Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 17.

Odpoledne sedíme v autě. Já a Jasmína. Nevím vlastně, jak dlouho tam sedíme. Jen sedíme a mlčíme. Oba se třeseme. Toho jsem si všiml. Ani jeden z nás nedokáže promluvit. Ani jeden z nás si nedokáže představit to, co ten druhý zrovna cítí. Jasmína má ruce položené na volantu, který křečovitě svírá a já bezduše hledím do prázdnoty, zatímco kolem našeho auta prochází vyděšení, či plačící lidé. Mám pocit, že se celý svět zbláznil, že se celý svět postavil na hlavu a všechno se rozpadá na kusy. Každý se toho bál, ale nikdo si to nechtěl připustit. Ta varianta byla šílená, ale byla to varianta šíleného zvířete zahnaného do kouta. Zvířete, které se tam zahnalo samo.

„Byla si někdy v Athénách?“ zeptám se. První slova snad po hodině mlčení. Jasmína znatelně zakroutí hlavou. „Já to tam často navštěvoval. Navštěvoval jsem své příbuzné.“

„Příbuzné?“ zopakuje Jasmína, která dosud taky mlčela a podívá se na mě.

„Bratr a jeho rodina. Volal jsem jim. Přežil jen synovec Staurakos. Je na vojenské škole v arménské provincii. Veronika, moje neteř, výbuch taky přežila, ale ta teď umírá v megarské nemocnici.“

„Prý to letělo i na Konstantinopol.“

„Ano, ale protivzdušná obrana v Srbsku to sestřelila. Civilní letadlo plné pasažérů a naložené megatunovou atomovou hlavicí,“ kroutím hlavou nad šílenstvím, které muselo posednout vůdce Atlantské federace.

„Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby to doletělo do Konstantinopole,“ ta myšlenka mě děsí.

„To si nedokáži vůbec představit,“ připustím. „Kdyby… anarchie, destrukce, chaos,“ zapnu autorádio, protože v té smrtící izolaci nemůžeme už dál být. Je to jen oddalování nevyhnutelného.

„… této noci jsou horší, než si kdo mohl představit,“ hovoří hlasatel. „Prozatím není znám počet obětí, ale úřady hovoří o nižších stovka tisíc mrtvých a raněných. K výbuchu došlo v přístavu, nejspíše v jedné z kontejnerových lodí, kam se teroristům podařilo umístit jadernou nálož. Zprávy z Vojvodiny jsou lepší. Počet obětí, mrtvých i raněných je minimální, protože nedošlo ke spuštění jaderné nálože. Zemřelo jen asi tři sta lidí, všechno pasažéři letadla. Velitel protivzdušné obrany Vojvodiny, legát Januš Nikolić byl povýšen a vyznamenán řádem hrdiny impéria. Jeho pohotovost a duchapřítomnost zabránila nepředstavitelné tragédii a zachránila životy miliónů obyvatel hlavního města. Je jasné, kdo zatím stojí, a jaké má komplice. Letadlo, které neslo jadernou nálož, vzlétlo ze Švýcarska. Švýcarští psi odmítají podíl na akci, odsuzují ji, ale přiznávají, že letadlo od nich vzlétlo. Takové popření by bylo neudržitelné. Impérium a naši spojenci, Portugalsko a Anglie, vyhlašují totální embargo na Švýcarsko, byť všichni víme, v čím žoldu Švýcaři jsou. Je to pomsta za někdejší pád Marseille a dobytí jižní Francie naší armádou. Císař Konstantin jasně řekl, že po této akci jsou veškeré naděje na mír pryč. Nic menšího, než bezpodmínečná kapitulace Atlantidy nebude přijata. Zároveň bylo vyhlášeno stanné právo a totální mobilizace…“ zase vypínám rádio.

„Co budeme dělat?“ zeptá se Jasmína na otázku, kterou jsem doufal, že nepoloží. Nemám nejmenší ponětí, co odpovědět, a opět se pohroužím do hlubokého mlčení.

„Nevím, co budeš dělat, ale já se vracím za rodinou na východ. Ty raději taky buď se svou rodinou,“ řeknu a vystupuji z auta, abych si šel sbalit věci do garáže a vrátil se na východ.

Jasmína rychle vyleze ven. „To přece nemyslíte vážně?“

„Posrala ses?! Spadla na nás atomová bomba. Pět atomových bomb… Athény, Palermo, Zadar, Kypr a Bari, všechno v plamenech a já se tu mám zabývat, nějakým dementním případem?!“

„Máme tu poslání.“

„Poslání? Cože? Akorát obyčejný případ lidské blbosti a na východě je případ lidského šílenství!“ řvu bez ohledu na kolemjdoucí, i když ti si nás nejspíše v těchto chvílích nevšímají. Zamířím k nejbližší autobusové zastávce, protože se už dál s Jasmínou nehodlám vybavovat, ale ona ještě promluví.

„Leontios je mrtev.“

„Jakej Leontios?“ odseknu.

„Roger Leontios.“

Zastavím se. Rionin exmanžel. „Jak?“

„Ráno jsem si s ním telefonovala, tak jak jste mi nařídil. Zvedl to. Připustil, že mu Riona volala, ale tvrdil, že blouznila, že žvanila nesmysly o nějakém prodejci postýlek, a že byla tím posedlá, a pak to položila. To tak nějak odpovídá jejímu deníku. Když jsem pak čekala na policii na setkání s Erikem, vyhledávala jsem si znova informace o Leontiovi. Zpráva jak kráva, místní vlivný a úspěšný podnikatel Roger Leontios se oběsil ve své kanceláři. Hodinu potom, co jsem mu volala. Něco se tu děje, něco co při vší úctě, k tomu co se v Evropě stalo, nemůžeme přejít,“ a mě na mysl vytane smrt Veltana a Staffordové.

„Je mi líto. Rozkazy a postup jsou jasné. Vracím se na východ. Dořešíme ten případ, až se situace v Evropě vyřeší,“ to byla jedna z posledních slov, která jsem Jasmíně řekl.

Vrátil jsem se do svého konspiračního bytu a hned zavolal na velitelství. Měl jsem naprostou pravdu. Tenhle obskurní případ se vypařil v momentě, kdy se vypařila polovina Athén. Velitelství potvrdilo, že mé rozkazy jsou zrušeny a mám se okamžitě hlásit u bezpečnostních složek v Evropě.

---

Pozn.: Původně jsem měl v plánu jiné zakončení, ale rozhodl jsem se přepsat druhou část.