1. kapitola: Noční návštěva

Ozvalo se ostré bouchnutí vchodových dveří. Svědomitý Hans právě pečlivě obtahoval bytelné kyvadlové hodiny prachovkou s erbem rodu svých pánů. Navzdory značně pokročilé hodině vykonával svou práci s vyrovnaným výrazem dávajícím každému na srozuměnou, že o důležitosti jeho počínání nemůže být pochyb. Za žádných okolností se tento muž nenechal vyvést z míry. Jeho neustále kamenná tvář s trpitelsky posazeným obočím, šedivé, dozadu sčesané vlasy s mírným zvlněním nad ušima, celkově vysoká a štíhlá postava – to všechno mu dodávalo punc noblesy a výraznější šlechtické příchuti, než jak tomu bylo u jeho pána, barona Silbermanna. Říkalo se, že Hans je nemanželským synem jakéhosi veleváženého hraběte, u kterého jeho matka sloužila, ale samotný Hans se k tomu nikdy nemínil vyjádřit.

Do hlavní haly, kde právě Hans vykonával svou práci, vtrhl nezvaný host. Za ním plápolal mladičký sluha, který se jej ještě nyní snažil zadržet, ale byl tak drobné, vyloženě skromné postavy, že si jej určitě onen muž nestihl ani všimnout.

„Kde je? Kde jen ten ničema?! Já ho roztrhnu, já ho zastřelím, já ho –“

„Přál jste si něco, pane?“ využil Hans pomlky v hostově projevu.

„Ano! Toho ničemu! Já ho roztrhnu, já…“

„Nevím o žádném ničemovi, se kterým byste zde mohl vykonávat vámi zmíněné úkony, pane,“ zarazil ho Hans s ledovým klidem.

„Že ne? A kde se zrovna nachází jeho pán?“

„Můj pán v těchto hodinách obyčejně setrvává ve své ložnici,“ odvětil sluha.

„No ovšem, v ložnici! Okamžitě mě k němu zavedl, rozuměl? Nebo mu tady všechno rozsekám na maličké kousky!“ pronesl neznámý, značně rozhořčený, snad až smyslů zbavený muž. Na důkaz svých slov vytáhl šavli. Hansovi blýsklo v očích, jinak však na něm nebyla znát jediná změna výrazu. Očima spočinul na zbrani, ze které sklouzl pohledem na jejího majitele. Byl to muž menší, zato širší postavy s malýma očkama a zahnutým pěstěným knírem barvy černé jako noc. Právě ona ozdoba Hanse upoutala nejvíce, hned po šavli; knír se pod náloží pánova rozhořčení nebezpečně chvěl.

„Je vážený pán očekáván?“ zeptal se Hans klidně.

„Vzhledem k tomu, co ten zpustlík udělal, mu musí být víc než jasné, že se dříve či později objevím, abych ho mohl rozkošnicky pošimrat,“ odvětil a při posledních slovech se se zalíbením zahleděl na ostří své zbraně.

Hans mírně pozvedl levé obočí, ale nijak onen výrok nekomentoval. Místo toho pečlivě složil a odložil prachovku, načež se vydal po otevřeném schodišti do prvního patra, nerudný mužík supěl za ním. Zastavili se přede dveřmi baronovy ložnice, Hans zaklepal a sáhl na kliku ve snaze nočního hosta ohlásit, což mu však nebylo dovoleno. Mužík popadl za kliku s takovou vervou, že Hans taktak stačil uhnout s rukou, kterou by bývala mohutná tlapa mužova jistojistě rozdrtila. To, co následovalo, nezle snad ani popsat slovy.

Nejprve bylo na krátký okamžik slyšet burácivý hlas hosta, který však záhy přehlušil extrémně vysoký a hlasitý křik milostpaní. V pár vteřinách míjela Hanse její prchající krajková noční košile i se spoustou kanýrů a volánků. Trochu opožděně se ji snažila dohnat síťka na vlasy, ale vzdala svůj boj jen pár metrů od dveří ložnice. Její smutný osud dokonaly dva páry nohou, které se s mírným, ale opravdu jen drobným časovým odstupem rovněž vyhrnuly z pánovy ložnice. Celý průvod zakončil Hans, sebral zbytky síťky a vydal se ke schodišti. Již z pavlače se mu naskytl pohled na celé dění dole v hale, a tak se z bezpečnostních důvodů rozhodl do arény nesestupovat.

„Hans, was ist das?! Hans, honem šel ke mně!“ křičel milostivý pan baron přehozený přes opěradlo křesla s mačetou namířenou na hruď.

„Ty jeden mizero, zpustlá nádobo, dědku starej, vopelichanej! Tak zrovna tobě se zachtělo mladé pečínky, co? To na tebe přišla chuť trochu pozdě!“ nadával kníratý pán.

„Hans!“

„Pán si přeje?“ zvolal Hans a sešel schody. Okem zavadil o milostpaní, kterak se choulí schovaná mezi ušákem a kulatým stolkem v blízkosti krbu. Přistoupil k ní a natáhl ruku, v níž držel síťku: „Prosím, madam.“

„Hans! Jak mohl pustit taková zloduch do moje ložnice? Škandál!“

„Ptal jsem se pána, zda je očekáván, pane. Z odpovědi vyplynulo, že svým způsobem ano. Přišlo mi krajně nevhodné nechat milostivého hosta čekat,“ pronesl Hans svou obhajobu a vrátil se k prachovce. Dělal, jak se to od pořádného sluhy očekává, že následující rozhovor neslyší. Co jej však upoutalo, byl nový hlas, který se ozval ode dveří. Hans se pootočil, aby mohl spatřit ženu, spíše ještě slečnu, kterak v nevkusných šatech chůzí zcela odlišnou, než jaká by se od jemného stvoření očekávala, zkracuje vzdálenost mezi dveřmi a naším hostem.

„Papá, no tak, papá!“ volala stále dokola, až konečně strhla pozornost svého otce. „Co tady, pro všechno na světě, tropíte?“

Nerudný mužík ztuhl a uvolnil stisk, kterým držel svého hostitele za noční košili v těsné blízkosti krku. Toho vážený pan baron využil a uskočil do relativně bezpečné vzdálenosti.

„Jak to jen myslíš, Evelíno? To se ptáš zrovna ty?“ nechápal nezvaný.

„To není on.“

„Cože?“

„Ten muž, to není on,“ zopakovala Evelína.

„To není možné. Jste Silbermann?“ otočil se na barona. Ten neznatelně kývl očekávaje další útok, pročež se raději ještě o něco přiblížil ke dveřím. Zjevně je považoval za ideální únikovou cestu. To by se však v nich nesměl nikdo další objevit, neboť v takovém případě hrozilo nebezpečí srážky…

„Dobrý večer vespolek,“ ozvalo se veselé pozdravení právě od oněch dveří. Všechny pohledy se upřely na nového aktéra, který právě zcela nečekaně vstoupil na jeviště. Hans pocítil značný vzrůst napětí ve vzduchu, až mu obočí vylétlo vzhůru zcela samovolně.

„A sakra,“ zaklel již zcela nevesele mladý pan baron, jediný syn a bratr dvou sester, kterýžto se právě vrátil z odpolední procházky. Tak totiž nazýval všechny své večerní, noční a častokrát i ranní absence v rodinném hnízdě.

„To je on!“ vzkřikla Evelína a ukázala na mladého pána tlustým prstem. Ten na nic nečekal a stejně rychle, jako se objevil, vzal nohy na ramena. Evelína a za ní v závěsu její otec vyběhli ven z domu. Hans beze slova následoval jejich kroky až k domovním dveřím, aby spočítal škody, které o sobě daly vědět řinčením padajícího skla. Luskl prsty, čímž přivolal mladého a stále vyplašeného sluhu, ukázal na střepy na podlaze, spadlý obraz a urvaný kus závěsu a prostě řekl: „Uklidit.“ S výrazem, že nyní je již vše v naprostém pořádku, se vrátil do haly, kde našel své značně šokované panstvo. Bez nejmenšího vzrušení se vrátil ke své prachovce a znova obtáhl obrys těžkých kyvadlových hodin.