Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 15.

Pak zamířím do oddělení všeobecné a traumatologické chirurgie, kde ve třetím patře zůstanu sedět stranou od ostatních pacientů, a akorát čekám, až doktor Stephanopulos dokončí operaci, a bude mít čas se mnou mluvit. Musím se přiznat, že o smrti těch dvou jeho kolegů jsem vůbec netušil. Žádná taková informace se na východ nedostala, a už vůbec ne ke mně. Bylo to překvapivé, a začal jsem cítit napětí z toho, co se děje. Napětí, které jsem dosud necítil.

Zatímco čekám, opět si vytvářím svou vlastní myšlenkovou mapu, protože jsem nyní zjistil mnohem více, než jsem čekal, a možná i víc, než jsem chtěl. Informace, které přinášejí opět mnohem více otázek, než kolik zodpovídají.

Zmizení Riony pár týdnů po její operaci. Po operaci, z jejíhož týmu zemřeli dva lidé. Jeden napadl lidi v obchodě a musel být zabit policií, druhý skočil pod vlak. A Riona během těch pár týdnů zešílela, poté, co jí postřelil Alexios Dragos, u kterého se znenadání objevila schizofrenie. Skoro to vypadá, jako kdyby tu byla nějaká infekční psychická nemoc. Může něco takového existovat? Možná nějaká organická nemoc, která by vyvolala takové chování a přenášela se, ale to by musel být postižen i doktor Stephanopulos a řada dalších lidí.

Asi už začínám vymýšlet nesmysly. Tak rychle jsem propadl bezradnosti v tomto případu? Ne, bezradnosti ne, spíše zmatenosti, uvědomím si. Zmatenost je to, co tenhle případ doprovází. Zmatenost, obtížné podmínky, obrovský přebytek nesouvisejících a nesouvislých informací. Nevím, kdo je, a kdo není nepřítel, kdo je mým partnerem, a komu nemohu věřit. Snad se dá důvěřovat Jasmíně, ale kdovíjak to s ní nakonec bude. Možná ani ona není důvěryhodná, i když je prověřená velitelstvím.

Nevím, jestli tu je velké spiknutí, jehož cílem je zakrýt neschopnost a korupci, kolem důležitých politiků a předáků, jestli tu dochází k umlčování svědků a nepohodlných osob, nebo jestli je to prostě nepříjemná a tragická souhra náhod a okolností. Vím, že nejjednodušší teorie bývá nejsprávnější, ale v tomto případě bych byl rád i za složitou a nepravděpodobnou možnost takových náhod. Budu si muset zjistit něco víc o těch zemřelých kolezích.

Jedna sestra z oddělení za mnou přijde v půl jedenácté. Doktor si chtěl, ještě odpočinout po operaci, než bude s kýmkoliv cokoliv řešit. Respektuji to a chápu. A vlastně mi to čekání, ani nevadilo, protože to byla přesně ta chvíle, ta doba, kdy jsem si mohl ujasnit svoje postupy, ujasnit si a utřídit, co jsem se dozvěděl, a s čím to může být, nebo nemusí být propojené.

„Vyšetřovatel Aurelius Komnenos,“ ohlásí mě mladá sestra v doktorově kanceláři. Za stolem sedí unavený šedivý muž, který akorát pokyne rukou a sestra raději odchází.

„Dobrý den. Děkuji Vám, že jste mě přijal, a že si s Vámi budu moci promluvit.“

„Vím o čem,“ řekne a dívá se na hrnek horké kávy. „Josef volal.“

„Chci tuhle situaci vyřešit, co nejrychleji, a s co nejméně problémy a nepříjemnostmi pro zúčastněné. Položím Vám pár otázek týkajících se případu Riony Laskariny.“

„Ptejte se.“

„Děkuji. Operoval jste Rionu Laskarinu. Byl jste potom i jejím ošetřujícím lékařem?“

„Ano, byla na mé sekci oddělení. Měl jsem za její uzdravení zodpovědnost.“

„Jak probíhala operace a uzdravení?“

„Úplně bez problému. Vůbec žádné komplikace. Po fyzické stránce všechno proběhlo dobře. Byla přivezena pozdě večer na moje oddělení s kulkou v rameni. Náboj byl zaseknutý o kost, ale příliš jí nepoškodil, spíše jen škrábl. Ráže byla malá. Podle mě, ani nepoužil standardní policejní zbraň, ale nějaký civilní kousek, jen o trochu silnější, než plynová pistole. Operace probíhala v pořádku. Žádné komplikace, ani problémy při vyjmutí kulky. Nedošlo k zanícení, nebo jiným problémům, což je vše uvedeno v lékařských dokumentech. Stejně tak postup při operaci je celý zachycen.“

„Kulku jste vyňal Vy?“

„Ano.“

„Dostal se s ní někdo do kontaktu mimo Vás?“

„S kulkou? No Veltan a Rebeka. Ti jí drželi.“

„Vy jste jí nedržel?“

„Co na té kulce záleží?!“ odsekne doktor Stephanopulos. „Rebeka je mrtvá, Veltan je mrtvý a Vy jste tady,“ není tak ostrý jako Konrád. Je z něho patrný spíše zármutek a sklíčenost.

„Je to jen moje, asi absurdní pracovní teorie, ale napadlo mě, že ta kulka mohla způsobit tyhle problémy.“

„Jak?“

„Nějaká otrava kovy, která vedla k jejich chování?“

„Otrava těžkými kovy trvá mnohem déle, projevuje se jinak, a rozhodně k ní nedochází krátkodobým držením obyčejného náboje. A ne, já jí přímo nedržel.“

„Přímo nedržel?“

„Vytáhl jsem jí chirurgickou pinzetou.“

„A pooperační komplikace?“

„Žádné. I tam vše probíhalo dobře. Byla po pár dnech propuštěna, a pak se vrátila do služby.“

„Říkal jste, že po fyzické stránce vše proběhlo dobře. Co po psychické?“

„To není můj obor.“

„To není odpověď,“ oponuji.

„Projevovala se podivně, ale její kolegové to přešli s tím, že je to patrně důsledek zranění a posttraumatického šoku v důsledku smrti jejího mentora.“

„Jak divně?“

„Několikrát se odkazovala na manžela, se kterým se rozvedla. Zmínila i nějakého Pierra Vallu. Nic víc. Byla propuštěna, a zbytek byl na jejích kolezích, jak se k tomu postaví.“

„Omlouvám se, ale musím se zeptat…“

„Kolegové, že? Na ně se chcete zeptat. Na smrt kompetentního mladého lékaře, který měl před sebou dobrou kariéru, a na smrt neméně schopné a zkušené zdravotní sestry, lidí, kteří tady budou velice chybět, ano?“

„Nechci, ale musím. Co přesně se stalo?“

„Je to ve zprávách, ne?“

„Není. K tomu jsem zprávy nedostal, protože jsem se to dozvěděl, až od doktora Konráda.“

„To nebylo řešeno v souvislosti s touhle kauzou?“

„Ne.“

Doktor se opře v židli a chvíli mlčí, než si konečně zapálí cigaretu a promluví. „U Rebeky to zprvu nebyl takový problém, ale u Veltana to začala rovnou na sálech. Víte, když rozlijete bažanta, smrdí to, když uděláte chybu na sále, někdo zemře. A to se začalo dít. Nejprve jen drobné chyby, mírná nepozornost a roztěkanost. Dával jsem to do souvislosti s jeho přetažením a šestnáctkami, které sloužil, protože je tu nedostatek lékařů. Nejsme na tom moc dobře se stavy a jeho smrt to ještě zhoršila. Dal jsem mu pár dní dovolené, ale vrátil se v horším stavu, než předtím. Neholený, nemytý, neustále si na něco stěžoval, hádal se s kolegy. Dříve byl výřečný a přátelský, teď zamračený, nepřátelský a sedící stranou všech. Jednou jsem si všiml, jak celé minuty zíral do stěny, a pak někam odešel. Musel jsem ho odvolat. Byli jsme přátelé, ale měl jsem povinnost jako lékař ke svým pacientům. Nesl to špatně. Křičel a vztekal se, bránil se tomu, začal mě obviňovat, že jsem ho podrazil, a že jsem ho chtěl připravit o jeho místo. Nešlo to. Odešel úplně z nemocnice a ze zdravotnictví. Začal pracovat v nějakém skladu, a pak se stalo to s tím obchodem a byl zabit.“

„A Rebeka?“

„U Rebeky to takový problém nebyl. Nebyla často na sále, jen občas asistovala. Místo toho řídila pooperační péči, a den ode dne se stávala agresivnější a nepřátelskou k sestrám, začala být pedantní a perfekcionistická, nesnesitelná. Dokázala někoho seřvat i za drobnost, jako že někdo něco zapomněl vyměnit. I ona se dočista změnila. I ona začala nepřítomně hledět do stěny, skoro na nás nereagovala, ale… ale nedosáhlo to takového stavu, aby byla propuštěna. Zůstala, až do své smrti, i když s ní nikdo nechtěl pracovat. Poslední slova, která jsem od ní slyšel, byla, že tady už nemůže být. To mi řekla, když odcházela z práce den předtím, než skočila pod vlak. Myslel jsem, že mě tím připravuje na odchod z nemocnice. Netušil jsem, že mě tím připravuje na svou smrt.“

„Co ta kulka? Co se s ní stalo?“

„Copak není v důkazních materiálech?“

Stephanopulos má pravdu. Měla by být v důkazních materiálech. Vytahuji datapad a stáhnu seznam těch důkazů zajištěných v souvislosti s Rionou a Alexiem. Vyhledám zbraň, ten malorážní revolver a jeho náboje. Záznam je neúplný. Chybí jméno zajišťovatele.

„Je,“ potvrdím.

„Tak jestli nemáte jiné otázky, které si nemůžete zjistit z jiného zdroje… mám email. Můžete mi je, když tak poslat, ale raději už jděte.“

„Na shledanou,“ řeknu, ale doktor mlčí a já odcházím pryč. Venku si udělám poznámku, abych zjistil, kde se nachází náboj, a kdo ho sebral, kdo s ním pracoval, kdo byl ten, který zapsal jeho získání. Nechápu, proč byl ten údaj vymazaný, ale akorát to nahrává mojí absurdní teorii o jedovaté kulce.

Moje další cesta směřuje k doktoru Ernstu Schafferovi. Vyhledal jsem si o něm informace na interlinku. Rozhodně jich není málo. Má poměrně úctyhodnou a dlouhou kariéru v Nové Caesarii, i když je původně z rakouské provincie. Narodil se v roce 1608, tak jako já. To je jedna z mála věcí, která mě zaujala. Psal do odborných časopisů, pravidelně přednášel na některých institucích, ale hlavně se věnoval své práci a úzce spolupracoval s bezpečnostními složkami při pomoci jejich traumatizovaným zaměstnancům. Pro bezpečnostní složky pracoval od roku 1641 a psalo se, že má postupně nahradit právě Andropula.

Rozhodl jsem se pro stejně partyzánskou a přepadovou návštěvu jako v případě předchozích lékařů. Ale v tomto případě jsem to dělal z jiného důvodu. Nevěřil jsem Schafferovi. Nechtěl jsem mu dát čas připravit se na mě, kdybych si s ním dojednal návštěvu, a zároveň jsem věděl, že mě jako inspektora nemůže odbít. Nemohl, skutečně nemohl.

Okolo poledne, když jsem věděl, že bude mít nejspíše více volného času, a nebude se moci vymluvit na pacienty, či nějakou důležitou práci, jsem dojel k jeho pracovišti. Vcelku malá budova v centru města, obklopená nízkou zástavbou, ale dobře udržovaná, moderní a příjemně působící, s velkými okny a menší zahrádkou okolo, která měla příchozí povzbuzovat a zlepšovat náladu. Některá okna zastřená, jiná odestřená. Hleděl jsem na bílé dveře zasazené do šedého betonu. Vypadá to sterilně, jako v nemocnici, ale zároveň hezky upraveně a s náznaky nějakých ozdob.

Přicházím ke dveřím a začnu zvonit. Chvíli se otáčím a rozhlížím okolo. Je poledne a město je úplně zalidněné. Není to jako v podvečer, kdy se trmácíme zapadlými čtvrtěmi a uličkami. Tohle je živé centrum velké metropole uprostřed dne. Tisíce aut, desítky autobusů a tramvají, statisíce lidí všude okolo. Toto místo však vypadá trochu zvláštně, když se na něj opět podívám. Jakoby tam nepatřilo. Všude ruch, jen u tohoto domku s malou zahrádkou je naprostý klid. Ne ticho, ale klid.

„Ano?“ ozve se ženský hlas z mluvítka.

„Dobrý den. Jmenuji se Aurelius Komnenos. Rád bych hovořil s panem doktorem Schafferem.“

„Vydržte,“ nastane krátká chvíle ticha. „Nejste pozvaný, ani Vás nemám v lékařských záznamech.“

„Jsem z bezpečnostní inspekce. Potřebuji hovořit s panem doktorem o jednom z jeho pacientů.“

Tentokrát je chvíle ticha znatelně delší, ale čekám. „Vstupte,“ ozve se protentokrát mužský hlas a já vezmu za kliku, když se ozve bzučák. Vcházím do malého a vcelku útulného předpokoje. Vidím, že je vybaven poličkami s knihami a stoly se spoustou módních časopisů i obyčejných novin. Je tam i televize, ale tu nejspíše příliš nepouští, za to je slyšel puštěné rádio a vidím i zapnutý monitor počítače, u kterého sedí recepční za svým stolem. Zvědavě, téměř překvapeně si mě prohlíží, a pak se podívá na svého šéfa. Vedle ní stojí čtyřicátník, dobře upravený, oblečený v modré košili a tmavém saku, který mi vyjde hned vstříc a podává mi ruku. „Doktor Ernst Schaffer.“

„Aurelius Komnenos, bezpečnostní inspektorát.“

„Jistě. Smím vědět, o co jde? Právě jsem byl na odchodu. Chtěl jsem se naobědvat, ale…“

„Oběd budete muset odložit. Musím s Vámi probrat jeden z Vašich případů a obávám se, že se to nedá odložit, na rozdíl od oběda.“

„No dobrá. Ať nás nyní nikdo neruší. Říkáte Komnenos?“

„Ano.“

„Tak to možná bude souviset se záležitostmi okolo Riony Laskariny, že?“ teď jsem trochu zaskočen já. Myslel jsem, že já budu ten, kdo bude mít navrch, ale zdá se, že doktor se dokázal hodně rychle zorientovat a připravit mě o půdu pod nohami. Přesto ho v klidu doprovázím do jeho ordinace, kde za mnou zavře dveře.

„Jak jste na to přišel, pane doktore?“

„Nemáte něco společného se Sergiem Komnenem?“

„S kterým? Netuším,“ zalžu. „Rod Komnenovců je poměrně velký a rozvětvený. Sergiů budeme mít nejspíše spoustu mezi námi. Je to poměrně časté jméno, ne?“ má rychlejší řeč poměrně lehce prozradí, že mlžím.

„Pravda,“ přisvědčí doktor a usadíme se v prosvětlené kanceláři. Vidím tam i pohovku a další knihovny, květiny a akvárium s rybkami. Teplota pokoje je příjemná, na pozadí hraje klidná, téměř uspávající hudba, je tedy patrné, že pan psycholog Schaffer si dává poměrně záležet na místě, kde vítá a pracuje se svými pacienty. Naštěstí nejsem jeden z nich. „Co tedy potřebujete, pane Komnenosi?“

„Řeším případ detektiva Draga. Vím, byl formálně vyřešen, ale mě a inspektorátu jde o to, co předcházelo tomu případu. Proč vůbec musel být řešen? Proč k tomu došlo? Kde byl problém?“

„Chcete někoho obvinit?“

„Ne, chceme znát odpovědi. Alexios Dragos prošel řadou lékařských testů, psychotestů a neurologických testů. Žádný z nich u něho neodhalil agresivní formu schizofrenie, která vyústila ve vraždu a sebevraždu a postřelení Riony Laskariny. Proto jsem chtěl taky zpovídat Rionu Laskarinu. Problém je, že je nezvěstná.“

„Ano, byla moje pacientka, ale to asi víte z dokumentace.“

„Přesně tak.“

„Obávám se, že Vám nemohu dát příliš informací. Lékařské tajemství.“

„Obávám se, že jste nepochopil, že jsem z bezpečnostního inspektorátu,“ a vytahuji z náprsní kapsy složený papír, který mu pokládám na stůl. Nechtěl jsem ho použít, ale nechtěl jsem se jím ani zdržovat. „Příkaz šéfa bezpečnostního inspektorátu v Konstantinopoli, abyste mi vyšel vstříc, Vy a kdokoliv jiný.“

Doktor zvedne papír, pročítá si ho v klidu, zatímco já si prohlížím knihy v jeho knihovně. Jejich názvy. Některé jsou romány a obyčejná beletrie, jiné jsou historické, sociologické a psychologické od mnoha význačných autorů. Některé z knihy jsou překvapivě vzácné a staré, je tam i pár přepisů knih, které císařská armáda získala v Bagdádu roku 1258. Dále práce francouzského emigranta Diderota, či německého psychologa Wolfa. Trochu mu to bohatství, a nejspíše i čas, který má, závidím, ale jak se říká, jedna věc je mít knihovnu plnou knih, druhá věc je přečíst je a třetí pochopit, pousměji se.

„Setkání s Rionou bylo jen jedno a trvalo asi hodinu,“ zatím nelže, když mi vrací papír. „Při setkání jsem identifikoval řadu jejich problémů a konfrontoval jí s jejími bludy. Její případ byl odlišný od jiných případů bludů.“

„Proč?“

„Šlo o paranoidní a kverulantské pseudobludy. Tak jako u pseudohalucinací víte, že to jsou halucinace, u pseudobludů dokážete vyvrátit, že jde blud. U klasického bludu to není možné. Můžete nemocného konfrontovat s tisícem důkazů a tisícem argumentů, a bude se svého bludu držet. Člověk s halucinacemi bude věřit tomu, co vidí a slyší. Člověk s pseudohalucinacemi to vidí a slyší, ale nevěří tomu. Ví, že je to halucinace. Riona byla konfrontována a překvapivě rychle ztratila víru ve své bludy, což byl důležitý pokrok, byť jsem se toho trochu obával, neboť ty pseudobludy vytvořila její posttraumatická porucha jako forma vlastní ochrany a prudké vystavení realitě by mohlo mít ničivé důsledky ve vytváření nových bludů, ve kterých se bude snažit najít oporu a ochranu. S tím taky odešla. Domnívám se, že i otázka Pierra Vally a Sergia Komnena byla bludem.“

Nyní mě polije studený pot. Co, když její deník byl další formou pseudobludu, či bludu? Co, když ten záznam byl vylhaný? Co, když se v tom deníku smísila realita s fikcí?

„Hovořili jste o Alexiovi?“

„Ano. Pochopitelně. Bylo to pro ni citlivé téma, ale musela o tom hovořit.“

„O čem přesně?“

„Ptala se na jeho minulost, na to, kdo ho vyšetřoval. V podstatě se pídila po něčem podobném jako Vy. Psychotik a vyšetřovatel jdou po stejné věci. Zábavné,“ utrousí nemístně doktor Schaffer a zašklebí se.

„Vy jste psycholog, nebo debil?“ zeptám se vcelku bez příkras. To rozhodně psychologa nepotěší, ale nakonec to přejde. „Takže se ptala na doktora Andropula?“

„Ano. Ten byl psychologem a vykonával psychotesty Alexia Draga.“

Nelže, nezamlčuje, stále k tomu přistupuje otevřeně, stále mě navádí k tomu, že celý ten deník byl psychotickým záchvatem Riony Laskariny. „Jak skončilo sezení?“

„Kromě toho, že mám obavy, zda si nezačala bludy vsugerovat i do doktora Andropula, jen obyčejným rozloučením, a dohodou, že příště jí doporučím psychiatra na předepsání medikace.“

Tohle může a nemusí být lež, pomyslím si. Mohl bych ho konfrontovat s deníkem, ale ten neobsahuje nic, co by nemohl vyvrátit jako blud, či pseudoblud. A možná má pravdu, a já se akorát honím za přeludem.

„Vy sám jste se s Alexiem Dragem někdy sešel?“

„Ne, osobně ne. Můj kontrakt u policie začal krátce po jeho odchodu do důchodu. Ještě něco? Rád bych se šel naobědvat.“

„Asi to je všechno. Kdybych měl nějaké otázky, pošlu Vám je.“

„Jistě.“

„Děkuji za Vaši spolupráci,“ a po potřesení rukou odcházím z jeho ordinace.

V recepční místnosti se rozloučím se sekretářkou a vyjdu ven, opět do rušných ulic Nové Caesarie. Venku ujdu o pár ulic dál, než se usadím do malého parčíku nedaleko vysokého bankovního mrakodrapu a rozestavěného obchoďáku.