Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 13.

Namísto toho zjišťuji, že to vlastně ložnice není. Tedy je a není. Je to i pracovna. Vedle matrace je stůl s počítačem, menší kartotéka na několik zámků a otisk prstu, u stěny bílá tabule s fixami, ze které nyní Jasmína smazává různé zápisy a poznámky, které tam má. Místnost je osvětlena jen stolní lampou a není tam žádné okno. Spíše kobka než pokoj a když zavřu dveře, je úplné ticho. Televize není vůbec slyšet.

„Máte to odhlučněné?“

„Ano.“

„Fíha,“ řeknu a opřu se o špinavou stěnu. Pak vytáhnu čtečku s textem a dívám se na podtrhané a zvýrazněné části. „Takže?“

„Čím začneme?“ zeptá se Jasmína a bere černou fixu.

Já nadhazuji informace, myšlenky, to co víme, nebo si myslíme, že víme. „Alexios Dragos. Nehoda v roce 1633, psycholog Andropulos. Co víme o Andropulovi?“ Jasmín to zapíše na tabuli, ale otázku pokládám spíše sám sobě, aby všechno nemusela dělat ona. Vyhledám si Andropula. „Georgios Andropulos, narozen 1589 v provincii Afrika do řecké rodiny, přistěhovalec. Doktor psychologie a psychiatrie, soukromý konzultant, dlouhodobě kontraktovaný…“ odmlčím se, protože ve vyhledávači mě zaujme zpráva.

„Kontraktovaný?“ opakuje Jasmína, kterou překvapí moje odmlčení.

„Kontraktovaný policií,“ dopovím a začnu zprávu číst. „Známý a úspěšný lékař a psychiatr, doktor Georgios Andropulos je dle vyjádření novocaesarijské prefektury nezvěstný. Naposledy byl viděn 30. listopadu ve své kanceláři. Policie žádá kohokoliv, kdo ho v té době viděl, aby se přihlásil. Je to zpráva z místních novin ze začátku prosince. Andropulos tady nemá rodinu ani příbuzné. Většina zůstala na východě.“

„Na Andropula jí odkázal… jak se ten druhý psycholog jmenuje?“

„To tu není uvedeno, ale nebude problém to zjistit. Podíváme se do jejích záznamů, kam byla poslána. Teď zpátky k Alexiovi. Připiš tam Rionu na stejnou úroveň, ale dál. K Rioně pak připiš Pierre Valla.“

„Máme o něm něco?“ Jasmína sestavuje pavučinu našich myšlenek, otázek, našich dedukcí a představ, které celá situace vyvolává. Je to obrovská změť, ve které je obtížné se vyznat. Ještě, že existují tyhle pavučiny.

„Pierre Valla, oběť nevyjasněné vraždy z roku 1604.“

„Takže to bude jeho potomek? Vnuk? Pravnuk? Asi spíš pravnuk,“ přemýšlí Jasmín nahlas.

„Nebo ani jedno. Pierru Vallů může být mnohem více. Hned další Pierre Valla je držitel vědecké ceny za objevení nových chemických prvků a žije v Antiochii. Pravděpodobně šlo o Rionin blud, skutečně blud, který se zformoval, tak jak to popsal ten psycholog. K Rioně dopiš jejího manžela Rogera. Zavoláme mu.“

„Proč se ptala na toho prodavače?“

„Toho s postýlkou? Vychází mi z toho textu, že si ho asociovala s tím Vallou. Což se mohlo stát, protože vzpomínky se mohou změnit… prodavač s pos… postýl… postýlkou?“ zopakuji si zamyšleně a Jasmína se ke mně otočí. Vidím na její tváři překvapený výraz zvýrazněný pootevřenými ústy. Vypadá, že jí to taky napadlo. „Jaké rozměry mělo to místo…“

„… kde nebyl prach v dětském pokoji?“ dokončí Jasmína mou otázku a já přikývnu. Hned sebere svůj foťák a začne hledat fotografie, které pořídila. Prohledává je a já stojím vedle ní. „Myslíte, že by…“

„Mohlo by to být metr na půlmetru. Možná o trochu víc.“

„Ale proč by někdo kradl dětskou postýlku?“ diví se Jasmína a ukazuje mi tu fotografii, kde skutečně není prach, tak že to vypadá, že tam byla skříň nebo postýlka nebo něco podobného.

„Máme tu tisíc dalších otázek. Nemáme odpovědi, máme jen nekonečnou sadu otázek, která roste s každým novým zjištěním. K čertu s tím. Pokračujeme. Takže zloděj v domě Riony ukradl postýlku. Postýlku nakoupila s Rogerem Leontiem. Sakra, je jich tu asi dvacet. Zkusím zúžit parametry,“ vyhledávám Rionina exmanžela, zatímco Jasmína dál propojuje pavouka a přidává další údaje.

„Co ten Erik? Ten její kolega, který jí kryl?“

„Přeptáme se ho, ale vidím to spíše na osobní selhání,“ a Jasmína k němu připíše otazník.

„Oktávie?“

„Její interakce s Rionou vypadá na důsledek toho šílenství, kterým trpěla. Ukradla odtamtud dokumenty a její mozek to maskoval falešnými vzpomínkami.“

„Felicie Rodriguez?“

„Ta byla zmíněna v souvislosti s Vallou. Tedy s tím, kterého si Riona vytvořila. Dej jí do hodně velkých uvozovek. Asi mám Rogera Leontia. Zúžil jsem parametry o místo pobytu na okolí Nové Caesarie, podle věku a posledních údajů, které o něm v archívu máme. Teď, když vím, co hledat, tak je to snazší. Roger Leontios, žije v Basileji…“

„Mám dojem, že oba máme dost odlišnou představu o pojmu okolí,“ vyhrkne Riona pobaveně.

„Ale ne v evropské Basileji, ale v Basileji třicet mil jižně od Nové Caesarie. Obchodník, podnikatel, dovoz a vývoz. Dovoz surovin, elektroniky, otroků a automobilů z Evropy, vývoz potravin, polovodičů a marihuany. Podnikatel s agresivním stylem jednání, který během dvou let postupně vybudoval korporaci v Basileji. Příliš neexpandoval, ale je tam velice úspěšný. V životopise má napsáno, že prožil tragické rodinné chvíle, ale že ho to posílilo a dodalo mu to odvahy a ambice do dalšího života, do nástupu v podnikatelském sektoru. Dál… co tam máme… ta čísla!“ rozpomenu se a nadiktuji je. „15873223 a nejspíše jde o souřadnice.“

„S tím souvisí to Dragovo zranění?“

„Vypadá to tak.“

„Vezmu si to na starost,“ nabídne se Jasmína. „Projedu imperiální archívy, zda tam není něco zajímavého, možná cenzurovaného. Pak můžeme využít našeho bezpečnostního oprávnění.“

„Můžeme. Dobře. Zkus to. Zpráva, kterou Riona obdržela.“

„Schizofrenie nepropuká po třicítce?“ zopakuje Jasmína.

„Přesně tak.“

„Nebyl to taky jen její blud?“

„Blud nebývá správná a přesná informace. Tenhle jí navíc naváděl i dobrým směrem.“

„Ale podle vyšetřování žádný takový email nepřišel na stanici.“

„Zjistím, kdo měl na stanici správu nad počítačovou sítí a přeptám se ho. Nebo víš co? Já si dám menší pochůzku po lékařích a ty si vem toho správce sítě. Prubnu psychologa, který jí vyšetřoval, a taky zkusím zjistit něco od jejích ošetřujících lékařů, když byla postřelena Alexiem a z archívu vezmu kopie jejích dokumentů.“

„A ty lékaře s magnetickou rezonancí, která byla provedena Dragovi.“

„Pravda, na to nesmím zapomenout.“

„Fajn. Takže já budu mít ajťáka, zkusím zavolat Rogerovi, zkontroluji ty souřadnice a vyslechnu Erika. Ještě něco?“

„Felicii Rodriguezovou, nezapomeň.“

„Pravda. Fotodokumentaci si od tebe nahraju na disk a…“

„Kamery!“ vykřikne Jasmína, až se leknu.

„Cože?“

„Silniční a uliční kamery.“

„Co s nimi?“

„Andropulos měl dojet pro Rionu, že?“

„Pravda. Jestli přijel a v tom okolí jsou kamery, tak je…“

„Postarám se o to.“

„Skvěle. Dobrý nápad a konečně nějaký pokrok.“

Přiznám se, že v tu chvíli jsem začal prožívat podobně euforický pocit naděje, jaký asi předtím prožívala Riona, když si přestávala myslet, že je úplně šílená. Naděje je skutečně příjemná věc, i když je většinou klamná.

„A ten Váš příbuzný?“

„Můj příbuzný?“ podivím se.

„Není to jen Pierre Valla, ale i Sergios Komnenos. Vy jste Aurelius Komnenos. Byl to Váš příbuzný?“

„Komnenovců je jak psů, jsme dost rozvětvená aristokracie. Mohla to být jen shoda jmen. Občas se naše příjmení propůjčovalo za zásluhy v minulosti,“ moje odpověď Jasmínu příliš neuspokojuje, asi tak jako mě neuspokojila její odpověď stran mého vystopování. „Dobře, zavolám do Konstantinopole, jestli o něm moji příbuzní něco netuší. Doktor Sergios Komnenos. Archeolog,“ opakuji si.

Dál dáváme dohromady data, která máme, rozebíráme deník, či zápis Riony Laskariny ze všech stran. Snažíme se tam najít spojitosti s místními lidmi, snažíme se oddělit to, co bylo jejím šílenstvím a bludy, a to, co bylo skutečností a dávalo smysl, ale je to obtížné, zvláště když je tam tolik neznámých faktorů a činitelů. Spousta proměnných, které nám nedávají spát.

Nakonec se ozývá budík, který si Jasmína nastavila. „Musíte jít. Vaše dvouhodinovka skončila.“

„Chápu. Počkat, jak se odsud dostanu?“ část, kterou jsme nepromysleli.

„Šestkou na Via Appiana Nova, odtamtud dvanáctkou na letiště a z letiště už se dostanete k Jižním přístavům.“

„Jako fakt? Skvěle! Uprostřed mrazivé noci hodinu autobusem, abych se dostal do chladné garáže. Geniální k čemu jsem se upsal.“

„Děvka obvykle své zákazníky nerozváží. Už to, že jsem Vás přivezla, mohlo vzbudit pochyby, natož abych Vás ještě odvážela. Nebo Vám zavolám taxi.“

„Taxi mezi konspiračními byty?“

„Tak vidíte. Omlouvám se. Do příště to vymyslím.“

„Až budete volat s Rogerem, tak o deníku nic nevíte. Nevíte, že se svou exmanželkou telefonoval. Řeknete, že vyšetřujete její zmizení, a že proto jste se ho rozhodla kontaktovat. Zkuste se ho nenápadně zeptat, zda ho už někdo kontaktoval ohledně jejího zmizení.“

„Chápu.“

„Sejdeme se zítra ve tři odpoledne na náměstí Tigris. Dobrou noc,“ a s povzdychem odcházím z Jasmínina bytu, zatímco Jasmína si fotí tu počmáranou tabuli. Akorát si ještě stáhnu kopii deníku na datadisk a opouštím byt, míjím chrápajícího bezdomovce, který by sloužil jako zvuková clona lépe než televize a jdu ven, do mrazivé noci Nové Caesarie.