Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 10.

„Utrpěla jste velký emoční i profesní šok,“ opakoval svoje neskonalá moudra policejní psychoterapeut, odborník údajně na slovo vzatý, který nám měl pomáhat. Ležela jsem na pohovce v jeho pracovně, zbavená služebního odznaku, služební zbraně, dokladů a s obviněním na krku ze zcizení dokumentů. „Alexios byl Váš mentor a patron, který Vám uštědřil strašlivý šok. Pravděpodobně jste se z něho dodnes nevzpamatovala. Obávám se však, že charakter Vašeho problému je mnohem hlubší. Podobné situace doprovázejí spíše deprese, panické ataky, spouštění fobií, například agorafobie nebo sociofobie, ale halucinace, a ještě k tomu tak extrémně komplexní, jakými trpíte…“

„Jaké halucinace?!“

„Sebevražda Oktávie? Nebo to, že jste s ní mluvila na pitevně v době, kdy tam vůbec nebyla. Na pitevně, kde jste byla podle kamerových záznamů sama. Pokud to nejste schopna uznat, i když Vám byl ukázán videozáznam, jde o velice hrozivou poruchu, kterou je blud, pravděpodobně doprovázený velmi silný posttraumatickým šokem. Navíc se zdá, že halucinace jsou s Vámi dlouho.“

„Cože? Co to melete?“

„Halucinace mohou mít mnoho příčin a mohou sloužit i jako ochrana. Mohou chránit mozek před nepříjemnými fakty a skutečnostmi. Pokud se takový člověk izoluje od společnosti, je introvertní, pak je jasné, že halucinace mohou růst a dosáhnout extrémních rozměrů, aniž by si toho společnost všimla. Je s podivem…“

„O čem to mluvíte?“ ptala jsem se toho obrejleného chytrolína, který si myslí, že mě může studovat, nebo pochopit.

„První prokazatelné halucinace, která se vytvořila po Vašem zranění, je Pierre Valla. Zmínila jste jistého Pierra Vallu, který Vás měl zachránit v Alexiově domě. Pravděpodobně jste si ho vytvořila jako nějakého ochránce, patrona, když jste přišla o Alexia, alternativa k němu.“

„Prosím?“

„Našla Vás policejní hlídka, kterou zavolal soused. Tuhle skutečnost jste při vyšetřování soustavně ignorovala. Když to někdo z policistů nadnesl, jen jste to přešla. Bylo to přičítáno šoku ze zranění, takže to ignorovala i policie. Ale to je jen špička ledovce. Přejděme k další halucinaci. Váš manžel. Pokud jde o Vašeho manžela a nejspíše i tchýni, s manželem jste se neviděla už dva roky, od doby, kdy jste potratila. Podobně s tchýní. Ta mimochodem zemřela před pár měsíci na rakovinu. Žijete úplně sama, v patrovém domě, kde jste si vytvořila neexistující rodinu a zbytek dne trávíte v práci, kde si toho nikdo nevšiml. Je, až děsivé, jak dokázala ve Vašem i Alexiově případě selhat vnitřní ochrana našich institucí.“

„Roger… Leon… Marie…“

„Ano. Vaše děti. Nesmířila jste se s jejich smrtí. Velmi jste po nich toužila a tak je Váš mozek zhmotnil, aby naplnil svou vlastní mateřskou tužbu. Naše vědomí není určeno okolím, ale našim mozkem. Struktura a fungování mozku. Neexistuje nic jako duše, nebo objektivní vědomí. Všechno je subjektivní a podřízené biochemickým pochodům mozku, jeho struktuře, hormonálním změnám i elektrickým impulsům, které ve Vašem případě jsou velice vychýlené potratem, rozvodem a teď i smrtí Alexia.“

„Pierre Valla?“

„Doktor archeologie Pierre Valla?“ muž nadzvedne obočí. „Tam to je trochu zajímavější. To musím uznat. Pravděpodobně jste se o něm někdy někde dočetla a Váš mozek to reprodukoval.“

„Existoval?“

„Ano. Zemřel roku 1504, nedaleko odsud. Ale myslím, že v jeho případě jde o směs dvou osob. Pierra Valla, o kterém akorát víme, že byl obětí neobjasněné vraždy a doktora archeologie Sergia Komnena, který ve stejném roce jako Pierre Valla zahynul západně od Nové Caesarie. Myslím si, že i vím, kde jste na to přišla. Jde o jednu z nevyjasněných vražd, takže jste pravděpodobně o ní četla na policejní škole, kde jste studovala.“

„Ale to nemůže být pravda! Bavila jsem se s ním…“

„Před policejní stanicí, že?“

„Ano.“

„Máme videozáznam, který před námi skryl Erik. Nevím, zda byste mu měla být vděčná, nebo ne, protože tím jen oddálil Vaši léčbu.“

„Co?“

„Mluvila jste do prázdna. Stála jste před stanicí a mluvila nikam,“ jen to dořekl, propukla jsem v pláč. Nic není skutečné, všechno je vymyšlené, nic a nikdo neexistuje, já neexistuji, nic není, Vy, kteří čtete tyto řádky, neexistujete, jak byste mohli, když neexistuji já?! Mé vzpomínky jsou iluze. Má existence je iluze. Milovala jsem a nenáviděla děti, které neexistují. Co jsem za šílenou nestvůru?!

Trvá to chvíli, než se uklidním, ale nakonec zmíním email, který přišel na stanici. Žádný nepřišel. A žádná jeho kopie nebyla nalezena v žádném počítači. Nejspíše další věc, jak si se mnou můj mozek hrál. Někde jsem se dočetla něco o schizofrenii, a můj mozek to zprostředkoval emailem bez odesilatele. Rozesměji se.

„A ty lékařské dokumenty? Doktor Andropulos?“

„To bylo taky zajímavé. Žila jste ve dvou různých světech. Jeden, který Vám představoval Váš mozek, kdy jste se setkala s Oktávií a ona Vám zapůjčila dokumenty, čímž by porušila zákon, a něco takového by nikdy neudělala. A druhý svět, kdy jste se vplížila na patologii a vlámala jste se do archívu. Asi by Vám to neprošlo, kdyby strážný, který měl hlídku v kanceláři ostrahy, neusnul na hlídce. Váš mozek by si vymyslel nějaké vysvětlení, proč to nevyšlo.“

„Copak tohle mozek dokáže?“

„Mozek je alfou a omegou naší existence. Dokáže všechno.“

„Takže ani… ani nevím, co je v těch dokumentech. Vím jen to, co mi řekne mozek. Takže tam asi… hmm.“

„Co?“

„Nic. Trochu mě zajímalo… když mi tohle všechno mozek dokázal vymyslet, proč nedokázal vymyslet, některé informace?“

„Jak to myslíte?“

„Část těch dokumentů byla začerněná, cenzurovaná,“ povzdychnu si a nechápu, proč si tak můj mozek se mnou hrál. Chvíli se dívám stranou, než se podívám opět na psychoterapeuta. Byl trochu nesvůj a jazykem si přejížděl po zubech. „Co?“

„Dobrá. Asi začneme s medikací. Pošlu Vás na psychiatrii, aby Vám byl proveden další test, a na jeho základě určíme první dávky medikace, které budou…“

„Doktore, co?!“

„Nic. Medikace bude nejprve slabší, uvidíme, jak Vaše tělo zareaguje. Podle toho budeme zvyšovat dávky v kombinaci s psychoterapií. Tady je adresa a telefon jednoho velice dobrého psychiatra a psychoanalytika,“ a podává mi papírek, jehož obsah mě zaskočí.

Doktor Georgios Andropulos, 441 623 5224-102, Trajanova 17.

„Chápu. D… dě… děkuji,“ špitnu, ale netuším, co si o tom myslet.

„Příští sezení si dohodneme po setkání s panem doktorem, ano?“

„Jistě,“ přitakala jsem a odešla z kanceláře.

Venku na ulici jsem se skoro rozplakala. Plakala jsem z mnoha důvodů, z mnoha emocí pohlcujících mě. Plakala jsem pro děti, které jsem neměla. Pro manžela, který mě opustil. Pro smrt Eleny a Alexia. Plakala jsem pro ztrátu své práce, pro úplný rozpad toho, co jsem. Pro šílenství, které mě postihlo, ale v tom všem, ve vší té odporné a všeobjímající temnotě pomýlenosti, kterou jsem cítila, jsem plakala i pro malinký, snad až nepatrný záchvěv naděje, pramínek drobného světélka, v němž se skrýval vrchol životní ironie, že člověk, který mě diagnostikoval jako šílence, si nemyslím, že jsem úplný šílenec.

Přitiskla jsem si ten papírek na prsa, jakoby to bylo, to nejcennější, co existuje a běžela jsem domů. Chtěla jsem se projít na čerstvém vzduchu, i protože můj dům nebyl příliš daleko a zároveň jsem chtěl, co nejdříve zavolat doktoru Andropulovi, který pro mě byl teď naprostou nadějí všeho.

Došla jsem domů. Konečně a zastavila jsem se. V tom okamžiku, v tom momentu, jsem pochopila, že jen zlomek toho, co říkám může dávat smysl, a že nejspíše jsem skutečně, když ne šílená, tak aspoň pološílená. Upravený a dobře udržovaný dům, ve kterém jsem žila s manželem, tchýní a svými milovanými dětmi, vypadá příšerně. Některá okna jsou špinavá, trávník nestříhaný, garáž celá zasviněná a všude zaschlý olej z auta. Žila jsem ve dvou světech. Ve světě štěstí a ve světě bolesti. Ve světě iluzí a ve světě skutečnosti.

Po vrzajících dřevěných schodech, jejichž zvuk byl podobný těm schodům z Alexiova domu, jsem vešla do svého domu, kde mě vždy vítala vůně připravovaného jídla, rozradostněný křik dětí a hovory mého manžela a mé tchýně, jen abych nyní vstoupila do prázdné a chladné chodby, kde je plíseň a rozházené oblečení. Všechno moje oblečení. Žádné mužské oblečení, žádné oblečení mé tchýně. Jenom moje boty, moje kabáty, moje uniforma, která byla to jediné, co mi zůstalo.

Došla jsem do kuchyně, kde nebylo připravené jídlo, jen staré nedojedené zbytky, špinavé talíře ve dřevu a mikrovlnka, která byla mou kuchařkou. Teprve v tomto momentě mi můj mozek otevřel cestu ke skutečným vzpomínkám a mé realitě. Ne… ne k mé realitě, ke skutečné realitě.

Vzpomínky na to, jak si sama vařím a peru, jak znuděně sleduji televizi, jak chodím spát v osm večer, nebo v osm ráno, jak celé hodiny probrečím u dětské postýlky, jak buším pěstmi do stolu, nebo jak bezcílně brouzdám po internetu. Skutečný svět, který byl zahalen fikcí. Jak já milovala své děti. Děti, které jsem nikdy neměla. Spadla jsem na zem a hystericky brečela. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale ke konci už jsem nemohla křičet. Sotva jsem chraptěla, a doplazila jsem se na rozvrzanou pohovku, kde jsem si na chvíli ustlala. Dál mi tekly slzy z očí, ale v tomhle stavu jsem nemohla volat tomu lékaři. Musela jsem se na chvíli uklidnit.

Zůstala mi už jen jediná naděje. Zjistit, co se stalo v roce 1633 a pak se jít léčit. K policii už se nikdy nevrátím, skončím na dávkách léků i peněz, budu přežívat ze dne na den, když budu mít štěstí, tak s výsluhami, ale tím to asi hasne. Zůstala jen naděje a naděje je vždy nesmyslný opiát, ke kterému se marně upínáte. Nyní byl tou nadějí člověk z masa a kostí, kterému jsem zavolala.

„Doktor Andropulos.“

„Dobrý den. Volám… jmenuji se… já… jsem…“ zakoktám se. „Riona. Riona Laskarina. Já volám…“

„Vím, proč voláte,“ hned mě přerušil. „Pokud máte čas, sejdeme se v půl šesté v kavárně Palazzia. Je to u Tigrisova náměstí.“

Trochu mě zaskočil svou pohotovostí. „Jo, znám. Kdysi jsem tam byla. Budu tam,“ a ani se nerozloučí. Bylo to neslušné, ale odpustila jsem mu to a nechala to být. Jen jsem nevěděla, co budu další hodiny dělat. Půl šesté. Bylo půl třetí. Tři dlouhé hodiny, kdy si budu vzpomínat na svého milovaného manžela, který už má nejspíše jinde jinou rodinu, na mé neexistující děti, a i na tu zatracenou tchýni. Bože. Mě se stýská i po ní!

Ale žádná z těchto vzpomínek, nic z tohoto není tak strašlivě hrozné a děsivé jako to, že nevím, co je, a co není skutečné. Existuje vůbec něco? Existuje vůbec někdo z Vás, kteří čtete tyto řádky, jež Vám zanechávám? Nepíši to jen v rámci nějakého svého šílenství? Co když je šíleným přeludem i Andropulos, i ten lékař, který mi dal kontakt na Andropula. Co když je všechno jedním obrovským divadlem šílenství a nepochopení.