Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 12.

Zůstáváme sedět na místě. Celou zprávu, celý ten přepis jsme četli jedním dechem, úplně potichu, mlčky, bez hnutí a s každou další stránkou jsem si uvědomoval, že ten text na jednu odpověď, kterou poskytne, vyvolá aspoň tisíc otázek, podnětů a podivů, zmatení a obav. Snažil jsem se to vstřebat, zpracovat, pochopit, dát si to všechno do souvislostí, ale obával jsem se, že jsme na tom hůř než na začátku. Skoro se mi zamotala hlava a Jasmína na tom nebyla o moc lépe. I ona nyní jen hleděla do prázdna se zatajeným dechem. Pak se na mě podívala a oba jsme řekli to, co naše analytické mysli hned napadlo.

„Myšlenková mapa,“ ve stejný moment z nás vypadla tato dvě slova a zmatené pokynutí. „Kde?“ pokračuji.

„U mě. Doma mám tabuli a fixy. U Vás to není kde popsat,“ v tom má bohužel pravdu a já přikývnu.

Vstaneme a vracíme se chodbou zpět. Jsme tím, co jsme četli natolik zaskočení, že zprvu úplně zapomeneme na výsledky otisků prstů. Až u vstupních dveří si na ně vzpomeneme a vrátíme se do laboratorní sekce. Počkám na chodbě, zatímco Jasmína se baví s několika forenzními specialisty, kteří zařizují analýzu otisků prstů. Pak se vrací se stohem dokumentů zpracovaných jejich počítači.

„Co víme?“

„Patero různých otisků. Tři identifikované. Moje, Vaše a podle policejních služebních záznamů Riony Laskaríny. Dvoje otisky neidentifikované.“

„Počkat, Vy jste si předtím nevzala můj vzorek otisků…“

„Nechala jsem vyjet záznamy ze Sicílie.“

„To nebylo úplně nejchytřejší.“

„Ano, trochu riskantní to bylo, ale můžeme tu teď nad tím dlouze debatovat nebo jet sestavit myšlenkovou mapu.“

V tom má asi pravdu. Tohle by bylo zbytečné, a tak se záznamy z daktyloskopie i s rekonstruovaným textem opouštíme budovu policejní prefektury a zase nasedneme do Jasmínina auta. Já využiji cestu k ní domu, abych si opět pročetl text od Riony, všechno, co sepsala, a abych podtrhal ty části, které mě nejvíce zaujmou, které jsem si velice dobře zapamatoval,  a to různými barvami. Události černou barvou, jména červenou barvou, místa zelenou barvou. Než k Jasmíně dorazíme, asi po půlhodině jízdy na druhý konec města, zanechávám ve čtečce několik desítek podtržených a zvýrazněných částí.

„Až půjdeme ke mně, sehrajeme menší divadlo.“

„Divadlo?“

„Ano. Když se mám s někým z našich lidí setkat, tak před sousedy vystupuji jako prostitutka,“ při těch slovech sebou trhnu. „No co? Lepší, když si myslí, že jsem prostitutka než operační agent.“

Vystupujeme z auta a já si až nyní všimnu, že jsme na jiném předměstí. Západním předměstí, které se svou podobou a chudobou příliš neliší od Jižního přístavu. Nevypadá to tam tak hrozně jako v Jižním přístavu, ale žádná sláva to taky není. Oprýskané činžáky, natlačené na sebe v blocích domů, rozježděné silnice, rozmlácená dětská hřiště, bezdomovci a feťáci v zapadlých uličkách, jen občas nějaký běžný občan, normálnější člověk, ale takových je málo. Ve většině oken se ani nesvítí. Taky je možný, že místní jsou ti, kteří chodí na noční.

„Císařství každý rok navyšuje podporu na rozvoj místních čtvrtí a sídlišť, ne?“

„A provincie si vymohla, že s penězi bude nakládat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a tak místní politici svědomitě rozkrádají finanční pomoc chudým a pak si z toho i zaplatí předvolební kampaň, která jim zajistí, že chudí, které okrádají, je zase zvolí do jejich funkcí. Prostí lidé jsou velice hloupí,“ prohlašuje Jasmína s překvapivým cynismem a ukáže k jednomu z činžáků.

Odemkne vstupní dveře a vcházíme do přízemí činžáku, kde nejvyspělejším výdobytkem moderních technologií je fotobuňka, která má rozsvítit blikající žárovku. Kromě toho mě hned udeří zápach psích chcanek a nasládlý puch lidských zvratků. Tohle je jedna z těch čtvrtí, kam většina lidí raději nechodí. Míjíme poštovní schránky, z nichž některé jsou rozbité a jiné dlouho nevyužívané a Jasmína vybere tu svou. Přišlo jí pár upomínek.

„Falešná pošta,“ zašeptá, když se nakloní.

„Evidentně se snažíte udržet identitu,“ odpovídám stejným šeptem.

Poté vycházíme po lámaném schodišti, protože výtah je rozbitý. Činžák má naštěstí jen čtyři patra, i když Jasmína bydlí, až v tom nejvyšším. Když se tam dobelháme, narážíme na chrápajícího bezdomovce, který se převaluje sem a tam. I ve východních městech takový jsou, ale takhle špatnou situaci jsem tu nečekal. Asi mám příliš malý rozhled o západních provinciích. Podívám se na Jasmínu.

„Gregorios. Toho si nevšímejte. Je to takový maskot našeho domu. Celkem hodný,“ prohlašuje Jasmína a dovede mě na konec tmavé chodby, kde je navíc okno ven, ze kterého lze vidět na vedlejší ulici, kudy občas projede auto, ale jinak nic jiného. „Takže chceš hodinu, dvě hodiny nebo celou noc?“ zeptá se Jasmína hlasitě a já rychle přijdu k sobě. Jasmína mi ukáže dva prsty.

„Dvě hodiny budou stačit,“ odpovídám podobně hlasitě.

„Tak sto solidů.“

„Posrala ses? To seš nějaká drahá?“ zaskočím Jasmínu improvizací a ušklíbnu se. Tentokrát je ona trochu překvapená a opařená, ale rychle se vzpamatuje.

„Hele, já jsem čistá, všechny ostatní jsou špinavé a nemocné, tak ber nebo nech být.“

„Fajn, fajn, když jinak nedáš.“

„Ne, jinak ti fakt nedám,“ pak odemyká dveře a vcházíme do jejího bytu. Tedy, pokud se to bytem dá nazývat. Je to hodně spartánské. Koupelna se záchodem, jedna ložnice a obývací pokoj s kuchyňským koutem. Televize a křeslo, mikrovlnka a lednice, ale všechno takové stísněné, šedivé, narvané. Žádné květiny, barvy, všechno strohé. Okna navíc zastřená. Lustr, který nejspíše nefunguje a malý stolek u křesla. Jinak vůbec nic.

Jasmína zapne televizi. „Sousedi si myslí, že to používám, abych přehlušila vzdychání při sexu, ale nechci, aby slyšeli mě a moje kolegy, které tu občas hostím pro naše akce,“ a v televizi přepne ze zpravodajského kanálu, kde právě běží relace o císařově projevu o stavu impéria. Chvíli to poslouchám, zatímco Jasmína připravuje svou ložnici.

U řečnického pultu před shromážděnými senátory a guvernéry stojí mladý, vysoký a štíhlý císař Konstantin XVI. s hustým tmavým plnovousem a pečlivě slízanými vlasy. Oděn do purpurového pláště se zlatým lemováním a slavnostní zbroje a úboru, které císaři nosí i v těchto dobách a při takových příležitostech, dívá se na svůj projev položený na pultu. Sál říšského senátu utichne, aby císař mohl pokračovat. Není to začátek, ale byl před okamžikem přerušen ovacemi.

„Tyto změny budou pokračovat, avšak nesmíme zapomínat na části říše, které zaostávají i díky naší vlastní bezohlednosti a sebestřednosti. Mnozí si stěžují na zdanění západních provincií, další na nedostatek peněz, či ždímání surovin provincií. Je to nepopiratelný fakt a prohřešek naší říše vůči miliónům občanů na západě. Tyto provincie upadají, ztrácí budoucnost, nejkvalitnější lidé provincií odchází do starého světa a nový svět chřadne v mizérii chudoby a kriminality bez vyhlídek na lepší budoucnost, kde veškerá naděje je požírána zkorumpovanými politiky a korporátními elitami, kterým nedovolujeme parazitovat na bohatství Starého světa, ale necháváme jim volné ruce v Novém světě. Po konzultaci se západními guvernéry a s kancléřem Notarasem jsem rozhodl, že po dobu příštích pěti let budou daně západních provincií sníženy o třetinu a na příští rok bude podpora provinciím navýšena o půl miliardy solidů, které půjdou na rozvoj dopravy, stavbu a rozšíření škol, na rozvoj univerzit a nemocnic, na to, co lidé západních provincií nejvíce potřebují. Na zlepšení perspektiv jejich budoucnosti. Dejme západu budoucnost, kterou si zaslouží, dejme našim dětem na západě budoucnost, která jim náleží,“ a tato slova vzbudí bouřlivý potlesk všech přítomných, ovace ve stoje a mírný úsměv na tváři císaře. „Nyní mi dovolte…“ Jasmína mi vytrhne ovladač z ruky a přepne na hudební kanál, kde zrovna vyřvává, nějaký kytarista.

„Na tohle není čas a většina prostitutek neposlouchá projevy císaře,“ vysvětluje a odvádí mě pryč z obývacího pak do svojí ložnice, která s ním sousedí. Tam však k žádným nemravnostem nedojde.