Oběť

Blair Jackson se snažil jedoucí na koni utopit svoji zlobu i žal láhví bourbonu, který ukradl
z Krkavčího sídla těsně předtím, než ho Gilbert ponížil před ostatními. Jackson se nenáviděl za svoji minulost a chtěl ji vymazat ze své paměti. Jenže ten podělaný Gilbert mu osvěžil paměť. Neustále se mu vraceli vzpomínky na masakry indiánů při nájezdech americké armády, ke které patřil. Během utápění ve svých myšlenkách musel Jackson popohnat koně ostruhy.
Čím více se Jackson vzdaloval od ostatních a toho proklatého sídla byl jeho kůň každým krokem vpřed více a více vzdorovitější. Nebo to dělalo vytí vlků, které se pomalu přibližovalo a zase vzdalovalo? Jacksona tohle nechávalo chladným, více ho zaujala jiná věc.
Stopy ve sněhu.
Stopy pěší chůze, které směřovali směrem k sídlu. Nebylo by to nic obvyklého, ale Jackson nikoho cestou nepotkal.
Pokaždé si něco zamumlal a snažil se na to nemyslet. Bylo mu to jedno, ale nedalo mu to spát. Kdo by se proboha v těchto končinách pohyboval jen tak nalehko a bez koně? Jen šílenec. Kůň se zastavil a začal řehtat hodně nervózním tónem, když uslyšel zavytí vlka někde z protější strany kopce po Jacksonovi pravé ruce.
Jackson hlazením po krku se snažil uklidnit zvíře ,,Klid holka! Nic nám nehrozí!" říkal koni do ucha klidným hlasem. Zvíře se po chvilce uklidnilo a Jackson ho pobídnul vpřed.
Vypil celý obsah láhve a zahodil ji. Ještě než se vrátí do přístavu, musí vykonat jednu věc.
Musí vzít tělo svého mrtvého přítele Noaha, kterého nechali cestou do krkavčího sídla přimrznutého ke stromu. Chce ho pohřbít na posvěcené půdě. Dlužil to svému zesnulému kamarádovi...

Blair Jackson vůbec nechápal svým očím, když dorazil na místo, kde nalezli tělo Noaha.
Tělo, které našli cestou sem opřené o strom zmizelo. Zbylo po něm jen zakrvácený strom.
Jackson si začal myslet, že mu přeskočilo. Dle stop kolem to vypadá, jako by tělo samo od sebe vstalo a zamířilo směrem ke Krkavčímu sídlu. Byla to dle Jacksona blbost, ale vysvětlovalo mu ty stopy, které jeho hlavě nedávali spát.
Začal se utvrzovat více v tom, že tohle místo musí být prostě prokleté. A nebo začal propadat šílenství. Přitáhl si kožešinu více ke krku. Začal se dělat studený vánek a navíc začínalo stmívat.
Jacksonovi nezbývalo, než pokračovat dále do přístavu i pod rouškou tmy. Moc na výběr neměl. Buď pokračovat a nebo se vrátit k ostatním. Než aby viděl ksicht Gilberta a ostatních volí první možnost. Ach ten proklatý Gilbert! Nedokázal ho pustit z hlavy.
Nakonec pobídnul koně vpřed a pokračoval dále v cestě.
Jeho myšlenky se míchali nenávistí ke Gilbertovi a zároveň si pokládal otázku ohledně těla Noaha. Čas a situace ho tlačila vpřed.
Jackson omámen alkoholem začal upadat do mikrospánku. Měl zavřené oči. Vnímal jedině zvuk křupajícího, čerstvě napadeného sněhu a ledového vánku. Dokonce už neslyšel ani vytí vlků. Nejraději by si dal na dobré spaní ještě jednu láhev!
Při pomyšlení nad další lahvinkou se Jackson probudil a uvědomil si, že kůň stojí nehybně na místě.
Starý zálesák si promnul oči a snažil se zaostřit před sebe. Pod sebou cítil napětí a strach svého koně, který zařehtal. Přes cestu byl vyvrácený veliký strom.

,,Zatraceně! Tohle mi ještě chybělo!" procedil skrz zuby a seskočil z koně. Krokem zamířil ke stromu na průzkum. Musí najít pohodlnou a bezpečnou cestu kolem pro svého koně. Nemůže riskovat pád a následnou zlomeninu svého zvířete. Potom by se odtud nemohl bezpečně dostat.
,,Jak?" nechápal Jackson. Ten strom byl hodně silný a nevypadal, že by byl uschlý.
Šel se podívat směrem ke kořenům. Vše vypadalo na první pohled vcelku přirozeně. Jackson chvíli prohlížel a měl pocit, že mu něco uniká. Potom se zarazil a civěl nechápavě na jedno místo. Měl pocit, jako by viděl na kmeni zamáčknutou kůru ve tvaru ruky s drápy.
Než si stačil vytvořit jakoukoli teorii, uslyšel vrčení nad svou hlavou.
Jackson sebou cukl a upadl na zem, když se podíval vlku přímo do vyceněné tlamy.
Vlk stál na kmenu, upřeně hleděl na Jacksona. Přitom stále vrčel a cenil zuby.
Mezitím na kmen vyskočili další tři vlci a hleděli na Jacksona.
Na vrcholku kopce po jeho pravé ruce se začalo ozývat vytí.
,,Co mám kurva teď dělat? Pokusit se vstát?!" zamyslel se nahlas Jackson. Vlci stáli nehybně na kmeni. Jen hleděli na člověka a o nic jiného se nepokoušeli. Jackson se pomalu začal škrábat na nohy a začal couvat pomalu ke koni, přitom stále sledoval vlky. Divoce Jacksonovi bušilo srdce a pomalu si začínal připouštět, že se zbláznil. Připadalo mu, jako by se vlci začali uklidňovat každým jeho krokem zpět.
Když Jackson nasedl zpět na koně, vlci přestali vrčet a cenit zuby. Stále však nespouštěli
z Jacksona svůj zrak. Nevěděl jak si má takové chování vlků vysvětlit.
Nějaké neviditelné a zlé síly se ho snaží zastavit? Při zamyšlení se Blair Jackson smutně pousmál. Bylo to tak. Někdo se snaží, aby z Krkavčího sídla neunikl a zahradil jedinou únikovou cestu. Daleko za Jacksonovými zády se ozvalo daleké zavytí, které přicházelo ze směru sídla. Na to všichni vlci zareagovali. Seskočili z kmene a tryskem proletěli kolem Jacksona směrem ke Krkavčímu sídlu. Kůň se stavěl přitom na zadní a vydával vyděšené zvuky. Jacksonovi se podařilo koně uklidnit. Teď měl volnou cestu.
Nevěděl proč, ale měl nutkání se vrátit za ostatními a varovat je. Zároveň mě pocit, že jistá kolečka jsou už v chodu a je pozdě něco s tím udělat. Co s tím?
Má využít situace a utéct, dokud to jde? Nebo se vrátit k ostatním a dokázat jim, že není zas takový zbabělec? Na ulehčení svého dalšího kroku Jackson vytáhl z kabátu dýmku s tabákem, které opět ukořistil ze sídla. Dřevěnou zápalkou si jej zapálil.
Několikrát si potáhl a začal se usmívat. Tohle začal brát jako takové znamení. Znamení, které mu dodalo kuráž a udělat dvě věci. První a jednoduchou bude prostě pokračovat dál do Portlandu. Druhá je vrátit se zpět. Varovat ostatní a postavit se svému démonovi v podobě Gilberta a vyřešit to jednou provždy. Otočil svého koně a tryskem zamířil zpět ke Krkavčímu sídlu.



Thomas vedl Juliena, Henryho, Jasona, Bronckhorsta a Joela k místu, kde došlo k napadnutí Andrého. Každý z nich měl v ruce louč či lucernu v jedné a ve druhé křesadlovou pušku. Prošli kolem stájí a zamířili po kolena ve sněhu ke skladu. Silný vítr doprovázelo husté sněžení, jejich postup nebyl proto dost rychlí a dohled byl nanejvýš jen pár metrů.
Sníh ovšem nestihl ještě zakrýt krvavé stopy za skladem. Při nálezu utrhnuté hlavy Andrého a rozervaného těla na kusy se Thomas začal třást a otočil se nálezu zády.
Bronckhorst hleděl na tu spoušť prázdným pohledem. Henry Miller by vyčetl z jeho výrazu, že začíná přehodnocovat svůj závěr. Doposud žil stejně jako všichni ostatní ve fantazírování Thomase, jenž vyprávěl o netvorovi. Byli přesvědčeni o jeho bláznovství. Podle Bronckhorsta zabil Andrého buď sám Thomas a nebo skupina zabijáků. Teď nabírá Bronckhorst jisté pochybení o svém přesvědčení, když vidí vnitřnosti poházené všude kolem.
,,Podívejte se na tohle!" Řekl Joel a lucernu přiblížil ke zdi, kde bylo krví napsáno:

Už na vás čekám!

K nápisu byla udělaná i šipka, mířicí směrem ke kryptě.
Bronckhorst zaskřípal zuby a natáhl kohoutek své muškety.
,,Tak bychom ho neměli nechat čekat!" řekl neohroženě a zuřivostí hodně navztekaného medvěda hleděl tím směrem. Ostatní na něj hleděli jako na blázna a neodváželi se udělat krok. Bronckhorst se podíval na ostatní a vyčetl z jejich tváří, co si zrovna myslí.

,,Nedívejte se takhle na mě! Někdo nás chce tady všechny zabít a jediné, co nám zbývá je postavit se mu. Když zalezeme jako krysy do děr, budeme bez šance!" zavrčel Bronckhorst.

Namířil svoji lucernu před sebe a vykročil vpřed jako první směrem k hrobce.
Jason a Joel ho okamžitě následovali. Přece to jen byli ostřílení muži a nezalekli se jen tak něčeho.

,,Pojď Thomasi! Bude lepší se držet při sobě." pravil Julien a pobídnul Thomase k chůzi.
Na Henryho udělalo velký dojem, když Thomas nijak nenamítal a vykročil vpřed
s odhodláním se postavit svému strachu.
Asi překonal prvotní šok a třeba si připustil, že smrt Andrého byla jen brutální řež šíleného vraha. A ne něco nadpřirozeného, jak jim celou dobu Thomas tvrdil.

Studený vítr je cestou bičoval do tváří. Byl natolik silný, že louče které měl Jason a Henry zhasli. Zbývali jim jen tři lucerny. Cesta ke kryptě v tomhle počasí přišla téměř nekonečná.
Měli pocit, jako by šli skoro celou noc, než dorazili ke schodům do krypty.
První, kdo šel neohroženě dolů byl Bronckhorst. Potom ho následovali ostatní, jako poslední šel Henry. Krypta ve tvaru helvétského kříže byla osvětlena řadami loučí. V samotném středu byla umístěna rakev s tělem zesnulého Pierse Walkera.
Bronckhorst namířil mušketu před sebe a soustředil se.
Joel s Jasonem se k němu přidali. Julien a Thomas nervózně pomalu našlapovali za jejich zády.

,,Co se děje?" uslyšel Bronckhorst hlas Juilena.
Otočil se tedy směrem k Henrymu, stojící na schodech jako socha. Uviděl jeho bledý, vyděšený výraz. Prstem ukazoval do všech výklenků uvnitř krypty.
,,Tihle tady posledně nebyli." odvětil Henry rozklepaným hlasem.
Bronkchorstovi chvilku trvalo, co tím myslel. V každém výklenku byli hromady poskládaných těl mužů a žen. Některá v pokročilém rozkladu, jiné vypadali dosti čerstvě.
,,Seš si jistý?" zeptal se ho Bronckhorst.
Henry přikývnul na souhlas.
,,Dobře." pravil Bronkchorst ,,Držte se u sebe!"

V hloučku pokračovali vpřed. Když došli téměř k rakvi uslyšeli zvuk přicházející ze směru vchodu. Byl to aplaus, tlumený v kožených rukavicích.
Bronckhorst a ostatní okamžitě namířili zbraněmi na postavu v černé kápi. Nebylo ji vidět do tváře. Při spatření postavy se Thomas okamžitě zhroutil na zem, držící oběma rukama svoji hlavu.

,,Vítám vás! Jsem nesmírně poctěn, že jste moji pozvánku obdrželi!" řekla neznámá osoba pobaveným hlasem. Bronckhorst neváhal a vystřelil.
Jak on, tak i ostatní nevěřícně zírali na postavu, která nadále stála na nohách.
,,Já a minout? Nesmysl!" řekl si sám pro sebe Bronkchorst a začal okamžitě nabíjet svoji mušketu.

,,Ale no tak! Takhle zacházíte se svým hostitelem?!" řekl pobaveně jejich protivník, natáhnul své ruce na strany. To už měl Bronckhorst znovu nabito a okamžitě znovu vystřelil.
Opět všem přišlo, jako by Bronkchorst nezasáhl. Všichni ztuhli, když spatřili oranžově svítící oči z pod kápi. Vydával přitom zuřivé zvuky a hleděl na Bronkchorsta.

,,Nemám rád, když během mého výstupu někdo ruší!" procedil naštvaným tónem.

,,Kdo kurva si!" vykřikl Bronkchorst během nabíjení muškety. Ostatní se k ničemu nezmohli. Jen hleděli na postavu v černém bez jakéhokoli snaze o odpor.
,,Kdo jsem? No přece váš hostitel! A protože jste návštěva srovnatelná k hromadě blech na psovi vás musím seznámit!" zasmála se postava.

,,Seznámit s kým?!" zeptal se Joel, který sebral jako první odvahu.

,,No přece s mými loutkami!" odvětila postava a luskla prsty.

Ze všech výklenků začali vstávat na nohy mrtvá těla. Přitom nevydávali žádné zvuky. Pobírali do svých rukou, co leželo na zemi či na zdech. Střepy, kameny, ale i kosti či rezavé nože.
Pomalu a tichosti kráčeli k Bronckhorstovi a ostatním ze všech stran.

,,Přeji vám příjemnou zábavu!" pronesla postava v plášti a zamířila k odchodu.

Bronkchorst po něm znovu vystřelil. Měl pocit, že ho určitě zasáhl. Přesto ta postava kráčela dál a zavrčela. Pohlédl očima na Bronckhorsta a sarkasticky zavrčel ,,Nechám vám odemčeno. Kdybyste náhodou přežili!" a zavřel za sebou dveře. Bronkchorst mezitím nabíjel.
Ostatní jen civěli na pochodující těla, mířící pomalu k nim.

,,Co budeme dělat?!" vyhrkl ze sebe Julien. Bronckhorst vztekle na něj pohlédl a poklepal se prstem na hlavu.

,,Co asi myslíš?! Musíme se dostat ke dveřím a hned za ostatními! Jde to určitě po hraběnce!" odvětil vztekle Bronckhorst a vystřelil po nejbližší mrtvole. Zasáhnul ji přímo do hlavy, přesto kráčela dál. Ostatní se konečně vzpamatovali ze šoku a vystřelili každý po nejbližší mrtvole. Samozřejmě se stejným výsledkem.

,,No..... tak budeme muset jít na to po staru!" pravil Bronckhorst a tasil šavli. Ostatní ho napodobili. Až na Henryho, který šavli u sebe neměl. Otočil svoji mušketu naopak a doufal, že jeho improvizovaný kyj bude k něčemu dobrý.

,,Odsekávejte jim končetiny! Ty Joele! Půjdeš se mnou prosekat cestu ke dveřím! Ostatní nám hlídejte záda a držte je co nejdále od sebe!" zavelel Bronkchorst a řevem zamířil
k nejbližší mrtvole, které usekl hlavu. Poté i ruku a následně nohu. Joel se k němu okamžitě připojil. V cestě jim stálo nejméně tucet mrtvol.

Ostatní se mezitím připravovali na střet. Jedna z mrtvol udělala náhle dva rychlé kroky
a švihem ruky, která držela kost snažila zasáhnout obličej Juliena. Ten na poslední chvíli uhnul a zasadil šavlí úder do těla. Julien se snažil vymanit šavli, která zůstala zaklíněná
v rozkládajícím těle. Což dal dostatek času další mrtvole, která ho bodla rezavým nožem do ramene. Julien vykřikl a žduchnul do mrtvol před sebou takovou razancí, že upadli na zem.
Spolu s nimi i Julien. To už nad nim se tyčila další mrtvola, držící v rukách zlomenou násadu od krompáče. Ve chvíli, kdy se napřahovala k úderu zasáhnul Thomas.
Švihem useknul mrtvole paži a dalším hlavu. Poté do zbytku kopnul a pomohl Julienovi na nohy.
Jason mezitím složil na zem další čtyři mrtvoly k zemi. Henry získával větší odvahu a pažbou muškety tloukl všechny mrtvoly, které se snažili Jasona obklíčit.
Mrtvoly byli sice pomalé, nevykrývali údery a na první pohled nepředstavovali ze začátku velkou hrozbu. Potíž nastala ve chvíli, kdy i ty rozsekané kousky těl pokračovali v pohybu
a boji.

Henry začal zvracet, když uviděl torso jen s jednou rukou, snažící se doplazit k němu.
Potom vzápětí začal podruhé zvracet, když ho ta ruka chytila za nohu. Jason si toho všiml
a kopnutím do loktu rozlomil ruku ve dví.
Potom Jason dostal ránu do zad od další mrtvoly, která bodla do Jasona stojatý svícen.
Jason zařval bolestí a úderem do těla srazil mrtvolu na zem. Henry okamžitě několika ranami rozmlátil mrtvole nohy.

Kryptou zazněl křik Joela, který se dostal do kleští čtyř mrtvol. Každá do jeho těla bodala noži či kostmi. Bronckhorst okamžitě vyrazil Joelovi na pomoc. Dvě mrtvoly srazil kopnutím
k zemi, další rozsekl v půli a třetí rozsekal na kusy. Během toho se k Bronkchorstovým zádům dobelhali další dvě loutky.
Jedna bodla pohrabáčem Bronckhorsta do ramene a druhá se mu snažila zakousnout do krku. Bronckhorst zařval bolestí. Setřásl ze sebou mrtvolu a pěstí dal do hlavy další loutce, která svírala pohrabáč. Bronckhorsta takové zranění ještě více rozzuřilo a do boje se vrhl ještě větší zuřivostí.
Rozdával rány všemi směry. Choval se jako divoká šelma, utržená ze řetězu. Joel se mezitím dostal ke dveřím. Otevřel je dokořán a otočil se k ostatním ,,Pojďte rychle!" vykřikl několikrát.

Julien s Thomasem skákali mezi těly, které se je snažili svými končetinami chytit a srazit na zem. Bronckhorst mezitím srazil poslední mrtvolu, která stála na cestě ven a začal se věnovat kouskům, které měli nadále tendenci bojovat. Henry mezitím rozdával ránu pažbou muškety do houfu před sebou. Potom se rozhodl vzít nohy na ramena.
V momentu, kdy se otáčel ho chytila za nohu ruka, která ho vyvedla z rovnováhy a zavinila jeho pád na zem.
Upadl přímo na těla mrtvol, které začali okamžitě drásat Henryho tělo. Ve snaze se dostat znovu na nohy ucítil ohromný tlak na svá záda.
Dav mrtvých na Henryho doslova naskákalo a zalehlo. Henry ve skrumáži mrtvých těl cítil bolest, pronikající skrz jeho tělo. Začal řvát co nejvíce šlo. Za těch pár vteřin obdržel desítek bodných ran do všech částí těla a tucty kousanců. Cítil, jak jedna mrtvola mu ukusuje ucho, další ukousává prsty na ruce, jiná řeže tupým nožem do jeho zad a hromady bodnutí do zad.
V agonii bolesti Henry skrz škvíru mezi těly viděl vyděšeného Bronckhorsta, který stál na schodech, přihlížející na jeho konec.

,,Je pozdě! Už mu nedokážeme pomoct!" vykřikl Bronkchorst a vyběhl schody ven z krypty.
Jason s Thomasem dveře zavřeli a zaklínili.

,,Co budeme proboha teď dělat?!" vykoktal ze sebe Julien, na kterého začala dopadat panika. Bronkchorst si vytáhnul zabodnutou kost z boku ,,Co asi. Půjdeme zpět a dostaneme hraběnku do bezpečí!" odvětil.
Od ostatních si zasloužil pohledy smíšené strachu i nepochopení. Nepochopení, proč tohle navrhl. Bronckhorst to vyčetl z jejich obličejů a oddechl si.

,,Pokud vám to nedošlo, tak naše jediná naděje je vyrazit zpět k ostatním a zabednit se. Venku nemáme moc šancí na přežití. Navíc máme povinnost chránit hraběnku! A musíme najít slabinu té svini, která po nás jde!" pronesl Bronckhorst ledově klidným hlasem.

,,Ale vždyť jste to viděl sám! Několikrát jste ho střelil a přesto to žilo!" nesouhlasil Julien.
Bronckhorst souhlasně přikývnul ,,Ano. V tomhle máš pravdu!" poté zdvihl svoji šavli do vzduchu ,,Třeba tímhle mu půjde useknout hlavu! Dlužíme to Henrymu!"

Nad těmi slovy ostatní mlčky stáli a hleděli do země. Spytovali své svědomí.
Henry byl z nich nejmladší, měl celý život před sebou, ani nebyl bojovník. Přesto beze slova odporu šel s nimi a postavil se této noční můře čelem. V duchu se všichni modlili, aby jim Henry odpustil. Přece ho obětovali, jen aby si zachránili své životy....



Gilbert okovy připoutal Nathalii a Claudine k schodišťovému zábradlí. Poté se vysvlékl do půl těla a přitáhnul tělo Richarda Smitha a před jejich zraky začal nožem kuchat. Claudine vzlykala a odvrátila zrak, když Gilbert začal tahat z mrtvoly vnitřnosti. Přitom nesrozumitelně něco mumlal. Začal si své tělo potřísňovat krví. Poté začal na podlahu čmárat krví ornamenty. Po dokončení mlčky přistoupil k ženám a otočil se čelem ke vchodu. Zaklonil hlavu a mlčky očekával příchod svého pána. Absolutní ticho narušoval jen pláč Claudine
a Nathalie, doprovázené praskající zvuk ohně, vycházejíc z krbu.
Uplynulo nejméně čtvrt hodiny, když bylo slyšet otevírání dveří. Gilbert okamžitě padnul na kolena, čelo měl opřené o podlahu. Vypadal, jako by vítal samotného boha.
Místo něj však do domu vstoupila smečka vlků, která udělala kruh kolem ornamentu.
Každý vlk sedl na zadek a bez jakýchkoli dalších zvuků hleděli jen vpřed.
Potom do místnosti vstoupila postava v celém černém, kapucí přes hlavu.
Z kápi byli vidět jen dvě jasně oranžové svítící oči, upřeně hledící na Nathalii a Claudine.
Kožené rukavice nově příchozího jemně projížděli kraje kápi. Vypadalo to, jako by se rozmýšlel odhalit svoji identitu.

,,Prosím!" začala s pláčem Nathalie ,,Nechejte nás na živu! Aspoň moji Claudine ušetřete!"
Neznámý se zarazil a prohlížel si mlčky Claudine, přitom jeho oranžové oči pohasínali.
Jenže potom se podíval na Nathalii a oči zazářili natolik, že byla cítit ohromná nenávist.
Nathalie zakřičela zděšením a Claudine jen nevěřícně zírala, když kápě šla dolů.
Upravené vlasy a plnovous zakrývali jinak popelavě šedou kůži. Pootevřená ústa odhalovala řadu špičatých zubů. Oranžové oči zasvítili ,,Konečně se znovu setkáváme miláčku!" pronesl nevrle netvor.

,,Otče!" vyhrkla ze sebe Claudine.