Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 11.

„Ne! Ne!“ zvolám rozhodně a vstanu. Z posledních zbytků rozumu i fyzické síly se vyhrabu a jdu prát, jdu umývat nádobí, jdu čistit koberec, jdu čistit zdi od pavučin a od plísně, jdu umýt záchod a vanu, jdu nějak pracovat, protože přemýšlet je to nejhorší. Přemýšlet, nic nedělat. Ne, to nejde, vrátilo by mě to do šílenství. Práce, ta mi pomůže soustředit se na všechno jiné, než je můj fiktivní život… na všechno jiné, než je… ne. Nebylo to na svatbě. Nebylo to na svatbě. Tam jsem ho nezahlédla. To je blud. Už vím, kde jsem ho poprvé viděla. Ale to není možné… to nedává smysl… to si se mnou můj mozek zase hraje?! Tehdy… ne.

Přestala jsem na tuhle vzpomínku, která mi vytanula na mysli, přemýšlet a všimla si, že už uplynul nějaký čas. Bylo půl páté a Tigridské náměstí nebylo nejblíže, zvlášť když jsem nechtěla jet autem. V tomhle stavu, ve kterém jsem byla, jsem rozhodně nechtěla riskovat řízení. Místo toho jsem se akorát umyla, převlékla a nasedla na nejbližší autobus, který jel do vzdáleného centra metropole.

Cesta autobusem byla klidná, ale já byla neklidná. Klepala jsem nohou, přemýšlela nad tím, co bude dál, co budu dělat, jaké bude setkání s Andropulem a v hlavě si vytvářela desítky scénářů, byť jsem se obávala, aby se některý nezhmotnil do podoby nového falešného světa, ve kterém bych byla opět uvězněná.

„Náměstí Tigris, příští zastávka Via Claudia,“ tahle slova mě probudí z rozjímání a rychle vyběhnu z autobusu, div mě dveře nepřiskřípnou. Byla jsem na rozlehlém, kulatém a zalidněném náměstí, jehož dominantou byl obelisk císaře Tiberia, který byl postaven před dvěma stoletími a obklopen, nyní opadanými duby. Přes léto je náměstí plné stánků, ale teď už tam nikdo moc nechce mrznout.

Prošla jsem napříč náměstím, míjela jsem mladé i staré páry, unavené lidi vracející se z práce, nádeníky a zedníky opravující dlažbu náměstí, přebíhala jsem přes silnici, aby mě nesrazilo auto a dostala jsem se na roh jedné z ulic, kde byla kavárna Palazzia. Tam jsem hned zašla, abych unikla mrazivému počasí a dostala se do příjemně vyhřátých prostor. Posadila jsem se k nějakému stolu, kde budu vidět. Byla jsem tam totiž dřív, než bylo smluveno. Číšnice mě obsloužila kávou s mlékem a nějakým zákuskem, zatímco jsem ze sebe shazovala zimní kabát. Nikdo si mě tam jinak nevšímal a tak tomu zůstalo, až do půl šesté, kdy dovnitř vešel muž v kabátu a s šálou přes obličej. Vypadal, že si prohlíží celé místo a pak si všiml mě.

„Doktor…“ začala jsem a on jen přikývl a objednal si kávu, zatímco si sundával zimní oblečení a posadil se proti mně. Byl to padesátník… ne, spíš šedesátník… s šedivou bradkou a již mnoha vrásky. Neseděli jsme ale dlouho. Po chvíli mě vybídl k přesunu do jedné prázdné buňky a ochotně mi pomohl s mým občerstvením, které jsem tam měla. Zdálo se, že chce být, co nejdál od ostatních.

„Děkuji, pane doktore. Proč jsme tady? Proč ne u Vás?“

„Nechtěl jsem. Mám tam sestru a nechci, aby poslouchala. Nechci, aby to zbytečně, kdokoliv zaslechl.“

„Proto kavárna?“ podivím se.

„Tady se každý věnuje svému a nikdo nám,“ přesto sníží hlas. „Takže Alexios Dragos. Jsem už třiatřicet let kontraktovaným psychoterapeutem a psychoanalytikem u zdejší policie. Pomalu odcházím do důchodu a Váš nynější lékař to po mě přebírá, ale na Draga si pamatuji. Velice inteligentní, vzdělaný a rozumný muž, velmi vyrovnaný. Prvně jsem ho potkal v roce 1616. Tehdy ke mně nastoupil na standardní psychotesty a psychoterapie pro policisty a detektivy. Nic zvláštního, byl naprosto v normě. Až do roku 1633 bylo všechno v pořádku. Pravidelná setkání, pravidelné psychotesty. Toho roku se něco stalo. Viděl jsem ho v únoru a měl jsem se s ním znova sejít v dubnu, pokud si dobře vzpomínám, ale neozval se. Celý rok byl mimo. Nemohl jsem se mu dovolat, ale nezrušil naši spolupráci. Ani jeho nadřízení. Měl jsem potvrzení, že má být nadále u mě vedený jako klient. Dozvěděl jsem se, že byl zraněn v akci. Nakonec ke mně nastoupil opět o rok později. Je obtížné to popsat. Když jsem ho tehdy viděl, viděl jsem hromádku neštěstí, úplně zlomenou lidskou bytost. Popálená ruka, to nebyl problém. Ta se zahojila, ale jeho osobnost, jeho mysl, jeho chování…“

„Nevěřím,“ zašeptám.

„Já tomu taky nechtěl věřit. Tak silného, suverénního a autoritativního muže jsem dlouho neviděl a pak se tam opět objevil a vypadal, že ho do kolen srazí i nejmenší vánek. Několikrát se rozbrečel, ale říkal, že nemůže mluvit o tom, co se stalo. Nedokázal jsem u něho diagnostikovat nic, kromě extrémní formy posttraumatického stresového syndromu. Všiml jsem si, že spouštěčem byl oheň. Když jsem si jednou zapálil… kdysi mi to dovolil při našich setkáních… tak jsem si i při tomto setkání zapálil. Zažehnutí zapalovače ho srazilo s pláčem na kolena a utíkal se schovat do rohu místnosti, kde další hodinu brečel. Žádná forma terapie nefungovala. Zkoušel jsem biblioterapii, arteterapii, hydroterapii, práci se zvířaty, pokus o skupinovou terapii byl naprosto marný. Když jsem u jeho nadřízených zjišťoval, co se mu stalo, nedostalo se mi žádné odpovědi. Když jsem se ptal v nemocnici, kde byl ošetřován, narazil jsem na lékařské tajemství, s tím, že ani já bez jeho svolení, nemohu mít přístup k těm záznamům. Chtěl jsem, aby se vrátil do života. Zpátky. Po dvanácti neúspěšných sezeních jsem dospěl k závěru, že existuje jen jediná šance, jak ho vrátit do služby a trochu vyléčit. Kromě nasazení podpůrné bylinné léčby, aniž bych musel sáhnout ke standardním medikamentům, jsem se rozhodl pro hypnózu. Šest dalších sezení plných hypnoterapie, na jejímž konci bylo zasunutí toho problému, který se mu stal, co nejhlouběji. Nebylo to dobré řešení, vlastně špatné, ale jediné fungovalo.“

„Myslíte, že se mu… že… ta vražda a sebevražda.“

„Napadlo mě to. Problém se vrátil a vyvrcholil tímhle způsobem, ale pak jsem se dozvěděl, že tam byla i schizofrenie. A mohu dát ruku, nohu, klidně i hlavu do ohně, klidně veškeré zkušenosti, celou praxi, všechno, co znám, a co vím, že schizofrenik nebyl. Ne v době, kdy jsem s ním komunikoval, dokonce ani po tom roce 1633. Jeho poslední psychotest jsem dělal v roce 1646, když odcházel to výslužby. Mírné náznaky PTSD, ale jinak v normě.“

„Nic zvláštního? Nic jiného?“

„Vlastně jedna věc ano, ale dodnes nevím, co ta věc znamená. Při třetí hypnoterapii, uprostřed našeho sezení, promluvil. I když neměl promluvit.“

„Co řekl?“

„Čísla. Nadiktoval čísla. Dvě jsem nestihl zachytit, jak jsem byl překvapen a už je nikdy znova nezopakoval, ale tady je zbytek,“ a podává mi papírek s čísly.

15873223

„Nezeptal jste se ho na ně?“

„Ne. Bál jsem se, že by to vrátilo zasuté vzpomínky a veškerý pokrok v hypnoterapii by byl rázem ta tam.“

„Telefonní číslo?“

„Žádné takové neexistuje.“

„Souřadnice?“

„No, to mě taky napadlo, ale bez prvních dvou čísel je nám to platné, jak mrtvému můj zimník,“ poznámka mě trochu pobaví a já se po dlouhé době upřímně usměji. „No vidíte, usmívejte se trochu. Vím, že to je asi příšerné, ale vždycky zůstává naděje.“

„Děkuji, pane doktore. Ale jestli to jsou souřadnice, tak se to dá zúžit.“

„Jak to myslíte?“

„Máte mapu?“

„V autě mám GPS,“ sebral se a odešel z kavárny do svého zaparkovaného auta. Za pár chvil se vrátil i s naváděcím zařízením, na kterém měl monitor, geolokaci a vyhledávání, včetně dvou-a-půl rozměrné mapy. „Co mám hledat?“

„Dejme tomu, že je to šířka a výška, ale jedna část chybí…“

„Šířka a délka,“ opravil mě.

„Šířka a délka. Souřadnice mohou mít, až šest čísel, že?“ Andropulos přikývl. „První dvě čísla neznáme, takže půjdeme od zbývajících šesti, kam nás to zavede,“ najdu tedy nejprve délku 87-32-23.

„Pochybuji. To jsme tak devět set mil na západ odsud. Nemyslím si, že by tam byl nasazen.“

„Posun o jedno číslo. 73-22-3.“

„Sto dvacet mil západně. To už dává větší smysl.“

„Myslíte, že se přibližujeme?“ doktor pokrčil rameny. „V tom případě čísla 1, 5 a 8 jsou šířka.“

„Ale tím jsme v koncích. I kdybychom to zúžili jen na tuhle oblast, tak by to bylo asi tři sta mil od severní hranice na jih, k Atlantiku.“

„Z Nové Caesarie rovnou na západ, kam nás to hodí?“ Andropulos začne vyhledávat.

„Do údolí, chráněných parků, kopcovitých oblastí a směsky měst a maloměst. Největší z nich je Praetorie. Padesát tisíc obyvatel. Nic zvláštního.“

„Pierre Valla a Sergios Komnenos. Doktor archeologie Sergios Komnenos. Možná to byl jen nějaký z mých bludů a nesmyslů mého mozku, ale… zkuste je vyhledat. Záznamy, články, dokumenty, cokoliv o nich!“ naléhala jsem.

Andropulos to tedy zadal do vyhledávačů. Dozvěděla jsem se, že šlo o zkušeného historika a archeologa, který působil na univerzitě v Konstantinopoli, že byl jedním z průkopníků egyptologie a asyriologie, že měl skvěle nastartovanou kariéru, dokud se nepřidal k jistému obskurnímu konspiračnímu hnutí, pro které napsal pseudovědeckou knihu. A že roku 1504 zemřel za nevyjasněných okolností u Nové Caesarie. Kde? To jsme se nedozvěděli. Skoro jsem se znova rozplakala z naděje, kterou jsem chovala v nitru své duše. Možná nejsem úplně šílená.

„A Pierre Valla?“

„O něm tu není skoro nic. Druhá z obětí té nevyjasněné vraž…“ doktor se odmlčel.

„Doktore?“

„Můžete mi dát svou adresu? Za hodinu, hodinu a půl se sejdeme u Vás.“

„Proč?“

„Možná jsem našel další vodítko. Ale zatím nechci nic říkat.“

„Doktore!“ naléhám a přitom mu napíši svou adresu.

„Nebojte. Možná se blížíme k tomu místu. Teď, když si to dokážu spojit s Komnenosem, Vallou a rokem 1504… za hodinu a půl u Vás,“ a doktor kvapem zaplatil za nás za oba. Skoro se ani nerozloučil. Vypadal, že ho něco důležitého napadlo a mě nechal jet domů opět autobusem, rozervanou na tisíce kusů nezodpovězenými otázkami, divokými domněnkami, mučivými pochybnostmi a velkými obavami. S tím vším jsem se vrátila domů, abych tam zase čekala.

Ale něco mě napadlo. Když mě můj mozek nyní nemučí šílenství, když ta pomatenost a bludy jsou na ústupu, když dokáži oddělit falešné vzpomínky od skutečných, využiji toho. To mě napadlo a vzala jsem telefon, abych zároveň vyhledala číslo Rogera, na kterého jsem, ještě před pár dny řvala, a se kterým jsem se už dva roky neviděla. Jak pomatená dokáže být lidská mysl, když jí do toho mozek naveze.

„Roger Leontios u telefonu.“

„Rogere?“

„Kdo tam?“

„Rogere?“ zopakovala jsem.

„Proboha. Riono. Dobrý bože. Jsi to ty?“ slyšela jsem snad i úlevu v jeho hlasu. „Já… omlouvám se. Slyšel jsem, co se stalo s Alexiem. Donesla se ke mně ta zpráva. Vím, že jste byli přátelé. Měl jsem ti zavolat a vyjádřit ti soustrast, ale tak dlouho jsem tě neslyšel, že jsem se trochu bál, abych tě nerozrušil.“

Chci prásknout s telefonem při pomyšlení, že jsem se s ním tak strašně nedávno pohádala, a přitom už dva roky ho neslyšela.

„To je v pořádku. Bylo to…“

„Prý tě postřelili. Psali o policistce, která tam byla, a jmenovali tě.“

„Ano, Alexios. Zřejmě zešílel, schizofrenická ataka. Zavraždil i Elenu.“

„Ano, psalo se. Je mi to strašně líto. Musí to být pro tebe dost těžké. Vím, že to s námi nedopadlo nejlépe. Asi… asi jsem…“

„Jak vypadal muž, který nám prodávala dětskou postýlku?“ má otázka Rogera dokonale umlčela a zaskočila. Byl naprosto zticha. Ta chvíle se zdála nekonečná a dusivá.

„Riono, to myslíš vážně? Děláš si ze mě srandu? Promiň. Omlouvám se, že to tak říkám, ale… zavoláš po dvou letech, když sis prošla něčím…“

„Chceš mi pomoci? Říkáš, že mi chceš pomoci. Jak vypadal ten muž, který nám prodal dětskou postýlku?“

„Po dvou letech si mám na něco takového vzpomenout? Víš, kolik jsem potkal prodavačů? Omlouvám se. Nevzpomínám si a skutečně… proč to vůbec chceš vědět?“ v tom momentě jsem položila telefon a posadila se do křesla v obývacím pokoji. Doufala jsem, že dostanu kloudnou odpověď, ale místo toho mi řekl, akorát pitomosti. Stejně blbý jako každý den, kdy je doma… vždyť on není doma!

Nechci zase jen čekat. Nechci se zase užírat zbytečnými myšlenkami plynoucími z nicnedělání a propadnout bludům. Jen tentokrát nezačínám uklízet dům, i když by si to asi stále zasloužil. Tentokrát jsem se rozhodla, že sepíšu svůj příběh, který právě můžete číst.

Když píši tyto řádky, je to možná jedna z posledních věcí, kterou ve svém životě píši, protože jsem svobodná. Člověk, který ztratí vše, co měl, všechno co si myslel, že má, se stává svobodným. Tím nejsvobodnějším. Přišla jsem o kariéru, o rodinu, o přátele, možná jsem přišla i o rozum, ale určitě jsem nepřišla o bolest a o naději. To jediné Vám vždy zůstane. A k nim se upínám i v momentech, kdy píši tyto řádky. Uvidíme, jak to dnes večer dopadne. Ale nejprve, jak to vlastně začalo?