce svého života, který snad už brzy skončí, nezapomenu. Upustila jsem všechny dokumenty, všechna lejstra a listiny, všechno spadlo s pronikavým rámusem na podlahu, když jsem hleděla na Oktávii. Seděla ve své židli, tak jako předtím, ale nyní byla celá od krve, která jí vytekla z krku. Hrdlo měla úplně prořezané a v ruce držela skalpel, ze kterého odkapávala krev na studenou podlahu. Pár posledních kapek. Její tvář byla bledá, její šaty rudé, úplně prosáklé krví. Zamotala se mi hlava a spadla jsem na zem. Měla jsem pocit, že se se mnou všechno točilo. Všechno se rozpadalo, zamlžilo, netušila jsem, kde jsem, všechno jsem zapomněla, všechno jsem chtěla zapomenout, ale akorát jsem tam tak hleděla na Oktávii.

Po nějaké chvíli jsem se s brekem vyplazila z její kanceláře a po všech čtyřech jsem se doplazila, až k telefonu u stěny. Vzala jsem ho a roztřesenými prsty vytočila svoje kolegy. Nic jiného v tom momentě nedávalo smysl, nic jiného bych nezvládla udělat. Roztřeseným a ubrečeným hlasem jsem jim řekla, co se stalo a moji kolegové hned přispěchali. Ozbrojení a připravení na všechno možné. Ale na tohle být připraveni nemohli. Viděli mě, jak se třesu na zemi, jak pláču a ukazuji ke kanceláři Oktávie. Třásla jsem se a ukazovala tam, když tu jsem si všimla, že dveře jsou zavřené. Přísahám bohu, že jsem je nechala otevřené. Erik šel jako první a otevřel dveře do kanceláře. Zůstal tam stát ve dveřích a pak se na mě podíval. Pokynul na ostatní a ti se na mě taky podívali.

„Děláš si z nás prdel?“ zeptal se Valdemar a surově mě popadl z podlahy. Nechápala jsem to. Sotva jsem se držela na nohou. Třásla jsem se a chtěla jsem křičet, když mě přiváděl ke kanceláři. Snažila jsem se mu vytrhnout. Nechtěla jsem to už znova vidět. A neviděla. Oktávie ležela na stole a tvrdě spala. Na uších sluchátka s hudbou a ruce visící podél stolu. Ale jinak nic zvláštního.