Tajemství hory 1. část

Šerif Mason Hardy patřil ke zasloužilým policistům městečka Woodsbury, které se nacházelo poblíž přírodního parku Isle Royale státu Michigan. Tenhle přírodní park se skládal převážně ze stovky malých ostrovů mezi USA a Kanadou.
Ve sboru už měl spíše pozici veterána, jenž předával zkušenosti mladším kolegům přes vysílačku rady, a jak se zachovávat v krizových situacích.
Teď po dlouhé době musel i on vylézt ze základny a pomoci svým kolegům v pátrání po dvou ztracených osobách. Osoby, jenž si pronajmuli chatu ve zdejší rozlehlé divočině.
Byl díky tomu nevrlý, protože nenáviděl měšťáky, kteří vyrazí bez jakékoli špetky znalosti samy do divočiny. Navíc takhle daleko od nejbližší civilizaci, kam i otrlý zdejší lovci zvěře se pomalu vyhýbají.
Bylo kolem osmé ráno, kdy na stanici přišla zpráva o zmizení či vraždě mladé dvojice.
Hardy zrovna jel ve svém služebním autě po asfaltové cestě, vedoucí skrze les.
Když koutkem oka zavadil na své hodinky, bylo už po desáté hodině večer.
Aby neusnul za volantem, neustále žvýkal žvýkačku a pravidelně si promnul dlaní oči.
Osobně očekával, že si podělaná dvojice vyrazila na procházku a zabloudila,nedivil by se tomu. Zdejší lesy jsou přece jen nesmírně husté, hodně ztěžovali pátrání nejen posádce pátrací helikoptéry, ale i pěším pátracím skupinám.
Od poledních hodin se pohybuje po lese pět pátracích skupin, složený z policisty a místního lovce, kteří jakž takž tyhle místa trochu znají.

Hardy se vrací z průzkumu chaty, kde se měla dvojice údajně ubytovat.
Ovšem nic tam nenašel. Nebyli tam žádné jejich věci v podobě batohů, oblečení či cokoli dalšího.
Chata vypadala nedotčeně a opuštěně, jako by tam nikdo ani nebyl.
Podle Hardyho teorii se ráno sbalili a odjeli, aniž by někoho informovali.
Ovšem to zase nesedí s informací od příbuzné ztracené slečny, která měla dle doslechu hystericky vřískat o vraždě.
Nevěděl o co šlo, nebyl zrovna u toho. Přesto starý šerif věří, že se prostě ztratili.

,,Hardy?“ ozvalo se z vysílačky ,,Jsi na příjmu?“

Hardy poznal hlas mladé policistky Sattlerové.
Natáhl svoji velikou ruku po vysílačce, odkašlal si a vyplivl žvýkačku z otevřeného okénka.

,,Slyším! Co se děje?“ zeptal se.

,,Něco jsme našli. Myslím, že by ses měl přijet podívat!“

,,Dobrá. A kde jste? Zrovna jedu od chaty pod horou.“

,,Jeď nazpátek do Woodbury. Počkám na tebe u silnice.“

,,Rozumím! Konec!“

Položil vysílačku zpátky. Potom začal uvolněnou rukou hledat v náprsní kapse krabičku cigaret.

,,Tak doufám, že to bude stát zato.“ řekl si sám pro sebe.


Cesta na místo srazu trvala Hardymu ještě deset minut, než narazil na odstavená policejní auta.
Rozpoznal i auto místního koronera, takže šerifovi bylo už nejspíše jasné, co museli objevit.
U vozidel byli tři policisté, dva místní lovci a policistka Jane Sattlerová.
Rozpoznat ji nebylo nic těžkého.
Byla to místní, drobná a mladá policistka s zrzavými vlasy. Nosila čtvercové, celorámové dioptrické brýle. Její dlouhé vlasy svázané do copu vylézali z pod policejní kšiltovky. Podle Hardyho tahle holčina nikdy své rodné město neopustí a zůstane tady až do konce svého života.
Pokaždé, když ji Hardy uviděl, říkal si v duchu: Mít tak o čtyřicet let míň, tak bych do ní šel….. a taky mít o šedesát kilo méně….
Hardy zastavil na kraje silnice, pomalu vysouval své obézní tělo z vozidla a pomalým krokem zamířil ke skupince.

,,Tak co jste našli?“ zeptal se, když na sebe svou přítomností strhl veškerou pozornost.
Policisté s lovci si měnili pohledy s tím, kdo odpoví jako první.

,,Našli jsme tělo ženy asi půl míle tímhle směrem!“ odvětila pohotově Sattlerová a ukázala směrem do tmavého lesa, kde byla vidět na vegetaci čerstvě vyšlapaná stezka po policistech.

,,Váš zástupce Liam chtěl, abyste viděl místo činu, než přijede pro tělo vozidlo.“ dodala policistka a upravila si brýle.

,,Skutečně?“ odfrknul si Hardy.

Jeho zástupce Liam Aldridge byl dle Hardyho stejně užitečný, jako hluchoněmý člověk v nějakém call centru. Bez rady, rozkazu či doporučení neudělá zhola nic. Samostatné myšlení? Na úrovni jednoduchého organismu.
Rád by se ho zbavil, ale byl to člověk dosazen starostou Woodsbury, který to po Hardym za několik let převezme.

Sattlerová doprovázela svého nadřízeného k údajnému místo činu, přitom se starý šerif nemohl vynadívat jejího pozadí.
Po chvilce měl však šerif poněkud jinou starost. Už nebyl zvyklý lítat v takhle náročném terénu.
Navíc jeho nadváha a stáří se začala v posledním roce hodně ozývat.
Ta půl míle mu přišla nekonečná. V půli cesty v tomhle proklatém lese začal hlasitě sípat a potit se.
Jeho utrpení však pomalu končilo, kousek před sebou už viděl mihotání svítících baterek.
Sattlerová Hardymu uhnula stranou, aby mohl pokojně jít dál.
Přitom sklopila zrak k zemi, aby se nemohla dívat na to otřesné místo.

Hardy byl otrlým policistou, zvyklý téměř na vše. Jenže pohled na tohle tělo zvedlo žaludek i jemu.
Ve svitu baterek hleděl na bezhlavé tělo, na kterém visely zbytky oblečení. Po celém těle byla hromada kousanců, místy chyběli hromady masa, až skoro ke kostem.
Hardy si potom všiml, že tělu chybí i spodní část pravé nohy a na obou rukách dlaně.

,,Do prdele!“ ulevil si Hardy.
Dva policisté svítili baterkou na tělo, zatímco koroner pořizoval pro další vyšetřování fotky místa činu. Zástupce Aldridge Hardyho zvětřil a přistoupil vedle něj.

,,Nevíte co tohle mohlo udělat?“ zeptal se šerifa, přitom nespustil oči od těla.
Hardy mu nijak neodpovídal, snažil se tuhle scenérii srovnat v hlavě.

,,Že by tohle udělal medvěd?“ nahodil Aldridge.

,,Ne, ne. Tohle nemohl udělat medvěd.“ odvětil místo Hardyho koroner.

,,Proč si myslíte?“ zeptal se místo zástupce jiný policista.

Koroner ukázal na jeden z kousanců ,,Nevidíte?“ zeptal se jej.
Policista nechápavě pokrčil rameny.
Koroner protočil očima ,,Víte snad, jakou má medvěd tlamu?“

,,No…. Plus mínus vím. Proč?“

,,Když se podíváte pozorně...“ začal koroner vysvětlovat ,,Tak tyhle kousance rozhodně neodpovídají velikosti a tvaru medvědí tlamy. Tohle jsou menší a oválnější. Trochu mi to připomíná tvarem stafordširskýho teriéra.“

,,To nám chcete namluvit, že tohle má na svědomí nějakej pes?!“ zasmál se Aldridge.

,,Netvrdím, že tohle udělal pes! Jen říkám, že mi to tvarem připomíná na psa. A jako první mě napadl staford, to je celé.“ zavrčel koroner.

,,No jasně!“ zaklepal si na čelo Aldridge a podíval se na Hardyho, který stále jen civěl na zohavené tělo.

,,Jste v pořádku šéfe?“ zeptal se patolízal Aldridge.

Hardy nesouhlasně zavrtěl hlavou ,,Cesta sem mě zmohla.“ odvětil po chvilce a obrátil svoji pozornost ke koronerovi ,,Kdy začnete s patologem prohledávání těla?“

,,Už jsem ho informoval. Vrhneme se hned, jakmile se trochu prospím.“ odpověděl koroner.

To už se ke skupině mezitím přidali dva pátrající lovci.

,,Našli jste nějaké stopy?“ zeptal se Aldridge.

Muži nesouhlasně zavrtěli hlavami ,,Leda kulový!“ pravil jeden z nich ,,Ani jedna blbá stopa! Vypadá to, jako by tělo tady někdo hodil přímo z nebe.“ dodal druhý z nich.
Po jeho slovech se za zády Hardyho objevil další z policistů s dvěma muži a nosítky.
Za asistence koronera položili tělo natolik obezřetně, aby náhodou neponičili nějaký důkaz, který mohli doposud přehlídnout. Skupina potom zamířila zpět k vozidlům.
Jako poslední šel Aldridge, Hardy a Sattlerová.

,,Co teď šéfe?“ zeptal se Aldridge.

,,Sežeňte informace o tom muži, co byl údajně s mrtvou a vyhlaste po něm pátrání. Zatím je to jediná osoba, která nám k tomu může něco říct. Zároveň je hlavní podezřelý! Takže, kdyby jste na něj narazili, tak podle toho jednejte! Může být ozbrojen a nebezpečný!

Aldridge souhlasně přikývl. Jakmile se objevili znovu na silnici, začal zástupce štěkat rozkazy na své podřízené. Mezitím Hardy se Sattlerovou sledovali, jak bylo tělo naloženo do dodávky.
V tom Hardymu zapípal mobil.
,,Zatraceně! Zapomněl jsem informovat moji ženu, že přijedu později než jsem předpokládal!“ vysvětlil Sattlerové, která sebou při zapínání mobilu trochu cukla.
Jane se nepatrně usmála, poté ji úsměv zmizel, když spatřila poněkud strnulý výraz svého nadřízeného.

,,Stalo se něco?“ zeptala se policistka. Hardy jen hleděl do mobilu, poté pohlédl na Jane a znovu na mobil.

,,Nic zvláštního.“ odpověděl poněkud prázdným pohledem Hardy ,,Moje žena má zase svoji chvilku. To je celé!“ dodal a schoval mobil zpátky do kapsy.

,,Můžeš Jane pro mne něco udělat?“

,,Ano. Co byste potřeboval pane?“

,,Můžete prosím informovat tu ženskou, která tohle nahlásila a rovnou aby přijela sem? Třeba nám pomůže identifikovat tělo.“ poprosil Sattlerovou šerif.

,,Identifikovat?“ zopakovala překvapeně Sattlerová.

Šerif Hardy máchl rukou ,,Vím! Nezbylo moc z toho těla, ale stačí sebemenší detail, který by nám pomohl.“

Poté se Hardy nasoukal zpátky do svého vozidla. Z přihrádky vytáhl malou plastovou láhev
s vodou. Trochu se z ní napil a utřel si pot z čela. Už pevně doufal, že ve svém pokročilém věku nebude muset řešit něco takhle zapeklitého a zároveň odporného. Za dobu, kterou tady byl šerifem řešil samozřejmě také nějaké vraždy, ale ne takhle brutální.
Začal okamžitě přemýšlet nad dalším postupem, ale únava ho začala dosti zmáhat.
Nakonec usoudil, že bude lepší všechno vytěsnit z hlavy a soustředit se na cestu domů.
Nastartoval svoje auto, zamáváním ruky se rozloučil se svými podřízenými a vyrazil zpátky do města. Jeho myšlenky patřili jen a pouze k posteli a spánku.
Jenže z jeho myšlenek na odpočinek pokazilo další zapípání mobilu...