Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 14.

V noci mě naštěstí cestou zpátky nikdo nepřepadl, i když to byla cesta dost dlouhá a nepříjemná. V autobusech byla sice podivná individua bavící se s lidmi, kteří se s nimi nechtějí bavit, pár opilců a bezdomovců, kteří se celou noc vozí městskou dopravou, ale jinak nic víc. Celkem klid, i když každý přestup byl nejhorší, protože pak jsem musel čekat dobrých patnáct, dvacet minut v mrazu na další spoj, ale nakonec jsem přeci jen dostal domů… do garáže. Po té namáhavé hodině cesty velkoměstem je i zatuchlá garáž celkem příjemným místem k odpočinku a spánku. Jen uložím dokumenty, zkontroluji, zda se někdo nepokoušel dostat dovnitř a když je jasné, že ne, že byl klid, tak nakonec jdu spát. Zítra budu mít před sebou spoustu cest.

„K čertu!“ plácnu se přes obličej a zase vstanu. Teď musím jít ještě zavolat. Ráno volat nebudu, to bude v Konstantinopoli už noc. Ten časový posun. Proč nemůže být všude stejný čas, vztekám se a vytahuji telefon. V adresáři si vyhledám strýcovo číslo a začínám mu volat. Zvoní to. Jednou, dvakrát, třikrát… a pak se konečně ozve povědomý hlas. „Strejdo?“

„Aurelie?! Jsi to ty?“

„Jasně, strejdo. Kdo jiný?“

„U bohocísaře! Dlouho jsem tě neslyšel.“

„Jo. Promiň. Jsem zavalen prací a rodinnými záležitostmi.“

„Jsi teď na Sicílii, co? Je tam krásně?“

„Rodina tam je, já jsem na služební cestě v Nové Caesarii.“

„Aha. Tak to ti moc nezávidím. Tam bych nechtěl být, ani za zlatý prase.“

„To mi povídej. Co u Vás?“ nechci na něho hned vybafnout, že něco potřebuji. Ozvu se jednou za rok a jen něco potřebuji. To by nebylo moc příjemné.

„Nikeforos zvládnul zkoušky na akademii, ale bohužel ne v Konstantinopoli. Nastupuje na akademii v Terstu. O Basilovi jsi slyšel?“

„Jo, to jsem ještě slyšel. To byl velký úspěch.“

„Liliana z toho stěhování není nadšená, ale co se dá dělat.“

„Není nadšená? Stěhují se na Madagaskar, a on bude provinčním radou v jedné z nejbohatších jižních provincií. Kdekdo by jí záviděl.“

„To jí zkus vysvětlit.“

„Co Mariana? Prošlo její povýšení?“

„Prošlo. Těsně, ale prošlo. Vedení jí jmenovalo ředitelkou inženýrského oddělení v automobilce u Rigy.“

„Skvěle.“

„Co ty a služební cesta? Co tam děláš?“

„Vlastně, to je jeden z důvodů, proč ti volám.“

„To mě napadlo,“ zasměje se strýc. „Můžu ti nějak pomoc?“

„Mohl bys, jestli máš čas. Máš teď přístup k rodinnému archívu?“

„Vydrž, přihlásím se přes datapad,“ nastává chvíle ticha, kdy nervózně přecházím po garáži, sem a tam. „Fajn, jsem tam. Poslední aktualizace dat… jo… měl bych jí konečně udělat. Už s tím trochu otálím. Co tedy potřebuješ?“

„Doktor Sergios Komnenos, zemřel 1504, zavražděn nedaleko Nové Caesarie, nebo v Nové Caesarii. Máme tam o něm záznam?“

Opět nastává ticho. Vyhledává to. „Hele, asi tě zklamu. Moc toho tady není.“

„Ale něco jo, že? Povídej.“

„Sergios Komnenos, narozen 1461. Syn Valense Komnena a Radany Komneny, vystudoval fakultu historie na Konstantinopolské císařské univerzitě, byl průkopník egyptologie a působil na vysoké škole. V podstatě nic, co by se nedalo zjistit z oficiálních zdrojů a zpráv. Roku 1504 odcestoval do Nové Caesarie, a pak už jen zpráva, že ve stejném roce se stal obětí nevyjasněné vraždy. Nic víc, nic míň.“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč odcestoval do kolonií?“

„Důvod není uveden.“

„Do hajzlu.“

„Hele, zkusím se podívat po nějakých dalších informacích, a když tak ti je napíšu, ale raději s tím moc nepočítej. Počkej, počkej chvilku. Komnenos se oženil a měl i dceru, ale o nich tu taky nic moc není. Zvláštní.“

„Rozumím. Stejně děkuji. Měj se a pozdravuj u Vás.“

„Ty taky, a hodně štěstí se služebkou, ať už jde o cokoliv.“

Po tomto telefonátu si opět lehnu, a uvědomuji si, že přeci, jen nějakou otázku zodpověděl. Tohle nebude jen tak. Ale další otázka je, skutečně to s tím souvisí? Není to jen náhoda vyvolaná bludem té pomatené ženy? Není celá ta záležitost jen shoda podivně se tvářících náhod? Není všechno jenom bezděčná náhoda? Probohocísaře, už mi z toho taky začíná šplouchat na maják. Zavřu oči a raději se snažím usnout, i když ten rozhovor rozvířil vody mých myšlenek jako máloco a můj mozek mi příliš spánku nedopřává. Mizera.

Nakonec přeci jen usnu. Zachumlaný pod několika tlustými dekami, s přenosným radiátorem kousek od sebe a propadám se do bezesného spánku, ze kterého mě nad ránem probudí teprve nepříjemně řvoucí budík na telefonu. Otevřu rozespalé oči a mžourám. V garáži je celkem tma, ale škvírami ve vratech je vidět, že už dovnitř proniká světlo. Pomalu vychází slunce a já vidím, že je půl osmé.

Posadím se a začnu si v hlavě třídit úkoly. Odškrtnu si Sergia Komnena a telefonát do Konstantinopole, za což jsem rád, že to už teď nemusím řešit, že to mám konečně z krku. Jen mě mrzí, jak málo mluvím se svými příbuznými. Často to je jen o tom, že něco potřebuji, že něco po nich chci a ve výsledku mám akorát výčitky svědomí. Tak nějak se to vyvrbilo.

Vydatnou a zdravou snídani si dávám v levném bufetu na okraji Jižního přístavu, kde nějaká rychlokvaška, která sotva zná hygienické standardy, dělá zapékané housky se sýrem, šunkou a kuřecím masem, nebo něčím, co se tváří jako kuřecí maso, ale možná to ještě před pár dny pobíhalo zdejšími kanály.

Já si zatím vyhledávám jednotlivé destinace, kam se musím dostat. Ústřední fakultní nemocnice Nové Caesarie, kde byl Alexios Dragos na magnetické rezonanci, a kde byla operována Riona Laskarina, a potom kontaktovat doktora Ernsta Schaffera, psychologa, který měl vyšetřovat Rionu podle lékařských záznamů, které jsem si projel. Vyhledával jsem i Felicii Rodriguezovou, ale o té jsem nenašel jediné slovo. Ta asi neexistuje, jen prvek Rioniny pomatenosti. Jak zoufalé a bolestné to musí být, když člověk nerozezná realitu od fikce, i když je pravda, že jak znám lidi, tak na to ani nemusíte být blázen. Řada lidí to nerozezná a přitom nejsou šílení.

„Dva solidy,“ řekne umaštěný chlapík, když mi podává sáčky se snídaní a kelímek džusu. Dávám mu rovnou pět, protože vypadá, že je potřebuje. Překvapivě i poděkuje, když odcházím pryč a volnou rukou vyhledávám autobusové spojení k nemocnici. Jedno takové se mi podaří najít hned na nedaleké zastávce, a tak ještě ve spěchu snídám na stojáka, protože nechci snídat v autobuse.

Nakonec to stihnu, a jsem vlastně i rád, že jsem si koupil tu snídani. Byla to jediné, co mě v tu chvíli trochu zahřívalo, protože venku byl neskutečně hnusný mráz, a jak to tak vypadalo, tak solidní inverze. Nejhorší věc během zimních ran. Naštěstí to je v autobusu o dost lepší, a tam už nemusím mrznout, jen se dívat z okna a odpočívat, než dorazím k nemocnici, což se stane okolo půl deváté. Tou dobou vystupuji z autobusu a jdu k širokým dveřím nemocnice, u kterých parkuje několik sanitek, a každý kdo může, se snaží dostat dovnitř, aby venku neumrznul.

Přispěchám ke dveřím, které se automaticky otevřou, a vstupuji do zalidněného přízemí, kde jsou desítky pacientů, desítky nemocných, kteří vyhledávají lékaře, jdou na kontroly, či na různá vyšetření a operace. Cítím se trochu mizerně, že tam jsem ze služebních důvodů, a ne protože jsem nemocný, a nyní je asi budu muset předběhnout. To taky udělám u nejkratší fronty, kterou uvidím a stanu před podobnou recepční, jaká byla v policejní prefektuře, jen tato je více unavená a strhaná, a to je teprve ráno.

„Laskavě se zařaďte do fronty,“ peskuje mě a já vytahuji svůj průkaz. Hlasitě si povzdychne a kroutí hlavou. „Co chcete?“

„Potřebuji mluvit s chirurgem Eduardem Stephanopulosem a neurologem Josefem Konrádem.“

„Čeho se to týká?“

„Šlo o případy Riony Laskariny a Alexia Draga.“

„A s kým potřebujete mluvit nejdřív?“

„Počkám. Jak budou moci,“ moc se mi čekat nechce, ale už takhle vzbuzuji nenávist a zášť všech okolo, kteří si všimnou, jak jsem předběhl zbytek fronty.

Recepční zvedne telefon a chvíli volá. Vlastně volá dvakrát. Jednou na chirurgii a podruhé na neurologii. Oba hovory jsou krátké, věcné a jasné. „Doktor Stephanopulos právě operuje. Volný bude po desáté hodině, kancelář 331, třetí patro, křídlo B. Doktor Konrád je ve své pracovně, kancelář 124, první patro, křídlo C,“ a opět se věnuje ostatním pacientům.

Raději kvapně odcházím, než po mě někdo něco ve vzteku hodí za moji aroganci a jdu k nejbližšímu schodišti. Na chodbě potkávám spoustu pacientů. Některé na vozíčku, jiné o berlích, další chraplající, jiní si povídají s lékaři a sestrami, a další lidé vypadají, že jsou rádi, a konečně opouští nemocnici. Nechtěl bych tam trávit čas. Nemocnice je sice hezky zařízená a udržovaná, ale neslyšel jsem o západních nemocnicích příliš dobrých zpráv. Zvlášť, když nemáte dostatek peněz.

Na schodiště nejdu, protože si uvědomím, že mám jít do jiného křídla. Tady to nebude tak jednoduché jako na policejní prefektuře, a tak se musím proplést přes nekončící změť chodeb a křižovatek. Křídlo C naštěstí sousedí s tímto úsekem, a nachází se tam oddělení neurologie, neurochirurgie, psychology, psychiatrie, výzkumu a vývoje neurochemických sloučenin a další pokročilé obory, které mají zlepšovat životy našich lidí.

Dojdu do prvního patra a ke kanceláři doktora Konráda. Zaklepu a jsem pozván dovnitř. Při tom doufám, že to nedopadne stejně špatně, nebo dokonce hůř, než jak to dopadlo na setkání s policejním prefektem. Uvnitř jsem přijat starším mužem v bílém plášti a kravatě, který sedí za stolem s počítačem a pod světlem lampy si pročítá, nějaké zprávy a lékařské dokumenty. Zatím mě moc nevnímá, ale ví, že bude muset brzy promluvit, zvláště když si odkašlu.

„Aurelios Komnenos. Bezpečnostní inspektorát,“ představuji se.

„Ano, recepční říkala, že přijel nějaký pohlavár,“ doktor se na mě dívá a opře se v židli. „A že se to týká záležitostí okolo Alexia Draga.“

„Vy jste měl jeho případ na starost?“

„Ano, já osobně, a byl jsem dost tvrdě kritizován a máchán ve špíně za domnělé selhání při diagnostice organických změn mozku Alexia Draga. Jsem na to zvyklý, a tak předpokládám, že Vy jste jen další v té řadě lidí, která na mě bude chtít házet vinu za tu tragédii.“

„Nejsem další v řadě lidí, která na Vás chce házet vinu za tu tragédii. Jsem z té skupiny lidí, která chce pochopit, co se stalo, dřív než bude vyhlašovat soudy. Proč přišel na tu magnetickou rezonanci?“

„Byla to závěrečná prohlídka před jeho odchodem do důchodu. Nejevil žádné neurologické problémy.“

„Jak se projevuje schizofrenie na magnetické rezonanci?“

„Oslabením pracovní paměti a funkcí mozku v této oblasti, změny činnosti patrné v čelních lalocích, hippokampu a spánkových lalocích. Podobně jako u Baltarmovi choroby dochází ke zmenšení některých částí mozku a omezení jejich výkonnosti. V tomto případě jde hlavně o čelní lalok a spánkové laloky.“

„Nic z toho nebylo na Alexiových snímcích?“

„Máte mě za diletanta? Viděl jsem už stovky snímků a skenů a tisíce dalších zobrazení. Dokáži velice dobře rozpoznat takové změny. A nebyl jsem jediný. Ani doktoři Medios, Faíd a Stanley, kteří mě doplnili, nic zvláštního nenašli. Já nepopírám, že to byl zvláštní případ, ale to je vše. Byl to zvláštní, překvapivý případ, kterému se zřejmě nedalo zabránit.“

„Máte stále ty snímky?“

„Mám. Chcete je?“

„Ano.“

„Fajn. Nechám Vám je vytisknout. Potřebujete ještě něco?“

„Ne.“

„Jste tu jenom kvůli tomuhle?“

Stejně se to dozví ze šuškandy, pomyslím si. „Ne. Řeším i věci okolo Riony Laskariny a její léčby.“

„Vy jste si tedy vybral věci,“ povzdychne si lékař a tiskne mi snímky, o které jsem požádal. „Měl byste na tohle být opatrný. Doktor Stephanopulos se sice vrátil do služby, ale stále to je dost nepříjemné,“ pokračuje a já nemám nejmenší ponětí, o čem to právě mluví. „Bylo to neuvěřitelné. Pořád to nikdo nechápe. Šok.“

„Co?“

„Co?“ opakuje neurolog.

„O čem to mluvíte?“ lékař je mou otázkou zaskočen.

Chvíli jen mlčí a sleduje, jak se snímky kopírují. Pak zakroutí hlavou. „Měl by Vám to říct doktor Stephanopulos, ale ušetřím ho této nepříjemnosti. Doktor Veltan, mladší asistent a talentovaný chirurg a pomocná sestra Rebeka Staffordová. Další, kteří zemřeli při tomto případu. Veltan byl zabit policisty při zásahu, když s mačetou v ruce ohrožoval několik lidí v místním krámu. Rebeka Staffordová skočila pod koleje vlaku. U Veltana se to stalo tři týdny po operaci a u Rebeky čtyři týdny.“

„A to si to nikdo nedal dohromady? Žádná souvislost?“ vyprsknu, a tentokrát já kroutím hlavou.

„Operují se desítky a stovky pacientů. Nikoho nenapadlo, že to může mít něco společného. A upřímně, ani si nemyslím, že má. Je to prostě tragická nehoda, která se stala. Neobtěžujte tím doktora Stephanopulose.“

„Rozumím.“

„Nerozumíte,“ štěkne neurolog. „Nemůžete rozumět. My sami tomu nerozumíme, a nechápeme, co se tam stalo, tak jak byste mohl Vy rozumět?!“

„Omlouvám se,“ špitnu a doktor mi podává snímky, přičemž mi rovnou ukazuje různá místa na těch snímcích, místa na Alexiově mozku, a zároveň ukazuje snímek jiného schizofrenického pacienta. Nelže, nevymýšlí si, skutečně tam jsou patrné změny, které na Alexiově snímku nejsou vidět.

„Jak vidíte, nikdo tady neselhal. Byl to tragický případ, nešťastná událost, kterou si asi nikdy nevysvětlím, a Vy byste měl přestat s tímhle počínáním.“

„Dělám svou práci.“

„To my všichni, ale zatímco my léčíme, Vy ničíte. Šťouráte se rezavým hřebíkem v hnisající ráně, kterou chceme rychle vyléčit.“

„Rychle vyléčit. Hezky řečeno, ale nic by se nemělo uspěchat,“ odseknu, seberu snímky a založím si je do složky, se kterou bez rozloučení opouštím lékařovu kancelář.